Innsbruck - Již na konci loňského roku bylo jasné, že k 31.3.2007 bude ukončen prodej síťových jízdenek platných v evropských zemích EuroDomino. Vzhledem k tomu, že jsme s touto jízdenkou objeli půl Evropy, rozhodli jsme se s oblíbeným jízdním dokladem důstojně rozloučit. A proto jsme na Velikonoce, tedy od 6.4. do 9.4.2007, vyrazili do jedné z našich sousedních zemí - Rakouska. Během cesty jsme navštívili Melk, Innsbruck, Brixen (Itálie) a Salzburg.

Pátek 6. 4. 2007

Vzhledem k tomu, že jsme do Rakouska vyrazili čtyři (2 dámy z Kolína a pánové z Prahy a Čelákovic), dali jsme si všichni sraz v Praze, neboť náš odjezd byl naplánován vlakem R 377 Galileo Galilei. Ve 20 hod. jsme se sešli na pražském Masarykově nádraží, odkud jsme se odebrali do jedné z pražských restaurací na večeři. Krátce před půlnocí jsme se vydali na pražské hlavní nádraží, kde již byla souprava vlaku přistavena. Prvním překvapením bylo řazení 3 slovenských vozů 1. třídy, druhým překvapením byl zcela obsazený vlak, který se během cesty postupně vyprazdňoval.

Sobota 7. 4. 2007

Krátce po půlnoci jsme se informovali u průvodčího, zda budou ještě připojeny další vozy 2. třídy a dostali jsme jednoznačnou odpověď: Ne, ale v jedničkách můžete cestovat jako ve dvojce!" Než jsme však vše zjistili, byly všechny vagony obsazeny a tak jsme cestovali v tom nejhorším - ve voze 2. třídy kategorie B. Navíc jsme nebyli v kupé jen čtyři, ale cestovalo nás celkem šest. Až do Břeclavi ubíhala cesta bez problémů. Včas jsme dorazili na česko-rakouské hranice, kde jsme si přestoupili na R 203 Chopin, kterým jsme dojeli až do cílové stanice Wien Südbahnhof. Odtud jsme se přesunuli vlakem na Wien Meidling, kde jsme měli asi 15 minut na přestup, abychom se slovenským IC 400 Donau přesunuli na vídeňské západní nádraží. V 7:34 hod. jsme se konečně vydali za prvním cílem naší cesty (nepočítáme-li jím vlaky a cestu jako takovou). IC 690 do Klagenfurtu jelo přesně, ale my vystoupili již na druhé zastávce - v dolnorakouském St. Pöltenu, kde jsme přestoupili na osobní vlak do Melku.

Krátce před devátou hodinou ranní jsme dorazili do Melku a již ze železniční stanice byl dobře viditelný žlutě zbarvený klášter, který dodnes trochu působí jako pevnost. A v blízkosti klášteru se klikatí řeka Dunaj. Městečko je dobřé známé i díky "dohodám z Melku", které zde byly podepsány ve vztahu k provozu jaderné elektrárny v Temelíně. Po prohlídce kláštera a města jsme se usadili v jedné z mnoha kaváren ve středu města a vychutnali místní zlatavý mok. A to už se přiblížilo půl dvanácté a my jsme se vydali vstříc nádraží, ze kterého nám odjížděl v 11:44 hod. Sp 1625 Naturhistorisches Mu zpět do St. Pölten Hbf. Zde jsme se napojili na Westbahn a ve 12:12 hod. jsme se vydali EC 564 Tiroler Festspiele na 538 km dlouhou trasu do cílové stranice vlaku - hlavního města spolkové země Tyrolsko Innsbrucku. Kvalitní souprava ÖBB EC měla jedinou vadu - během soboty byl vlak natolik zaplněn, že jsme až do Lince cestovali v uličce.

V hornorakouském Linci se místa v kupé uvolnila, ale každý z naší čtveřice jsme seděl v jiném kupé. Tak jsme cestovali až do Salcburku, kde jsme začali nabírat zpoždění díky fotbalovým fanouškům a zákroku rakouské policie. Poté jsme si vychutnali peáž přes Německo v jídelním voze. Do Innsbrucku jsme dorazili krátce před pátou odpolední a vydali se hledat naši Jugendherberge, což nám zabralo skoro jednu hodinu. Nejdříve jsme hledali správnou zastávku autobusu, poté jsme se seznamovali s tamními podmínkami přepravy a navíc jsme vystoupili o zastávku dřív, než bylo třeba. U vchodu do ubytovny byl sice zvonek, který však nefungoval a stoupající nervozita spěla k tomu, že budeme přes noc pokračovat v cestě dál. Naštěstí jsme se dobouchali na správce objektu, který měl pro nás připravenu čtyřpokojovou "cimru". Ubytovali jsme, vykonali základy hygieny a vydali jsme se na večeři do centra města. Usadili jsme se přímo na hlavní třídě v typické rakouské restauraci, ale vzhledem k únavě jsme pobyli jen 2 hodiny a vrátili se zpět do ubytovny, kde jsme se uložili ke spánku.

