Víte, jaké to je vstávat v dobu, kdy jindy teprve uleháte? Ne? Tak to asi nejste správní šotouši. Pokud se totiž chcete ze severozápadu Čech dostat do Jeseníků a něco při tom i odfotit, musíte jet ve čtyři ráno.

Poslouží vám k tomu jeden obyčejný šukafon, pořád spíš noční, než ranní. Tak jako tak se ale na něj musíte především nějak dostat. Soupis úkonů je přitom jasný. Vstát ve 3:15, nacpat si mezi oční víčka sirky a obléct se. Zmáčknout do fotobatohu krom foťáku a objektivů i vysílačky, mačetu, mapu a kus žvance. Nezapomenout bibli, pardon, jízdní řád. Obléct se. No a nakonec při poklusu nočním teplickým sídlištěm vysvětlit hlídkujícím policistům, že i v tuhle kriminální hodinu neznamená mačetou ozbrojený a spěchající člověk nutně vraha.

Narvanou osmsetdesítku a podkrušnohorskou trať 130 záhy střídá celkem prázdný ranní osobák z Ústí do Kolína. Zkouším ještě něco naspat, ale ani vleže a s batohem pod hlavou to moc nejde. Svítá. V Kolíně si sotva obstarám nějakou snídani a už tu je ranní IC od Prahy, i s Tomášem Kubovcem na palubě. Drží mi fleka, snad abych se zhostil plánování celé akce protentokrát místo něj. Na obloze králíček Azurit, okolo trati ani jeden jediný šotouš. Asi je ještě brzo i na orgie sekty Stojednapadesátého opakování stojednapadesátky s EC 151 v oblouku u Bezpráví.

V Zábřehu nás čeká narvaný regiošuk do Šumperka a my zase čekáme na třetího do party. Cestu Pepy Petráka z Hranic na Moravě zkomplikovaly výluky, přesto čekající vlak nakonec stíhá. S jazykem na vestě a pořádnými nervy. Poslušně vklouzne do tlačenice na nástupní plošině řídícího vozu, která jako by z oka vypadla spíš pražskému metru v odpolední špičce. V Bludově přeskok do odkloněného R 909 s bardotkou v čele a za chvíli už pochodujeme pod Hanušovicemi na první flek.

Počasí stále drží, ale sluníčko už na vyhlídnutém místě pomalu začíná přecházet u vlaků na Jeseník v násvit zboku, opačným směrem je přitom navzdory oblouku stále ještě tmavý čumák. Přesto se daří hromadně ošotit bez jednoho roku padesátiletou „kredenc“ 831.110, která cestou do Hanušovic hukotem svého lodního motoru plaší všechno živé okolo. Včetně koní na přilehlé pastvině, které jsme si vybrali za doplňek fotky. Koncert na téma šestiválec ale ještě nekončí. Údolím se totiž záhy rozlehne další dunění, ještě silnější a chrochtavější, to se do posledního stoupání před Hanušovicemi šplhá 749.250 v čele pětivozového Pradědu. Já ji fotím z asi dvoumetrové soušky hned u tratě, Pepa ze země. Jen Tomáš najednou kamsi zmizel, aby se vzápětí mohl s vítězným úsměvem přihlásit z koruny optimálního stromečku o pěkný kousek dál od trati. Byl bych býval dal ruku do ohně za to, že nic takového v onom sádku před zastávkou Hanušovice-Holba není…

V Hanušovicích už čeká zase 831.110, která se hned po vykřižování pouští zpátky na trať a míří kamsi dolů, dolů do Šumperka. A my po jeho průjezdu zase míříme na nedalekou zastávku, pojmenovanou po zdejším pivu. Nechce se nám vláčet se zpátky do Hanušovic, když za chvíli pojede nahorů osobák. Jeho vozby se zhostí 810.443, ale ani šukafon na ten kousek cesty nevadí. Mezitím přicházejí zprávy z Ostružné, kam konečně dorazila severomoravská dvojička, Adam s EightyFourem. Za chvíli se k nim přidáme i my.

Kdesi jsem viděl fotky z nějaké jesenické výjezdní akce šotičů a podobné havěti sdružené kolem ŽelPage. Hoši neopomněli vyplenit hanušovickou nádražní hospůdku a přitom fotograficky znásilnili i zdejší obsluhu. Aby potom nekoukala tak podivně, když do lokálu vtrhne trojice týpků s batohy na zádech a Nikony přes rameno. Ale svoje pivko a něco k snědku si nakonec vybojujeme. Mimochodem, mají tu výborné hamburgery, kterým vévodí snad tři centimetry tlustý plátek sýra.

