Beroun - Okružní jízda s názvem Výletní vlak Český kras se konala již skoro před měsícem. Akce byla pořádána s podporou ŽelPage a i když zdejší elita o jízdu valný zájem nejevila, mezi čtenáři vzbudila ohlas. Byl jsem ale popíchnut, že pozitivních zpráv není nikdy dost a reportáž může motivovat k účasti na dalších akcích ŽelPage. Pojďme se tedy poohlédnout, co se to 14. září v Českém krasu dělo.

Nejprve se ještě vrátím někdy na konec jara, kdy jsem o objednání zvláštního vlaku začal vážně uvažovat. První představa byl polodenní okruh vozem řady 854, ale po rozhovorech s potenciálními dopravci se plán změnil na celodenní jízdu se zapojením dvou vleček, a sice soupravou 830+020 KŽC Doprava. Od června jsem pracoval na akvizici akce, nechal jsem vyvěsit plakáty do železničních stanic a v podobě webu ŽelPage a poberounského občasníku Naše noviny jsem našel média, která zdarma zveřejnila pozvánku na jízdu. Nakonec mne ještě podpořila společnost SAXI, o jejímž muzeu se zmíním níže. Cestující se postupně přihlašovali, čas ubíhal a zjednodušeně řečeno, párkrát jsem kliknul myší a v den D se dalo do pohybu více než sto tun oceli s více než stovkou lidí na palubě – všechny místenky na celý okruh byly vyprodané a ti, kteří se přišli svézt jen na část trasy, museli povětšinou stát.

S tím, že se vlak dal ráno do pohybu, to nebylo tak jednoduché. Nebylo to rozhodně závadou motorového vozu 830.180, který před oním víkendem (Posázavský motoráček + Výletní vlak Český kras) dlouho nikam nejel. Původně se počítalo s druhým vozem 830.124, z čehož vyplynulo malé nedorozumění v číslování sedaček. Pravou příčinou bylo odmítnutí spolupráce ze strany výhybek v Praze-Malešicích, kde vlak při návozu uvízl, ale vlaková četa se s nimi doslova vlastnoručně poprala a náš vlak mohl přeci jen odjet z Prahy-Smíchova v 7:57, podle jízdního řádu. Jízda po hlavní trati do Berouna byla překvapivě svižná. Za chladného rána jsme v „letu ve výšce nula“ zastavili jen v Praze-Radotíně, kde mohl vystoupit zbloudilý cestující, který náš nostalgický vlak zaměnil s Eskem linky S7, a v Řevnicích, kde si několik lidí objednalo nástup.

V Berouně se vlak ještě více zaplnil a vyrazili jsme na zajímavou vlečku na Čertovy schody. Vlečkaři nás přivítali velkoryse, přibalili si totiž svou motorovou lokomotivu. Zdvořile jsme si podali spřáhla a obě cesty po sklonově náročné vlečce nás vezl stroj 740.833, což nám ušetřilo něco nafty a nutnost objíždět soupravu. Jenom při fotozastávce na vysokém náspu se motorová lokomotiva dočasně odvěsila a ukryla se do zářezu. Šestikilometrová vlečka je velmi zajímavá, vede Českým krasem v blízkosti přehrady Suchomasty a kromě zmíněného náspu se vyznačuje ocelovým mostem a jedním chráněným přejezdem. Po návratu do Berouna seřazovacího nádraží jsme vyrazili do nedalekých Zdic. Rovnou jsme přijeli k bývalé výtopně, jejíž vrata pro nás zdarma otevřela společnost SAXI. Expozice jejich dopravního muzea je tak rozsáhlá, že jsme stěží stihli obejít všechny historické autobusy, automobily, drážní vozidla a materiály k protivínské dráze. Protože nás bylo hodně, šli jsme dovnitř na poloviny, a ti co byli venku povětšinou využili nabídky našeho vlakového bufetu, který se dočasně usídlil před výtopnou. Jako stolky jsme vynalézavě použili odstavený plošinový vůz nebo betonový šturc. Než jsme se nadáli, nastal čas k odjezdu do Lochovic. Zde proběhl první objezd přívěsného vozu a mohli jsme se vydat vzhůru po liteňské lokálce.

Jízda po trati 172 byla jakýmsi černým koněm celého programu. Soupravou 830+020 se zde již běžně člověk nesveze, stejně tak je málokdy k vidění objíždění vlaku v úvraťové staničce Liteň. Místy se ukázalo sluníčko, podél tratě nebyla nouze o fotografy, kteří chtěli zachytit spokojeně bublající motorový vůz v podbrdském kraji. Největším zpestřením jízdy po lokálce bylo ovšem křižování s pravidelným vlakem v dopravně Hostomice pod Brdy. Měli jsme malé zpoždění, a tak při našem příjezdu již „Trio“ 810+010+810 viselo u lichoběžníkové tabulky. Pilot, který na našem vlaku jel z důvodu seznání D3, si trochu zaběhal s praporkem ke zhlaví, aby osobní vlak ještě déle nečekal, byť byl v tomto úseku již téměř prázdný.

