Tak jako loni, vydal se náš tým na výjezdní zasedání do zahraničí. Tentokrát padla volba na Slovensko a Maďarsko.

Z Prahy jsme vystartovali rychlíkem R 425 Laborec v pondělí 4.7.2005 ve směru Banská Bystrica. Část výpravy si dopřála pohodlí lůžkového vozu WLAB821, druhá se spokojila s dobrodružnější cestou v osobním voze řady B. První veselé zážitky se dostavily záhy ve stanici Žilina, kde byl náš lůžkový vůz přepojován na jinou soupravu. Žehlička (111) div nevytrhla WLABu střeva, jakou silou zabrala. Celý lůžkový vůz tedy vstával v Žilině. Po několika škodolibých úsměvech od kolegů, kteří v Žilině přestupovali , jsme pokračovali k cíli. Trať 170 Vrútky-Zvolen je jedna z nejpozoruhodnějších slovenských tratí . Mezi stanicemi Čremošné a Kostiviarska (28km) můžete napočítat 22 tunelů, nachází se tu světoznámá papírna Harmasan a vůbec i okolní krajina je velmi zajímavá. Každopádně tuto trať by neměl žádný cestovatel minout. Z Banské Bystrice (původně Pažravé) vyjel team směr Chvatimech. Cíl zřejmý, Čiernohronská lesná železnica (ČHŽ).

Pokud budete někdy cestovat na ČHŽ doporučujeme využít jednu z výborných nabídek. Po předložení zpáteční jízdenky z libovolné stanice do stanice Chvatimech máte nejen slevu na tuto jízdenku, ale i 50% slevu na jízdenky ČHŽ. Stanici ČHŽ naleznete snadno, stačí přejít most a jste u nástupního prostoru. Jízdenky se zakupují ve vlaku. Ceny a podrobnější technické informace o vozidlech, trati samotné apod. najdete na webu ČHŽ. A nutno podotknout, že trať je opravdu pěkná, první dlouhá část končí v Čierném Balogu. Další doporučení pro Vás, pokud pojedete alespoň čtyři a budete mít zpáteční lístek, určitě využijte nabídku ČHŽ a objednejte si zvláštní jízdu drezínou. Ta naše akumulátorová se jmenovala Kristýna. Na drezínce jsme v našem případě jeli jen do Vydrova, zda jezdí i do Chvatimechu nevím. V Balogu lze jen doporučit podrobnou prohlídku místního malého muzea a odstavených vozidel. Ve Vydrovu se vyplatí navštívit místní skanzen. Na ČHŽ jsme také díky personálu strávili velmi příjemný den. Po návratu do Chvatimechu pokračovala naše expedice do stanice Brezno odkud nás motorový vůz řady 812 provezl do Tisovce. Upozorňujeme, že v úseku Pohronská Polhora a Tisovec jedete po ozubnici. Podrobnosti najdete například zde. Z Tisovce se pokračovalo dál až do stanice Hnúšťa, kde po krátkém pobytu nastoupil team do autobusu směr Kokava nad Rimavicou, kde jsme měli složit hlavu. Bohužel již chvíli předtím se zjistilo, že ubytování v Kokavě je cca 13 km od města a tudíž pro nás nepoužitelné. Do Kokavy jsme museli použít autobus, jehož jízda nám notně zdvihla hladinu adrenalinu a jelikož v Kokavě žádný objekt nevypadal jako ubytovna či penzión, rozhodli jsme se vyrazit směr Lučenec ještě ten den posledním vlakem ač jsme to měli v plánu až ráno. Cestu nám zpříjemnila zpěvem banda výletníků. V Lučenci nám ovšem pobyt znepříjemnil déšť, naštěstí ještě ne tak silný. Po chvilkovém hledání se nám podařilo najít docela slušný a levný hotel. (do kterého jsme dorazili pět minut před dobou, kdy se poskytuje ubytování).