Neděle 8. 4. 2007

V brzkých ranních hodinách jsme se za slunečního svitu vydali rychlým tempem do centra města, kde probíhaly trhy, velikonoční oslavy a přímo pod Goldenes Dachl (zlatý arkýř) vyhrávala tyrolská dechovka. I my jsme se na náměstí usadili, okolo poledního jsme se občerstvili a odebrali jsme se na nádraží. To proto, abychom stihli vlak EC 87 Tiepolo, který nás přes Brennerský průsmyk zavezl do italského Brixenu. Město je známé především pobytem Karla Havlíčka Borovského, ale uchvátila nás i jeho poloha v údolí mezi horami, vzorně upravené památky i příjemná obsluha na venkovních zahrádkách v centru města. Na zpáteční cestu, kterou jsme z části strávili v jídelním voze, jsme se vydali EC 80 Garda. Do Innsbrucku jsme přijeli v půl deváté večer a zamířili do centra města na klasickou rakouskou večeři do místní "knajpy". Těšili jsme se, že si k jídlu objednáme i pětilitrový soudek piva, ale štěstí jsme neměli, neboť sousední stůl dostal poslední soudek příslušného objemu ke konzumaci těsně před námi. V nočních hodinách jsme se vypravili zpět do Jugendherberge. Původně správně myšlené využití posledního autobusu nevyšlo, neboť jsme se vydali opačným směrem... Naštěstí jel ještě jeden autobus do centra, kde jsme využili místního taxikáře, který nás zavezl přímo k místu ubytování - za cenu rovnocennou ceně za jízdenky na autobus... Na pokoji jsme ještě probírali samá důležitá témata a okolo druhé hodiny ranní jsme usnuli.

Pondělí 9. 4. 2007

Na Velikonoční pondělí jsme zamýšleli navštívit Zell am See, ale většina rozhodla, že se pojede do Salcburku. V 9:30 hod. jsme se vydali na cestu EC 563 Getzner Werkstoffe do Salcburku, kam jsme přijeli v 11:29 hod. Vydali jsme se do centra města a celou cestu jsme míjeli vlajky připomínající kandidaturu města na pořádání zimních olympijských her 2012. Po příchodu do města se naše skupinka rozdělila na 2 páry - jeden se vydal lanovkou na pevnost Hohensalzburg a její návštěvu, druhá část se potulovala po centru. Sraz byl stanoven na 15 hod. před nádražím. Což se také stalo a v 15:34 hod. jsme počítali s odjezdem vlaku EC 163 Transalpin. Ten však měl 25 zpoždění a my dostali strach z toho, že v Linci nestihneme přípoj EC 100 Jože Plečnik.

Vzhledem k tomu, že Transalpin byl zcela zaplněn, využili jsme služeb jídelního vozu a doufali, že přípoj stihneme. Ihned po vystoupení ze švýcarského vozu nám bylo jasné, že červeno-bílá souprava Jože Plečnika odjela. A tak nezbývalo nic jiného, než zajít na informace a trochu pošťouchnout rakouské železničáře. Avšak Čech je pro Rakušana nepříliš oblíbené stvoření, a tak se odehrála "jemná výměna názorů". Přesto nám nezbývalo nic jiného, než nakoupit dostatečné zásoby piva a jídla, abychom přežili úmornou cestu z Lince až do Prahy ve vlacích kategorie Sp - nejprve to byl Sp 1932 F. A. Gerstner a z Českých Budějovic do Prahy následně o poznání plnější Sp 1838. Smutný pohled byl zejména na turisty cestující z rakouského západu, kteří doufali v přímé kvalitní spojení do Prahy, kterého se však nedočkali a tak jako my museli cestovat v ohavných vozech po celou dobu cesty. Naštvání bylo o to větší, že jsme o přestupu v Linci do Prahy informovali průvodčí v EC Transalpin. A nebyli jsme sami, kdo byl neúspěšný...

Do Prahy jsme dorazili s dvouapůlhodinovým zpožděním o půlnoci, jen jsme přestoupili na poslední osobní vlak směr Poděbrady a Kolín a vyrazili do našich domovů. Během 3 dnů jsme se důstojně rozloučili s oblíbenými EuroDominy a už nyní připravujeme cestu s InterRailem - snad to budou alespoň taková dobrodružství, jaká jsme zažívali na železnici doposud.