Zastavte se! Udělejte si pohodlí, nalijte si dobrý drink a máte-li chuť, pojďte zavzpomínat na rok 2008. Americký profesor maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi, přednášející na University of Chicago, popsal pojem „stav plynutí“ (flow). Stav plynutí je stav „ve kterém jsou lidé tak ponořeni do určité činnosti, že nic jiného se jim nezdá důležité. Tento prožitek sám je tak radostný, že se ho lidé snaží dosáhnout dokonce za velkou cenu, pro pouhé potěšení, které jim přináší… Jedna z vlastností stavu plynutí, o níž se lidé zmiňují nejčastěji, je, že pokud tento zážitek trvá, člověk dokáže zapomenout na všechny nepříjemné stránky svého života. Tento rys stavu plynutí je důležitým vedlejším produktem faktu, že činnosti, které přinášejí radost vyžadují naprosté soustředění pozornosti na úkol, který právě vykonáváme.“ Zjednodušeně flow je vlastně jednotka radosti.

Radost. Znáte? Autoři jistě ano, protože se s ní pravidelně setkávají. Když vyrážejí z domu obtíženi fotovýbavou a ostatními nezbytnostmi a přitom je venku krásně, když jim přijede pěkný stroj, když se podaří fotka k jejich spokojenosti, když úspěšně projde přes cenzory, když si čtou pochvalné komentáře. A my ostatní ji známe taky – jejich pěkná fotka nám přináší radost! Faktem je, že se najdou jedinci, kteří se z vašich fotek neumí radovat a snaží se za každou cenu projevovat záporně. Nejlepším řešením je ignorovat jejich negativní komentáře. Dovolím si představit výběr z fotek, které mně v roce 2008 udělaly radost.

Welcome on the Earth

První mezititulek jsem si půjčil od Martina Grilla. Nelze nezačít tím nejrozšířenějším prostředkem na našich (nejen) lokálních tratích. Vím, že ne všichni jsou tímto strojem nadšeni, ale nebýt šukafonů, tak by se zřejmě zastavil provoz na většině tratí. Miloš to svým povídáním o cestě kolem naší republiky jen potvrzuje. A kde je šukafon, tam je život.

Zima

Paní Zima byla v letošním roce příjemná k motoristům, ale fotografové měli problém nafotit klasické fotky plné sněhu a mrazivé atmosféry. Nepatřím mezi ty, kteří by věřili v globální oteplování a nepředpokládám, že za pár let budou u nás zimy bez sněhu. Vloni 17. listopadu už se daly pořizovat kouzelné snímky pod zasněženými Tatrami (vzpomínáte na Johníkův Kriváň pod Kriváněm?). Letos se to podařilo jen o pár dnů později. A moji malou procházku čtvero ročními obdobími můžete zároveň vzít i jako malou nominaci fotek pro příští kalendář.

Jaro

Nevím jak vy, ale na jaro se vždy těším. Den se prodlouží, zmizí rozbředlý sníh a plískanice, slunce je na obloze stále častěji, všechno začíná kvést. Hned je kolem všechno radostnější. Jaro (na rakouské železnici) bylo navíc ve znamení mistrovství Evropy v kopané a tedy i akce ÖBB, která nasadila reklamně polepené taury. A mezi fotografy začal „boj“, komu se podaří mít všechny a přitom ještě na co nejkrásnějších místech. Vaše fotky přinášely více radosti, než potom výkon našich fotbalistů. Ještě jedna jarní událost si zaslouží připomenutí – „znovuzrození slovenského ještěra“ – 24. května vyjel na svou první veřejnou zkušební jízdu krokodýl 851.032, kterého zachránila před sešrotováním parta nadšenců z klubu Hrbatá Máňa a jejich přátelé. Patří jim můj obdiv a přeji spoustu šťastných kilometrů a hodně zábavy. Většina z nás má vlaky v měřítku 1:87 (a nebo modely ještě menší), ale mít funkční motorák v měřítku 1:1 – to fakt nemá chybu!

Léto

Při představě léta se studentům vybaví lákavé slovo – prázdniny. Pro mne, stavaře, představují prázdniny více práce – během prázdnin většinou probíhají rekonstrukce školních budov (a společně s žáky bych si někdy přál ty prázdniny delší). Ale protože většina z Vás jsou studenti, tak kromě brigád Vám zbývá víc času na cestování i focení – zalistujete-li galerií, přibyly letos fotky od Ruska až po Francii. Na zkušební okruh vyjela krasavice řady 380 – ještě si jí v budoucnu v galerii užijeme dost a dost. V létě jste si ještě užili výluk v pražském železničním uzlu, aby pak otevření Nového spojení provázely „mírné“ technické problémy. A protože já mám rád Valašsko, nemohu si dovolit nepřipomenout oslavy 100. výročí trati ze Vsetína do Velkých Karlovic, kdy se na trati, místo obvyklých 810, objevily stroje jindy nevídané.

