..: Topičova zpověď :..

U Káči v kuchyni, foto: Vojtěch Beran Je brzké letní prázdninové ráno, zima se nestydí a snadno si nachází cestu pod modráky, které už dávno nejsou modré. Ale za chvíli to začne, říkám si. Rozdělám si oheň, zahřeju se, dám si kafe, něco zakousnu k snídani a vrhnu se na to. Zacinkám svazkem klíčů, chvíli hledám správný a pak už zápasím se zámky od výtopny. Konečně odemykám, beru za kliku, vcházím do výtopny, za mnou prásknou dveře tím svým charakteristickým rozvrzaným železo-dřeveným zvukem. Klíče pověsím na háček, oči pomalu přivykají šeru výtopny. Konečně vykročím směrem k lokomotivě, letmo jí pohladím po dýmnici a zabručením si pod vousy jí pozdravím. Můj den topiče začíná.

Vím, že k topičovi mám ještě hodně daleko, rošty o ploše 0,75 m² asi nikomu dech nevyrazí a 90 dvoumetrových trubek v kotli je to, co z téhle mašiny dělá mašinu a ne papiňák. Až moc si vážím chlapů, co jezdili, nebo ještě jezdí na velké dráze, na velkých mašinách. S tím se tady BS80, zvaná Káča, s rozchodem 600 mm, nedá srovnávat. Proto titul topič používám velmi ostýchavě. Ale i tak, je to parní mašina, malá, ale naše, v tuto chvíli vlastně jen moje.

Vyhoupnu se do boudy, která není moc vysoko, podlaha známě zavrzá, otevřu dvířka topeniště, opět se otevřou s tím svým železným řachnutím, vůbec celé to dnes bude plné známých zvuků, které patří jen k jízdě na Káče. Strkám hlavu do topeniště, abych se přesvědčil, že přede mnou nikdo nevytavil, nebo nenakápl olovník. Svítím do pece, prohlížím, jestli nejsou vyboulené, nebo zkroucené stěny, jestli netečou nějaké rozpěrky. Dřevo jsem si nachystal už včera večer, abych teď ráno měl víc na pohodu, takže stačí najít špricku, naftu a mou „pochodeň“ a za chvíli už se rozhoří v peci oheň. Když vše půjde jak má, za pár hodin vyjedeme z hajcu.

Topeniště při roztápění dřevem, foto: Vojtěch Beran Povolím všechna kolečka na armatruní hlavě aby se pak nezakousla kvůli roztažnosti, udržuji oheň a začínám pomalu mazat vše co je potřebné, dekalamitkou cpu vazelínu na čepy, kde jí je moc, utřu hadrem, kterým pak vyleštím dýmnici – nic lepšího na to za těch více než sto let parního provozu nikde nevymysleli, snad jen lůj, ale tato metoda je dostupnější. Přichází můj strojvedoucí. Vzpomenu si, že bych mu mohl udělat kafe a že ani já jsem ho ještě neměl, takže po krátkém rozhovoru se jde převléknout a já vařit kafe. Beru si sebou i snídani. Kafe položím na bruknu, ale už ne tak blízko ke komínu a dýmníku nad ním, ale blíž k boudě, dělám to tak od doby, co jsem ho měl plné sazí. Takové blbosti udělá člověk jen jednou, jen jednou má plné kafe sazí, jen jednou se spálí, protože si nevzal rukavice, jen jednou se speče uhlí, protože mašina nemůže pořádně sát vzduch přes plný popelník, který topič zapomene vysypat… A jestli ne tak, nemá na mašině co dělat.

Mašina je po nějakých dvou a půl hodinách připravená vyjet z hajcu, zatím jen před vrata. Vždy se rád postavím před výtopnu a sleduji jak skrz otevřené odvodňováky utíká z válců pára a plní celou výtopnu, syčení je čím dál více pronikavější a pak se najednou ten kolos pohne, divadlo které bych si nechal hrát snad pořád.

