Uherské Hradiště — Kdo by neměl rád zapadlé vedlejší tratě, kde se kolem kolejí tyčí dřevěné telegrafní sloupy, kde vlaku kynou mechanická návěstidla a kde se koleje skrývají pod porosty trávy a plevele. Právě na několik takových tratí se můžete dnes „vypravit“ – alespoň přečtením této reportáže. Již déle než rok jsem plánoval návštěvu podhorské trati z Vlárského Průsmyku do Uherského Hradiště, značené v jízdních řádech číslem 341 a mezi lidmi známé také pod názvem vlárská dráha. Minulé léto jsem váhal, zda se vypravit právě sem, či podruhé navštívit unikátní ozubnicovou horskou železnici z Tanvaldu do Kořenova v Jizerských horách. Tenkrát jsem volil Jizerské hory, neboť jsem si nemohl nechat ujít cestu po obnoveném úseku do Sklarszké Poreby a na návštěvu vlárské dráhy tak došlo až v průběhu letošních Velikonoc. Jedním z impulzů pro realizování cesty se stala také akční jízdenka ČD NET Lidl.

Má cesta začíná brzkého rána, krátce po třetí hodině ranní, na havířovském nádraží. Na pustém a tichém nástupišti jen brumlavě vrčí motor z nastartované elektrické jednotky 460 a na vedlejším nástupišti se k životu probouzí odstavená souprava Regiojetu. S blížícím se časem odjezdu se peron pomalu začíná zaplňovat lidmi a při pohledu na jízdenky v jejich rukách zjišťuji, že využili stejně lákavé nabídky jako já.

Po půl čtvrté hodině ranní se náš vlak dává do pohybu a za chvíli již uháníme setmělou krajinou k Ostravě. Průvodčí ve vlaku nemá zrovna lehkou práci, několik lidí teprve nyní vyměňuje poukázky na přepravu za jízdenky ČD.

Nepříjemný zážitek dne přichází dříve, než jsem očekával. Expres 402 Silesia je z důvodu poruchy lokomotivy přes hodinu opožděn. Probíhá rychlá kalkulace s jízdním řádem a přichází nepopsatelný pocit úlevy, když zjišťuji, že není nutné se znepokojovat, neboť i tak budu mít v Hranicích na Moravě dostatečný čas na přestup. V průběhu čekání přijíždí na vedlejší nástupiště opožděný R 406, na kterém pomáhá porouchané lokomotivě 380.007-5 jeden z vršovických „banánů“. Konečně přijíždí i můj vlak a začíná nelítostný boj o místa, který bohužel prohrávám, a musím se spokojit s místem na chodbičce.

Vlak naštěstí zpoždění dohání. Do Hranic na Moravě přijíždíme dříve, než jsem očekával. To mi umožňuje prohlédnout si místní nádraží. Mou pozornost zde upoutává elektrická jednotka 460.079-7 v zelenožlutém retronátěru, kterou si mlhavě pamatuji z dob svého dětství a ze starých, tehdy pořízených fotografií. Brzy zjišťuji, že právě tento vlak odjíždí k cíli mé cesty, ve směru Valašské Meziříčí, Vsetín a Horní Lideč. Průvodčí v tomto vlaku se zřejmě ještě nesetkala s jízdenkou s poznámkou platba úvěrem (označení jízdenek zakoupených za poukaz na přepravu) a několikrát se vrací daný jízdní doklad zkontrolovat. Mezitím za okny vlaku utíkají temné siluety okolní krajiny a teprve kousek před Valašským Meziříčím si konečně dává slunce říci a tma venku začíná řídnout. Za okny vlaku se míhají louky, lesy a malé vesničky a panoráma za nimi dokresluje pohoří Beskyd.

V Horní Lidči přestupuji do motorové jednotky Regionova 814.167-3 ve směru Bylnice. Železnice mezi Horním Lidčem a Bylnicí patří mezi několik nejkrásnějších tratí, po kterých jsem zatím cestoval. Husté smrkové lesy hned za okny vlaku, strmá údolí překlenuté mohutnými mosty a množství tunelů proražených přes kořeny hor.

