Pro mladého muže snad nebylo většího ponížení, než pochodovat v prvomájovém průvodu. No, pochodovat… pohyb, když už tedy být musel, to byl, to ano. Ale pochodu se to moc nepodobalo. To dnes, maje na krku skoro o čtyři křížky více, i se síťovkou do lídlu každou sobotu kráčím podstatně odhodlaněji a rychleji.

Což o to - když jsem z průvodů zdrhával v rodné České Lípě, byl jsem za pět minut doma. Ale zdrhnout v Děčíně, kde mi bylo dovoleno studovat strojárnu, a hodinu se trmácet vlakem do Lípy - to bývalo horší. Problém neznačil „zdrhnout z průvodu“, nýbrž „zdrhnout přesně v čase od 9:00 do 9:05“. Pokud se dezertér opozdil, vlak v 9:07 mu ujel a další jel až před půl druhou. Pokud do soupravy vnikl příliš brzy, mohlo se mu stát, že někteří věci znalí a příliš angažovaní pedagogové soupravu lipské „devítky“ preventivně proběhli, uprchlíky zatkli, nahnali zpátky do průvodu a ještě jim obstarali transparenty, které pak trestanci museli po té vší slávě odvléci nahoru na Letnou a odevzdat soudruhu školníkovi; kolikrát byli rádi, že jeli domů „půltrojkou“.

V úterý 1. května 1979 jsem byl ještě zobák, tudíž se mi výše popsaným způsobem do „devítky“ nějak nepodařilo zdrhnout. Dost možná jsem tehdy dokonce byl naposledy v životě v průvodu; nevím. Faktem je, že jak jsem se tak po desáté hodině poflakoval na děčínském hlaváku, napadlo mně, že trčet zde další tři hodiny je vopruz (byť tenkrát tady věru bylo na co koukat!), a že bych tudíž jednou za školní rok mohl pustit chlup a dojet domů „plzeňákem“ přes Jedlovou, jako to občas dělali spolužáci z drážní průmyslovky. Koneckonců, rychlíkem 594, ani s brejlovcem přes Českou Kamenici nahoru na Jedlovou jsem ještě nikdy nejel, tak co.

No jo, ale ti spolužáci většinou měli režijku a stálo je to korunu osmdesát. Já jsem ovšem při zaplacení jízdenky za 9 a rychlíkového příplatku za 16 korun málem vykrvácel. Inu, dát tehdy 25 korun za 66 km jízdy vlakem, to by snad nenapadlo ani Rotschilda; mimochodem, moje tehdejší žákovská měsíční obousměrná jízdenka pro osobní vlaky na trať Česká Lípa hl.n. – Děčín hl.n. stávala 22 korun… K mému úžasu od Ústí s šestivozovu soupravou ale nedorazil brejlovec, nýbrž – pilštyk! No nic, stejně ho posunovač hned odvěsil, a dál do Liberce tak jako tak pojede brejlovec. Usalašil jsem se v posledním vagónu a jakmile se po deseti minutách vlak pohnul, zaplnil jsem okno. Však jsem zaplatil 25 korun, tak si to drahé putování musím jaksepatří vychutnat! Jenomže co to? Slyším dobře? Tam daleko vpředu neduní diesel dvěstětřicítka, ale naléhavě tam přede tolik známý pilštykový motor? A opravdu: na děčínské labské provizorium míří souprava T 466.0 + 2 Ba + BDa + ABa + 2 Ba! Tak to jsem tedy zvědav, co tomu Jedlová řekne…

Do Benešova to nijak podezřele nevypadalo; odpolední lipská „čtyřka“ (Os 6611), jíž jsem obvykle jezdíval ze školy domů, byla asi tak stejně těžká (Post + Da + 3 Bai + M 262.0 do Benešova), taky ji tahal (lipský) pilštyk a navíc se musel v Březinách a Veleni rozjíždět ze zastávek. Se třemi sty tunami na víceméně stabilních 8 promilích se pilštyk dokázal rozjet a udržovat velice solidní téměř šedesátku.

Jenže v Benešově rychlíková idylka skončila. Pilštyk sice ještě hezky zabral, u stavědla jel možná 35 a na ploučnický most vjížděl poctivých 40 km/h, jenže pak už nezrychloval a naopak zpomaloval. Už jsme nejeli poctivých čtyřicet, ale – tohle, tohle je s bídou pětatřicet! A dlouhé minuty až do Markvartic ani o čárku víc! Na dvou závorářských stanovištích pod Habarticemi si nás motoristé, jedoucí nahoru, mohli prohlédnout dvakrát. Tohle že je rychlík? Pravda, v Markvarticích jsme zrychlili z 35 na možná 45 km/h, ale na přejezdu silnice číslo 13 kousek výš motoristé nevěřícně zírali (někteří potřetí), co za ploužák se to šine do Lužických hor. Snad jedině z Veselého do Kamenice jízda jakž-takž odpovídala draze zaplacenému rychlíkovému příplatku.

To vše od Děčína až sem ale byla v podstatě drobná taškařice ve srovnání s tím, co nešťastný rychlík čekalo na dalších šestnácti kilometrech do Jedlové. Fíra se sice v České Kamenici hrdinně rozjel – možná na onu bájnou čtyřicítku, pilštyku ale vzápětí došel dech a po celou cestu od hornokamenické zastávky až po Jedlovou jsme více než 30, možná 32 km/h, jeli jen na jediném místě: na odjezdovém zhlaví stanice Mlýny.