Káča vyjíždí z hajcu, foto: Vojtěch BeranKáča vyjíždí z hajcu, foto: Vojtěch BeranKáča vyjíždí z hajcu, foto: Vojtěch Beran

Venku pokračujeme s pucováním lokomotivy, naleštit kotel, otřít klacky – spojnici, ojnici, předstihovou tyč… Domazáváme, co ne nenamazalo, doplňujeme konve a přimazávačky. Zkusím napáječe, při té příležitosti vystříkám boudu, abychom tu měli čisto. Pokračuji zkoušením vodoznaků a sleduji ručičku manometru, jak se blíží k červené rysce se čtrnáctkou, pojišťovák se začíná pomalu hlásit o slovo a na 14 atmosférách už řve, to je dobře, doberu vodu, abych měl ¾ skla. Více by mohlo znamenat méně – sice více vody ale méně parního prostoru. Blíží se desátá hodina, tak pojedeme na vlak. Konečně se vezu na stanovišti a jsem rád, že se díky mně dnes Káča hýbe, při tom jsem ale také pyšný na parní pradědy Watta, Trevithicka, Stephensona, na konstruktéry (nejen) z ČKD, na všechny dědky, kteří se o železné oře starali a jezdili na nich.

Po první jízdě odhořelo všechno dřevo, tak je potřeba přiložit víc, natrhnu si dmychavku, otevřu dvířka a přikládám, pravý roh, jedna lopata, uprostřed vepředu, jedna lopata, levý roh, jedna lopata… Takhle mám tohle malé topeniště rozdělené na 9 částí, na 9 lopat. Po přiložení zavřu dvířka a po chvíli i dmychavku. Voda je vyzbrojená, uhlí v tendru stačí na celý den. Během druhé jízdy se začínám dostávat do rytmu. Přikládám před tím, než strojvůdce pořádně otevře Kačenu, aby pak uhlí dobře chytlo, beru vodu do kotle, raději víckrát menší dávky abych moc neochlazoval kotel a nesrazil tím i tlak, raději více než polovinu skla, než méně.

Po obědě se opět namaže mašina a vysype popel, vodu do vany zbrojíme po každé jízdě. Při tom se seběhnou zvědavci a nakukují do boudy, která je celkem nízko, takže můžou hodně vidět. Někteří se podívají i dovnitř, znalecky něco prohodí, na něco se zeptají, jiní, kteří viděli parní lokomotivu snad jen na fotkách, komentují zbrojení vody slovy: „teď tam napouští naftu“, když vidím naprosto vážnou tvář autora těchto slov, jen si povzdychnu a dojdu vypnout čerpadlo té naší „nafty“.

Pohled "zleva" od topiče, foto: Vojtěch Beran Jsme opět na trati, v boudě to krásně voní rozehřátým válcákem, směsicí spalin a páry. Od kotle sálá teplo, což bych si v létě odpustil, ale v zimě je to luxus vyhrazený strojní četě. Hlídám si vodu a oheň, čas od času taky přejezdy, ale zatím pokaždé přes naší malou budou, houknu na strojvedoucího „volno!“ a on mi to slovo s kývnutím opětuje. Přikládám, někdy mi fíra dvířkuje, aby do topeniště nevnikalo více studeného vzduchu než je nezbytné, někdy nedvířkuje, tak mě žár z topeniště pálí po celou dobu přikládání. Čas od času si spálím ruku o dvířka, když se mi vyhrne rukáv blůzy jak natahuji ruce, abych zaházel rohy, nebo když mašina drcne a já to nečekám. V zápalu "boje" si toho ale nevšimnu, jen jizvy mi pak zůstávají na památku několik měsíců. Po přiložení zavírám dvířka a sleduji je, čekám až fíra zavře regulátor, ze škvíry dvířek vyskakují plameny, někdy se objeví i kouř, což je známka toho, že je někde „díra“, někdy se zahází sama, tím jak mašina kodrcá, někdy je potřeba abych jí zahodil já.

Pohled do topeniště (tento krásný oheň je dílo jiného topiče), foto: Vojtěch Beran Na konečné objíždíme soupravu. Kačenka sice moc neštěká, tady zažívá jen jakýsi klidný důchod, v Králově Dvoře, na průmyslové dráze si už své odpracovala, ale když se vezu na stupátku, vedle dýmnice, je krásně slyšet, jak vydechuje. Lidé se hrnou do otevřeného vagónu za lokomotivou a jsou nadšení z toho, že jí mají téměř na dosah. Když to vidím, musím se škodolibě usmát, nevědí totiž, že se chystám přiložit. Když stojíme, jde kouř nad komín, nebo tam, kam ho vítr zavane, ale jakmile vyjedeme, nemilosrdně směřuje cestujícím do obličeje. Někteří si to užívají, ale většina se jen šklebí a asi doufají, že toto uzení nebude mít dlouhého trvání.