Po delším putování vlakem přišel čas na menší odreagování. V jízdním řádu byl vyhrazen čas na pěší procházku ze Zadní Třebaně nebo Bělče přes Voškov do Karlštejna. Asi polovina cestujících o procházku projevila zájem, a tak jsme šplhali do stráně, pokochat se pohledy na tuto oblast Českého krasu. Menší překážkou v cestě byli golfisté, kteří nedávno expandovali se svým hřištěm a tím došlo ke zrušení turistické značky, což jsme ale zjistili až nahoře, kde se čelně srazily skupinky jdoucí z Třebaně a Bělče. Zavést padesát lidí na neexistující stezku není příliš dobrou vizitkou, naštěstí alespoň přes prodloužení trasy po silnici nikomu vlak neujel, třebaže někteří dobíhali cestou necestou. Přes Srbsko jsme dojeli do Berouna, kam už se za námi tlačili dva CitySloni jako osobní vlak. Zde byla další hodina a půl na volný program.

Když jsme se opět všichni sešli ve vlaku (mnozí přestávku využili k návštěvě minipivovaru Berounský Medvěd), vyrazili jsme po trati 173. Po krátkém zastavení v Berouně-Závodí se vlak vydal vzhůru po známé „hrbaté“ a nutno dodat, že se sklonem tratě se motorový vůz pral velmi houževnatě. Úlevou byl příjezd do stanice Nučice, kde jsme nastoupili na vlečku do lomů Mořina. Po krátkém sunutí do Hořelic nastoupil do kabiny pilot a vydali jsme se na trasu po zajímavé čtrnáctikilometrové vlečce. Ta se proplétá mezi několika obcemi, leží na ní mnoho přejezdů, stanice Kuchař a nepoužívaná odbočka na Holý vrch. Než jsme dojeli do konečné stanice ve stráni nad údolím, udělali jsme si dvě fotozastávky. Násvit již nebyl takový jako dopoledne, ale zájem o focení byl velký. Pro urychlení jízdy jsme se rozhodli na konci vlečky soupravu neobjíždět a celou zpáteční cestu do Hořelic jsme sunuli. Tak se nám podařilo projet po trati 173 do Prahy ještě před pravidelným vlakem. Závěr jízdy byl již poměrně svižný. Klesali jsme z Rudné přes Řeporyje a dále Prokopským údolím, z vlakového bufetu se roznášely všechny možné nápoje, cestující si mohli zakoupit kalendáře ŽelPage 2009. Ve stanici Praha-Smíchov, kam jsme přijeli podle jízdního řádu v 18:17, byla okružní jízda oficiálně ukončena. Kdo chtěl, mohl pokračovat dále po trase, kudy se souprava vracela do depa, tj. do Vršovic, Libně, Vysočan a Lysé nad Labem. Výletní vlak Český kras tak objel naplánovanou trasu bez potíží a podle jízdního řádu dorazil do cíle.

Ačkoliv jsem zpočátku neměl tušení, co mám od pořádání zvláštní jízdy čekat, výsledek mě velmi pozitivně překvapil. O svezení byl zájem, a jelikož se všechny místenky prodaly, dosáhl jsem téměř vyrovnaného rozpočtu. Velkým zadostiučiněním byly kladné reakce mnoha cestujících, stejně jako hemžení fotografů kolem tratě, zejména v okolí Lochovic. Mimochodem, kdo to naháněl vlak na Mořině ve žluté vestě ŽelPage, aniž by se pochlubil se svými úlovky? Pro velký úspěch připravím v příštím roce alespoň jednu podobnou akci, určitě se pojede nějaká další vlečka, zřejmě navštívíme scénickou trať 174 a zajímavý program vymyslíme i mimo koleje. Koneckonců na to, kolik zážitků taková jízda přinese, s tím nijak obrovská námaha není. Na místě je pochválit společnost KŽC Doprava za perfektní zajištění jízdy, tj. poskytnutí doslova naleštěné soupravy, objednání kapacity dopravní cesty, sestavení jízdního řádu, zajištění všech tří pilotů, organizování fotozastávek, vlakový bufet vzorně pečující o cestující a ochotnou komunikaci při přípravě celé akce. Když se navíc najdou další lidé, co rádi nezištně přidají ruku k dílu, jako například společnost Saxi, může získat zvláštní jízda tohoto druhu značnou podporu.

Web ŽelPage je mocné médium a kdo zde zveřejní pozvánku na rozumně pojatou akci, může se spolehnout na to, že osloví velké spektrum potenciálních zájemců. Složení cestujících v Českém krasu bylo velmi různorodé – od rodin s dětmi přes důchodce a zdravotně postižené až po skupinky mladých kluků a partu trampů s kytarou. Nejsem přítelem obtěžujících dotazníků typu „odkud jste se o naší akci dozvěděli,“ a tak není možné vliv jednotlivých inzertních kanálů přesně kvantifikovat, ale pravdou je, že jen během dne kdy byla pozvánka na ŽelPage zveřejněna došlo k zarezervování téměř čtvrtiny celkové kapacity vlaku. V příštím roce se tedy budu těšit na další jízdy výletního vlaku s podporou ŽelPage.

Vybrané fotografie poskytli Radim Říha a Rudolf Chott, další fotografie z akce