Slavíč - Někdo tvrdí, že jím vlak nikdy neprojel. Někdo věří místní pověsti o marnivosti císaře Ferdinanda, který trať bez tunelu nepovažoval za pořádnou železnici a vymínil si jeden postavit. Mnoho místních doteď nevěří, že bývalý železniční tunel, situovaný přímo pod obcí Slavíč na Přerovsku, sloužil svému účelu plné půlstoletí. Vlaky tudy přestaly projíždět až 30. května 1895, kdy se do provozu dala druhá kolej na nově zbudovaném tělese železnice o několik desítek metrů jižněji. V následujících sto letech vystřídal 258,9 metrů dlouhý a přes 6 metrů vysoký podzemní průjezd několik úloh včetně skladiště brambor — v 60. letech 20. století se dokonce uvažovalo o jeho znovuzprovoznění vedením třetí koleje hlavní tratě. Život se však do slavíčského tunelu vrátil až začátkem května 2009, kdy se do tmavé díry v nevysokém kopci podívala postupně skupina závodníků na horských kolech, místní obyvatelé, zvědavci z okolí i dva redaktoři ŽelPage.

Pomineme-li nejnovější stavby na třetím tranzitním koridoru, nachází se tato technická památka v místech, kde byste tunel jen ztěží čekali. V nepříliš členitém údolí řeky Bečvy, navíc v místě bez výraznějších terénních překážek, prakticky v dohledu relativně rovného úseku koridorové tratě 270, se přesto rovnou uprostřed obce tyčí zděný portál tunelu s nápadně elipsovitým profilem. Po většinu 20. století se vedly dohady o přesném účelu jeho výstavby právě v této lokalitě, což samozřejmě dalo vzniknout hned několika fantastickým verzím pověsti o zbudování tohoto "zbytečného" tunelu na přání slabomyslného císaře.

Jak však nakonec prokázaly historické dokumenty, důvody pro jeho stavbu byly ryze praktické: původní projekt vedení tratě v zářezu již krátce po zahájení prací narazil na zcela nevhodný terén, jenž způsoboval sesuvy půdy přímo do prostoru budované tratě. Vedení dráhy středem obce s sebou navíc neslo celou řadu dodatečných výdajů, od výkupu pozemků přes demolice budov až po úpravu střech s využitím nehořlavých materiálů, aby se zabránilo vzniku požárů od jisker odletujících z komínů parních lokomotiv. Na dnešní poměry nevídaná změna projektu, provedená doslova v hodině dvanácté, zabrala i přes účast třech různých úředních institucí pouhý jeden měsíc, a to včetně komisního posuzování, které bychom mohli označit za dávného předchůdce dnešních studií EIA. Již 8. srpna 1845 tak trasa severní dráhy získala svůj první, a zároveň jediný tunel, který dopravě sloužil až do zdvojkolejnění vídeňsko-krakovské železnice v roce 1895, již v trase nového traťového tělesa, vybudovaného v roce 1873.

Stavba Slavíčského tunelu zabrala necelé dva roky - dokončen byl na podzim roku 1846. První pravidelný vlak s cestujícími jím projel 1. května 1847 po dokončení nejnovějšího úseku Lipník nad Bečvou — Bohumín. Do cílového bodu v polském Krakově byla trať i přes přetrvávající finanční potíže dovedena v roce 1856 — vzhledem k okolnostem je i na dnešní poměry tato doba působivá. Původní záměr vídeňského profesora Franze Xavera Riepela z roku 1829 vést železniční spojení Vídně s nerostně bohatým Slezskem až do haličské Bochnie se však nakonec neuskutečnil. I tak ale tento projekt znamenal vznik rychlého spojení jižní a severní Moravy s propojením na významné metropole Rakouska a Polska, v jehož trase dnes jen s malými úpravami vede nejrychlejší český železniční koridor.

Rozhodnutí zbudovat tuto stavbu mělo svůj dopad i na samotnou obec Slavíč a přilehlé regiony. Práci zde našlo na 2.500 dělníků z blízkého okolí i Slezska a Jeseníků. Zvýšené náklady, vyvolané změnou projektu a vyššími nároky na lidské i technické zdroje, byly paradoxně kompenzovány menším počtem nutných zásahů do stávající zástavby obce. Zatímco původní plán by si vyžadoval demolici (a náhradu) pěti selských statků a 12 chalupnických usedlostí, tunel tento počet snížil na přijatelnější dva grunty a 8 chalup. Navíc, ačkoli byl budován jako hloubený, objem vytěžené zeminy se oproti stavbě zářezu snížil z 30 na 16 tisíc metrů krychlových.

