Zdálo se nám, že je balmů nekonečně mnoho. Bývaly takovou samozřejmostí našeho drážního světa, že by bez nich ráno snad ani nezačal den. Když už nebylo, co by jelo, vždycky je někde našli a přistavili na vlak. Ani snad v Československu nebyla normálněrozchodná trať, po níž by aspoň někdy nejezdily. No, a najednou už nejsou – a přesto si každý den beze všeho začíná ránem.

Říkalo se jim balmy pořád, ačkoli jim úředníci nechali bočnice popsat i úplně jinými písmeny, třeba i, x, t, nebo n. Zažil jsem obyčejné pravidelné vlaky v sestavách T 435.0 + Balm, T 478.1 + 10 Balm, M 152.0 + Blm + BDFlm + 2 Balm + M 240.0, E 426.0003 + 6 nákladních vozů + 2 Balm, 121.017 + 4 Bix (Balm), 753.001 + 3 Bix (Balm) a jiné. Leč, marná sláva - každý, kdo kdy čuchnul ke kolejnici, ví, že k balmu patřil především motor dvěstědvaašedesátka.

Vždyť bývalo nepřeberně osobních, spěšných vlaků i rychlíků, majících řazení motor M 262.0 + Balm, nebo M 262.0 + 2 Balm. Bývaly i vlaky, kde jediný motor tahal tři balmy; celkem běžná podívaná to bývala mezi Břeclaví a Znojmem, nebo na vlacích ze Zábřeha do Šumperka, a po celá osmdesátá léta takhle denně jezdil třeba i „roudničák“ (pár Os 9633/Os 9634 Děčín – Roudnice nad Labem a zpět).

Šestivozové motorové vlaky nebyly v osmdesátých letech na trati Humenné - Stakčín ničím mimořádným. A dokonce ani člověk nepotřeboval nijak moc štěstí, aby se tady svezl motorem M 262.0004, který se po požáru chomutovského M 262.0002 (6. května 1985) na mnoho následujících let stal nejstarší provozovanou „dvaašedesátkou“.

Nejrůznější vozové variace mívaly motorové vlaky se dvěma motory dvaašedesátkami a různým počtem balmů. Asi nejčastěji jezdívaly soupravy M 262.0 + 2 Balm + M 262.0, nijak vzácné nebývalo ani řazení se třemi balmy mezi motory, a třeba trať Humenné – Stakčín by bez souprav motor + čtyři balmy + motor snad ani nemohla existovat. Zejména na českém severu zase spousta vlaků, a to i rychlíků, jezdívala v řazení M 262.0 + 2 Balm + M 262.0 + 2 Balm. A to konečně nemluvě o rychlíku Hradec Králové – Praha, který kdysi dávno, ještě před elektrizací této tratě, jezdíval v bizarní sestavě čtyř motorů a osmi balmů – tak jak se v Týništi a v Hradci postupně napojovala křídla od Letohradu, Meziměstí a Trutnova.

Mne osobně ovšem nejvíc fascinovala souprava M 262.0 + 5 Balm + M 262.0, čili – jak by asi řekl Jaroslav Kocourek – „královská“ souprava. Takové osobní vlaky na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let celkem běžně jezdívaly mezi Opavou a Porubou (dnes Ostrava-Svinov), stejně tak z Ostravy vyjížděly do Fýdku-Místku nebo Frýdlantu nad Ostravicí (a o víkendech až do Ostravice), kupodivu v tomto řazení občas jezdíval dokonce i odpolední Os 3135 z Veřovic do Ostravy, ačkoli „střechu“ v Kunčicích zdolával rychlostí dobře trénovaného sportsmana a to ještě oba fírové museli mít u drážního Pánaboha protekci jako řemen. Tytéž balmové hady dobře pamatuju i z tratě Frýdek-Místek – Český Těšín, a dodnes nechápu, jak se taková těžkotonážní souprava vůbec mohla rozjet ze zastávky Ropice-Zálesí směrem k Frýdku.

Ovšem, jak léta šla, těch pět balmů mezi krajními dvaašedesátkami se zponenáhlu stávalo jevem tak nějak stále vzácnějším. Minulostí se pětibalmové soupravy staly koncem osmdesátých let na tratích z Frýdku všemi směry (a do Těšína už odtud motory M 262.0, tehdy pomalu přeznačované na 830, nejezdily vůbec). Tři čtyři balmy mezi motory – to se ještě jinde vídat dalo. Třeba na tratích okolo Opavy, Šumperka, Krnova, nebo Prešova; víceméně jistotou bývaly již zmiňované tratě Znojmo – Břeclav nebo Humenné – Stakčín. Ale pět balmů mezi motory? Nějak jsem se začínal bát, že už tohle nikdy nikde neuvidím.