Před Ostružnou už stojí v poli dvojčlenná šotohlídka. My k ní stoupáme v pohodlí třívozové jednotky s rakví 843.028 v čele, každý u jednoho okýnka a s připravenou choreografií, z které se nakonec stejně stane jen kolektivní odfocení fotičů. To je panečku racionální aktivita. Dva lidé se trmácejí do jesenických hor, aby tu fotili mašinky a další tři jedou při této aktivitě dokumentovat je.

Pod Ostružnou mám z dřívějška vyhlídnutý flek a protože se ve stanici bude křižovat, uháním na něj co mi síly stačí. A vyplatí se to. Zatímco Pepa s Tomášem ještě v poklidu kvačí pod stromy na vjezdu do stanice, mě před objektivem defiluje 851.034 v ne zrovna obvyklém spojení s 831.182.

Už pětičlenné šotokomando se potom přesunulo na známou planinu směrem na Brannou, doslova zamořenou plastovými popelničkami od 35mm kinofilmů, jenže v poklidném poledním provozu se nám ne a ne naskytnout vhodný úlovek. A tak se asi nejvděčnějším objektem zájmu, objektivů a taky vtipů stala moje maličkost, zuřivě hledající to správné místečko na stromě. Uprostřed lezeckého výkonu se z vysílačky ozvala tvrda ostravačtina a spolu s ní nezapomenutelná replika: „Od kdy lezou ovce po stromech?“ Adam zjevně ještě nezaregistroval vynález kamzíků…

Pod panoramatem zdejších větrných elektráren nám nakonec zapózovala další rakev, 843.019, a už byl čas k přesunu na druhou stranu Ostružné. Rychlé pivko ve zdejší hospůdce asi brzy upadne v zapomnění, zato hromadné foto celého šotokomanda na bardotce 749.246 se již proslavilo. Snad s nápadem na společnou fotku přišel 84, snad si povolení od zdejší výpravčí dohodli Tomáš s Pepou při nákupu jízdenky do Horní Lipové, jisté je ale jedno. Choreografie se zrodila spontánně, Pepa obětoval svůj aparát a s oporou kamene jej postavil na kolejnice a pak už mohla jen klapnout samospoušť.

Šotonirvána pod Šerákem

Odpolední Praděd má nezvykle hutné zpoždění. Ani to ale nemůže pětici šotoušů zkazit odpolední siestu na louce nad stanicí. 84 na jednom jejím kraji a Pepu na kraji druhém přitom dělí dobrých 200 metrů, takže se dá spíš mluvit o rojnici, než o obvyklém hloučku šotoušů. Praděd stále nikde, odspoda už produněl i třívozový spěšňák od Olomouce s bardotkou v čele, jenže nakonec jsme se dočkali. Od Ramzové se ozvalo tiché chrochtání, které sice sílilo, ale pak zmlklo. Ještě jedno zaburácení na odjezdu z Ramzové a pak už si motor odpočine v dlouhém klesání. Teď se nadřou brzdy. V oblouku se zjevila nejdřív červená bardotka a za ní hned druhá, doprovázená pištící soupravou. Oči lezou z důlků, prsty tisknou spoušť a hlavou letí myšlenky na to, že tohle zprasit by byla hodně velká škoda. Dvojspřeží bardot na rychlíku se totiž dnes jen tak nepoštěstí spatřit. A vzápětí úprk do stanice, kde už čeká další padesátiletá kredenc, aby nás odvezla na jesenický Semmering. A pak že v Česku není žádný šotoráj. Pepovi se na kopečku pod větrnými elektrárnami dokonce zalíbilo natolik, že zapomněl na nějaký vlak a v poklidu si prohlížel úlovek…

V jinak cekem prázdné osmsetjednatřicítce slavíme unikátní úlovek hurónským řevem, ale za chvíli už se naše cesty dělí. Na Horní Lipové zjišťujeme, že za chvíli se přižene manipulák od Hanušovic, jenže času není nazbyt. Dělíme se do dvojic, které se vydávají každá na jinou stranu od stanice, zkusit najít nějaké místečko. Na nádraží zůstává jen osamocený Pepa, který se už musí odebrat zpátky k rodinným povinnostem. Bude doma první, a tak nás bude celou zpáteční cestu zásobovat zprávami o tom, jakouže sekyru to máme.

Na to je ale ještě brzy. Teď s Adamem supíme po kolejích zpátky směrem na Ramzovou, kousek odsud jsme si vyhlídli uprostřed lesa alespoň jeden flíček, který skýtá jakousi naději. Sotva tam doběhneme, když se ozvou údery kol. Já zůstávám u náspu zevnitř oblouku, Adam utíká zpátky zkusit oblouk zvenčí a z nadhledu. Moc se mu nedaří, stejně tak se nevedlo ani druhé partě.