Po příjemné noci. následovalo drsné probuzení do hustého deště. Z původního plánu jet do blízké Kalondy autobusem a dál pěšky s ohledem na déšť sešlo, objednal se taxík. V pěti lidech plus řidič to nemělo chybu. Po jeho příjezdu nám spravil náladu ustanuvší déšť. Cesta do Ipolytarnóce proběhla v pořádku jen maďarský celník měl nejapné poznámky k počtu obdržených cestovních dokladů z vozu Škoda Octavia, ale nakonec nás pustil. Ipolytarnóc je v současné době poslední stanicí tratě z Balassagyrmatu. Trať sice vede až do Lučence, osobní doprava je však toho času zastavena. Na zdejší trati jezdí Bzmoty, čili variace na naše motorové vozy řady 810, které se liší především použitými látkovými sedačkami (tvarem podobnými jako ve vozech Bt). Trať je relativně pomalá, málokdy přepročí 40 km/h, a okolím docela zajímavá. Vpravo Slovensko, vlevo Maďarsko. Z Nógrádszakálu odbočuje peážní trať zpátky na Slovensko do Velkého Krtíše, toho času také bez osobní dopravy, ale zajíždí po ní manipulační vlaky. Sami jsme viděli, jak to vypadá. Lokomotiva 751 táhla vůz Daak. Balassagyarmat je takové příjemné městečko, docela zachovalé, zvolili jsme ho proto jako místo, kde poobědváme v místní pizzerii. Po poněkud kostrbatém dorozumívání, maďarsky přeci jenom neumí ani jeden z nás, jsme si dopřáli docela dobrou a levnou pizzu (550ft) s pivem (220ft). Díky tomu, že nám ji přinesli pozdě, bylo nutné jim vysvětlit, aby nám dali jídlo s sebou (takže další legrace). Po mohutném dobíhání jsme tak tak stihli osobní vlak do Vácu přes Drégelypalánk a Diósjenő. Ve Vácu následoval rychlý přestup na osobní vlak směr Szob a Štúrovo. Při návštěvě Štúrova mějte na paměti, že centrum se od železniční stanice nachází přibližně čtyři kilometry a proslavený most do Esztergomu ještě kousek dál. S ohledem na čas padla volba opět na taxík, který za smluvní cenu 60 Sk vysadil naší výpravu přímo u mostu do Maďarska. Naše kroky vedly přes řeku Dunaj k jedné z největších pamětihodností celého Maďarska, katedrále Esztergom. Monumentální stavba v nádherné scenérii s antickým portálem a obrovskou kopulí budí zasloužený obdiv. Člověk si pod touto stavbou připadá tak trochu méněcenný.

Po krátkém přespání na drážní ubytovně jsme již v pět hodin ráno odjeli rychlíkem Štúrovčan s rekonstruovanými polstrovanými dříve lehátkovými přímými vozy do Vídně na poslední společný den naší tour. Trasa byla více než zajímavá. Nejprve jsme ze Šaľy odbočili do Podunají na Neded. Tato 18ti kilometrová typická polňačka asi není příliš zvyklá na řádění turistů v šest ráno, ale do vlaku jsme se vešly. Následoval Horehronec a projetí poslední pravidelnou osobní dopravou pojížděné trati do Zlatých Moravců odbočující v Úľanech nad Žitavou, Trať bohužel končí na úpatí hor. Autobusový přesun do Nitry byl v režii SAD. První autobus byl plně obsazen, druhý v rozporu s většinou informačních zdrojů (a vlastně v souladu s jedinou aktualizovanou vývěskou) o prázdninách nejel a třetí si cestou z Popradu dal načas. Výhled na klasické soupravy nás naplňoval nadějí, ale po návratu z osvěžovny už před ní stála souprava 810 + 010 směr Leopoldov kolem Slovakofarmy Hlohovec. Rychlý přesun Liptovem přes Piešťany na Nové Mesto nad Váhom a už zase lokálka, tentokrát nás řada 811 odvezla skrz Bílé Karpaty do Staré Turé, Myjavy, Velké nad Veličkou a Veselí nad Moravou. Navečer už jsme podél Moravy pokračovali s mnoha přestupy do Sudoměřic nad Moravou, Skalice na Slovensku, Holíče nad Moravou, Gbel, Kútů. Překvapili nás, jak nešťastně jsou na slovenské straně Moravy stanice umístěny s ohledem na sídla. Panťák řady 560 pokračoval do Jablonice, kde se odpoutává z nížiny a znovu překonává Bílé Karpaty do Trnavy. Nakonec po právě budovaném slovenském koridoru pokračujeme do Bratislavy, kde po malé večeři část odjela domů R Devín a část ulehla do R Zemplín.