Využita přitom byla pravděpodobně německá (jádrová) tunelovací metoda, jež spočívá ve vykopání dvou podélných šachet v místě budoucích stěn tunelu a jejich následném vyzdění až do výše paty stropní klenby. Nad hotovými bočními zdmi pak byla odstraněna půda pro dokončení zděné klenby, na kterou byla následně vyvezena zemina z již hotového tunelového tubusu. Tloušťka nadloží u Slavíčského tunelu přitom nepřesahuje 1,40 m, čímž při své průměrné výšce 6,30 m a síle klenby v rozsahu 0,40 - 0,80 m na pohled působí pouze jako překrytá povrchová stavba. Bez znalostí místních geologických poměrů pak není těžké pochopit, proč kolem poměrně prozaické stavby vznikla řada poutavých příběhů.

Ještě třicet let po projetí posledního vlaku zůstal tunel majetkem dráhy a stal se předmětem bouřlivých debat. Jak to už bývá, místní obyvatelé, původně postiženi stavbou železnice, v dubnu 1895 na zasedání obecního výboru hlasitě požadovali zachování provozu. Jejich motivaci do značné míry vysvětluje zápis, podle kterého byla záchrana tunelu nutná proto, „aby tunel, cesty jedoucí nad ním i jeho okolí Dráha nadále udržovala v dobrém stavu, aby obci nebyla případným zřícením způsobena škoda, aby procházející železnice byla ohrazena vysokým plotem, aby nedošlo k úrazu, aby vlaky jedoucí přes Slavíč nehoukaly (nepískaly) a nekouřily, aby nerušily a neděsily obyvatelstvo.″ Pomineme-li očividnou změnu sentimentu obyvatelů vůči ohrazeným železnicím tehdy a dnes, dávají nám dobové dokumenty důkaz, že přístup veřejnosti k dopravním stavbám se za uplynulé století v mnohém nezměnil.

Obec Slavíč se nakonec 21. března 1925 rozhodla objekt i přilehlé pozemky odkoupit do svého vlastnictví, s čímž správa železnic při představě nákladů na údržbu prázdného tunelu bez otálení souhlasila. Tím započala nová fáze života původně jednokolejného tunelu, který v průběhu svého chátrání sloužil mj. jako pohodlné skladiště pro místní zemědělské družstvo. Jeho budoucnost se na stůl dostala ještě jednou: v roce 1965, kdy se uvažovalo o rozšíření hlavního železničního tahu o třetí kolej, navrhovala jedna varianta její vedení existujícím tunelem pod obcí. Tato myšlenka však nikdy nebyla realizována. Unikátní stavba tedy zůstala pouze na seznamu kulturních památek ČR. První výraznější změnu zaznamenala až v roce 2006, kdy byly kompletně rekonstruovány oba zděné portály tunelu. Podle představitelů města Hranice by ale do budoucna nemuselo zůstat jen u toho.

„Využíváme této příležitosti a do budoucna bychom chtěli, aby tunel sloužil nejen cyklistům, ale i ostatním občanům,“ uvedl k dočasnému zpřístupnění tunelu mluvčí hranické radnice Petr Bakovský. Podaří-li se městu v spolupráci s okolními obcemi dosáhnout na finance ze strukturálních fondů EU, měl by se Slavíčský tunel dočkat úplné rekonstrukce. „Navazujeme nyní partnerství s polským městem Bialsko-Biala a společně se chceme podílet na projektu Putování po císařské dráze,“ dodává Bakovský. Cílem takové přeshraniční iniciativy by bylo přilákat více návštěvníků k unikátním technickým památkám podél někdejší severní dráhy, včetně nedávno renovovaných hranických a jezernických viaduktů.

Dopravní prostředky se do Slavíčského tunelu pozvolna začly navracet až před dvěma lety, kdy přes něj poprvé vedla trasa cyklistického závodu Author Šela Marathon. S vyhlídkou dalšího využití pro pěší návštěvníky i cyklisty bylo dodatečně dosazeno osvětlení a na letní měsíce byl objekt v celé délce zpřístupněn veřejnosti. Při příležitosti opětovného otevření o prvním květnovém víkendu jsme se k závodníkům a místním připojili i my, abychom si tunel důkladněji prohlédli a s pomocí novějších redakčních přírůstků fototechniky si doslova posvítili na opuštěnou technickou památku. Tunel, vedoucí středem obce "odnikud nikam" na první pohled zaujme svou výškou i celkově zachovalým stavem. Jeho umístění naopak umožňuje v průběhu chvíle vyjít z jeho útrob přímo nad tubus, odkud lze pohodlně sledovat železniční provoz na koridoru. Právě nemožnost přístupu široké veřejnosti po dlouhá léta možno zaručila jeho zachovalost i po 163 letech od jeho vzniku. Chcete-li se podívat, jak vypadá opuštěný nejstarší hloubený tunel v českých zemích, šanci máte ještě následující dva víkendy. Ostatně, na domnělých slovech císaře Ferdinanda něco bude: bez tunelů by to opravdu nebylo ono…

 

Souřadnice západního portálu s informační tabulí: 49°32'37.797"N, 17°39'11.004"E

Zdroj: obec Slavíč, výběr z článků ing. Mojmíra Krejciříka na serveru fira.hyperlink.cz, Zrcadlo památek (NPÚ Olomouc, duben 2008)