Podzim

Úsměv na tváři fotografů jistě vykouzlí slunečné počasí, krásně zbarvené stromy, zajímavé soupravy. Já pak mám problém, které fotky vůbec do omezeného prostoru vybrat. Pánové, dařilo se vám. Přiznám se, že mne velmi těší, že ve svém výběru mohu nabídnout i mladé tváře: Zdeněk Šnajdr, Trainmana, Filipo. Je dobře, že tady jsou, že jejich fotky jsou lepší a lepší a jistě jejich úspěch přitáhne k focení další. S podzimem je pravidelně spojena jedna „přelomová“ událost – nový jízdní řád a jedna standardní věc – pravidelná úprava cen.

Parní nostalgie

Do nedávna jsem netušil, kolik parních vlaků je možno v Česku potkat. Když jsem se v roce 1989 poprvé podíval do Rakouska a Švýcarska a dovezl si prospekty na nostalgické jízdy – tak mi bylo líto, že u nás nic takového není. Ze svého okolí v současnosti znám jen víkendový prázdninový provoz na osoblažské úzkorozchodce (nezajišťují ČD), parní vlak k zahájení sezóny na nejpohádkovějším zámku v Česku – v Hradci nad Moravicí a Dny Radegasta. Ale vidím, že to je jen malá část z toho, co se na našich kolejích děje.

Co se týká focení páry, půjčím si vysvětlení jednoho z autorů: „Jindy se třeba jede ve vagonu vlakem a vystupuje se třeba 15× za jízdu, což je obzvláště na trati někdy docela tělocvičný prvek, protože stupátka bývají sakra vysoko nad terénem, pak většinou ještě spadneš do příkopu, lezeš na mez či slézáš násep a pak makáš po louce na flek a pak zase zpátky a šplhat do vozu. Kupodivu jsou tohle vše ochotni podstoupit i lidé vyššího věku. Asi je ta láska k mašinkám hodně pevná.“ Jistě nemusím prozrazovat, kdo to psal – vy jste to zajisté poznali.

Alpský generátor

„Duos Alpos“ – Tomáše Kubovce a Josefa Petráka je pravidelným návštěvníkům zdejší galerie zbytečné představovat. Na své cesty postupně „vytáhli“ i další, takže by se pro letošek dala napsat kapitola Bylo nás pět. To nechám na nich. Při vzpomínce na letošní rok ale fotky i z této části domoviny nelze opomenout. Ano, z domoviny – jsme Evropané, občané Evropské unie – i v Alpách jsme doma! Z Prahy do Štrby to je 534/599 km, na St. Jodok jenom o kousek dál: 633 km. Zaslechl jsem hlasy: „Ti už zase byli fotit v Rakousku, ti se mají…“ Ale každá mince má dvě strany – je tam krásně, ale všechno něco stojí. A Pepovi na to nikdo nic nedá (ČD ani ÖBB nemají slevový tarif In-Spotter s výraznějšími slevami pro fotografy), takže si na cestování napřed musí vydělat. Když si uvědomím, že v letním semestru studoval (VŠE), pracoval pro školu, pracoval pro firmu, staral se o ŽP (na webu jsem s ním pravidelně komunikoval po půlnoci), jezdil fotit, občas se objevil i doma na Moravě – tak přemýšlím, kdy vlastně spal. (Asi proto jsou jedny z nejoblíbenějších u něj vozy WLABmz.)

Duhy – usměvavý sympaťák

Když jsem si vloni vybral několik fotografů, jejichž fotky se mi hodně líbily, byl jsem dotazován, zda-li se za to na mne ostatní nebudou zlobit. Odpovídal jsem, že bych mohl pokračovat ještě dál: paolo3 a hydry, Jik a pražský Semmering, Louis Armstrong a pracovní stroje, Michal Demčila a laminátky… Některé stihli představit kolegové v létě v One man show. A já nabízím další díl.

Duhy je vlastně jediný autor, jehož fotky představuji, kterého jsem měl možnost před svým psaním (lhostejno zda loni, či letos), alespoň na krátkou chvíli osobně poznat. Je asi zbytečné psát, že se mi jeho fotky líbí, že mají myšlenku a nápad. Že to není jen bezhlavé zmáčknutí spouště, když něco jede kolem. Na jeho díle je vidět, jak fotograf roste! Jestli byl pro mne rok 2007 „rokem Johníka“, je ten letošní pro mne „rokem Duhyho“. A já smekám před prací, kterou na sobě udělal – dává tak jistě skvělý příklad ostatním mladým autorům.