Jako poslední mohykáni jsme se cestou rozhodli, že si necháme Polsko na jiný termín, a navštívíme v neděli kolegy z vlaky.net na jejich fotoakci na Dobšiné. Narychlo připravený páteční program jsme tedy zahájili ve Strážském rychlým přestupem na Vranov nad Topľou, Kapušany a Prešov. Zajímavé jsou fotogenické mosty na rozvodí Topľé a Torysy, bohužel jim chybí náležitě majestátní vlaky. Následovaly raňajky na stanici a přesun na Veľký Šariš, Sabinov, Lipany a Plaveč. V posledním nejzajímavějším úseku, kdy se trať opět probíjí od Torysy k Popradu, jsme bohužel absolvovali náhradním autobusem. Ondřeje EN 57 do Krynice nelákalo, a tak jsme opět sedli do 810+010 směr Poprad podél stejnojmenného toku. Cestou jsme vzpomínali, jak se tu krásně jezdívalo solidními motorovými vozy. U Studeného Potoka jsme si počíhali na vlak od Lomnice, ale bohužel se s horami nedal vyfotit „pohlednicově.“ Poté jsme do něj sedli a následoval pro mne nejvíc frustrující zážitek celé tour, projížďka Vysokými Tatrami. Moderní jednotky na TEŽ mají stále své mouchy (a soudě podle jimi vydávaných zvuků, mají jich ve středním článku celý roj a pořádně divokých). Kromě toho jezdí některé soupravy poloviční a jsou tak přeplňovány. Dále nás zaujalo, že je zde sice zaveden samoobslužný způsob odbavování (nacož je cestující na každé zastávce trojjazyčně upozorněn), ale každý použitý spoj byl vybaven revizorem. Nejdrsnější ale byl pohled z okna. Vyholené planiny o šíři několika stovek metrů a výrazné polomy ve zbylých porostech překonaly všechna očekávání. Výhled z električky od Lomnice na celou trať do Popradu byl jen výmluvným mementem toho, k jakým změnám zde došlo. Během přesunu ze Štrby do Liptovského Mikuláše se dalo prvně do deště. V podvečer tak již následoval jen přesun IC Kriváň přes Galantu do Bratislavy a páteční vsuvka byla u R Zemplín dokonána.

Nedělní program, kromě ranní kávy, spočíval v přesunu z Margecan na Dobšinskou ľadovou jaskyni. Počasí si s námi celou dobu hrálo a tak jsme se rozhodli zaujmout u Telgártu fotoflek před prvním vlakem. Ještě notnou dobu před jeho příjezdem však začalo pršet tak neúnosně, že se denní program značně zredukoval. Nakonec jsme dokázali jen vycházet ze stanice, kde jsme měli základnu, fotit jednotlivé motoráčky, o to více ale bylo času na společenské klábosení. Krátce před příjezdem zpátečního Horehronce se opět dalo do deště a tak jsme naše spolufotiče zdravili skrz přívalový déšť. Je na místě poděkovat strojvůdci za umožnění prohlídky stanoviště Brejlovce Renátky. Po svačince v Banské Bystrici následoval boj o místa v lůžku do Prahy, které prý v poslední době stále častěji přeplňují početné skupiny. Na základě zaslouženého vítězství jsme tak v neděli nad ránem dorazili do svých domovů vyjetí k úplné spokojenosti.

Sepsali: Zdeněk Michl a Michal Doležal

Foto: Ondřej Janiš

Účastníci expedice: Michal Doležal, Karel Chýla, Ondřej Janiš, Lukáš Kohout, Zdeněk Michl

Celkově najeto: 3677 km

Počet vlaků: 46