Kdykoliv navštívím svého pradědečka, dojde k vzpomínání na období, kdy mě už jako malého železničního nadšence brával do prostoru praskoleské zastávky dívat se na projíždějící vlaky. Obvykle se taková procházka za „mašinkovým“ divadlem, které je i dnes bezpochyby pro mě stále tím nejlepším, protáhla díky mému, tehdy typicky dětskému chtíči a pradědečkově trpělivosti na dlouhé hodiny. Byť ve mně dunivé průjezdy vlaků z pohledu dítěte vytvářely přirozený respekt, nedokázala mě nikdy železnice od těchto setkání přestat fascinovat. A nejednou tomu bylo tak, že jeden či dva vlaky jednoduše nestačily (ještě když to byly „osobáky“)... Právě zde se ve mně asi formoval takový vztah k železnici, který trvá dodnes. Nebo za to snad mohou geny (dva z mých prapradědečků byli strojvůdci a další vlakvedoucí, na které jsem právem hrdý)? Kdoví.

SNCF aneb francouzské železnice na vlastní oči

Nutno podotknout, že jsem nikdy neinklinoval k rázu francouzských železnic. Letos v září se mi však naskytlo během návštěvy Francie (přesněji řečeno oblasti Provence) několik možností, díky nimž jsem si mohl například ve skutečnosti prohlédnout synonymum francouzských kolejí - TGV. U TGV výčet zajímavých kolejových vozidel, která neodmyslitelně patří ke koloritu Francie a jejichž design se vybaví nejednomu fanouškovi železnice při pomyšlení na lokomotivy stejnojmenné země, skončit ani nemůže. S nejméně takovým uznáním jako u TGV jsem tedy nemohl neobdivovat pro SNCF tak typické nosaté elektrické lokomotivy několika specifických označení (v mém případě šlo o setkání s řadou BB 22 000). Dalším nemalým zážitkem pro mě byla bezesporu návštěva unikátního podzemního nádraží Monackého knížectví (Gare de Monaco), které nejprve zaujme originální architekturou a v neposlední řadě i příjemnou čistotou (v našich poměrech obvykle neshledanou), která rozhodně nebyla v této destinaci výjimkou. Shrnu-li poznávání tohoto koutu Evropy, část prohlídek jihofrancouzských měst v mém případě nekončila nikde jinde než na nádraží. K tomu mohu s klidným srdcem konstatovat, že zmíněná návštěva ve mě nechala snad ten nejlepší možný dojem...

Posázaví

Tento termín určitě dobře zná s příslušnými charakteristikami snad i každý železniční laik, načež se mu ihned představí trempování, vodáctví a neposledním případě krásná příroda. Jenže Posázaví je též spjato s legendárním „Posázavským Pacifikem“ (tj. tratěmi č. 210 Praha - Vrané nad Vltavou - Čerčany a č. 212 Čerčany - Světlá nad Sázavou), který je „třešničkou na dortu“ a dotváří typickou atmosféru oné oblasti. Mě též nikdy nenechávala (nejen) z železničního hlediska posázavská krajina klidným. Na začátku roku jsem si tedy předesvzal, že pacifik navštívím minimálně jednou (nakonec jsem se zastavil třikrát). Tratě „Posázavského Pacifiku“ získaly můj obdiv hlavně kvůli svému trasování. Interesantním a příjemným dojmem na mě působí, když se souprava patrových vozů Bmto vedená vršovickou zamračenou ostrými oblouky proplétá chatovými oblastmi a jak řadou hlubokých zářezů (někde tunelů) a vysokých náspů (někde mostů či viaduktů) po boku řeky Sázavy zdolává svůj výkon. A pokud bych měl vysvětlit, čím mě vždy dokáže Posázaví okouzlit, pak právě tímto.

Chodsko

Jakožto milovník čtyř párů (v místních poměrech elitních) mezinárodních rychlíků, které čestně nesou jména významných osobností (Karel Čapek, Jan Hus, Franz Kafka a Albert Einstein) a ve čtyřhodinovém taktu spojují střídavě Mnichov či Norimberk s Prahou, jsem se rozhodl jedné říjnové neděle navštívit trať č. 180 Plzeň - Domažlice - Furth im Wald s myšlenkou fotografického lovu zmíněných rychlíků v čele s něčím jiným, než na co jsem dennodenně zvyklý z domova (tratě č. 170). Osud původním představám však nepřál a průběh celého výletu se náhle odvrátil úplně jiným směrem. Prvotně kýženým rychlíkem byl tehdy R 454 "Franz Kafka" (dnes R 354 "Franz Kafka"), jenž nejednoho fotografa zaujme svým elitním řazením (v tehdy aktuálním grafikonu: 754 + 2x Bee246 + Aee147 + Bee246). Jako obvykle jsem si našel vhodně nasvícené místo, s pomocí kosy jej upravil a trpělivě čekal. Nepříjemné zpoždění však způsobilo, že mezitím popolezlo sluníčko už moc do čela a tím pádem již nemohla být z boku souprava adekvátně nasvícená... Domů jsem nakonec s prázdnou neodjel; několik kilometrů odtud totiž vznikl snímek plzeňského brejlovce 750 236-2 z viaduktu v blízkosti kolmého zářezu u obce Chotěšov u Stoda, který byl určitou satisfakcí (zaskakoval za motorový vůz 854 na osobním vlaku).