Popřeji mu pevné zdraví, hodně úspěchů při studiu a budu se těšit na jeho poutavé fotky. Pojďte za ním přistoupit do rozjetého, byť mírně zpožděného, IC 519 se 151.006 v čele – ta fotka nemá chybu!

Andrew33 a severní Čechy

Vloni jsem začínal své vzpomínání fotkami JTBeho. Andrew33 je další Severočech, jehož fotky mne zaujaly. Pohledy do údolí Labe jsou pro mne pořád něčím zvláštním a ojedinělým, neboť s takovou krajinou se na Moravě nesetkám. Asi by bylo zajímavé v těchto místech zachytit V.S.O.E. s jeho 16 vagóny – ale jeho trasa vede, bohužel, jinudy. A Ondrovy podzimní fotky mají své kouzlo.

Kubíček a parní lokomotivy

Kubíček mne zaujal dvěma věcmi – fotografiemi parních lokomotiv – ty já mám rád, a tím, že jsem mu nemohl poslat pět hvězdiček u fotek, které se mi líbily. Byl jeden z prvních, který takto začal postupovat. Zapátral jsem i v jeho odkazech na weby – a věru bylo nač se dívat. Jeho záběry nostalgických parních strojů mne vracejí ve vzpomínkách o dobrých čtyřicet let zpátky. Už tehdy jsem obdivoval ty ohromné černé stroje jak s lehkostí tahají osobní vlaky na lokálkách a nebo po elegantním prokluzu kol při rozjezdu zvládnou přes třicet nákladních vagonů. Vypustit oblak páry a dýmu - to dnes už pendolíno neumí.

Petr Lux – pohádkové fotky

Petrovy fotky mi připomínají pohádky o mašinkách. Kdyby někdo napsal jejich pokračování i s motorovými či elektrickými lokomotivami, jeho snímky by je mohly doplňovat. A jeho TOP fotkou z letošního roku je pro mne lokomotiva řady 423 v mlžném ranním oparu. Tady se podařila zachytit nádherná atmosféra, která nemusela vůbec trvat dlouho – pár paprsků slunce a vše by bylo jiné. Připomíná mi obrazy starých holandských mistrů: Jana van Goyena nebo Salomona van Ruysdaela – i když těm mlha zahalovala lodě na moři.

Žížovy vlaky ideálně zapadají do krajiny

Žíža je další z autorů, který pro mne „vystoupil z řady“. Na jeho fotkách vlaky ideálně zapadají do krajiny a kdyby tam nebyly, tak by tam snad něco chybělo. Umí si najít místa pro focení. Až při toulkách po galerii ŽP jsem si uvědomil, jakým vývojem prošla – když se dívám na její začátky v roce 2005, tak takových fotek v ní bylo jako šafránu. Vypracováváte se, vážení fotografové, a novým mladým autorům zvedáte laťku hodně vysoko.

piitr – pára a motoráčky

Listuji stolním kalendářem na příští rok s fotkami s železniční tématikou a jsem mile potěšen, že mezi několika málo autory poznávám i fotky známé ze ŽP. Spoluautory jsou Payus a piitr. Je pro mne potěšitelné, že jejich fotky jsou hezčí (mně se víc líbí), než ty zbývající. Fotky z trati Olomouc – Krnov už v minulosti přitáhly mou pozornost k piitrovi a ani v letošním roce jsem jej nemohl přehlédnout.

Něco ze zákulisí – něco, co neznám (aneb co „neprošlo cenzurou“)

Nefotím a ani nevyrážím na toulky s fotografy. Jen z jejich vyprávění si skládám střípky o tom, jak to asi probíhá. Takže posuďte, zda se blížím realitě a nebo jsem od ní na hony vzdálený.

Nejjednodušší (nebo možná spíše nejpohodlnější) je vyrazit na focení autem – do kufru se toho vejde opravdu spousta – od jízdního řádu, přes catering, techniku až (někdy i) po štafle. Jiní vyrážejí na kole, ale nejvíce z Vás asi vlakem. Někdo začíná fotit už na nádraží – ale ani tam to nemusí být jednoduché a někdy je nutno zdolat třeba i stožár osvětlení, případně se využije, co je k dispozici…

Ne vždy stojí vlak přesně tam, kde byste si to přáli a ze stanice je to občas na místo i několik kilometrů. Ale vlak Vám může zastavit i ve stanici, kde nemá běžně zastávku! Jistě, každá zábava něco stojí – v tomto případě musíte zaplatit vzniklé zpoždění (cca 1 minuta brzdění, 1 min zastavení, 1 minuta rozjezd). U osobních vlaků Vás vyjde 1 min na 100,– Kč, u rychlíků na 200,– a u vlaků vyšší kvality na 300,– Kč, na In-kartu není sleva. Podmínkou ale je, že to musíte nahlásit v pokladně na nádraží minimálně 7 dnů předem. A od nového roku Vám pak bude moci zastavit i vlak, kterým právě jedete, bez předchozího ohlášení – pokud s tím budou souhlasit dispečeři. Tak, pánové, kdo si nechá jako první zastavit Pendolíno v Bezpráví?

