Moskva — Rusko není třeba úvodem asi nějak dlouze představovat. Největší státní zřízení na světě. Hlavní město Moskva. Politika tvořená Vladimirem Vladimirovičem Putinem, vysoká úmrtnost z důvodů spojených s alkoholismem, obrovské sociální rozdíly aj. Taková jsou naše současná média a snad někdy i mají pravdu. Ale o tom já vás nechci nějak hluboce přesvědčovat, chci nabídnout svůj pohled na Rusko očima železničního fanouška. A třeba vás vybídnout k cestě do této země, abyste se o situaci přesvědčili přímo na místě.

Je to velké, silné, s obrovskou vůli, modernisty zatracované, konzervativci nadhodnocované. To je velká ruská duše a to je lokomotiva ČS7 (eventuálně střídavá varianta ČS8). Dvě věci, které mě poslední 4 roky pořád a stále nutí se vracet do prostoru bývalého Sovětského svazu. A tak se pojďme podívat na mou cestu za těmito dvěma aspekty – které spolu dokonce mají elementární spojitost, avšak z našeho pohledu mírně násilnou, nebo minimálně nesvobodnou – uskutečněnou mezi 28. srpnem až 9. zářím 2017.

Ačkoliv píšu, že cesta začala 28. srpna, v Moskvě jsem se ocitl až 29. srpna. V čtyři hodiny ráno na letišti Šeremetěvo nacházející se na sever od Moskvy. Už zde je třeba projít prvním – ne však posledním – kolem ruské byrokracie. Při celní kontrole dostanete imigrační kartu, na kterou se poté musíte zaregistrovat na poště v doprovodu majitele pasu Ruské federace majícího stálou adresu na jejím území, nebo instituce podnikající na území RF. Špion prostě naší vesnicí neprojde, i když dostat se do problémů, které by žádaly legitimaci je na území Moskvy v podstatě nemožné, leda by člověk byl opravdu špion. První vlak jede v 5.30 z letiště, nástup je možný pouze 15 minut před odjezdem. Doveze mě – v sedačce až moc nápadně připomínající Borcad COMFORT – na Běloruské vlakové nádraží. Toto nádraží je v Rusku velice populární, protože odtud vyrážely ešalony s obránci Moskvy vstříc frontové linii. Je to na něm ostatně velice jasně dáno najevo. Nicméně mé oko už z dáli přitahuje jakási modrá lokomotiva. Natolik nezaměnitelná, že to snad už ani v Rusku nejde. Je to jasné. V 6 ráno potkávám stroj ČS7-017, Moskevské železnice, depa TČE-18 jména Iliča (originál: ТЧЭ-18 имени Ильича). Krásný nezaměnitelný nátěr určený pro stroje ČS7 tohoto depa září i přes ranní inverzi. Říkám si jaká škoda, že se s těmito stroji už nepotkám, jelikož mé fotografické cíle operují spíše zelené popř. korporátně šedé (které však již jezdí i pod TČE-18) lokomotivy ČS7 z depa TČE-1 Kurské (Moskevské železnice). Jak jsem se minul v představách, které navazovaly na mé vzpomínky z mé poslední návštěvy Moskvy před 2 lety, ale o tom později.

Jelikož jsem bydlel asi 27 kilometrů za Moskvou východním směrem, v malé vesnici Kupavna s přibližně 12 500 obyvateli, vydal jsem se druhý den se svou hostitelkou do Moskvy na registraci. Při čekání na nástupišti se moje hostitelka (abych popsal: jezdím sem vždy do rodinného prostředí, domácí stravy a familiérního popíjení vodky) zeptala proč a stále Moskva, vždyť už tu jsem po tolikáte, proč nejedu do zajímavějšího Petrohradu. Odpověděl jsem, ať si počká. Že jenom cestou ji dám určitě alespoň 6 nebo 7 důvodů. První tři se objevily na vlakotvorné stanici Železnadarožnij, ne větší jak naše Ústí nad Orlicí (vzhledem k místním poměrům, i když stále s charakterem vlakotvorby a depem) zde mají tři aktivní zálohy v podobě ČME3. Do Moskvy se mi těch důvodů povedlo najít asi dvanáct včetně jedné šedé ČS7 jedoucí z Belgorodu do Moskvy nebo snad Petrohradu. Na cestě zpět jsem ještě ve šturcu vyfotil jednoho čmeláka, zrovna odstaveného, hruď se mi před hostitelkou, která mě celý ten den doprovázela, docela dmula hrdostí.

