Rakousko, 13. – 16. dubna 2007 – Od ledna, kdy jsme ve Vídni zakoupili Kursbuch ÖBB, uplynul nějaký měsíc, my jej již měli pročtený snad 100krát a jeho vizáž dle toho vypadala. Za tu dobu přibyly dvě věci k pořádné oslavě, ale taky jedna méně veselá k zapití, proto se dvojice „zahraničních zpravodajů“, Josef Petrák a Tomáš Kubovec, rozhodla opět opustit rodnou zemi a na pár dní sbírat materiál v Rakousku. Josef v prvních březnových dnech překonal na palubě EN 353 svůj 70000. měřený kilometr na cestách vlakem, Tomáš slavil raketový žlutohvězdičkový vzestup v galerii ŽP s více než kvalitním portofoliem a společně jsme zapíjeli konec prodeje oblíbeného lístku EuroDomino – i proto jsme měli oba dva zakoupené poslední exempláře již v předprodeji.

Pověrčiví nejsme a pátek 13. lákal vyrazit. Do Vídně se jelo tím nejrychlejším – SC 73 „Mendel“. Místenky jsme zakoupili do bistrovozu skrytého pod číslem 3. Tomáš mimořádně žoviálně pohovořil se stewardem a vyjednal návštěvu kokpitu během průjezdu trati 260 - ve společnosti strojvůdce a jedné sličné manažerky, která také byla zvědavá. Oba osobní úspěchy jsme zapili sklenicí sektu, stihli i oběd a ve 12:28 dorazili na rozpálené vídeňské Jižní nádraží. Pro flákání po metropoli bylo EuroDomina škoda, proto jsme zvolili úspornější 24hodinový lístek na MHD, který je, dle našeho testu, vytištěn na kvalitním papíře. Ale o tom až později.

Wien–Praterkai, naše první fotozastávka, byla zajímavá rušným provozem na nákladovém nádraží Donaukaibahnhof se zpestřením v podobě posunovačů doslova namačkaných na nástupní plošině obsluhující lokomotivy. Čekali jsme výhradně na vracející se soupravu SC 72 a čas si krátili korzováním po dunajském nábřeží. V jedné chvíli se mi Pepa ztratil z dohledu a když jsem ho znovu spatřil, jak vylézá od Dunaje, tak něčím třepal v ruce. Domníval jsem se, že ulovil rybku! Překvapilo mě proč – večeřet jsme chtěli pizzu na Wien–West! Zároveň jsem byl udiven jeho rybářskými schopnostmi… Vysvětlení bylo prozaické, ve snaze pořídit fotku labutí letících příliš nízko nad hladinou vytřepal z kapsy jízdenku na MHD, a ta neomylně dopadla do kalných vod Dunaje. Obdivuji jeho postřeh a odhodlání ponořit horní končetiny do studené vody, ale jízdenku zachránil. Rozptýleni lovem lístku jsme téměř prošvihli průjezd Mendela i náš spoj na nádraží Simmering. Pepa však podal neuvěřitelný sportovní výkon a díky asi třistametrovému sprintu a vyběhnutí nemalého počtu schodů vlak stihl.

Na Stephansplatz jsme dojeli přes Simmering metrem. Tomáš při úterní návštěvě Vídně v těchto místech marně hledal modelářskou prodejnu, a tak bylo záhodno mu ukázat, kde se nachází. Turistiku jsme protentokrát vynechali, do opakování lovu spojů CAT někde mezi stanicemi Schwechat a Flughafen se nám také nechtělo, volba tedy padla na vídeňské předměstí. Tullnerbach-Pressbaum zajímavé nebylo, ale přímo na nástupišti na plastových židličkách s fotoaparátem na stativu tvrdla dvojice šotoušů, která se nenechala rušit. Nechali jsme šotouše být a přesunuli se až do stanice Dürwien. Zde rozdělili baby sitting a zatímco Pepa zůstal na jednom přijatelném místě, já se vydal hledat jiné. Po pěší túře jsem dorazil téměř až do další stanice Rekawinkel. Provoz na této páteřní trati ÖBB č. 110 je mimořádně silný, takže vysílačky byly v permanenci.

Překvapující byla četnost maďarských Taurusů na různých vnitrostátních spojích! Cestu zpět, tentokrát do stanice Pressbaum, jsme si krátili tím, že mě Pepa zaučoval do tajů ostření na vybraný objekt v popředí/pozadí. Sám již nefotil a měl nářadí sbalené, proto při příjezdu 1047.005 MÁV zkroušeně utrousil „Do prdele! Maďarský Taurus!“ a začal zase promptně vybalovat.

