Dorset — Vzpomenete si, kolikrát byla ona otázka diskutována v příspěvcích? Jistě lze namítnout, že nelze aplikovat zahraniční zkušenosti díky odlišnosti trhu. Na to se však dá odvětit: proč ne? Jde–li to jinde, musí to jít i u nás. Je vůbec možné dojít ke kýženému výsledku? Nejspíš nikoliv. Navíc si můžeme pokládat mnoho dalších otázek jako: Potřebujeme vůbec změny na železnici? Pokud ano, tak proč? Co přinese zákazníkům? Jak dalece by případné změny ovlivnily nás, zaměstnance stávajících dopravců? Proč vlastně nejsme spokojeni se stávajícím stavem? A co vlastně cítíme – nespokojenost? Spokojenost? Mnoho otázek, na něž se odpovědi nehledají snadno. Paradoxem stávajícího systému je fakt, že na každé straně názorového spektra existuje reálný základ pro pravdu. Naštěstí dnešní doba skýtá jiné možnosti – například můžeme přímo srovnávat různá systémová řešení, diskutovat o nich a hledat shodu. Já si vám dovolím pro začátek nabídnout výlet mezi městy Bournemouth a Poole v jihozápadní Anglii. Jsou od sebe vzdáleny necelých 10 kilometrů, jízda vlakem trvá deset minut. Ideální příležitost nakouknout pod pokličku regionální železniční dopravy v turisticky atraktivní části Velké Británie. Tak tedy – šťastnou a inspirující jízdu!

Tento miniseriál je koncipován jako pohled na alternativní možnosti řešení a řízení železniční dopravy k systému v České republice. Protože žiji ve Velké Británii, je vcelku pochopitelné, že si vám dovolím představit právě zdejší systém.

Objektivně? Jistě, pane ministře…

S dovolením jsem si vypůjčil název známého komediálního seriálu z produkce BBC, abych demonstroval, jak složité je hledání objektivity. Můžu stokrát hanět redaktory jakéhokoliv média ze zaujatosti. Do okamžiku, než jsem sám postaven před problém, jak objektivně popsat problematiku dvou dopravních systémů, z nichž jeden se mne přímo dotýká a jeho hodnocení je přímo úměrné kvalitě, kterou posuzuji. Subjektivně.

Ve svých pohledech na danou problematiku chci být maximálně objektivní a nezaujatý. Ovšem upřímně doznávám, že objektivita v tomto případě bude velmi složitá. Proto vás, čtenáře, prosím o shovívavost a vyzývám vás k diskusi nikoliv o (ne–)objektivitě, kterou přiznávám, ale na téma systémového řešení služby jako takové.

Části miniseriálu budou celkem tři: v prvním díle se zaměřím na pojmenování požadavků, jež cítím jako důležité pro provozování osobní železniční dopravy, v druhé části vás pozvu na malý výlet po železnici ve Velké Británii, včetně hodnocení mnou konzumované služby a ve třetím díle se zaměřím na podrobný popis systémového řešení osobní železniční dopravy ve Velké Británii. Zároveň položím i několik dotazů, které se k tomuto tématu nabízejí. Jste připraveni?

Prosím Vás, nevíte, kudy vede cesta?

Ještě než přejdu k samotné konkretizaci provozu železnice ve Velké Británii, předložím vám několik bodů, které považuji za stěžejní, a budu se jim věnovat v dalších částech:

1. Železniční doprava nemusí být nutně zajištěna provozovatelem, který je řízen a vlastněn exekutivou státu. Není k tomu žádný důvod — vyjma situací, jež jsou vyžadovány bezpečnostním hlediskem obrany státu.
2. Železniční doprava nemusí být nutně zajišťována pouze jedním, případně majoritním provozovatelem. Lze říci, že případná kombinace obého může být pro danou službu pokud ne smrtící, pak rozhodně velmi komplikovaná a ve své podstatě i ekonomicky neúnosná.
3. Provozovatelé musí nést výraznou zodpovědnost za přesnost služby, její úroveň, dostupnost a nejvyšší možnou bezpečnost. Stejně nutné je státem vymezený rozsah požadavku veřejné dopravy vůči jakémukoliv dopravci a takový závazek striktně vyžadovat s požadavkem na patřičný postih v případě, že služba veřejně garantované dopravy není plněna dle sjednaných smluv. Cenové tarify jednotlivých dopravců musí respektovat přenositelnost jízdního dokladu mezi zúčastněnými dopravci v daném segmentu bez restrikce cestujících.
4. Pokud přijmeme tato hlediska jako realizovatelná, pak zodpovědnost státní exekutivy by měla spočívat zejména v:
   1. zajištění provozní údržby dopravní cesty bez ohledu na fakt, kdo je provozovatelem vlastní železniční dopravní služby a požadovat řádné úhrady za používání takových služeb od všech dopravců, jichž se daná situace týká a kteří daného rozsahu služeb aktivně využívají,
   2. poskytnutí souvisejících služeb s provozováním železniční dopravy provozovatelům za úplatu bez ohledu na fakt, kdo je provozovatelem vlastní železniční dopravy (provoz nádražních a obslužných budov by měl být plně v péči garanta dopravní obslužnosti),
   3. působit nad trhem železniční dopravy jako dozorový orgán a arbitr, který není organizačně, majetkově ani žádnou jinou formou zainteresován na vlastním výkonu služby, jejíž funkčnost dozoruje.

Pokud se rozhodnu takové podmínky označit za přijatelné a z provozního hlediska funkční (prosím, nehledejme nyní konkrétní možnosti, dojde na ně později), mohu si položit onu na první pohled jednoduchou otázku: funguje to vlastně někde? A odpověď bude k nemalému zděšení mnoha příznivců „české cesty“ neúprosná: ano, funguje. Skeptikům navdory. Nevěříte?

V tom případě se máte opravdu na co těšit. CrossCountry a SouthWest Trains — dva významní hráči na poli dálkové a regionální dopravy v jižní a jihozápadní Anglii — jsou připraveni nabídnout nám své služby. Netušíc, že je pro potřeby našich diskusí otestuje sebevědomý, arogantní a sarkasmem nešetřící individuum, tvrdě vymáhající ono otřepané klišé „za svý peníze chci odpovídající servis“. A věřte, že ve Velké Británii je zákazník skutečně ten, kdo udává tempo jakéhokoliv tanečku.

Otázka otravného cestujícího tedy bude znít: „co dneska tancujem, čardáš, nebo waltz?“

Zdroj: Wikipedia.de - WSSB