Samotnému mně teď vytanula otázka, proč nejet do Petrohradu, vždyť tam to bude stejné?! No možná ano, ale jenom Moskva a Moskevská oblast mají rozlohu stejnou jako celá Česká republika a já poznal sotva 1 %. Pro zajímavost doplním, že podle oficiálních statistik má toto uskupení dvakrát více obyvatel než Česko, reálné odhady místních hovoří o třikrát až čtyřikrát většímu počtu lidí, především díky větší ochotě cestovat za prací a ponecháním si bydliště na Kavkaze, na Uralu, v jiném státě SNS (Společenství nezávislých států – pohrobek SSSR) atp.

31. srpen 2017. V Rusku začíná školní rok – tedy ne úplně – ale přípravy na slavné 1. září. Místní zvláštností je, že se to děje i u vysokoškoláků. Pro mě začíná dovolená. A dovolená začíná výletem na zkušební okruh v Ščerbince. Kvůli možnosti dostat se na tento velice specifický testovací okruh, kde se nenachází žádná adekvátní a pro testování vhodná přímá kolej, jsem ostatně volil data výjezdu. Pořádá se zde hlavní veletrh železniční techniky pro rozchod kolejí 1520 mm, což je více než jasně zdůrazněno názvem „EXPO 1520“. Jedná se o paralelní veletrh k Innotransu pořádaného v sudé roky v Berlíně. Jelikož situace na železničním trhu v Rusku, potažmo v zemích SNS, se v posledních letech stabilizovala a je potřeba dodávat osvědčené lokomotivy ve velkých sériích (téma rád a velice kvalitně pravidelně zpracovává Železniční magazín), veletrh zásadní novinky nepřinesl. Nicméně jako Čech jsem zde používal nejčastěji svou rodnou řeč, protože o ruský trh stále jeví domácí firmy zájem - podle některých názorů na místě až moc defenzivně - a ruský trh jeví stále zájem o domácí produkty a služby.

Velkou parádou na EXPu byla přehlídka retro lokomotiv a několika kusů současné i budoucí techniky. Bohužel kvůli nevhodně umístěným podiím se zde absolutně nedalo dobře fotit, proto nabízím záznam kolegy fanouška z akce na Youtube. Poznámka: Po úvodu tj. 10 sekunda klidně přepněte na vyšší rychlost.

Další den jsem měl v plánu kulturu. Fajn, ale stejně se vrátíme na železnici. Mezi stanicí Kupavna a Moskva jezdí jednotky ED4M, 11 vozové soupravy. Každý vůz s kapacitou 110 lidí, samozřejmě kromě hlavových vozů. První vlak z Kupavny jede ve 4.29, poslední ve 23.53. V nejexponovanější časy jezdí vlaky i po 5 minutách a interval mezi vlaky po celý den nepřesahuje 20 minut, včetně ranních a večerních hodin. Ovšem kromě víkendu vlaky nejezdí v době od 10.38 až do 13.29. Zřejmě se předpokládá plné pracovní nasazení, nebo minimálně oběd – nevím, nezajímal jsem se. Ale vraťme se ke zmínce o kulturním programu. Moje vědomí předpokládalo, že poslední dopolední vlak do Moskvy jede v 11.38, jaké bylo překvapení, když to bylo o hodinu dříve. Nedalo se nic dělat, musel jsem zůstat buď v Kupavně nebo se otočit směr východ – na Vladimir. Neváhal jsem. Zjistil jsem, že přes Frjazevo, stanici, kterou jsem již navštívil před dvěma lety a mám tedy elementární znalost místních poměrů, pojede asi za hodinu a půl legendární vlak „001М Россия“ z Vladivostoku do Moskvy. Kdo by odolal?

Tiše se přehouplo 1. září a já se teď už reálně vydávám do Moskvy. Mířím na tržiště stereotypů bývalého Sovětského svazu. To se nachází v parkovém komplexu Izmajlovo. Nakoupil jsem tady zajímavé připomínky na doby minulé. Mnoho spojených s provozem mezi Moskvou a Prahou, např. i čistě český znak vlakových čet těchto vlaků vydaný ROH v roce 1973. Prostě prodejný skanzen reálného socialismu po 50 rublech (tj. asi 19 Kč).

Během textu je možné potkat kurzívou zvýrazněné úryvky textu. A přesně teď nadešla jejich chvíle. Neodolal jsem místní parkové stravě. Koupil jsem si skvělý šašlik, sedám na rozpadlou plastovou židli, které chybí část jedné nohy. Jím a poslouchám dění kolem. Slyším, že čtveřice pánů vedle mě se baví o – pro mě – velice interesatním nacionálním tématu. Jeden z nich by měl být z Polska, ačkoliv již déle žije v některém ze -stánů (omlouvám se, nevzpomínám si ve kterém). Dojídám, zbavuji se odpadků a ptám se, který z nich je tedy z Polska. Slovo dalo slovo a už sedím s pány, kteří se furt a stále motají kolem témat jako Polsko, Ukrajina, židé, baltské pobřeží. Pak příjde moje velká chvíle a zrak všech je upoután na mě. Mám říct, co tu vlastně sakra dělám, že nepodléhám západní propagandě. Odpovídám. S propagandou nebo bez propagandy se v Rusku, popř. zemích SNS nachází velké průmyslové dědictví Československa, ať již viditelné (tramvaje Tatra, lokomotivy ČKD, Škoda) nebo to méně zřetelné (např. turbíny ČKD Blansko – sám z Blanska pocházím, takže je to ještě furt hmatatelný důkaz). Zde je třeba se trochu pozastavit, přečíst text s kurzívou, zamyslet se čeho jsme dosáhli, ale za jakých podmínek. Rozhodně to není nad již zmíněné dmutí hrudi. Na druhou stranu už se nic nedá dělat a rozhodně to není na sklopení obočí a tváření se že jsme to – i když pod tlakem – nevytvořili my. Pány moje odpověď nicméně uchvátila a na místě stolu, která byla vyčleněna mně, se již začaly objevovat stakany s místními lihovinami. Dále to již není třeba rozebírat, získal jsem si první a rozhodně ne poslední místní obyvatele.

Nechci vyvolávat nějaké negativní reakce o dvoustranném přemýšlení jak se vlastně ČME3 staly jednou z nejhojněji vyráběných motorových lokomotiv na světě, ale opomenout to nejde. Ruská velká duše všechny bere stejně, být Němcem asi by se mi s mírným opovržením stejně stakany objevily na stole, nicméně říct, že jsem z Česka otevírá starší generaci a uvědomělé mladší generaci srdce do posledního pantu. Zní to pateticky, ale jinak to nejde. Existuje bohužel i představa, že mileniálové, generace rozená v kapitalismu, již není a nebude schopna náš úděl ocenit.

Podobná historka se mi povedla i další den, ovšem to bylo v Borodinu u stánku a posluchači a oponenty mi byla tříčlenná rodina. Mám obavy, že paní by se rovnou kvůli mému pasu, byla schopna rozvést!

Další dny, už Vám nic nerozepíši, počasí si vzalo svoje dny. Rusové, kteří mají mnohem primitivnější pudy, co se týče vnímání světla - doposud nejsou osvětlené některé hlavní ulice v Moskvě, také tahaly díky tomu za kratší konec. Sednout si do parku, nebo se tím procházet parkem – tradiční ruské zábavy, při kterých se dají navazovat známosti – v podstatě nebyly možné. A tak se dostalo na železnici a na důvod proč jsem na prvotní intervence ze strany člena ŽP neobohatil fotogalerii, ale nabídl jsem spíše takovéto shrnutí.

Říjnová železnice, Leningradské směrové vedení, úsek od Leningradského nádraží po stanici Schodňa:

Moskevská železnice, Kurské směrové vedení, úsek od Kurského nádraží po stanici Ščerbinku:

Moskevská železnice, Kyjevské směrové vedení, úsek od Kyjevského nádraží po stanici Lesní městečko:

Úmyslně jsem upozadil návštěvu metra, ale myslím si, že by to byla chyba! Ale jenom zběžně.

Drazí čtenáři, doufám, že jste přečtení článku neodsoudili jako ztrátu času. Že jste se třeba rádi podívali do míst, které na ŽP, nejsou tradiční.

Jeden šotoušský doplněk. Krásné zelené schéma TČE-1 na lokomotivách ČS7 se v článku nevyskytuje, protože jsem za celou dobu pobytu potkal pouze dvě, jedna při cestě z Borodina vezla vlak Moskva – Minsk a druhá stála odstavena uprostřed v koloně dalších, na službu připravených, ČS7 na Kyjevském nádraží. Velká část zelených lokomotiv podlehla korporátnímu nátěru, navíc bylo zrušeno turnusování lokomotiv v závislosti k jejich depům. Tedy i lokomotivy z TČE-1 popř. TČE-18 se nyní mohou vyskytovat na tratích, kde ještě před dvěma lety byl jejich výskyt velká vzácnost.