Při našem příjezdu žil Westbahnhof svým každovečerním rytmem přistavování nočních vlaků. Zejména o R Dacia byl velký zájem. Jen nevíme, jestli se ta balkánská rodinka s několika dětmi a ještě větším množstvím naditých tašek do toho lůžkového kupé nakonec vešla – předpokládáme, že vezli výslužku také rumunským celníkům. Rybí speciality u Dunaje se odpoledne nekonaly, proto jsme přepadli oblíbenou pizzerii a pak na peróně jen krátce sledovali výchovu nové rakouské šotoušské generace.

ÖBB Club Lounge nám jako držitelům lůžek na noční vlak zapovězena nebyla, do odjezdu zbývaly téměř dvě hodiny, a proto jsme se jali okusit pohodové prostředí a nabízené služby (gumoví medvídci, lehký snack, káva, nealko nápoje a víno zdarma). Opět nás lákal švýcarský panoramatický vůz, vznesli jsme proto dotaz, moc-li pak by stál doplatek do 1.třídy k ED pro úsek Salzburg – Linz. Když jsme zjistili, že 13,40 € pro jednoho, nebylo téměř co řešit, doplatek zakoupili a návdavkem dostali 2 místenky k oknu zdarma. Krátce po 22. hodině jsme se nalodili do lůžkového vozu a divili se absolutnímu nezájmu průvodce, který poprvé přišel zkontrolovat jízdní doklady téměř až před St. Pölten Hbf. Za příjemného pohupování našeho „Obenabteilu“ jsme krátce po opuštění stanice i usnuli.

Zatímco já se probudil již v Bludenzu, Pepa spokojeně vyspával téměř do Bregenzu a násilně byl vzbuzen až poněkud neurvalým servírováním snídaně průvodcem asi půl hodiny před cílovou stanicí. – Se snídání se to má tak, že večer dostanete lístek obsahující asi 20 položek (od kávy přes džus, šunku, salám, sýr až jogurt), přičemž si můžete vybrat a zaškrtnout, co chcete, 6 položek je v ceně, za každou další doplácíte 1 €. – Ono je stejně jedno, co si objednáte, my jsme si zaškrtli každý něco jiného a snídaně stejně dostali naprosto stejné. U Bodensee jsme se protáhli, v dálce zahlédli městečko Lindau, námi navštívené o měsíc a 2 dny dříve, a už se vraceli ke kolejím ... Pepův dobrý zrak se opět projevil při pohledu na přijíždějící REX z Lindau: „Ten Taurus je nějakej divnej!“ „Ten Taurus je popsaný švabachem či co???“ a pak jen vzrušený výkřik „Sakra, Mozart!“ Následoval sprint po eskalátorech. O potkání s touto lokomotivou jsme usilovali, ale chtěli jsme více, než pár dokumentačních snímků – nic lepšího ve stísněných prostorách stanice však pořídit nešlo.

Imst-Pitztal byl nejblíže místu vyhlédnutému v časopise Eisenbahn Journal „Taurus & Hercules“, kde jsme chtěli zvěčnit vlajkovou loď ÖBB a SBB, Transalpin. Nacházelo se cca. 2 km chůze od stanice. Zde jsme se omylem uvelebili poblíž mravenčí stezky, což se nelíbilo ani nám, ani mravencům. Poměrně dlouhou dobu jsme trávili hledáním nejvhodnější kompozice a svačinou. Sušenky s mravenci… V daném místě je trať 400 ještě jednokolejná, takže četnost projíždějících vlaků nebyla příliš vysoká a nemohlo nastat křižování. Počasí nám stále přálo, takže nepatrně zpožděný Transalpin se podařilo vyfotit – výsledek najdete v galerii. Povzbuzeni úspěchem z Roppenu jsme se rozhodli ještě pro zastávku v malé zastávce Mötz a vyfotili Transalpin v opačném směru. I to se podařilo, byť místo nebylo již tak výjimečné jako Roppen (co tady lze od téměř rovného koridoru čekat). Zajímavější proto bylo focení cyklistického pelotonu během tréninku – zřejmě se jednalo o tým zvyklý na mediální popularitu, někteří členové totiž stihli v poměrně velké rychlosti ještě pózovat.

Když bydlení v Innsbrucku, tak jedině v přátelském zařízení Nepomuk’s Bed and Breakfast! Rezervace se neztratila a my byli během chvilky ubytováni. Plán pro celý den už byl vyčerpán a volný čas zbýval, a tak jsme zkusili najezdit nějaké vlakokilometry a obhlédnout okolí Wallersee. Tam jsme se však nakonec moc nezdrželi, protože se již smrákalo a poslední přijatelný spoj, ÖBB-EC 660 Urlaub am Bauernhof, jel poměrně brzy večer. U „Rosenheimerkurve“ však 25 minut trucoval a tento přívažek si nesl po zbytek cesty - v Kufsteinu jsme dojeli a předjeli vlak EN Capri do Itálie, který si s námi ale ten večer hrál na honěnou a ve Wörglu i Jenbachu nás vždy dojel.