Jezdíme do pozdního odpoledne a když po jízdách dozbrojíme mašinu a uklízíme jí do výtopny slunce už se sklání nad horizontem. Při vymetání dýmnice se mi do obličeje hrnou saze a tak jsem si se všemi vyuzenými cestujícími za celý den kvit. Naposledy se vyhoupnu do té malé chajdy našeho čajníčku, zkontroluji stav vody, zavřu kolečka na armaturní hlavě, rozloučím se s Kačenkou pohlazením po dýmnici, která hřeje a ještě chvíli hřát bude. Zbývá uklidit vysypaný popel, doplnit konve olejem, strojákem a válcákem, otřít mašinu a vzájemně si s fírou poděkovat za topení a ježdění a otevřít si pivo. Dalších dvanáct hodin topení (přikládání) je za mnou, sice na malé, dvounápravové mašince, s boudou malou tak, že jí přeplivnu, s topeništěm o velikosti 0,75 m², ale také, jak mě učili, s duší. Už se zase těším, kdy bude sice malá, ale na půlden moje (a mého fíry), to budu mít totiž Vánoce, klidně v polovině prázdnin.

Ze série "Při světle montážní lampy", foto: Vojtěch BeranZe série "Při světle montážní lampy", foto: Vojtěch BeranZe série "Při světle montážní lampy", foto: Vojtěch BeranZe série "Při světle montážní lampy", foto: Vojtěch BeranZe série , foto: Vojtěch Beran

Díky všem, kdo mě o parních lokomotivách učili, co se mnou jezdili, všem, kteří nade mnou nezlomili hůl a díky Káče, že to se mnou také vydržela.


Vojtěch Beran Poslat mail autorovi | 25.12.2013 (8:00)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu Česká republika (celá)


  1 2      Zpráv na stránku:   
registrovaný uživatel PROST  mail  
07.01.2014 (9:45)  
Tak teď už vím, k čemu byla Tvá častá přítomnost na Řepařce. Moc pěkné počteníčko.
registrovaný uživatel tomsa0397  mail  
30.12.2013 (11:47)  
Cetl jsem to jednim dechem. Moc pekne.
registrovaný uživatel mohac 
28.12.2013 (15:26)  
Vyborne, dekuji.
dopisovatel nebo člen ŽP stoupa  mail  
26.12.2013 (13:55)  
Pro Hank>

potvrzuji "ouřední" používání loje pro leštění strojů. Konec - JPP a kuchyňská latina tvrdí, že v 50. letech poté, co se usoudilo, že se loje příliš mnoho skrmí .... :-).
registrovaný uživatel hank 
26.12.2013 (8:20)  
topič: Můj vzdálený příbuzný z jedné železničářské dynastie (4 generace ve výtopně a depu Olomouc) tvrdil, že hovězí lůj se pro účel leštění parních lokomotiv fasoval po celou dobu 1. republiky a protentokrátu a pak ještě i nějakou dobu po válce. Je známo, do kdy se u ČSD používal?
25.12.2013 (21:51)  
Díky! Hezky podáno.
registrovaný uživatel toffees  mail  
25.12.2013 (18:30)  
Díky.
dopisovatel nebo člen ŽP topič  mail  
25.12.2013 (12:59)  
Tak trochu jsem se vrátil o 35 let zpátky. Sice ty pece tehdy byly 4-6x větší, ale správný grif vyžadují všechny. Hezké povídání.
Tomu, kdo na páře jezdil není třeba vykládat, že to byly mašiny s "duší" a že to byly živoucí stroje. Kdo to nezažil, málokdy pochopí.
PS: Mašiny jsme tehdy leštili směsí petroleje a nafty. Vazelíny by se spotřebovalo moc. Když se pořádnej chomáč pucvole namočil do směsi, vyleštil se s tím pořádnej kus kotle nebo tendru.
25.12.2013 (10:37)  
Díky za krasné dopolední počtení.
25.12.2013 (9:46)  
Díky za tenhle pohádkový článek, o Vánocích opravdu zahřál u srdce.

Klobouk dolů před všemi, kteří se i přes všechnu dřinu a nepohodlí dál starají o mašinky, byť to třeba nejsou majestátní albatrosy či štokry, ale "jen" maličká Kačena.

Jen díky takovým lidem si můžeme i po dlouhých letech připomenout kouzlo a krásu doby, kdy stroje ještě měly duši, i když mnozí z nás ji osobně ani nezažili. A proto ještě jednou díky.
  1 2      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2017 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko