..: Takhle jely sergeje :..

781 kolej 110 nymburk, foto: zdenek sindlauerVzbudily nás naléhavé rány do poctivého plechu na pravoboku a pod oknem dole se ozvalo něco jako „U-va, chrrr, mh-hňum, huam upňu kuhu-ua s-esátý su-nem u huhaja-zd!“ Fíra se prohnul jako poněkud překrmený kocour, zahuhňal „Kua! Ouf dele, faňf uf ham uapuja, chua-pa!“, pravačkou otráveně odkopl přídavnou brzdu, bočním okénkem z kabiny osvobodil nashromážděné bojové plyny, rozespale pootočil volantem a maše jízda z nymburského ranžíru k severu začala. Šklebím se na turnováky, válející se po „sergeji“ 1488 vlevo, zatímco parťák, v poslední chvíli odvrátiv pracovní úraz vyvrácení čelisti zíváním zamává babám na boudě. „Co jsme vlastně za vlak, tý vole?“ ptá se věcně, při rychlosti 12 km/h nasazuje udržovací třetí stupeň a za jednotvárného cvakotu rychloměru se vlakuprázdnou stodesátou kolejí zvolna suneme podle vjezdového nádraží. Vzhledem k naprosté improvizaci nákladní dopravy na trati můžeme být v podstatě čímkoli. Trakčáky kdesi pod námi umírněně drží horní basové gé a trojice dvojkolí prvního podvozku rozvážně kontroluje styky na promaštěné stodesáté koleji.

rozkaz, foto: zdenek sindlauer

Nevěřícně mžouráme do šokujícně čitelného rozkazu, což uzavíráme slovy: „je to mladej vůl. Však von se to ještě naučí.“ V lese sloupů u stavědla 8 profesionálně odhalujeme našich „čtyřicet a volno“, a jak muž na pravé straně sází kontrolérem další a další stupně, mašina se nám pod zadnicemi chvěje jako Mauna Loa chvilku před erupcí. Ovšem 2019 tun na háku není románkem pro slečinky, trakčáky se všemi silami opírají do vyšších tónů a ve strojovně za zády si to raději ani nepřeju vidět. Teprve na poslední výhybce do boleslavské tratě se ručička rychloměru vyšplhá kousek za dvacítku, kluci na nás z mostu nad zhlavím pohotově plivou, starý přejezd zahlcujeme dvoudobou kouřovou clonou, ochranné plechy na mostě jičínské dráhy nad námi se rozkašlaly a zahrádkáři po pravé straně tratě bez sebemenšího zájmu o náš světový rozjezd zalévají okurky.

Na přímce přes celou Velebku ve vzorné řadě svítí tři „volna“, rychloměr vytrvale cvaká na 32 km/h a fíra má nacvičeno, že pokud se ve strojovně neodehraje něco nepřístojného, vyhodí stupně až na konci rovinky před všejanskou zastávkou. Na výjezdu z Velebky to bičujeme 36 km/h, ale do dlouhého stoupání levým obloukem kolem někdejšího řepného nákladiště u Všechlap se rychlost dlouho nepohne ani o čárku. V zastávce Straky, sedm a půl kilometru a dvacet minut po surovém budíčku na nymburském ranžíru rafička rychloměru ztěžka přelézá přes čtyricítku, sklony na trati se umravňují a trojúdery podvozku pod námi jako by zvolna zvyšovaly kadenci.

Na konci rovinky před námi už rozpoznáváme „kulatou sedmdesátku“, rychloměr hlásí 56 km/h, fíra shazuje stupně, ampérmetr vadne a já se zvedám, že se podívám po strojovně a tak podobně. Střešní větrač tam právě rozhání šedobílou clonu, všechny argusky válku s natlakovaným olejem přežily a horký luft z generátoru smrdí tak jako jindy. Ten bídák! Fíra schválně rozpumpoval dvanáctiválec na plné otáčky, abych si bez sluchátek model „Otík“ užil! A určitě se bude vymlouvat, že mu ve Vlkavě dávali odjezd - tak přece musí udržet rychlost, ne? A aby na 3,5 dlouhém stoupání 3,5 promile k předvěsti do Luštěnic rychlost nepoklesla pod 53 – 54 km/h, musí se jet na patnáctku.

781 lustenice, foto: zdenek sindlauer

Bestie! Placka luštěnické předvěsti se nám ukazuje ve své plně kulaté kráse. Tak dnes žádný elegantní průjezd Luštenic, asi tak jako na obrázku, holt nebude. Místo toho v dokonalé symbióze stoupání a setrvačnosti posléze míjíme mechanický „vjezd odbočkou“ vzornou pětatřicítkou a disciplinovaně se lámeme doleva na vedlejší kolej. „Teďkon žádnej osobák jet nemá – že by teprv „uran?“ věštíme během opatrného zastavování těsně u odjezdové šajby (vejdeme se do Luštěnic plus mínus deset metrů tak akorát). Od právě zvednutého „klacku“ v oblouku před námi povstávají oblaka kouře a navzdory několika stům metrů mazácky konstatujeme, že takhle čistý sergej nemůže být lipský. Turnováci vezou taky pořádnou „dráhu“, však počítám až do dvaačtyřiceti vagónů.

Po čtvrthodině jdou šraňky před námi dolů, jenže se nezvedne náš „klacek“, nýbrž ten u hlavní koleje vedle. „Ježiš marja, to je blbec! Pánové, to je vůl“ zní mužná slova kabinou lipského sergeje a nymburskému dispečerovi bych v té chvíli opravdu nedoporučoval pobývat někde poblíž. „Počkej, voni určitě pouštěj toho turnováka, jak byl za náma na ranžíru!“ láteří strojvedoucí, ale o pár minut poté kamarádsky zdraví chlapy na 1488, kteří se na něho šklebí ještě protivněji, než já na ně před hodinou na „odjezdové skupině sever“ nymburského ranžíru.

Po dalších osmi minutách se „volno“ zvedne i na našem „klacku“, fíra dá „povolte brzdy úplně“ a odhodlaně sází stupně. Na jedničku se pohne mašina, na dvojku dva tisíce tun za námi. Přes přejezd bručíme tak 10 km/h a rychle po sobě zacvakají stupně 4,5,6 a 7. Jako vycvičený pes fíra všemi smysly větří, co se odehrává na hlavách kolejnic a já kolegiálně dumám, jestli nám na výhybce bude stačit koeficient adheze tak 0,2. Kolega u volantu na to jde zkušeně - na žádné koeficienty nemyslí a rovnou tam při rychlosti 12 km/h dává stupně 8 až 11. Hned za výhybkou dojde s volantem na konečnou patnáctku, chvíli to trvá, než se regulátor dieselu a proudy generátoru shodnou na nějakém rozumném kompromisu a já koukám na rychloměr – asi tak 18 km/h. Tah je až neuvěřitelný, doslova cítím, jak utrháváme 21, 23 a 25 km/h. Pak už to jde trochu pomaleji, byť třicítku zdoláme velice elegantně a i za ní má rychloměr evidentně dost šťávy. Také díky spádu 2 promile projíždíme voděradskou zastávkou velmi slušnými 45 km/h a fíra shazuje výkon. Spíše na pešuňku nasbíráme pytel čtyřlístků, než aby bylo pro „náklad“ skrz Dobrovici „volno“. Zdejší žlutá plechová placka sice nemusí znamenat, že vjezd je „na stůj“, zrovna tak ale jako první vlakům může naznačit, že „Boleslav nebere“, že „u plotu“ v Dobrovici je dost místa a že si fíra může z „dopravy“ zavolat „strojákovi“, ať někde po depu najde „dispozici“ a pošle ji do Dobrovice na vystřídání.