5:45, budíček! Nekřesťansky brzká doba! V polospánku jsme sbalili fotovýbavu a vyrazili stíhat vlak do Bludenzu s odjezdem v 6:38. Tomáš prozíravě nechal (zapomněl) stativ v pekárně, protože se mu ho nechtělo tahat celý den … Zcela bez problémů se nebobešla ani výprava do jídelního vozu, protože číšník ho vítal slovy „Kaffemaschine ist defekt“. Vodu se ale nakonec podařilo ohřát v mikrovlnce, takže ranní dávka kofeinu mu byla dopřána.

V Bludenzu nás omámila vůně kakaa, trochu příjemnější, než otupující vůně kávy u vídeňského Zentralfriedhof. Na Braz, další místo naší amatérské produkce, jel chvíli na to autobus z přednádraží. Rozdělily se vysílačky, Pepa zůstal u trati, Tomáš byl přinucen zdolat další krpál ve snaze experimentálně vyfotit z nadhledu EC od Bludenzu. Vysílačky byly v pohotovosti, i když místo je velmi přehledné a vlaky jsou vidět z dálky, alespoň jsme si krátili čas do příjezdu vlaku komunikací na stejné frekvenci. I obavy z domorodců byly liché. Zdejší obyvatelé nesou vstup na soukromé pastviny apod. obvykle nelibě, ale v Brazu jsou na fotografy zvyklí a po navázání kontaktu se chovali velmi přátelsky. Nejvíce je zaujalo české Pendolino vyfocené ve Vídni, k prohlédnutí fotky ve foťáku byli přivoláni i další sousedé. Po této produkci byl souhlas vstoupit i na soukromé neoplocené pozemky u domů udělen. Braz x-krát jinak byla zábava na skoro celé dopoledne.

Dalaas, další fotogenické místo známé zejména ze zahraničních železničních časopisů, jsme ale vynechat nechtěli. Problém je v tom, že byť v Brazu i Dalaasu jsou nádraží, žádné osobní vlaky zde nestaví, takže pro přesun jsme opět museli využít místní autobus. Přátelský řidič nám poradil, kde vystoupit, abychom to měli co nejblíže k trati. Poradil nám sice dobře, ale byli jsme nuceni absolvovat téměř vysokohorskou túru, protože zatímco silnice je hluboko v údolí, trať se zde kroutí velmi vysoko nad vesnicí (snad se místní neurazí). Namlsáni Roppenem a Brazem, neskrývali jsme zklamání. I když podmínky pro focení zde nebyly špatné, předchozí destinace nás nadchly více. Opětovné rozdělení naší dvojice, ustanovení komunikační frekvence a volba „pal-postů“ proběhla rychle, jako bychom v tom měli mnohaletou praxi. Jediné EC nám stačilo a volili jsme odchod – do odjezdu autobusu z údolí zbývalo 10 minut.

V konečné stanici autobusu Langen am Arlberg jsme tvrdli dalších skoro 90 minut, během kterých jsme vyplenili automaty s čokoládou, koupili místenky na pondělní ranní EC do Salzburgu (což se ukázalo jako velmi prozíravé) a dokumentovali vše ve stanici. Hned za nádražím začíná Arlberský tunel, který se opravuje, resp. probíhají modernizační práce – proto je provoz v tunelu v současnosti jen jednokolejný a vlaky musí v přilehlé stanici křižovat. Naše EC se zde křižovalo s Transalpinem, na kterém nás překvapil Taurus v reklamním nátěru Railjet!

Fotografování jsme měli „plné šraňky“ a volili svezení se po širším okolí, V Innsbrucku přeběhli na vedlejší nástupiště, kde stálo italské EC na Brennero a dále do Verony. Cílem cesty bylo zhlédnout St. Jodok, kde Pepa s Railmanem fotili loni a zjistit, jaká je situace s násvitem v tuto roční dobu. Kupodivu jsme stihli mírně zpožděné protijedoucí EC a vrátili se zpět do Innsbrucku. Zajímavostí u těchto EC vlaků z Mnichova do Itálie přes Brenner je skutečnost, že mezi Mnichovem a Brennerem jsou doprovázeny výhradně německým vlakovým personálem.

