Poznal jsem a vím jistě, že ani nezapomenu na to, jak chutná atmosféra tohoto obřího srdce Anglie. O památkách se rozepisovat nebudu, o nich se rozepisují různí průvodci… Jen dodám, že jich spousta opravdu stojí za to vidět. Co je pro mě nezapomenutelným zážitkem, je Londýn v noci. Tepající osvětlené město, které žije každou uličkou a při mé první a moc doufám, že ne i poslední návštěvě, jsem se snažil do sebe vsáknout každou kapku jeho energie proudící v jeho uličkách. Pět dní, to je hrozně málo. Co se dá za pět dní stihnout?

Dobrodružství naší tříčlenné rodinky začalo už tím, že IC Jan Perner na „odklonu“ přes Vršovice značně zpomalil a osmsetdesítka s pěti vagónky mi v tu chvíli připadala, jako mnohem hbitější vozítko. Naštěstí jsme se na hlavní nádraží v Praze doplazili bez větších problémů. Na letišti téměř tři hodiny před odletem naskočila u našeho letu hláška „delayed“, na informacích ale nic bližšího nevěděli. V době, kdy už jsme měli být hodinu ve vzduchu mi bylo sděleno, že naše letadlo ještě ani neodstartovalo z Londýna. Aspoň jsme díky přívětivému červnovému počasí mohli téměř čtyřletého syna provést na terase. Kusé informace o v té době zatím pohřešovaném letu Air France 447 u Brazílie jsem si raději nechal jen pro svůj už tak rozhozený nervový systém. Nesnáším řetízkový kolotoč a létání, eskalátory v obchoďáku už naštěstí zvládám s noblesou. Všimli jste si vůbec někdy na letadle nápisu uprostřed křídla „Do not walk outside this area“? Nad mraky mě zákaz vstupu mimo to křídlo opravdu pobavil. Přistáli jsme na londýnském Stanstedu s přicházející tmou a v samotném městě už byl každý druhý dům hezky nasvícený. Aspoň se bylo na co dívat a divoká jízda mikrobusem letecké společnosti v anglickém „protisměru“ tomu závěru cesty dodávala solidní grády.

Přistáli jsme do dnů, kdy panovalo pro Británii netypické několikadenní vedro a narůžovělí Angličané z toho byli už značně nesví. My jsme to naopak uvítali, přestože bylo vedro i v metru. Mračno s nočními dešti přišlo až v pátek, kdy jsem se rozhodl nafotit si i nějaké vlaky do sbírky. Že by anglický humor? Ubytování v celé Británii je poměrně drahé, potraviny cenově podobné jako za eura na Slovensku a oblečení dokonce levnější než u nás, jen se ale musí vědět kam na něj jít.

S ubytováním jsme to měli vyřešené tím, že jsme bydleli u švagrové v odlehlejší jižní části zvané Tooting. Na její doporučení jsme si pořídili permanentku na hromadnou dopravu. Týdeník na tři zóny vyjde kolem 30 liber, ale opravdu se vyplatí, protože ty tři zóny obsáhnou celý Londýn. Metrem se dostanete kamkoliv a kam nedosáhne metro, autobus dojede úplně všude. Mě se to vyplatilo určitě, jezdil jsem i přes minimální znalost angličtiny pořád někam a třeba i několikrát denně. Jsem od přírody tvor velice zvídavý a chtěl jsem toho vidět co nejvíce, přesto mi těch pět dní šíleně rychle utíkalo. Z fotografického hlediska jsem si přišel na své, stejně jako kolony asijských turistů, ale ta atmosféra se fotkou dá znázornit těžko. Musíte u toho být. Už jen to přemísťování poschoďovým autobusem v patře hned za čelním sklem byl pro mě a hlavně pro syna úžasným zážitkem. Žena už to snášela poněkud hůř (nemá ráda zase jiné druhy kolotočů). Autobusy jsou ale navzdory svému vzhledu obratné a se skoro kolmým rejdem dokázaly proplout jakýmkoliv plechovým gulášem. Ze začátku jsem byl trošku nejistý, když pode mnou zmizel cyklista dřív než autobus zastavil, ale obtisknutím obličeje v groteskní grimase na sklo jsem se přesvědčil, že je zdravý a rovný a čeká na stejnou zelenou jako my. Když už jsem nakousl permanentku a jelikož je toto železniční server, tak určitě zavadím i o železniční tématiku.

V Londýně je hustá železniční síť a spousta významných nádraží s rychle pohybujícími se davy, opravdovými davy lidí. Poštěstilo se mi však z těch větších vidět pouze obě Waterloo, Charing Cross a Victoria. Lituji, že jsem se časově nedostal na „Harrypotterovské“ nádraží Kings Cross a St Pancras a pak ještě i Liverpool Street. Přímo na peron mě ta permanentka pustila, tak si myslím že i v příměstské dopravě je platná, ale odzkoušené to nemám. Tady zajímavosti kolem permanentky končí a zabřednu hlouběji do železnice. Vlaky v každé stanici a v každém směru jezdí málem častěji, jak tramvajky v Ostravě. Vlaky a dokonce i stanice jsou čisté, i když historické hodnoty jsou kolikrát překryty moderním unibuňkovým stavitelstvím ala „živá nádraží“.

