Vzbudily nás naléhavé rány do poctivého plechu na pravoboku a pod oknem dole se ozvalo něco jako „U-va, chrrr, mh-hňum, huam upňu kuhu-ua s-esátý su-nem u huhaja-zd!“ Fíra se prohnul jako poněkud překrmený kocour, zahuhňal „Kua! Ouf dele, faňf uf ham uapuja, chua-pa!“, pravačkou otráveně odkopl přídavnou brzdu, bočním okénkem z kabiny osvobodil nashromážděné bojové plyny, rozespale pootočil volantem a maše jízda z nymburského ranžíru k severu začala. Šklebím se na turnováky, válející se po „sergeji“ 1488 vlevo, zatímco parťák, v poslední chvíli odvrátiv pracovní úraz vyvrácení čelisti zíváním zamává babám na boudě. „Co jsme vlastně za vlak, tý vole?“ ptá se věcně, při rychlosti 12 km/h nasazuje udržovací třetí stupeň a za jednotvárného cvakotu rychloměru se vlakuprázdnou stodesátou kolejí zvolna suneme podle vjezdového nádraží. Vzhledem k naprosté improvizaci nákladní dopravy na trati můžeme být v podstatě čímkoli. Trakčáky kdesi pod námi umírněně drží horní basové gé a trojice dvojkolí prvního podvozku rozvážně kontroluje styky na promaštěné stodesáté koleji.

Nevěřícně mžouráme do šokujícně čitelného rozkazu, což uzavíráme slovy: „je to mladej vůl. Však von se to ještě naučí.“ V lese sloupů u stavědla 8 profesionálně odhalujeme našich „čtyřicet a volno“, a jak muž na pravé straně sází kontrolérem další a další stupně, mašina se nám pod zadnicemi chvěje jako Mauna Loa chvilku před erupcí. Ovšem 2019 tun na háku není románkem pro slečinky, trakčáky se všemi silami opírají do vyšších tónů a ve strojovně za zády si to raději ani nepřeju vidět. Teprve na poslední výhybce do boleslavské tratě se ručička rychloměru vyšplhá kousek za dvacítku, kluci na nás z mostu nad zhlavím pohotově plivou, starý přejezd zahlcujeme dvoudobou kouřovou clonou, ochranné plechy na mostě jičínské dráhy nad námi se rozkašlaly a zahrádkáři po pravé straně tratě bez sebemenšího zájmu o náš světový rozjezd zalévají okurky.

Na přímce přes celou Velebku ve vzorné řadě svítí tři „volna“, rychloměr vytrvale cvaká na 32 km/h a fíra má nacvičeno, že pokud se ve strojovně neodehraje něco nepřístojného, vyhodí stupně až na konci rovinky před všejanskou zastávkou. Na výjezdu z Velebky to bičujeme 36 km/h, ale do dlouhého stoupání levým obloukem kolem někdejšího řepného nákladiště u Všechlap se rychlost dlouho nepohne ani o čárku. V zastávce Straky, sedm a půl kilometru a dvacet minut po surovém budíčku na nymburském ranžíru rafička rychloměru ztěžka přelézá přes čtyricítku, sklony na trati se umravňují a trojúdery podvozku pod námi jako by zvolna zvyšovaly kadenci.

Na konci rovinky před námi už rozpoznáváme „kulatou sedmdesátku“, rychloměr hlásí 56 km/h, fíra shazuje stupně, ampérmetr vadne a já se zvedám, že se podívám po strojovně a tak podobně. Střešní větrač tam právě rozhání šedobílou clonu, všechny argusky válku s natlakovaným olejem přežily a horký luft z generátoru smrdí tak jako jindy. Ten bídák! Fíra schválně rozpumpoval dvanáctiválec na plné otáčky, abych si bez sluchátek model „Otík“ užil! A určitě se bude vymlouvat, že mu ve Vlkavě dávali odjezd - tak přece musí udržet rychlost, ne? A aby na 3,5 dlouhém stoupání 3,5 promile k předvěsti do Luštěnic rychlost nepoklesla pod 53 – 54 km/h, musí se jet na patnáctku.

Bestie! Placka luštěnické předvěsti se nám ukazuje ve své plně kulaté kráse. Tak dnes žádný elegantní průjezd Luštenic, asi tak jako na obrázku, holt nebude. Místo toho v dokonalé symbióze stoupání a setrvačnosti posléze míjíme mechanický „vjezd odbočkou“ vzornou pětatřicítkou a disciplinovaně se lámeme doleva na vedlejší kolej. „Teďkon žádnej osobák jet nemá – že by teprv „uran?“ věštíme během opatrného zastavování těsně u odjezdové šajby (vejdeme se do Luštěnic plus mínus deset metrů tak akorát). Od právě zvednutého „klacku“ v oblouku před námi povstávají oblaka kouře a navzdory několika stům metrů mazácky konstatujeme, že takhle čistý sergej nemůže být lipský. Turnováci vezou taky pořádnou „dráhu“, však počítám až do dvaačtyřiceti vagónů.