S napětím očekávám vjezd do stanice Bylnice, která je plně vybavena mechanickými návěstidly. Chvíle nejistoty, u vjezdu do stanice míjíme poměrně nové vjezdové návěstidlo AŽD. Následuje průjezd kolem přejezdu s klikovou závorou a kolem odjezdového mechanického návěstidla. Pocit nejistoty je tak rychle zahnán. Stanice je plně vybavena mechanickými odjezdovými návěstidly a dokonce i mechanickými seřaďovacími návěstidly, kterých u nás stojí už jen několik posledních kusů. Nestát na nástupišti Regionova a o kousek dál vagon Btn, měl bych pocit, že jsem se ocitl někde v minulém století, kdy kolejím ještě vládla pára a o bezpečnost provozu se starala umaštěná soustava lánek, drátků a kladek. Nevím však, jak dlouho tato romantika ještě vydrží. Při mé návštěvě stanice se provádí kopáčské práce a provizorně se kolem trati natahují kabely. Nejsem odborník, ale domnívám se, že je plánována rekonstrukce stanice a nahrazení mechanických návěstidel návěstidly AŽD.

Z Bylnice se vydávám na několikahodinovou cestu ve směru Staré Město u Uherského Hradiště. Krajina podél trati je úplně jiná, než ta, na kterou jsem zvyklý z okolí Ostravska a slezské části Beskyd. Kopce jsou holé, s loukami s pasoucím se zvířectvem, a jen občas se objeví malý lesík. O pár kilometrů dál se krajina mění, je divočejší, a vlak si uhání po úpatí hlubokého údolí ohraničeného vzrostlým smrkovým lesem. Ze začátku to vypadá, že budu ve dvouvagonovém vlaku sám, ale nakonec se celá souprava zaplňuje.

Další zastávkou je nádraží v Uherském Hradišti. Kdo by si také nechtěl prohlédnut nádraží roku 2011 na vlastní oči. Nádražní budova, bohatě zdobena, působí majestátním dojmem a je pěkně udržovaná, což bohužel u mnoha nádraží v republice není zvykem.

Z Uherského Hradiště již pokračuji pěšky do obce Břestek, kde si chci prohlédnut Břestské skály a druhého největšího sekvojce v Evropě. Tento sekvojec, který byl pravděpodobně vysazen hrabětem Zikmundem II. Berchtoldem, je přes 32 m vysoký, a obvod jeho kmene činí úctyhodných 612 cm. Od sekvojce již začíná cesta napříč pohořím Chřiby, po žluté a pak po zelené turistické značce do obce Salaš, dále po zelené na chatu Bunč a do Divokého, odkud je to necelý kilometr do obce Zdounky, která leží na železniční trati Zborovice-Kroměříž.

Chřibské pohoří určitě stojí za návštěvu. Znám jen málo míst v ČR, kde ujdete několik kilometrů, aniž byste natrefili na živého človíčka či zástavbu. Na své si zde přijdou turisté preferující svéráznou krajinu, husté lesy a skály. Pohoří je rovněž rájem pro milovníky cykloturistiky a jeho srdcem vede množství značených, převážně asfaltových, cyklistických stezek.

Nádraží ve Zdounkách je zanedbané a samotná trať nevypadá o nic lépe. Vlak stihám jen tak tak, a to ještě díky ohlašovací povinnosti strojvedoucího, neboť veškeré další zastávky na trati jsou pouze na znamení. Po nástupu do vlaku jsem mile překvapen obsazeností motorového vozu 809. Po rychlém přepočítání totiž zjišťuji, že zde spolu se mnou cestuje dalších 20 lidí. Z hovoru ve vlaku zjišťuji, že pro obyvatele Zborovic je vlak jednou z nejdostupnějších možností spojení s okolním světem. Cesta po železnici sice přichází o pár korun dráž, než cesta autobusem, avšak spojení je častější a zvláště při cestách na delší vzdálenosti se vlak více vyplatí.

Po příjezdu do Kroměříže přestupuji na osobní vlak ve směru Valašské Meziříčí. Časově výhodnější by sice byla cesta motoráčkem do Kojetína, kde bych přestoupil na rychlík z Brna, ale já stále nemám cestování dost a volím delší, avšak zajímavější variantu cesty po vedlejších tratích přes Valašské Meziříčí, Frenštát pod Radhoštěm a Ostravu–Kunčice zpět do Havířova…

Zdroj: Mapy.cz a jízdní řády