Bezesporu se takové vyprávění může zdát obligátní zkušeností, jakých se každému z nás za celý rok přihodí dost a dost. Z opačného pohledu naopak může jít o vzorový příklad zážitku (a jelikož každý z nich je originální), tak si každý i s odstupem času rád s úsměvem vzpomene. A jestliže je takový zážitek z šotu silný z jakéhokoliv důvodu a jakýmkoliv směrem... :)

Hudry, hudry, hudry...

I když vítám racionální revitalizace našich železnic v jakémkoliv slova smyslu, přesto s úsměvem na tváři vítám v hledáčku uchrochtané, prsaté, mohutné a věkem a zanedbanou údržbou často sešlé čékáďácké šestiválce řady 749 a 751. Někteří se jistě budou s údivem chytat za hlavu, že zamračené jsou v mých očích stále elegantní stroje, které jakoby právě opustily lokomotivku... Ovšem není to nic neznající honba jen za těmito mašinami, nýbrž zdravá oblíbenost a náklonnost k tahounům, jejichž pravá sláva z našich kolejí již mizí.

Všude dobře, doma nejlépe

Aniž bych si to neustále uvědomoval, jsou pro mě domovské tratě těmi nejbližšími. Obvykle se nejraději vrátím k trati, u níž znám místa, kde kdysi stávala mechanická návěstidla a všechny řady lokomotiv, jež zde v minulosti tvořily tvář každodenního provozu. Přesněji řečeno se jedná o trať, kterou znám zpaměti oblouk po oblouku a která, s mírnou nadsázkou řečeno, vede takřka před mým domem.

V mém případě jde o trať nesoucí výstižný pseudonym „Protivínka“ (trať č. 200 Zdice – Protivín). Ta v současné době dala o sobě vědět železniční veřejnosti díky změnám v nasazování vozidel a zavedení dvouhodinového taktu v návaznosti na zrušení dvou párů tradičních rychlíků. Sám jsem chtěl spíše naznačit, že přirozeně dobrý vztah k domácím tratím (něco podobného jistě platí i obecně) právě u případného fotografování začíná. K tomu s velkou radostí přivítám, pakliže v některém archivu naleznu „kousky“ staršího data a s místem pořízení třeba právě u Zdic, Lochovic, Jinec či Příbrami a kde, ať chci či nechci, se vždy tak nějak zastavím od srdce nejraději...

Shrnutí, budoucnost...

Pakliže vyrazím do terénu, nesnažím se jen o samotné fotografování, nýbrž, pokud se naskytne příležitost, i o navázaní rozhovoru - kupříkladu se zaměstnanci drah. Velmi rád si poslechnu názor či postoj (bohužel mnohdy negativní) k současné železnici z úst třeba právě takového přednosty stanice. Rád s ním pohovořím o místních poměrech, o vývoji železnice jako celku, možné budoucnosti místní tratě apod. Možná trochu vtipně přeneseno, snažím se takové lidi, kteří každodenně přicházejí do styku se vším, co s železnicí souvisí, poslouchat podobně, jako třeba Sokratés poslouchal Athéňany. A proč to dělám? Pomůže mi to totiž lépe soudobou železnici pochopit.

Uplynulý rok nebyl pro mě jen ve smyslu sbírání fotografických zkušeností (přestože se takové rčení bude zdát onošené, tak v tomto ohledu byl pro mě opravdu přelomový), ale také ve smyslu seznámení se s podobnými železničními nadšenci, stejně tak ve smyslu nalezení nových kamarádů, kolegů... Poznal jsem několik tváří, kterých si, jak po stránce vlastní práce, tak i po stránce lidí, velmi vážím. Musím tedy konstatovat, že než třeba pět fotek perfektně nablýskaného čehokoliv si mnohem více cením skvělých kamarádů, které jsem díky železničnímu fotografování mohl za celý rok potkat. A zato jsem opravdu moc vděčný...

A budoucnost? Ze všech sil bych rád pokračoval v dosavadním, doufám že smysluplném úsilí. Příští rok v květnu mě však čeká jedna z nejdůležitějších životních etap – maturita. Ta přirozeně fotografování omezí a pochopitelně jej bude minimalizovat, ale doufám, že pouze na přechodné období. Všem, kterým se snad i některá z mých fotografií líbila, mockrát děkuji za přízeň, která pro mě je ve zdravé míře jistou motivací.