Po čtvrthodině jdou šraňky před námi dolů, jenže se nezvedne náš „klacek“, nýbrž ten u hlavní koleje vedle. „Ježiš marja, to je blbec! Pánové, to je vůl“ zní mužná slova kabinou lipského sergeje a nymburskému dispečerovi bych v té chvíli opravdu nedoporučoval pobývat někde poblíž. „Počkej, voni určitě pouštěj toho turnováka, jak byl za náma na ranžíru!“ láteří strojvedoucí, ale o pár minut poté kamarádsky zdraví chlapy na 1488, kteří se na něho šklebí ještě protivněji, než já na ně před hodinou na „odjezdové skupině sever“ nymburského ranžíru.

Po dalších osmi minutách se „volno“ zvedne i na našem „klacku“, fíra dá „povolte brzdy úplně“ a odhodlaně sází stupně. Na jedničku se pohne mašina, na dvojku dva tisíce tun za námi. Přes přejezd bručíme tak 10 km/h a rychle po sobě zacvakají stupně 4,5,6 a 7. Jako vycvičený pes fíra všemi smysly větří, co se odehrává na hlavách kolejnic a já kolegiálně dumám, jestli nám na výhybce bude stačit koeficient adheze tak 0,2. Kolega u volantu na to jde zkušeně - na žádné koeficienty nemyslí a rovnou tam při rychlosti 12 km/h dává stupně 8 až 11. Hned za výhybkou dojde s volantem na konečnou patnáctku, chvíli to trvá, než se regulátor dieselu a proudy generátoru shodnou na nějakém rozumném kompromisu a já koukám na rychloměr – asi tak 18 km/h. Tah je až neuvěřitelný, doslova cítím, jak utrháváme 21, 23 a 25 km/h. Pak už to jde trochu pomaleji, byť třicítku zdoláme velice elegantně a i za ní má rychloměr evidentně dost šťávy. Také díky spádu 2 promile projíždíme voděradskou zastávkou velmi slušnými 45 km/h a fíra shazuje výkon. Spíše na pešuňku nasbíráme pytel čtyřlístků, než aby bylo pro „náklad“ skrz Dobrovici „volno“. Zdejší žlutá plechová placka sice nemusí znamenat, že vjezd je „na stůj“, zrovna tak ale jako první vlakům může naznačit, že „Boleslav nebere“, že „u plotu“ v Dobrovici je dost místa a že si fíra může z „dopravy“ zavolat „strojákovi“, ať někde po depu najde „dispozici“ a pošle ji do Dobrovice na vystřídání.

Kdyby všechny oblouky na někdejší Rakouské severozápadní dráze byly tak velkolepé jako tady mezi Voděrady a Dobrovicí – to by se to panečku jezdilo! Být to třeba někde v Bavorsku, už dávno by tu asi byly zapíchané bílé tabulky s černými číslicemi 12, 14 a možná i 16 (Němci jsou spořiví a na rychlostníky nepíšou nuly). No jo, ale "sergeje" s těžkými nákladními vlaky tady vždycky zastavovaly skoro v každé stanici a znovu a znovu rozjíždět takové hady na víc jak 45 km/h, to opravdu nemělo příliš smyslu. Na obrázku sympatickým obloukem projíždí jeden ze čtyř pravidelných průběžných vlaků Česká Lípa – Nymburk.

Osobáky se proženou a hradlař svědomitě odemyká a zamyká vlakovou cestu z naší páté koleje ze stanice ven. Dobrovické výhybky sice vypadají jako po sesuvu půdy někde v Indii, ale my se potřebujeme rozjet, protože stoupání z úvodních tří pozvolna naroste až na poctivých pět promile a někde u Nepřevázky se nás matička dynamika s gustem optá, jak jsme na tom s tažnými silami. Inu - bídně matičko, bídně. Ve strojovně se nám všichni čerti žení, z pojízdné elektrárny se nám kouří všemi možnými otvory, ale čtyřicítku uděláme až těsně před bezděčínským podjezdem. Víc už to nemá cenu, poněvadž odtud k Jizeře už je to s kopečka a z té čtyřicítky ještě před mostem budeme muset trochu ubrat.