A tak jsem nevlídného 29. ledna 1988 v jakési temné předtuše vyrazil do Opavy – jestli tady nebude aspoň jeden vlak M 262.0 + 5 Balm + M 262.0, tak už opravdu nikdy nikde. Protivně krátký čas denního světla neumožnil nic víc, než výpad do Hlučína, ale ať jsem se kolem opavské stanice motal jak chtěl, dvaašedesátek i balmů tu měli požehnaně, ale pořád jen v takových nanicovatých soupravách. A když už se povedl „pořádný“ motorový vlak, tak z toho vznikl třeba neuvěřitelný štrúdl do Poruby v řazení M 152.0 + 3 Baafx + M 152.0 + M 152.0 + 4 Baafx + M 152.0. Znechucen humusáckým sněhodeštěm v Hlučíně, v ponuré náladě jsem se odpoledne vracel do Opavy, předem se smířiv s tím, že „královskou“ soupravou se už zřejmě ani ve Slezsku nesvezu.

Jenže nad osobákem 3421 do Poruby jsem se v Opavě štěstím rozškytal. Ano, díval jsem se dobře – odzadu motor, opravdických pět balmů, vpředu motor – a ještě jedna dvaašedesátka zrovna najížděla na přípřež! Tak přece!

Jedva jsem šupnul do přípřežního motoru M 262.0190, jeli jsme. To byly panečku rozjezdy! Jako sergej, když má dva tisíce tun na háku. Nejprve se vždy přední motor nadechl, všechno, co nějak souviselo s táhlovým systémem, zasténalo, zaskřípalo, zarupalo a napjalo se, načež se bohatýrská souprava sotva znatelně pohnula - asi jako když se kluci v kovošrotu opřou do vagónu. Chviličku nato jako by kdosi do vlaku zezadu mimoděk jemňoučce šťouchl – to bylo neklamné znamení, že se probral postrk. Po deseti vteřinách se rychlost vlaku srovnala s chůzí cestujících, odcházejících ze zastávky, a naftový dvanáctiválec si dodal odvahy. Krůček po krůčku koňů nenápadně přibývalo, zanesený štěrk dole pod rantlem špinavočervené skříně ubíhal stále rychleji a rychleji, a po třičtvrtěminutě, sotva v třicetikilometrové rychlosti, se stará dobrá „stosedmdesátka“ (motor 12 V 170 DR) statečně rozvášnila na nejvyšších otáčkách a přípřežní motor jako by se hodlal utrhnout od vlaku. Navzdory tomu všemu snad jen z Děhylova do Třebovic jsme jeli jakž takž sedmdesát, ovšem jinak, nad šedesát ani ránu. No aby ne, když zastávky a stanice na trati se nabízely jako houby po dešti. A co hlavně – zjistil jsem, že ten bídák vlakový motor vůbec netáhl a drze se vezl! Takový těžkotonážní osobák si o celkové jízdní době 36 minut mohl nechat jenom zdát.

V Porubě jsme se skoro nevešli k prastarému opavskému kusému nástupišti, chvíle slastného štěstíčka skončila a já hned klusal na bohumínský osobák. Alespoň z jeho oken jsem ještě jednou přehlédl „královskou“ soupravu, která se chvíli poté (patrně i s dvojitým postrkem) vydala na zpáteční cestu do Opavy. Netušil jsem, že se na pět vložených balmů dívám naposledy a že už nikdy nikde něco tak úžasného neuvidím.

Inu - nepochybně ještě i dlouho poté někde někdy něco takového jezdilo. Jenže, já už u toho nebyl. Ale vzpomenu si na ten humusácký lednový den roku osmaosmdesát pokaždé, když jedu vlakem mezi Svinovem a Opavou. Jenom ty dnešní rozjezdy soupravy 471 + 071 + 971 jsou nějak jiné, než rozjezdy soupravy M 262 + M 262.0 + 5 Balm + M 262.0. Kdepak - ty elektrické kilowatty už nemají ani za mák té vznešenosti dieselových koní. Ty elektrické rozjezdy jsou takové prachobyčejné. To nejsou ty dramatické bitvy, kdy fíra, maje za zády tlukoucí a smrdící naftovou nestvůru, statečně bojoval o každý ždibeček zrychlení…