Trossinger Eisenbahn — aneb byla Bechyňka, uvedená do provozu roku 1903, opravdu první normálně rozchodnou elektrifikovanou tratí ve střední Evropě? Zdá se že nikoliv.

Když v srpnu 1869 Královské Württembergské dráhy slavnostně uvedly do provozu trať Villingen – Rottweil, (lokálně též „Alemannenbahn“) vyhla se tato dráha městu Trossingen a nádraží bylo vzdáleno dobré čtyři kilometry. To nenechalo dlouho osvícené městské radní v klidu. Význam měla i očekávaná přeprava zboží, v neposlední řadě hudební nástroje zde sídlící firmy Hohner. Po založení městské elektrizační a drážní společnosti roku 1896 (AG Elektrizitätswerk und Verbindungsbahn Trossingen), byla této společnosti již v následujícím roce udělena licence ke stavbě normálně rozchodné spojovací dráhy mezi stávajícím nádražím a městem. Nejen budovaná městská elektrárna, ale i značné stoupání tratě – nutnost překonat převýšení 66 metrů – předurčily elektrický provoz.

Dráha „Trossinger Eisenbahn“ byla uvedena do provozu 14. prosince 1898. Roku 1908 převzalo dráhu a její provoz město Trossingen a provozuje ji jako komunální podnik dodnes. Zvláštností je a zůstává ostrovní elektrický provoz, neb dráha je elektrifikována stejnosměrným napětím 600 V. Délka trati je 3,9 km, největší sklon 35 ‰, traťová rychlost 80 km/h.

Nákladní doprava na trati byla ukončena roku 1996. Po obavách o ukončení provozu v devadesátých letech minulého století byla trať naopak rekonstruována a je zařazena do regionálního konceptu „Ringzug“ a dopravu provádí od roku 2003 na základě smlouvy Hohenzollerische Landesbahn (HzL), ve vlastnictví Spolkové země Baden-Württemberg (72 %) a regionů Sigmaringen (14 %) Zollernalbkreis (14 %). Obsluha však je od té doby prováděna v nezávislé trakci vozidly RS1 Regio-Shuttle od společnosti Stadler. V zásadě dvouhodinový takt bývá ve špičkách zahuštěn na takt hodinový. Trakční vedení je zachováno, používá se však pouze pro historické jízdy dochovanými vozidly. Historická vozidla zaskakují i v případě nedostatku, nebo neschopnosti nezávislé trakce (např. v prosinci 2004).

V depu nádraží Trossingen Město bylo v roce 2005 zřízeno malé museum dráhy. Zároveň jsou zde remizována historická vozidla.

Historická vozidla

Z pěti historických trakčních vozidel se čtyři dochovala. Přesto, že ve srovnání s RS1 jim chybí klimatizace, informační systém a další moderní prvky, mají své kouzlo.

Elektrický vůz T1 „Zeug Christe“

K otevření dráhy byly dodány dva shodné elektrické vozy, z nichž vůz T1 Zeug Christie z roku 1898 se dochoval, je udržován v provozuschopném stavu a lze ho považovat za jedno z nejstarších elektrických provozuschopných drážních vozidel na světě. Mechanickou část vyrobila firma MAN (výr. č. 369), elektrickou výzbroj dodalo AEG. Při rozvoru 4 m je délka vozu přes nárazníky 10 m, služební hmotnost 14,7 tuny. Dva motory, každý o 50 kW. Napájecí napětí 600 V ss. Brzda mechanická – vřetenem ovládaná a elektrická odporová. Původní topení uhelnými kamny, obsluhovanými zvenku vozidla. Celkem 30 míst k sezení, přitom původně 8 míst ve druhé a 20 míst ve třetí třídě.

Norma zátěže: 22 tun ve stoupání, 60 tun v klesání.

Vozidlo bylo ve službě nepřetržitě, ovšem před rokem 1990 jako vozidlo služební. Byla dosazena poměrně mohutná radlice sněhového pluhu a zabudována nádrž o objemu 160 litrů pro postřik drážního tělesa proti plevelu. Po roce 1990 bylo vozidlo rekonstruováno do původního stavu. Poslední hlavní prohlídka (HU) byla v roce 2006.

Elektrická lokomotiva EL 4 „Lina“

Lokomotivu EL 4 Lina dodalo v roce 1902 AEG Berlin, (výr. č.: 160). Při rozvoru pouhých 2,5 m má délku přes nárazníky 5,8 m a hmotnost 9,5 tuny. Dva motory 40 kW, při napájecím napětí 600 V ss. Brzda mechanická, vřetenem ovládaná.

Norma zátěže: 22 tun ve stoupání, 60 tun v klesání.

Lokomotiva sloužila na posunu a v nákladní dopravě. Odstavena z provozu 1967. Po roce 1990 byla restaurována, avšak vyskytly se opakované problémy s obnovou a opětovným zprovoznění elektročástí. Snaha byla korunována úspěchem až v prosinci 2011.

Elektrický vůz T3

V roce 1938 vyroben v Maschienenfabrik Esslingen (výr. č.: 19254) s elektrickou výzbrojí AEG a v roce 1939 byl dodán vůz moderní stavby T3. Při rozvoru otočných bodů podvozků 8,6 m má celkovou délku přes nárazníky 15,05 m a služební hmotnost 34,61 tun. Rozvor náprav v podvozku 2,5 m. Čtyři motory o výkonu 75 kW. Brzdy mechanická, elektrická odporová, kolejnicová magnetická a vzduchová. 

Vozidlo bylo dodáno původně bez sedaček – zákazník si je od místních výrobců zajišťoval sám. S ohledem na výkon a normy zátěže byl vůz T3 nasazován převážně v nákladní (!) dopravě. Dnes, provozuschopný, slouží pro historické jízdy a jako provozní záloha.

 

Elektrický vůz T5

Přímo pro potřebu Trossinger Bahn vyvinula v roce 1956 strojírna v Esslingen vozidlo T5 (tovární číslo 24836). Elektrovýzbroj dodala firma Siemens. Zároveň bylo použito nové zbarvení odpovídající barvám města Trossingen. Dvounápravové vozidlo nabídlo sezení na 30 polstrovaných koženkových sedačkách a další nouzová místa v zavazadlovém prostoru. Při rozvoru 5,8 m má celkovou délku přes nárazníky 12 m a služební hmotnost 17,2 tuny. Dva motory 60 kW. Brzdy mechanická – vřetenová, elektrická – odporová a vzduchová. Norma zátěže ve stoupání 30 tun, v klesání 80 tun.

Po třiceti letech trvalého provozu bylo vozidlo v roce 1986 kompletně renovováno ve vagónce Rastatt. V pravidelném provozu bylo do června 2003, nyní slouží jako provozní záloha a pro historické jízdy.