781 dobrovice voderady, foto: zdenek sindlauer

Kdyby všechny oblouky na někdejší Rakouské severozápadní dráze byly tak velkolepé jako tady mezi Voděrady a Dobrovicí – to by se to panečku jezdilo! Být to třeba někde v Bavorsku, už dávno by tu asi byly zapíchané bílé tabulky s černými číslicemi 12, 14 a možná i 16 (Němci jsou spořiví a na rychlostníky nepíšou nuly). No jo, ale "sergeje" s těžkými nákladními vlaky tady vždycky zastavovaly skoro v každé stanici a znovu a znovu rozjíždět takové hady na víc jak 45 km/h, to opravdu nemělo příliš smyslu. Na obrázku sympatickým obloukem projíždí jeden ze čtyř pravidelných průběžných vlaků Česká Lípa – Nymburk.

dobrovice st 2, foto: zdenek sindlauer

Osobáky se proženou a hradlař svědomitě odemyká a zamyká vlakovou cestu z naší páté koleje ze stanice ven. Dobrovické výhybky sice vypadají jako po sesuvu půdy někde v Indii, ale my se potřebujeme rozjet, protože stoupání z úvodních tří pozvolna naroste až na poctivých pět promile a někde u Nepřevázky se nás matička dynamika s gustem optá, jak jsme na tom s tažnými silami. Inu - bídně matičko, bídně. Ve strojovně se nám všichni čerti žení, z pojízdné elektrárny se nám kouří všemi možnými otvory, ale čtyřicítku uděláme až těsně před bezděčínským podjezdem. Víc už to nemá cenu, poněvadž odtud k Jizeře už je to s kopečka a z té čtyřicítky ještě před mostem budeme muset trochu ubrat.

Mašinfíra s citem dobržďuje na třicítku přes most, v ostrém oblouku za ním se z pod „sergeje“ ozývají zvuky všelijaké, některé vozy ještě úplně neodbrzdily a abychom se udrželi alespoň na dvacítce, velitel vlaku musí pár stupňů rychle nasázet. Máme hodně metrů délky, do Boleslavi se nikam nevejdeme a je víc než pravděpodobné, že na odjezdu bude „volno“. Jenže není a zatímco sprostě klejeme, u první koleje si výpravčí stoupá nedočkavě na špičky a jako ostříž číhá, až se červená změní na zelenou. Za jeho reakční čas by se nemusel stydět ani šampion v běhu na sto metrů a s neméně skvělou reakcí by se ve světě vteřinových setinek neztratil ani fíra. Nicméně, navzdory vyvrácenému kontroléru se nám výhybky v oblouku za přejezdem smějí a teprve pod nadjezdem lokálky konečně začínáme sice chabě, ale přece jen zrychlovat nad třicítku. Na konci dlouhého nenápadného stoupání v Debři zapisujeme 51 km/h, ale záhy jedeme výběhem, protože o dva kilometry dál se na nás těší levý oblouk s poloměrem 277 m, který naší rychlosti přistřihuje křidýlka na nařízených 40 km/h. Na krátkém zbytku tratě do Bakova už nemá praktický význam s tím cokoli dělat a navíc budeme moc a moc rádi, když bakovský „klacek“ nebude „na stůj.“

V Bakově mezitím socialistickým násilím přesdědčili fíru od děčínského osobáku, že nám udělá postrk na Bezděz (což je skvělé, protože tím pádem z Bakova pojedeme hned, aby se postrkový „brejlovec“ stihl pro osobák vrátit). Jenže od Lípy se valí „písek“, násled „cisteren“ a v Bezdězu nakládají „plánovačku“. Pak se dozvídáme, že „písek“ vyjede z Jestřebí až večer, ruské „cisterny“ z Brniště mají přednost, pak pojede děčínský osobák a až „někdy potom“ my – pokud se ovšem někde podaří splašit postrk.

S „cisternami“ od Lípy posléze Bakovem projíždí nymburský dispečerský „sergej“ a my nadáváme, jak nám (tj. „lípákům“) „kravičkáři“ zase kradou vlaky. Náš žíznivý diesel si netroufáme stopnout, poněvadž odjezd můžeme dostat zrovna tak za minutu jako zítra ráno, a kromě toho by se nám jen ve dvou lidech nemuselo podařit znovu jej nahodit.