Zvědavost byla větší než hlad, proto jsme ještě volili prohlídku trati 410 na Seefeld in Tirol a Mnichov. Její projetí můžeme rovněž vřele doporučit. Tato trať z Innsbrucku prudce stoupá, galeriemi a tunely se probíjí skalním masivem a občas nabídne úchvatné výhledy do údolí, kterým vede trať 400 (na Bludenz, Švýcarsko a Německo). Vlaky po ní jedoucí vypadají jak na modelovém kolejišti. Mrznout 90 minut v Seefeldu se nechtělo, a tak jsme volili výstup (a ostrý přestup) ve stanici Hochzirl. Začali jsme přemýšlet také nad focením nočních snímků ve stanici Landeck-Zams, proto Tomáš zašel do pekárny pro stativ (a byl velmi mile překvapen, že ho zde nalezl). Proč Landeck-Zams? Protože i titulní fotografie na letošním Kursbuchu ÖBB pochází z této stanice. Večerní produkci jsme zahájili expresním výsadkem z vlaku Zillertall Express a podniknutím sprintu před lokomotivu. Nebylo by to zlé, kdyby Taurus zastavil pod osvětlenou částí nástupiště ;-) Stanice působila pustě a my se trénovali na odstavené soupravě CityShuttlů. S ohledem na ne úplně bezvadné osvícení nástupišť jsme zvolili návrat do Innsbrucku ...

Pondělí 16.4. - Teprve dnes jsme si mohli přispat! Snídaně nejdříve v 8 a EC v 9:30 byly jasné body časového plánu a nic urychlit nešlo. Dvouhodinové mačkání v mzetě jsme krátili fantazírováním nad akcí „Erste Klasse durch Europa“ (realizaci neplánujeme) a zjevně tím zaujali spolucestujícího Amíka, který mi začal nakukovat do notebooku – to neví, že se nemá číst přes rameno? Salzburg, přestup, 20 minut v S-Bahnu, a už se opalujeme u (Seekirchen am) Wallersee. Vyhlídnuté fleky nebyly 100% košér, tak jsme se trochu prošli, odfotili další kousek „Tauri-Railjet“ na Transalpinu, další maďarský Taurus (Tomovy oblíbené) a ve stanici Wallersee vydali rozkaz ke složení zbraní.

V ÖBB Club Lounge Salzburg jsme trochu zrevidovali zdejší bar (a zejména zásobu gumových medvídků) a ve stínu vyčkali vysněný Transalpin - možnost svezení v panovoze Apm! Místa vedle nás však zaujal mimořádně nesympatický rakouský pár středního věku, který se snažil zabrat i nemalou část našich sedadel. Pepovi, byť klaustrofobií netrpí, se dělalo evidentně zle. Navíc si ti dva vyprávěli zřejmě něco mimořádně vtipného, protože ženština se valnou část cesty dost přiblble hihňala. Jako spása znělo hlášení „In Kürze erreichen wir Linz ...“

Jóže Plečnik krásný, s lokomotivou Taurus sladěný a bez jídelního vozu!!! Neb proviant u jezera došel, nesli jsme toto zjištění značně nelibě. O tom, že ve všední dny slouží EC 100 jako obyčejný „školní autobus“, se přesvědčil i rakouský průvodčí, kterému šest pokuřujících puberťaček obsadilo jeho omylem nezamčený služební oddíl a dalo mu pak hodně práce dostat je ven (a vyvětrat). Na kótě Summerau Gr. jsme zapsali do KMB jízdu ve voze Ampz, relaxovali při ploužení soupravy směrem k Českým Budějovicím. Klidnou jízdu zpestřilo vyjednávání průvodčího se skupinou 6 zmatených Korejek majících doklad pro II. třídu – holky doplatit nechtěly a stejně tak nechtěly stěhovat kufry do dvojky „dokud vlak nezastaví, protože se za jízdy houpe“. Tomáš holky hecoval, že Češi to zvládnou i za jízdy a tak jim výmluva neprošla. Průvodčí za odměnu shlédl prezentaci naloveného materiálu a jeden marně jídelák hledající mladík se s námi rovněž zapovídal – oba diváci tak byli zasvěceni do tajů produkce fotografií pro server ŽP. Málem se nám splnilo přání, tj. mimořádné zastavení soupravy u Pepovy koleje (Praha-Hostivař), ale nakonec jsme se jen proploužili.

Snad jsme prozradili něco málo zajímavého z rakouského cestopisu, reálií ÖBB a také vás, milí čtenáři, patřičně pobavili. Těšte se již nyní na další příhody.

Zahraniční zpravodajové Hostivaře 442,
Josef Petrák a Tomáš Kubovec