Ráno sobotu 29. září 1979 všechno vypadalo úplně normálně. Motorák z českolipského hlaváku vyjel do Kamenice tak, jako každý den. Akorát někteří ve voze říkali, že dnes naposled. Ale já tomu shovívavě nevěřil. Proč by to mělo být naposled? Poslední byla tahle zářijová sobota, možná byl poslední hřejivý víkend celkem slušného babího léta. A že poslední vlak na šenovské lokálce? Teď v sobotu? Ale jděte…

Seběhli jsme s kamarády ze Zámeckého vrchu a poštěkávali se, jestli nám, šestnáctiletým bažantíkům, v hospodě na českokamenickém bánhofu nalejou pivo. „Kluci, dejte si jednu na zdraví a na šenovskou! Aspoň si na ni jednou třeba vzpomenete.“ přivítal nás ve dveřích restauračního zařízení bůhví kolikáté cenové skupiny poněkud narůžovělý štamgast. Krátce nato u verandy zastavil předposlední vlak z Lípy v sestavě skleník plus přívěsný hurvajs, opatřený březovými větvemi, a jeho osazenstvo, doprovázeno harmonikářem a bubeníkem, rozšířilo množinu štamgastů. Tak teda fakt? Fakt je dnes konec?

A pak v ponuré tmě vyjel opravdu poslední vlak z České Kamenice do České Lípy. Bubeník se tvářil poněkud vožrale a hurvajsem rezonoval improvizovaný mužský mnohohlasně doprovodný sbor. My ze skleníku už jsme v odlesku tmy oken neviděli nic. Přesněji řečeno, jenom na zastávkách jsem v přítmí unavených výbojek a žárovek viděl desítky místních, známých i neznámých, kteří se přišli podívat na poslední vlak do Lípy. Ti lidé v obou šenovských nádražích ještě chvilku zůstávali. Ještě se chtěli podívat na ten úplně poslední vlak do Kamenice. Nový Oldřichov zažil poslední křižování. A pak už jsme ve tmě jen brzdili a brzdili, skleník skřípěl, ryčné hudební těleso v hurvajsu jamovalo a ve 20.41 jsme zastavili v Lípě na hlaváku u pošty. Tak tohle je opravdu konec. Šlus.

Z ničeho nic jsme si s kamarádem honem střihli, kdo vyleze z vagónu úplně poslední. Prohrál jsem a tak jsem byl předposledním oficiálním cestujícím. A jsem jím dodnes a už mi to nikdo nikdy nevezme. Inu, v tom posledním zoufalství i celkem inteligentního člověka mohou napadnout dětinské pitomosti.

Dnes už netuším, na co jsem myslel, když jsem hopkal ze schůdků skleníku M 152.0255. Že je něco naposledy? Pche, život bude přece ještě dlouhý. Takové pojmy jako „naposledy“ nebo „už nikdy“ - ty se v junáckém mládí neřeší. Měl jsem všechny zuby, měl jsem bujné háro, vzdorovitého kníra, kozí bradku, kanady, kápézetku a mnohé další propriety optimistického mládí. V neděli ráno jsem v celostátním jízdním řádu ČSD 1979 – 1980 tabelár tratě 8c Česká Kamenice – Česká Lípa směle přeškrtnul verzatilkou a pro jistotu ještě připsal zprávu pro budoucnost: PROVOZ ZRUŠEN 29. IX. Hotovo.

Dnes jsem pořád tady a jsem o třiatřicet let starší. Z propriet junáckého mládí mi zůstaly už jen ošoupané kanady a poněkud prořídlý knír. Ale na druhé straně dnes mám něco, s čím jsem v onen sobotní večer v září roku 1979 vůbec nepočítal. Totiž poznání, že trať, byť třiatřicet let zrušená, ze světa nezmizela. Ano, šenovská lokálka je tady pořád se mnou.

Bože, kolikrát jsem tu trať z českolipské Střelnice do Šenova, nebo aspoň její část, za těch posledních třicet tři let prošel? Dvacetkrát? Padesátkrát? Ani vlakem jsem tady asi tolikrát nejel. Jako průmyslovák a inženýr strojař bych asi měl pochopit, že když na trati nejsou koleje, tak na ní žádný vlak pravděpodobně nepojede. Jenže – ať jsem po traťovém tělese pochodoval vzrostlými přesličkami, ať jsem se prodíral trním, ať jsem se vyhýbal patnácticentimetrovým kmenům, ať jsem na asfaltové stezce uhýbal cyklistům - vždycky jsem se co chvilku neodvratně ohlédl. Neozvou se údery kol o styky kolejnic? Nevyhoupne se z oblouku M 131.1427, nebo T 435.0143, a já budu nucen uskakovat za pangejt?

Ale kdež. Žádné skákání nebude. Žádný vlak už nepojede. Nikdy. Nanejvýš nějací cyklisté. No dobře - ale je to pak ještě vůbec lokálka? Inu, nejezdí po ní žádné vlaky, tak jakápak lokálka? To dá přece rozum.

Rozum, rozum … Před třemi týdny jsem kráčel prořezaným a vyčištěným drážním tělesem od oldřichovského hřbitova až na mistrovické nádraží. Na náspu v lese chlapi s tatrovkou, bagrem a vidlemi rozhrnovali štěrk. Přišlo mi divné, že neměli taky pražce, kolejnice a vůbec všechnu tu svrškovou drobotinu. Jářku - co kdyby místo asfaltového koberce položili kolej? Třeba by si toho na svazku obcí Cyklostezka Varhany zprvu nevšimli. A Haškův úctyhodný pitomec plukovník Bedřich Kraus von Zillergut by neochvějně mohl podotknout: "Místní dráha, po níž jezdí vlaky - toť, pánové, lokálka." To dá přeci rozum.

Musel jsem se od tak praštěné myšlenky hodně pracně odtrhnout. Ale jedno je jasné: tratě se zrušit dají, ale vzpomínky - vzpomínky, ty se zrušit nedají. A proto, milá zrušená šenovská lokálko, k tvým třiatřicetinám – vše nejlepší.

Autor textu a fotografíí, či obrázků Zdeněk Šindlauer