„Co to je za mašinu? Takovýho „brejlouna“ v Turnově nemaj!“ pohoršuje se fíra nad rozkazem, že vzadu je T 478.3104. „Ten je přece lounskej“ doplňuju znalecky. „Hele, vole, buďte rádi, že jsme něco sehnali a vypadněte,“ šklebí se přátelsky maník ze stavědla u výtopny a fíra „povoluje brzdy úplně.“ V tu chvíli se odkudsi vynoří „škodná“, čili známý strojvedoucí instruktor a že pojede s námi. „Ten nám tu ještě chyběl!“ štká mašinista a vzpomenuv osvědčené zásady, jak předejít buzeraci, posazuje milého „cvičného“ za volant.

Ten je pochopitelně rád, že se sveze a tak se přísná kontrola mění na odpolední společenské rozjímání. „Škodná“ se snaží jet učebnicově, s rozmyslem zařazuje jednotlivé stupně a víc jak třináctý nikdy nedá, takže jindy potupná čtyřicítka v obloucích za papírnami se nám dnes drze vysmívá. A v Bělé, kde bychom se za normálních okolností do bezdězské rampy zakousli poctivou padesátkou, vykazujeme trapných 42 km/h. Teď začnou opravdové galeje a jestli se ten „louňák“ vzadu neprobere, tak chcípneme ještě před „městem“ (zastávka Bělá pod Bezdězem město)!

No jo – my jedeme na 80 procent výkonu a kdo ví, k čemu bude vzadu brejlovec dobrý při rychlosti nějakých 17 km/h. Zatímco fíra na sklopné sedačce se až nebezpečně „teple“ tulí k nadřízenému u volantu, já se vykláním z okna, sleduji pomalu ubíhající štěrk dole pod hadicemi brzdových válců a napjatě naslouchám, kdy kroutící moment pode mnou v podvozcích rozpráší třecí síly, vyhodí elektrický přenos ze sedla a já půjdu postrku oznámit, že nás musí stáhnout zpátky do Bělé. Do Bezdězu jsme se moc nevejdeme, oficírům spřátelené okupační armády se líbí štítek „Sdělano v CCCP“ na bočnici našeho "sergeje" a jedva se postrk tam někde vzadu v lese odvěsil, my se spouštíme dolů do Oken. Sešitový jízdní řád nám teoreticky nedovolí víc jak 55 km/h, ale přes mostek na vjezdu do Oken je odjakživa třicítka a náš nadřízený se má velice na pozoru, aby to s přibržděním nepřepískl a aby se před námi historicky neznemožnil. U přejzdu na silnici osmatřicítce jsme po dlouhé době dosáhli padesátky – pravda, spíše díky zemské gravitaci, než počínáním muže u kontroléru. Výpravčí v Doksech nám přiděluje kolej číslo 2 s červeným světlem na konci, pantomimicky zkříží předloktí a ukazuje tři prsty.

781 ve tme, foto: zdenek sindlauer

Tak dlouho naše „škodná“ pochopitelně čekat nebude, loučí se a znechuceně klopýtá půl kilometru k „dopravě“, aby cestou do Lípy obšťastnila fíru na „brejlovci“ za námi jedoucího osobáku. Trochu nezodpovědně riskujeme a stopujeme diesel; kdyby se potom nepovedlo ho nastartovat, zamkneme to a pojedeme domů režijně. Prohlížím motor, o němž nějaký slušně vychovaný pracovník do knihy předávky diplomaticky napsal, že se mu "jeví poněkud netěsný" a pokouším se aspoň trochu pacifikovat všude po skříni rozcintaný olej. Už za tmy nám bouchá do boudy bábina ze stavědla, že prý v Jestřebí už není na postrk „fujara“ od „přístavu“ (přestavovací vlaky z České Lípy do Jestřebí a zpět, se zátěží pro vlečky v Srní a Jestřebí) a jestli s těma dvěma tisíci tunama nahoru na Srní vyjedeme sami. „Jestli bude zelená ulice, tak klidně. A jestli ne, tak mu to zamkneme na první a jedeme domů!“ obřadně oznamuje fíra.