Mašinfíra s citem dobržďuje na třicítku přes most, v ostrém oblouku za ním se z pod „sergeje“ ozývají zvuky všelijaké, některé vozy ještě úplně neodbrzdily a abychom se udrželi alespoň na dvacítce, velitel vlaku musí pár stupňů rychle nasázet. Máme hodně metrů délky, do Boleslavi se nikam nevejdeme a je víc než pravděpodobné, že na odjezdu bude „volno“. Jenže není a zatímco sprostě klejeme, u první koleje si výpravčí stoupá nedočkavě na špičky a jako ostříž číhá, až se červená změní na zelenou. Za jeho reakční čas by se nemusel stydět ani šampion v běhu na sto metrů a s neméně skvělou reakcí by se ve světě vteřinových setinek neztratil ani fíra. Nicméně, navzdory vyvrácenému kontroléru se nám výhybky v oblouku za přejezdem smějí a teprve pod nadjezdem lokálky konečně začínáme sice chabě, ale přece jen zrychlovat nad třicítku. Na konci dlouhého nenápadného stoupání v Debři zapisujeme 51 km/h, ale záhy jedeme výběhem, protože o dva kilometry dál se na nás těší levý oblouk s poloměrem 277 m, který naší rychlosti přistřihuje křidýlka na nařízených 40 km/h. Na krátkém zbytku tratě do Bakova už nemá praktický význam s tím cokoli dělat a navíc budeme moc a moc rádi, když bakovský „klacek“ nebude „na stůj.“

V Bakově mezitím socialistickým násilím přesdědčili fíru od děčínského osobáku, že nám udělá postrk na Bezděz (což je skvělé, protože tím pádem z Bakova pojedeme hned, aby se postrkový „brejlovec“ stihl pro osobák vrátit). Jenže od Lípy se valí „písek“, násled „cisteren“ a v Bezdězu nakládají „plánovačku“. Pak se dozvídáme, že „písek“ vyjede z Jestřebí až večer, ruské „cisterny“ z Brniště mají přednost, pak pojede děčínský osobák a až „někdy potom“ my – pokud se ovšem někde podaří splašit postrk.

S „cisternami“ od Lípy posléze Bakovem projíždí nymburský dispečerský „sergej“ a my nadáváme, jak nám (tj. „lípákům“) „kravičkáři“ zase kradou vlaky. Náš žíznivý diesel si netroufáme stopnout, poněvadž odjezd můžeme dostat zrovna tak za minutu jako zítra ráno, a kromě toho by se nám jen ve dvou lidech nemuselo podařit znovu jej nahodit.

„Co to je za mašinu? Takovýho „brejlouna“ v Turnově nemaj!“ pohoršuje se fíra nad rozkazem, že vzadu je T 478.3104. „Ten je přece lounskej“ doplňuju znalecky. „Hele, vole, buďte rádi, že jsme něco sehnali a vypadněte,“ šklebí se přátelsky maník ze stavědla u výtopny a fíra „povoluje brzdy úplně.“ V tu chvíli se odkudsi vynoří „škodná“, čili známý strojvedoucí instruktor a že pojede s námi. „Ten nám tu ještě chyběl!“ štká mašinista a vzpomenuv osvědčené zásady, jak předejít buzeraci, posazuje milého „cvičného“ za volant.

Ten je pochopitelně rád, že se sveze a tak se přísná kontrola mění na odpolední společenské rozjímání. „Škodná“ se snaží jet učebnicově, s rozmyslem zařazuje jednotlivé stupně a víc jak třináctý nikdy nedá, takže jindy potupná čtyřicítka v obloucích za papírnami se nám dnes drze vysmívá. A v Bělé, kde bychom se za normálních okolností do bezdězské rampy zakousli poctivou padesátkou, vykazujeme trapných 42 km/h. Teď začnou opravdové galeje a jestli se ten „louňák“ vzadu neprobere, tak chcípneme ještě před „městem“ (zastávka Bělá pod Bezdězem město)!