Nemá příliš smysl popisovat to detailně. Pilštyk vpředu jednotvárně hučel, fíra se modlil, aby v některém oblouku pod stromy nebylo mokro, šest vozů se pozvolna vlnilo střídavě tu vlevo, tu vpravo, počet mostů přes Kamenici nekonečně zdlouhavě, ale přece narůstal a spěchající říčka poctivě odrážela rozvážný pravidelný klapot dvojkolí na stykované koleji s betonovými pražci.

Pilštyk T 466.0207 bojuje s Lužickými horami mezi Kytlicí a Jedlovou. Kromě této lokomotivy děčínské depo na „plzeňské“ rychlíky od GVD 1978/79 nasazovalo ještě stroje T 466.0206 a 223, jimž v „netopném“ období tu a tam vypomáhali děčínští kocouři, obvykle T 466.2048; dokonce je doloženo i nasazení „Lízy“ 475.179 v úseku Děčín – Liberec a zpět.

Po mnoho let, až do 27. května 1978, ovšem míval tento rychlík (do května 1973 pod číslem 161 a ještě dříve 163) typickou soupravu M 262.0 + 4 Balm + M 262.0, nebo M 262.0 + 2 Balm + M 262.0 + Balm, sestavenou podle toho, jak se v Mostě nebo Bílině sjížděly „křídelní“ rychlíky od Plzně a od Chomutova. Často býval na konec vlaku řazen ještě třetí motorový vůz, což ve stoupání na Jedlovou rychlíku dovolilo ustálenou rychlost asi 45 km/h (mimochodem, pokud byly motorové vozy třetí výrobní série, běžně se tehdy jezdívalo „na kabel“). V době konání Libereckých výstavních trhů (vždy v červnu, od roku 1956) bývaly soupravy ještě impozantnější, nezřídka posílené o postrky a přípřeže M 131.1.

O zimách, zvláště za silného sněžení či mrazu, pro změnu v Děčíně soupravu zkracovali a měnili, takže válku Lužickým horám vyhlásila kupříkladu udatná souprava M 262.0 + Balm + M 262.0; je dokonce zaznamenán i „jednovozový“ rychlík v podání vozu M 262.0. Jindy z Mostu dojedší motorová souprava v Děčíně skončila a cestující si ochotně přesedli do mimořádné soupravy 556.0 + D + 3 Bai. Počátkem semdesátých let zase v Děčíně do čela motorového rychlíku o krutých zimách nastupoval místní „mračoun“ (ten ale jezdíval jen do Varnsdorfu, poněvadž do Německa neměl přechodnost; ostatně dovolená nápravová hmotnost 16,5 tuny z Varnsdorfu do Mittelherwigsdorfu byla také důvodem nasazení lokomotiv T 466.0, jinak v Děčíně netypických. Teprve v dubnu 1980 povolila DR výjimečně přechodnost radě T 478.3).

To všechno okolo „plzeňského“ rychlíku by si ale zasloužilo pořádnou knihu a nějakého šílence, který by se do toho pustil. Pro povzbuzení nabízím alespoň obrázek motorového rychlíku v tradiční sestavě motor + dva balmy + motor + balm v plné jízdě u předvěsti hradla Soutěsky. A teď zase honem zpět do poklidného prvního máje roku 1979.

V Mlýnech jme se křižovali s nákladem dolů do Děčína, v jehož čele se nudil liberecký štokr 556.042. Ten by panečku tomu našemu pilštyku do kopečka natrhl … jak se to řekne slušně? Marná sláva: ono 18 jedlovských promile je něco úplně jiného než benešovských 8 promile, a čtyřiadvacet lehkých náprav v mohutně převýšených obloucích s poloměry 275 až 350 metrů - to je pro mašinu s adhezní hmotností 64 tun a výkonem nějakých 700 koní na obvodu kol docela na pováženou.

Ale na druhou stranu, co všechno si člověk při takové vyhlídkové jízdě mohl prohlédnout! Všechna návěstidla, veškeré traťové značky, vechtrovny i přejezdy. Mohl bych spočítat telefonní sloupy až do Jedlové a zamávat všem podlužickým chalupám na dohled od tratě. Dokonce i pstruzi se tu a tam mihli v Kamenici.

A tak jsme přesně za hodinu rozvážně urazili oněch 41 kilometrů z Děčína do Jedlové, jak to stálo v jízdním řádu (a bývala tam ta hodina plus mínus pár minut opravdu drahná léta). Doslova otřesen tím, jak také může vypadat rychlík v zemi, které prý zbývá už jen krůček k nejvyspělejšímu společenskému řádu, přepotácel jsem v Jedlové do domácího „rychlíku“ (Os 6017 od Rumburka, který pak z České Lípy pokračoval jako Sp 917 do Kolína). A když se jeho brejlovec se šesti vozy rozjel k Nové Huti na neuvěřitelných 60 km/h a dolů do Lípy pak fíra nesčetněkrát přibržďoval pod sedmdesátku, zdálo se mi, že jedu japonským Šinkansenem.

Tak tohle byl můj prvomájový rychlík. „Plzeňákem“ jsem poté z Děčína na Jedlovou jel mnohokrát. To už jezdíval jen s pěti vozy, tahal ho brejlovec a i když jídní doby mezi Děčínem a Libercem už nikdy nijak výrazně nezkrátil, alespoň měl člověk při padesátce tam nad Kytlicí pocit, že jede tak trochu rychlíkem. Jen tak mezi námi – co myslíte, kolik by tu dnes asi tak „uháněl“ rychlík v podobě 854 + 954? Byl by rychlejší než ten pilštyk před pětatřiceti lety? No – určitě byl, ale ten liberecký štokr 556.042 by mu stejně ještě i dnes natrhl … jak se to řekne slušně?

Autorský text.