Naštěstí se mi ve strojovně daří „hřebeny“ vstřikovacího čerpadla zavčas zmáčknout, dvanáctiválec se rozbíhá a nevypadá na to, že by obratem chcípl. Kontrolér si vystačil tak s polovinou stupňů a od rychlosti 35 km/h výše si gravitace poradila i bez nás. Kousek za přejezdem u Splavů se uličkou mezi stromy na vteřinu dá spatřit vzdálená jestřebská předvěst a jestli jsme teď psali 45 km/h, tak na konci osmipromilového spádu kilometr před předvěstí to bude v pohodě šedesát. Ještě před rovinkou k předvěsti fíra pozvolna natahuje vlak a přechází na plný výkon – a kdyby náhodou na vjezdu byla výstraha, tak se to dá shodit a bez problému ubrzdit. Na rychloměru je 63 km/h a my se potřebujeme rozjet, co to půjde.

781 provodin, foto: zdenek sindlauer

Zelená ulice skrz Jestřebí mámivě svítí lesní černavou, všechno, co na sergeji může, řve naplno a jestřebská „doprava“ se otřásá nejen v základech. Přes zdecimovanou výhybku provodínské pískovny letíme rychlostí 68 km/h a já přemítám, že ten plašan, co do sešiťáku napsal „sergeji“ přes Srní normu 1200 tun, si drážní provoz mezi Nymburkem a Lípou představoval asi jako párty hippies někde na louce mezi babočkami. Ze čtyř promilí se zponenáhlu stává osm, u předvěsti do Srní (která snad z „výstrahy“ už nikdy nepůjde přestavit na „volno“) vykazujeme 57 km/h, vjezdový „klacek“ (který snad už nikdy nepůjde přestavit z „volna“ na „stůj“) nám odečítá 45 km/h a když nahoře v Srní máváme hradlářce a diesel mohutně ubírá na otáčkách, vykazujeme velkolepých 38 km/h. Škoda, že to ve tmě Spící panna neviděla, tak jako na obrázku

„A že to dnes nahoru panečku jelo!“ provokuju fíru. „S takovýmhle vlakem jsem tady na „štokru“ jezdil pětapadesát,“ zafilosofuje zkušený lokomotivní vlk a pomalu začínáme brzdit před dvacítkami v Okřešicích. Do Lípy už diesel potřebovat nebudeme.

Vzpomínali jsme na to tuhle s jedním dávným kolegou, když si na kolena posadil své páté vnouče a jal se ho různými intenzitami natřásat, šišlavě odříkávaje „Takhle jedou páni – takhle jedou dámy, takhle jedou ryíři, tak sedláci na trakaři – a takhle - jezdil děda na „sergeji“, viď vole?“


Zdeněk Šindlauer | 27.9.2015 (8:00)
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu ČR Středočeský


  1 2 3 4 5      Zpráv na stránku:   
30.09.2015 (8:22)  
My jsme si odzkoušeli, že když se do motoru olej zbytečně nedolévá, tak si udělá svoji hladinku, která drží a přitom motor je bez problému mazán. No ale ten řev, když přišel cvičný a kouknul na měrku. Tak jsme nakonec psali, že jsme fasovali a dolévali, ale olej jsme drželi dost pod ryskou.
registrovaný uživatel Petr Šimral  mail  
30.09.2015 (8:14)  
To musely být hodně náročné šichty!

Nejenom na Sergejích. Ona totiž nákladní doprava v osmdesátých letech velmi často nejezdila, ale stála. A tak když jsme zase někam dojeli, kde výpravčí pronesl "neberou a neví se kdy", kastle byla vypucovaná, strojovna uklizená, noviny přečtené a tak každý na jedno stanoviště a spinkat.
30.09.2015 (8:04)  
...a když se nastlaly hadry na zem tak 2-3 si v pohodě lehly...
Omlouvám se zase za "neželezniční" příspěvek, ale teď už lépe chápu, čím byly ty sergeje tak úchvatné:-))). To musely být hodně náročné šichty!
registrovaný uživatel joki  mail  
30.09.2015 (0:29)  
Jen trochu moje vzpomínky v LD Bohumín z let 1988-1991 na 2 takt motor s T-679.1 jestli byl motor s ponorek ze 40 let byly asi spíše nádražácké povídky neb sice jednoduchý dvou takt zase tak ůdržbově jednoduchý nebyl Zázrak byl např. vytáhnout kroužkovou segerovku s pístu, neb v pístech nebyl klasický čep ale ojnice na straně pístu byla zakončena jakousi hruškou s kloubem. Takže motor se musel natočit tak aby byl píst v horní ůvrati. Rootsovo tzv. mechanické turbodmychadlo a jeho věčně zatvrdlá lamela. Někdo tvrdil že to odpojil a motor vykazoval stejné chodové vlastnosti, nevím možná to bylo už tehdy jpp. Tak jako vzkazky o splašení se regulátoru na čerpadle a vyletění otáček a po odpojení přívodu nafty na čerpadlo motor začal spalovat olej. To jsem jen samozřejmě slyšel od četaře, on to viděl.

