Meteorologové v pátek večer určitě měli nějaké mecheche, poněvadž v neděli ráno to na návrší za humny vypadalo úplně jinak, než jak nějaký optimista básnil v internetové předpovědi. Zachumlán v bundě jsem kráčel takovým tím listopadovým sněhem-nesněhem, bahnem-nebahnem a cestou-necestou. Tedy – cesta to byla, to ano, ale nějak rozježděná od traktorů, nebo bůhví od čeho. Všiml jsem si, že kousek vlevo je jakási dvoukolejka, dokonce bez drátů. To už se dnes moc často nevidí.

To byl taky nápad, vyjít do takovéhu hnusného rána! Rozšmelcovaná cesta se zponenáhlu přiblížila k té trati. Kdyby tak aspoň ráčil jet nějaký vlak. Ale kdepak – ty doby, kdy tratí uháněl na odhlášku jeden vlak za druhým, ty už nemilosrdná minulost nikdy nepustí nazpátek. A takový opravdový patnáctivozový rychlík s motorovou anebo parní mašinou, která jede na samé hranici fyzikálních zákonů, a někdy možná i kousek za ní, to už zkrátka o jednadvacátém století není. Klídek! Nejsou parní mašiny. Ale zase máme internet, mobily, environmentální management a nanovlákna. Nanovlákna – tahle bunda, co mě obaluje, z nich určitě není, jelikož je mi docela kosa.

Do nedělního zamlženého ticha se neodvážil pípnout ani jeden opeřenec, jen v kolejnicích vedle tu a tam lupla zima. Strojařským okem jsem pohlédl na jejich rezavě ocelovou pokrývku a zdálo se mi, že je nějaká neklidná. Ježiš – vždyť ty koleje tichoučce zvoní! Jede vlak! Na mou duši! Daleko vpravo jsem v podsvíceném mlhavu uviděl šedou skvrnu s chocholem. Ale – vždyť je to pára! Jak to? To je nějaký zvláštní vlak? Hned takhle v neděli po ránu?

Hlas jedoucího vlaku konečně pokořil vzdálenost. Co je to ale za dunění? Tohle přece není kylchap – ten hezky ostře štěká – ale tohle je, jako když … jako když … takhle přece jezdívaly německé nulajedničky! Co je to za nesmysl? Kde by se tady vzala nulajednička? Když je řídká mlha, vidím líp bez brejlí: opravdu – endérácká nulajednička! Nebo padesátka? Ne – nulajednička. Padesátka by takhle rychle nejela. Fýha, věru pěkně to kalí! Sto, stodeset, stodvacet? Poctivý kulatý einheitkomín dutě křičí ze všech sil, ale slyším už i svist rozvodu a cvakot mazacích lisů. Dvojkolí prvního běhounu bleskurychle ohmatává hlavy kolejnic, dvoumetrová kola za podvozkem na nic nečekají a nedočkavě se řítí prostorem, a teplo z roštu jako bych cítil i na zádech. Hajcr v kuchyni nacvičeně zvedá levačku k čapce neurčité barvy a jako by se pousmál. Než jsem si stačil zapamatovat nápis Bw Dresden Alt., překvapil mě první vagon – kde já jsem už tohle viděl? No jasně, Mitropa. Co je to za vlak? Tři, čtyři, pět, šest … těch vozů je opravdu nějak hodně … tady jsou dva dokonce modrý … a tohle jsou přece budyšínský béčka … třináct, čtrnáct - patnáct.

Vichr se přehnal, pražce odrážejí kovový výdech posledního podvozku a směs páry s rozvířenou mlhou všude okolo mne se ještě zmítá v neuspořádaném tanci. Daleko vlevo se šedivějící had vozů vpíjí do převalujícího a vzdalujícího se mraku, který marně dusí hluboký dýmniční bas nulajedničky kdesi za ním. Dvoukolejka je nasáklá ohněm, olejem a vodou, kolejnice rychle ztrácejí před chviličkou ukradenou melodii vlakových dvojkolí a já si uvědomuju, že je mi zima.

Co že to bylo na té budce? Bw Dresden Alt., a číslo – tuším 01 2207? To je nějaký přelud; vždyť tahle mašina je už dávno tam nahoře u Nebeských drah. No nic; zachumlal jsem se do bundy, co to šlo a ohrnul límec okolo krku. Jestli bude signál, podívám se doma na internetu, co to vlastně bylo.

Protáhl jsem se, zívl na pokraj vzpříčení čelisti, a kafe opatrně položil na stůl, abych nepocmrndal žurnál Legendäre Baureihe 01, který jsem tam včera položil už v mrákotách těsně před usnutím. Rozsvítil jsem lampičku, pohlédl oknem do zamlženého listopadového rozbřesku, cílevědomě se chopil tužky a začal kreslit. V Böhle kousek od Drážďan jsem v životě nebyl. Nulajedničku 2207 jsem v životě neviděl. Parním rychlíkem stokilometrovou rychlostí jsem se v životě nesvezl. Balt-Orientem do Berlína jsem v životě nejel. Přesto začínalo nedělní ráno roku 2013.