Jenže tyhle všechny lákadla nelákadla mají spoustu obrácených stran mincí. Jako je v Česku nejběžnější a téměř nejjednodušší věcí vyfotit vlak ve stanici, v UK je to v této době nejcennější úlovek. Po sérii teroristických bombových útoků, které Londýnem otřásly v roce 2005, je focení bez oficiální povolenky úřadů ve stanicích přísně zakázané. Pár fotek se mi vždycky podařilo, než mě pracovník Railnetwork podle gestikulace velmi přísně upozornil, podruhé jsem to v té stejné stanici už raději nezkoušel. Zevlující policisté se samopaly byli i z dálky pro mě dost přesvědčiví. Takhle je to s focením ve stanicích. A mimo stanice? Prý je to povoleno, ale díky trakčnímu vedení v kolejišti je zřejmě celá železnice v Londýně pěkných pár metrů nad zemí a není ke kolejím přístup, takže zase jen ze stanice. To napětí na zemi je hodně zákeřná věc, při nutkání přeskočit několik výhybek k lákavému fotogenickému místu jsem si tohle smrtelné nebezpečí naštěstí na poslední chvíli uvědomil. Ještě teď se mi při vzpomínce na ten varující vnitřní hlas rosí čelo.

S rozmanitostí vlaků je to horší. Přijde mi, že se téměř stejné jednotkové soupravy liší jen zbarvením dresů různých společností. Ale jsou čisté a hlavně žádné vizitky sprejujících vandalů. A když říkám žádné, tak opravdu žádné. A nejen na vlacích, ale netrkly mi do očí v celém centru velkoměsta a ani ve čtvrtích, přes které jsem cestoval. Je to asi v myšlení lidí. Angličani prý přemýšlejí tak, že nebudou přece ničit něco, co jim může být kdykoliv k užitku. Rozumný to názor.

Jednou z atrakcí, které byste si neměli nechat ujít, je největší ruské kolo na světě zvané London Eye. I když jsem na tuto atrakci slyšel rozporuplné názory, tak mě tohle obří ruské kolo zajímalo už v době, co jsem se dočetl o jeho otevření. Při nastupování nás oslovil podsaditý černoch v modré uniformě „Háj, otévržete tášku!“ a pak jsme se už jen kochali rozlehlostí a architektonickou rozmanitostí Londýna. Osobně se mi to moc líbilo a pro zajímavost, je z něj vidět spletenec tratí z nádraží Waterloo a Charing Cross. Londýn je podle mě nejkrásnější podél řeky Temže, ať už přes den anebo ještě krásnější v noci.

Co by ještě mohlo návštěvníky Londýna zajímat mimo věci uvedené v průvodci? Třeba to, že každá hospůdka dokáže návštěvníka nalákat už svým vzhledem a kolikrát bývá jednou z estetických dominant v ulici. Jaký rozdíl oproti zaplivaným rádobyhospodám „vyrobených“ z bývalých nákupních středisek v postkomunistických zemích. Třeba i to, že na pojízdných schodech je slušností se držet při pravém pásu, aby nás ti rychlejší mohli předbíhat a naopak po schodišti chodit vlevo. V těch davech jsem neměl obavy o syna, nikdo se ho ani nedotkl, přestože to kolem vypadalo neprodyšně. Když se mě někdo letmo dotknul, okamžitě se omlouval. V obchodech tam pokladní neříká nevrle „prosím“, ale s úsměvem „thank you“. S neochotou jsem se prostě nesetkal a i ten člověk dbající na bezpečnost nádraží mi i v té přísnosti trpělivě vysvětloval, proč to s tím focením tak je, přestože věděl, že mu nerozumím a popřál mi s podáním ruky hodně štěstí. Takže na otázku jednoho mého kamaráda, jak se na mentalitu Angličanů projevuje deštivá atmosféra, bych zkonstatoval, že Česko a okolní východoevropské země by si pár roků dešťového zalévání taky zasloužilo, abychom se aspoň v tomhle k Anglii kousek přiblížili. Londýn má duši a tu nejvíce poznáte v těch jeho uličkách a vůbec nezáleží na tom, jestli je vtělesněna do rodáka, černocha, Asiata, muslima či páru blondýnek se slovanským přízvukem. Je to duše mnohakulturního, ale neskutečně okouzlujícího Londýna.

Cesta zpět proběhla bez závad, dokonce jsem se bez zkrupulí musel vyrovnat s tím, že mě jedna Češka trkla kufrem do achilovky bez jediného slůvka, že jsem musel opět dostat do pohotovosti svalstvo, aby mi mnohem menší dav neušlapal syna ve vstupu do autobusu, že jsem musel vstřebat odporně smrdící a neosvětlené „reprezentativní“ nádraží v Praze a prodavačku sotva skrz zuby procedící „prosím“, že jsme si vůbec dovolili u ní nakoupit svačinu do vlaku.

A doporučení k návštěvě Londýna? Doporučuji. Na shledanou Londýne, tak snad zase někdy… Už se nemůžu dočkat.