Výměna těsnění pod hlavou specielní vzpěrou, takovým spíše páčidlem skoro by minijeřábkem který se vzpáčil meci strop a šroub s vedlejší hlavy, byl fakt pro silnější chlapy. Hlava měla tak 75 kg. Vylisování vložky kde se pak při její opětovné montáži většinou výměna steřelých těsnících 4gum, jedna dole v bloku, pak 2 pod a nad sacími kanály a nahoře v bloku těsně u hlavy. Jo a učinkování v TV patřilo taky k oblíbeným činostem v LD Bohumín... Co to bylo? Výměna prasklého tažného háku. Na závitu tažného háku který ma asi 1,2m jsou 2 kuželové navinuté pružiny zajištěné matkou ze segerovkou kterou bylo zázrak pod vrstvou vazeliny najít.

Sergeje bohužel mezi mechaniky nebyly moc v oblibě. Nejlépe se dělala včela nebo čmelák T-466.2 a T-669.0,1 vše přístupné z ochozu. A motor ČKD K6S230DR a K6S310DR mne přišel lépe udržovatelný, vše se dalo odkrytovat a zvednout jeřábem. Čerpadélko u 230 motoru které bylo zvlášť pro každý válec bylo možno s doktorskýma ušima poslechnout po povytažení předsuvníku vstřiku jestli válec neklepe. Palivové fitry sice nahoře nad motorem ale vdy šly povolit. Na rozdíl od sergeje.

Je fakt že už to je 25 let ale je pravda že když bylo vše v pořádku tak -20 a motor po natlažčení oleje a na rozdíl od ČKD motorů i nafty do okruhu blafl po 2-3 otočeních zadýmil kdyžtak se ve strojovně šlo přidat na čerpadle a motor běžel. Když po asi cca 1/2 hod. chodu se zapl kaolifer tak šel už teploučký vzduch s kaoliferu na stanovišti a když se nastlaly hadry na zem tak 2-3 si v pohodě lehly... a to se pak spalo. Nesměl jít teda mistr a vymáknout nás šmiroky. Polopolský název pro mechaniky v LD Bohumín.

Jo 17.4.1990 jsem měl ten den 19 a patřil mne svět a při snižování stavu pomocníků a strojvedoucích jsem věděl že tenhle svět železnice bohužel mne asi nejen finančně ale i přístupem některých lidí nenadchne. Paradox je že před 5ti lety když jsem zapojoval novou televizi, náčelníkovi LD-Olomouc pardom dnes DKV. Tak jsem si vyslech jak je strojvedoucích nedostatek jak mají aji požadavek na pracáku atd. Pak se divím že mne známý s drážní inspekce řekne že cisterny co vykotil v Olomouci pod mostem nějaký mladý kluk kolem 25let, tak 5 let nazpět byl vyučený zahradník, Prújezd Kolína na červeneou Vsacanem nebo Bečvou... Taky mladý kluk okamžitě ho sundali, a dnes hra na ruskou ruletu na přejezdech, je asi fat práce strojvedoucího dost rizikové povolání.