Nad Lipovou je jedno hodně zajímavé místečko, kde se dá večer fotit. Zdejší kamenolom, který na druhé straně přechází v otevřené údolí. A v něm jeřáb, pro Adama neodolatelný doplněk na fotku. Zatímco vegetace kolem trati podléhá mé mačetě a EightyFourovu zahradnickému vybavení, přižene se od Ramzové rakev s ucelenou soupravou. Od Jeseníku se mezitím sune vzhůru další manipulák. Zdejší rozhledové poměry jsou tak dobré, že s teleobjektivem se dá rozpoznat už ve stanici Lipová-Lázně, co že ho potáhne. My ale čekáme hlavně na večerní spěšňák do polského Opole, který potáhne 749.246, právě ta, která nám na Ostružné posloužila jako rekvizita. Eightyfour fotí zase z okraje lomu, Adam s Tomášem zpod jeřábu. Na to kde jsem byl já se radši ani neptejte…

Správný šotouš umí i teleportovat

Hned po projetí celkem prázdného spěšňáku se loučíme. S Tomášem musíme během patnácti minut sběhnout dolů do Horní Lipové, jinak se zpátky do Prahy dostaneme až nad ránem. Indiánským během po kolejích to sice zvládáme, ale někde po cestě zůstalo moje pouzdro na mačetu. Zřejmě se přeřízla tkanička, která ho poutá k batohu. Adam sice za chvíli ohlásí, že ho našel, jenže kdo může čekat, že nám ho dopraví na třímetrovém klacku přímo před okýnko projíždějící 843? Tomáš celou apararaturu s jistotou chňapne a vtáhne do vlaku, babičky tleskají, průvodčí zírá. A jen šťastný lovec si mne zhmožděný prst. „Jak se ta rakev objevila v obluku a ja tam maval tym klackem, tak se fira evidentně zleknul,“ směje se za chvíli Adam do telefonu, když si s Tomášem navzájem gratulují k parádnímu číslu.

V Hanušovicích probíhal celý den turistický pochod zdejšího pivovaru. Když jsme tam zavítali dopoledne, panoval tam ještě klid a coubertinovská nálada. Večer se ale do samostatně jedoucí 843 štosují desítky podroušených turistů. Jeden dovrávorá na toaletu, další se tváří, že ho budou muset brzy vystřídat, k nám si zase přisedají důvěřivé padesátnice z KČT. Obdivují mačetu a nám je trošku hloupé vysvětlovat, co to vlastně děláme. A tak rozjíždíme mystifikaci o tom, že provozujeme chůzi lesem na přesnost s rádiovou navigací. „A když se prosekáváme občas tím bušem, tak ta mačeta přijde vhod,“ popisuje Tomáš a já pro dodání důvěryhodnosti tasím vysílačky. Takže už víte, co máte tvrdit, až se vás zeptají?

Zdálo by se, že tady by naše vyprávění mohlo skončit. Omyl. Nebyli bychom to asi v Česku, aby se ještě nesemlel nějaký problém. Ne, nepotkal nás s Tomášem po cestě do Prahy. Ani mě, když jsem po desáté večer přešlapoval v podchodu na Wilsoňáku a rozvažoval, zda jet půl hodiny do Hostivaře, nebo hodinku a půl do Teplic. Dokonce ani při bezelstném schrupnutí si v nočním vlaku do Ústí. Ale už se blížíme. Zatímco já jsem se urputně tulil ke špinavé kožence a snažil se cestou do Ústí aspoň něco naspat, na druhém konci republiky bojoval EightyFour svůj boj o návrat domů. Moravské dvojici na cestě domů poněkud zaspal přípoj z Krnova. Rychlík od Olomouce měl prý jednoduše přes půl hodiny zpoždění a přípoj v Opavě na něj nečekal. Adam se domů nakonec v pořádku a poklidu dostal, zato EightyFour musel donutit bratra, aby pro něj dojel autem Studénky. „Adam se ujal situace a dobrých deset minut vyjednával s výpravčím v Opavě – Východu, zda by nebylo možné onen spoj v Ostravě pozdržet. Výpravčí byl velmi ochotný, zavolal do Ostravy...kde se mu však vysmáli, že kvůli jednomu člověku nebudou dávat na vlak sekyru půl hodiny,“ vzpomíná EightyFour. Když už se dostal domů, bylo půl jedné. Ani ne hodinu přede mnou, ačkoli jsem už byl ve druhém koutě republiky…