Stálí návštěvníci ŽelPage si zvykli, že zpravidla v 1. čtvrtletí nového roku je vyhlášena anketa „Fotografie roku“. Už má svou tradici – poprvé jste mohli vybírat z fotek nominovaných autory počátkem roku 2007. Postupem času se měnily kategorie, přibylo hodnocení odborné poroty – profesionálních fotografů. Až v letošním roce – nic. Ticho po pěšině. Ale protože nikdo z návštěvníků ŽelPage nepoložil otázku: „Proč,“ nemusím na ni hledat odpověď. Ono vlastně o nic nejde – vítěz v minulosti dostal diplom, někdy třeba i knížku, tričko, koláček nebo láhev dobrého sektu. A trošku ho to zahřálo u srdíčka a možná zase motivovalo vyrazit někam k trati s foťákem. Ale přeci jen soutěž měla velkou vypovídací schopnost – byla rychlým přehledem o těch nejzajímavějších fotkách, které v daný rok zdejší galerií prošly. Navíc fotky vybírali sami autoři. Připomeňte si jednotlivé roky: 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013 a 2014. Aby nechyběl rok 2015, kdyby se chtěl k němu někdo v budoucnu vrátit a přitom nechtěl „listovat“ v galerii celým rokem jako já, zkusil jsem si sám pro sebe „nominovat“ fotografie do „soutěže“ a vybrat ty, které se mně nejvíce líbí. Berte to tedy, prosím, jako netradiční ohlédnutí za rokem 2015.

Při výběru jsem zachoval kategorie, jak je znáte z posledního ročníku soutěže. Až když jsem začínal fotografie vkládat do tohoto článku, tak jsem si uvědomil jednu věc – vybíral jsem citem podle toho, jak se mně fotky líbily, nikoliv podle jmen autorů. Takže někteří autoři jsou v jednotlivých kategoriích zastoupeni několika fotkami, jiní tam nenajdou žádnou svou. Nu což, je to můj výběr, tak snad mi to prominete. Pokud by to někomu přesto vadilo, má dvě možnosti – buď si může jít stěžovat na lampárnu anebo si udělat výběr svůj.

Elektrické lokomotivy

Celkem mne zaskočilo, kolik elektrických lokomotiv se v galerii objevilo ze zahraničí. Je to příjemné, přitom fotky z domova v podání třeba Duhyho či Johníka za nimi v ničem nezaostávají. Ale jedna věc mně bije do očí – okolí tratí. Vidíte tu rozdílnost mezi Českem a Švýcarskem? Tam uklizeno, vystříháno. Těším se, až to tak bude vypadat u nás. Dočkám se?

Jsem rád, že nejsem – jako v soutěži – omezen jediným hlasem pro každou kategorii. Proto představuji fotky tři, ale pořadí po mně nechtějte. Zima a hory – dvě věci, které umocňují dojmy. A je jedno, zda to jsou Tatry (Daniel Figliar) nebo Alpy (Martin Válek). Jako třetí – chuchichästliho Švýcarsko. Záběr z této lokality v minulosti představil již Petr Lux, ale pohled do vzdáleného údolí se dvěma vrstvami mraků dodává fotografii na neopakovatelnosti. Jistě, mít v Alpách modrou oblohu je velmi příjemné. Nebývá to často. Ale oblaka – ta se neustále mění, ubývají, rostou, přeskupují se, plavou vzduchem, mění svou barvu… Jsou neopakovatelná. (A co pak taková ranní pra, že?)

Elektrické jednotky a vozy

Kupodivu i v této kategorii převládají v mém výběru jednotky zahraničních železničních správ. Ale výrazně mně z řady vystoupil jeden autor – chuchichästli. V jeho tvorbě převažují fotky ze Švýcarska. Když sleduji, jak se naši dopravci nechtějí či neumějí dohodnout na uznávání jízdenek na jedné trati a Ministerstvo dopravy slibuje, že připraví potřenou legislativu do dvou let, tak jen kroutím hlavou. Nemělo být něco takového připraveno již v době, kdy se vypisoval první tendr na rychlíky mezi Ostravou a Olomoucí přes Opavu? Ve Švýcarsku je sice silný národní dopravce, ale i spousta dopravců malých. A nemají problém s vzájemným uznáváním jízdenek. Navíc existují turistické síťové jízdenky platné po celém Švýcarsku, včetně mnoha lanovek. Proč se u nás chce zase vymýšlet něco nového, když jinde věci fungují? A dobře…

Co jsem si vybral? Pendolino pod Tatrami (Tomáš Krajcar). Kdo by si v dobách, kdy se o klopidle jen uvažovalo, představil, že ho tam někdy spatří? Tyto soupravy měly jezdit mezi Vídní a Berlínem. Do Vídně už nejezdí, do Berlína se ani nepodívaly. Ale pod Tatrami jim to sluší. Švýcarský podzim v podání Richarda Webera je díky jiným druhům stromů jiný než ten náš – trošku nezvyklý, ale působivý a zajímavý. Chuchichästliho fotka s ETR 610 projíždějícím mezi vinicemi mne láká sáhnout do mých zásob a otevřít si lahvinku nějakého dobrého vína (byť nemám k dispozici žádné švýcarské, jen moravské).

Motorové lokomotivy

Konečně české stroje, že? A mezi mnou vybranými fotografiemi převažují dva autoři – Pavel Martoch a Petr Holub. Jsou pro mne v této kategorii hodně výraznými a jejich fotky jsou příjemné na pohled. Typické Česko. A Slovensko. Fotka Martina Mačangy se svěží a šťavnatou zelení kolem trati je působivá. Nebo Ravenův vlak ve slovenských lesích.

 

 

 

 

 

 

Těžký výběr. Přetěžký. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Politici to dělají běžně, já výjimečně. Místo tří fotografií vybírám čtyři. Lenčina fotka s podmanivým násvitem má svoje kouzlo. Podzim, jak ho zachytili Pavel Martoch a Petr Holub. Dvě modré se žlutými vozy v podzimní krajině a červená obklopená žlutou. Pánové, povedlo se! V mém užším výběru nemůže chybět „těžký industriál“. Jednoznačně rozpoznatelný rukopis – Payus.

Z technických důvodů je nutno rozdělit mé povídání do dvou částí.