Jinak super počteníčko, které mne vždy vtáhne do doby kdy železnice byla opravdu železnicí a kdy s 15ti vozové soupravy v každé stanici se prakticky vyhrnulo 100-200 lidí v Ostravě s páteční R-603 aji více.
registrovaný uživatel Petr Šimral  mail  
29.09.2015 (23:35)  
ad Zdeněk: Vzpomínám, že když za jízdy občas zničeho nic sám stopnul naftový motor,

Tak tohle teda neznám.

A ještě jsem zapomněl na jeden bod:
f) přetížitelnost: běžně se dalo brát 200 tun přes normu (a výpravčí to rádi zneužívali, nejlépe u vlaků, kde to fakt nešlo).
Jednou jsem vezl oblíbených třicet Wapek s postrkem, postrkář měl asi těžký den a tak v noci spal a z Nového Sedla jsem na to byl sám. Tedy 2516 tun na třinácti promilích. Vyhoupnutí do Varů, rozjezd přes Dalovice, nájezd do stoupání a do Hájku na vjezdu nepostaveno. To jsou ty chybějící odjezdová návěstidla. A tak po stupínku, houkání na postrk (marné), stupně nahoru, ampérmetr stoupá, 11°, 12°, 13°, začíná se to celé hýbat, ručička ampérmetru je schovaná za stupnicí (max. 5000 A), 14°, 15°a paráda, jedeme. Nic moc, cca 5 km/h, ale jede to a na vrchol kopce už je to jen pár stovek metrů, hlavně ať to neklouzne. Přes normu "pouhých" 1316 tun. Z Klášterce kolega už byl vzhůru a do Chomutova to bylo v pohodě. Tam byla norma 2000 tun a byla to krásná vyhlídková jízda kolem šachty. Klášterec most: 70 km/h (ještě než tam byla dvacítka), Klášterec žst: 55, před Kadaní: 20 km/h, přes Kadaň (dnes Prunéřov) rozjezd na cca 35 km/h, za Kadaní opět pokles rychlosti na dlouhých 20 km/h, před zastávkou Málkov se to začalo rozbíhat a za zastávkou se loko shazovala z výkonu a následovalo klesání až do Třebušic.

Když jsem se na fírcimře pochlubil mým těžkotonážním výkonem, dostal jsem děsně seřváno. Asi nejjemnější bylo: "Ty mladej blbe. Dovedeš si představit, co by se dělo, kdybys svléknul pastorek? Měl ses na toho blba vzadu vysrat, ať si ho probudí kdo chce."

Petr
dopisovatel nebo člen ŽP Martin Grill  mail  
29.09.2015 (21:45)  
ondřej: Prakticky veškeré "pra" motory, které vznikly v někdejším východním bloku, byly kopií, anebo evolucí něčeho ze západu. Předchůdce Sergeje poháněly motorgenerátory, okopírované podle Alco a Fairbanks-Morse (pro zajímavost - prvotiny ČKD byl obšlehnutý Baldwin). Ale byly to všechno čtyřtakty, narozdíl od 14D40, osazeného i do T679.1. A to je hlavní důvod, proč padlo podezření na okopírování ponorkových motorů ze 30. a 40. let, jimiž se zabývala firma Winton a použila pro ně právě toto řešení. Údajně se jedná o evoluci právě těchto motorů, protože v 60. letech přestaly dosavadní TE X mašiny stačit morálně i výkonově, ale na vývoj (okopírování) soudobých motorů z USA nebyl čas, pročež byl "modernizován" právě tento ponorkový dvoutakt, z důvodů lepší kompatibility s ruskou údržbou (když to nejede, něco do toho nalej, nebo po tom prašti.) Trh bylo nutno zaplavit tisícovkami mašin, jinak by bylo nutno je potupně kupovat za valuty, např. od Nohab, nebo přímo z USA.