Jste na místě a začíná příprava terénu – srp, mačeta a občas i výkonnější technika jsou nezbytnými pomocníky. Ještě štěstí, že tak nečiníte ve Švýcarsku, protože tam Švýcarský federální etický výbor nehumánní biologie a občané Švýcarska letos přijali právní princip, že rostliny mají svou hrdost.

V momentě, kdy jste udělali práci za SŽDC, můžete začít hledat místa na focení. Někdo si najde strom šotoušovník, jiní se porozhlédnou po jiných vyvýšených místech. (Dbejte, prosím, své bezpečnosti, rád bych se s Vašimi fotkami setkával i nadále. Ještě nemáte reflexní vestu? Navštivte zdejší e-shop.) Různé zrychlené výstupy na kopce kvůli nadhledu či několikasetmetrový pochod po trati se štafličkami a foťákem na místo, zpestřený výstupem na vysoký násep atd. je prý celkem běžnou praxí. A pak už konečně může přijet vlak. Ještě, že to aspoň někdo sleduje v jízdním řádu a včas zahlásí. Cvak! Chcete-li vyfotit třeba Košičan s odrazem v řece, tak Vám nezbývá, než si vyhrnout šortky a vstoupit do ne zrovna vyhřáté Bečvy. Občas si Matka Příroda s fotografy pohraje a připraví jim krásu na obloze zrovna v momentě, kdy žádný vlak nejede a nejede. Jindy jsou záběry až moc dynamické. Někdy zbude i čas na malý relax po nemalém sportovním výkonu před dalším vlakem… Pak konečně cesta domů. A před ní se možná stihne ještě obědo-večeře, pokud oběd nenabízel během focení sám šéfkuchař. Pánové, je vidět, že jste báječná parta! Jenom doufám, že všechno není naopak. :)

Hoši, děkujeme!

Něžné pohlaví, které pány občas doplňuje, samozřejmě nelze přehlédnout a poděkování směřuje i za nimi. Za celoroční práci a za to, že nám ostatním děláte radost svými fotkami, si to všichni plně zasloužíte. Uznání patří i vašim přítelkyním, které vám vaše toulání přírodou tolerují před návštěvami obchodních center. Velký dík ode mne letí za užším týmem ŽelPage, který se technicky a organizačně stará o provoz webu, za redaktory (uberte jim, prosím, práce a ve svých příspěvcích si pohrajte s češtinou), i za galeristy (pokud vám náhodou zamítnou fotku, tak se na ně nezlobte – mohou vám poradit, co zlepšit, aby to příště bylo lepší). Ocenění si zaslouží i skupina externistů, kteří „krmí“ databázi řazení vlaků. Vám všem patří za dobrovolnou práci ve vašem volném čase obrovský DÍK! (A věřím, že se ostatní návštěvníci webu, kteří za celý rok nepřiložili ruku k dílu – stejně jako já, ke mně připojí.)

Do nového roku bych vám všem chtěl popřát všechno nejlepší!

Nechť u návěstidla s návěstí Stůj zůstane co nejdále od vás vše špatné, negativní, nezdravé, nepříjemné, nepohodlné a vy se v příštím roce setkáváte jen se vším příjemným, pozitivním, báječným, skvělým, pohodovým, ať vás provází pevné zdraví. Přeji vám, ať si užijete spoustu radosti, prožijete spoustu flow!

Moje poděkování patří autorům, jejichž díla jsem si pro své vzpomínání „vypůjčil“ z galerie ŽelPage: Andrew33, Bea Želtvayová, Dobromil Retych, Duhy, Filipo, Firefighter, Hrady, Chary, InterCity, Jik, Johník, Josef Petrák, JTB, Kubíček, KuTom, Malape, Martin Grill, Martin Válek, Ondra Málek, paolo3, Pavel Martoch, Payus, petr lonek, Petr Lux, Petr Majerník, paolo3, piitr, Šlechtična, Zdeněk Šnajdr, tomas.jir, Tomáš Kubovec, topič, Trainman, Václav Růžek, Vítek_V, Žíža; můj dík patří i těm, kteří mi zpřístupnili své archivy: Adam, Andrew33, Bea Želtvayová, Duhy, Filipo, fory, Johník, Josef Petrák, KuTom, Martin Grill, Pavel Martoch, Payus, Tomáš Kubovec, Vítek_V.

Literatura

• Csikszentmihalyi, M., O štěstí a smyslu života, Lidové noviny, Praha 1996