No jo – my jedeme na 80 procent výkonu a kdo ví, k čemu bude vzadu brejlovec dobrý při rychlosti nějakých 17 km/h. Zatímco fíra na sklopné sedačce se až nebezpečně „teple“ tulí k nadřízenému u volantu, já se vykláním z okna, sleduji pomalu ubíhající štěrk dole pod hadicemi brzdových válců a napjatě naslouchám, kdy kroutící moment pode mnou v podvozcích rozpráší třecí síly, vyhodí elektrický přenos ze sedla a já půjdu postrku oznámit, že nás musí stáhnout zpátky do Bělé. Do Bezdězu jsme se moc nevejdeme, oficírům spřátelené okupační armády se líbí štítek „Sdělano v CCCP“ na bočnici našeho "sergeje" a jedva se postrk tam někde vzadu v lese odvěsil, my se spouštíme dolů do Oken. Sešitový jízdní řád nám teoreticky nedovolí víc jak 55 km/h, ale přes mostek na vjezdu do Oken je odjakživa třicítka a náš nadřízený se má velice na pozoru, aby to s přibržděním nepřepískl a aby se před námi historicky neznemožnil. U přejzdu na silnici osmatřicítce jsme po dlouhé době dosáhli padesátky – pravda, spíše díky zemské gravitaci, než počínáním muže u kontroléru. Výpravčí v Doksech nám přiděluje kolej číslo 2 s červeným světlem na konci, pantomimicky zkříží předloktí a ukazuje tři prsty.

Tak dlouho naše „škodná“ pochopitelně čekat nebude, loučí se a znechuceně klopýtá půl kilometru k „dopravě“, aby cestou do Lípy obšťastnila fíru na „brejlovci“ za námi jedoucího osobáku. Trochu nezodpovědně riskujeme a stopujeme diesel; kdyby se potom nepovedlo ho nastartovat, zamkneme to a pojedeme domů režijně. Prohlížím motor, o němž nějaký slušně vychovaný pracovník do knihy předávky diplomaticky napsal, že se mu "jeví poněkud netěsný" a pokouším se aspoň trochu pacifikovat všude po skříni rozcintaný olej. Už za tmy nám bouchá do boudy bábina ze stavědla, že prý v Jestřebí už není na postrk „fujara“ od „přístavu“ (přestavovací vlaky z České Lípy do Jestřebí a zpět, se zátěží pro vlečky v Srní a Jestřebí) a jestli s těma dvěma tisíci tunama nahoru na Srní vyjedeme sami. „Jestli bude zelená ulice, tak klidně. A jestli ne, tak mu to zamkneme na první a jedeme domů!“ obřadně oznamuje fíra.

Naštěstí se mi ve strojovně daří „hřebeny“ vstřikovacího čerpadla zavčas zmáčknout, dvanáctiválec se rozbíhá a nevypadá na to, že by obratem chcípl. Kontrolér si vystačil tak s polovinou stupňů a od rychlosti 35 km/h výše si gravitace poradila i bez nás. Kousek za přejezdem u Splavů se uličkou mezi stromy na vteřinu dá spatřit vzdálená jestřebská předvěst a jestli jsme teď psali 45 km/h, tak na konci osmipromilového spádu kilometr před předvěstí to bude v pohodě šedesát. Ještě před rovinkou k předvěsti fíra pozvolna natahuje vlak a přechází na plný výkon – a kdyby náhodou na vjezdu byla výstraha, tak se to dá shodit a bez problému ubrzdit. Na rychloměru je 63 km/h a my se potřebujeme rozjet, co to půjde.

Zelená ulice skrz Jestřebí mámivě svítí lesní černavou, všechno, co na sergeji může, řve naplno a jestřebská „doprava“ se otřásá nejen v základech. Přes zdecimovanou výhybku provodínské pískovny letíme rychlostí 68 km/h a já přemítám, že ten plašan, co do sešiťáku napsal „sergeji“ přes Srní normu 1200 tun, si drážní provoz mezi Nymburkem a Lípou představoval asi jako párty hippies někde na louce mezi babočkami. Ze čtyř promilí se zponenáhlu stává osm, u předvěsti do Srní (která snad z „výstrahy“ už nikdy nepůjde přestavit na „volno“) vykazujeme 57 km/h, vjezdový „klacek“ (který snad už nikdy nepůjde přestavit z „volna“ na „stůj“) nám odečítá 45 km/h a když nahoře v Srní máváme hradlářce a diesel mohutně ubírá na otáčkách, vykazujeme velkolepých 38 km/h. Škoda, že to ve tmě Spící panna neviděla, tak jako na obrázku

„A že to dnes nahoru panečku jelo!“ provokuju fíru. „S takovýmhle vlakem jsem tady na „štokru“ jezdil pětapadesát,“ zafilosofuje zkušený lokomotivní vlk a pomalu začínáme brzdit před dvacítkami v Okřešicích. Do Lípy už diesel potřebovat nebudeme.

Vzpomínali jsme na to tuhle s jedním dávným kolegou, když si na kolena posadil své páté vnouče a jal se ho různými intenzitami natřásat, šišlavě odříkávaje „Takhle jedou páni – takhle jedou dámy, takhle jedou ryíři, tak sedláci na trakaři – a takhle - jezdil děda na „sergeji“, viď vole?“