UPOZORNĚNÍ: Nejedná se o dehonestaci průmyslu východního bloku/chvalozpěvy na "západ, jen o mnou nastudované informace. Jak jsem koupil, tak prodávám.
29.09.2015 (21:12)  
Taky sem si pěkně početl, nevím že se furt někde musí tahat politika.Nekde sem slyšel ,že motor 14D40 vychází z nějakého motoru pro ponorky.Muže někdo tuto informaci potvrdit.
registrovaný uživatel Petr Šimral  mail  
29.09.2015 (17:25)  
Děkuji Zdeňkovi za velmi poutavý článek. Ano, tak nějak si to pamatuji i já.
Já nastoupil k ČSD v roce 1986, do vojny v říjnu 1987 byly mé turnusové stroje T 679.1212 a "leštěnka" T 679.1529, samozřejmě jako pomocník. Po vojně (10.1989) jsem naskočil do "Brigády socialistické práce T 679.1346", v lednu 1990 do kurzu a od 17.4.1990 jsem se stal strojvedoucím.
Sergej je (byl):
a) nejpohodlnější "starolokomotiva", kterou znám (prostorná, tichá uvnitř, dobře chladící, dobře větrající, dobře topící, čtyři lidi se na ní v pohodě vyspali)
b) spolehlivá (neschopnosti na trati byly výjimkou, nejčastěji na ztrátu vody z chladicího okruhu)
c) úsporná! Ano, opravdu to myslím vážně. Největší ekonomický problém Sergeje bylo "ztrátové" mazání motoru. To vychází z principu souproudého dvojtaktu. A tak z "resívrů" jsme po každé směně vylili cca 10 - 30 litrů mazacího oleje do kýblů a odnesli je vylít do nádrže kotelny v depu. Cca v roce 1991 bylo nařízeno lít "resívrový" olej zpět do motorů a spotřeba oleje se rapidně snížila.
Sergej neměl nikdy problém se spotřebou nafty. Ostatně, proč si myslíte, že vydržely Sergeje v Sokolově tak dlouho? Protože jejich provoz byl levnější než s Brejlovci a následně s Bardotkami.
Provoz Sergejů prakticky zastavila traťovka.
d) náročná na stav trati (Ale uznejme, že naše traťovka řádila nad jakoukoliv šestiosou mašinou. Ještě, že to třeba nevědí Němci : - ))
A po diskuzi zde dodám bod:
e) lehce startovatelná. V Sokolově byl topírenský jednomužný a nebyl to nijak závažný problém. Naprostá většina mašin startovala bez problémů na tlačítko. Letmo mašiny delší dobu odstavené měly občas problémy, tam ale stačilo přidržet startovací stykače (to bylo to vběhnutí do kobky).
Po delší době odstavení při indikaci nízkého stavu vody ve stavoznaku (nebo nesouladu podle knihy předávky) se protáčel motor (riziko prasknutí hlavy a tedy vody ve spalovacím prostoru). To se otevřely indikační šrouby na všech hlavách a motor se elektricky protočil (správně se to mělo dělat ručně klikou - 62 otáček). Když byl na výfuku flek od vody, loko byla neschopná. Mě se to povedlo jednou.
dopisovatel nebo člen ŽP Martin Grill  mail  
29.09.2015 (15:41)  
...káva je tentokrát El Salvador, samozřejmě 100% arabica, přímo z rukou farmáře :)
dopisovatel nebo člen ŽP Martin Grill  mail  
29.09.2015 (15:12)  
Pane Zděnku, první káva padla při čtení, druhá pak při studiu doprovodných ilustrací. Hlavně ty "noční" kousky nejsem s to pobrat - já zvládnu nakreslit jen pět černochů v tunelu a to ještě musej mít zavřený oči a nesmát se.

Ale jak jsem byl potěšen tímto milým povídáním, exponenciálně tak jsem se naslal zde již typickou politickou diskusí o ničem. Je to něco, co mě permanentně odrazuje od jakékoli tvůrčí činnosti pro ŽP. A vždy ji rozpoutají ti samí exoti, jež v podstatě neví o železnici nic, jen si tady chodí hojit... No, vlastně ani nevím co. A možná spíš hnojit, než hojit. Tuhle politickou žumpu si můžu dát každej den na kterýmkoli "zpravodajským" serveru.

Opravdu rád bych se nějak zasadil o exemplární trestání za rozpoutání stupidních diskusí na téma, jež zde nemá co dělat, pakliže jsem stále členem železničního magazínu.
  1 2 3 4 5      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2024 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko