Následující řádky čtenáře a milovníky parního provozu na chvíli zavedou na začátek letošního února, kdy se ve dnech 6. až 8. února 2014 po místních tratích okolo Prahy projela parní lokomotiva 434.2186 s nákladními vlaky. Lokomotiva odvezla nejen „falešné“ vozy pro fotografy, ale na pravidelných manipulačních vlacích i běžnou zátěž. Celá fotoakce byla naplánována na tři dny, přičemž v prvních dvou dnech byla lokomotiva nasazena na pravidelný vlak Praha – Dobříš a zpět, resp. Praha – Čerčany, třetí den pak byla v čele již „klasického“ fotovlaku v trase Praha – Rudná – Hlubočepy, což umožnilo ji zachytit na legendárním pražském Semmeringu. Akce byla celým pojetím a rozsahem svým způsobem unikátní, proto se k ní vracíme i tímto krátkým článkem. Takže pozor, odjezd!

Parní pohádka?

Chtěli jsme vrátit čas. O pár desítek let, do časů, kdy parní lokomotiva byla běžnou součástí nejen československé železnice. Je to dnes těžké spatřit takový stroj, parní provoz dávno odvál čas, technické zařízení téměř neexistuje nebo není udržováno, stejně tak ubývá pamětníků oněch dob. Snad jen několik černobílých fotografií dává nám mladším nahlédnout, jaké to asi tehdy bylo. Ale přece… S radostí jsme zjistili, že nejsme sami, kdo chce alespoň na pár chvil znovu spatřit ony podivuhodné stroje, jenž se zátěží osobních či nákladních vozů projedou po romantických lokálkách, po obloukových mostech, kolem mechanických návěstidel, skrze tunely s kamennými portály, aby jako připomínku prchavosti času pro nás ve vzduchu zanechaly nádhernou vůni kouře a rozpouštějící se obláčky páry.

Nejsme sami, je tu stále několik obětavých lidí, kteří s láskou opatrují stroje, některé zrozené ještě za doby rakouského mocnářství, aby se s nimi opět mohli toulat po kolejích, pro někoho tak obyčejných kusů jednoduše tvarovaného kovu. Nemohli jsme odolat jejich lákavé nabídce a s nemnoha přáteli jsme se alespoň na tři kratičké únorové dny vydali na výpravu podél kolejí krásných lokálních tratí v okolí Prahy. Sledovali jsme stroj 434.2186, který byl opět po letech vzorně připraven na cestu, stejně jako tehdy vyzbrojen uhlím i vodou, stejně jako tehdy strojvedoucí s nezbytnou čepicí vyhlížel signál volno, snad jako by ani nebylo oněch desítek let od konce provozu.

Den první, Praha – Dobříš

Je kalné únorové ráno, zimní slunce je schováno za šedivými mračny, je obyčejný pracovní den. U měchenického příhradového mostu přes řeku Vltavu nedočkavě vyhlížíme bílý kouř, netrpělivě posloucháme, zda neuslyšíme onen zvuk parní píšťaly. Dočkali jsme se, mlčky, s obdivem a se zvláštním rozechvěním sledujeme lokomotivu s několika nákladními vozy, projíždějící mezi vznosnými ocelovými oblouky, aby na chvíli zastavila v maličké stanici a provedla nutný posun. Již ve svitu slunečních paprsků se několik okamžiků obdivujeme krásnému stroji s nezbytnými hvězdami na dýmnici i boudě, které dotváří atmosféru dob, kdy tato scenérie byla tak běžná. Je čas odjezdu, zahoukání a pak již jen známé oddychování, zvuk, jenž je kupodivu pro malé děti stále symbolem lokomotivy, ač ji na vlastní oči možná ani neviděly.

Máme radost, že stále ještě fungují stará mechanická návěstidla, stále důležitá součást železnice. Často jsou ukrytá v lesích, jako ta u Mníšku pod Brdy, hledáme je jako svědky minulosti. Sledujeme drátovody, nenápadné kovové sloupky s kladkami, jejichž čepy jsou obaleny letitými vrstvami zčernalého maziva. Za chvíli se nekonečné metry pomalu reznoucího drátu velmi krátce a téměř neslyšně pohnou, aby na vjezdovém návěstidle přestavily jeho rameno vzhůru. Čekáme na vlak, jenž se pomalu vynořuje z lesního zářezu. Přes louky, jen lehce poprášené sněhem, vlak přijíždí do cíle své cesty, městečka Dobříš. Jako tehdy i dnes musí lokomotiva odstavit vozy na manipulační kolej, aby odtud odvezla jiný vůz, již naložený dřevem z brdských lesů.

Je už podvečer, slunce, které nás k naší radosti doprovázelo téměř celý den, se sklání k obzoru. Na loukách u Nové Vsi se s vlakem loučíme, jako poděkování nám vlaková četa zanechává několik oblaků kouře…

Den druhý, Praha – Čerčany

Den druhý, brzké sychravé ráno, na trávě je spíše podzimní jinovatka. Tu pravou zimu nám nečekaně připomíná až parní vlak, vezoucí také dva vozy ložené uhlím, jeden je určen do Davle a druhý do Jílového.

Stanice Davle, ukrytá v hlubokém vltavském údolí, téměř stejná jako před mnoha lety. Snad i proto kolemjdoucí, mířící z nádražíčka k domovu, se samozřejmostí míjí parní lokomotivu, která ji možná připomněla minulá léta, kdy zimní ranní či večerní cesty obzvláštňovaly roje jisker z jejich komínů. Na lokomotivu čeká tak obyčejný úkol, odstavení vozu s uhlím a dobrání vozu prázdného. Pak již jen chvíli a vydáváme se na další cestu.

Čekáme i vysoko ve skalách nad řekou Sázavou, jejíž břehy lemují legendární trampské osady. Jsme na posázavském pacifiku, u Pikovické jehly, na ostrých skalních zubech, které ční k šedivému nebi. Je poledne, oblaka náhle střídá nádherně modrá obloha. Scházíme pomalu k řece a hledíme vzhůru, na kamenný viadukt u Žampachu, po kterém vlak za chvíli projede. Míříme dále, zastavujeme u Pecerad, kde téměř nic nepřipomíná únor, snad jen tmavé větve sklánějící se nad holá hnědá pole a klesající slunce, jenž na tmavém kotli projíždějící lokomotivy vytváří stříbřité odlesky. Den se chýlí ke konci, nemůžeme odolat a za vlakem se dlouhou chvíli díváme, než nám u Čerčan zmizí za obzor…

Den třetí, Praha – Rudná, pražský Semmering

Je den třetí, poslední na naší výpravě. Jsme v Praze, v rušné metropoli, ale přesto v tichém a chladném jiskřivém ránu sami čekáme pod mosty v Hlubočepech. První paprsky zimního slunce, svítícího zpoza pilířů mostu, dávají vyniknout elegantní siluetě lokomotivy. Při pohledu z barrandovských skal ani panelové domy v pozadí kupodivu téměř neruší atmosféru minulosti, stále stejné domy, stále stejné kulisy.

Míříme do Rudné u Prahy, návěstidlo netrpělivě vyhlíží parní vlak, který před ním na chvíli poslušně vyčkává. Bohužel mu svými rameny nemůže dát signál volno, neboť drátovody jsou již dávno odstřihnuty. Malinké stavědlo ve stanici je stále obsazeno, obsluha ručně přestavila výhybky, s typickým bouchnutím se zvedá rameno návěsti. Nepatrný domeček a mechanické návěstidlo dotváří romantickou scénu odjezdu, jemuž se znovu a znovu obdivujeme.

Díváme se za vlakem, jenž míří domů, do výtopny, aby cestou opět projel pod kamenným obloukem stařičkého mostku, na němž kouř z komína lokomotivy zanechá černou šmouhu, tak typickou pro dřívější provoz. Vracíme se do Prahy, přes Prokopské údolí a řeku Vltavu do Vršovic. Za téměř jarního počasí sledujeme panorama města ze slavného Vyšehradu, z dálky maličká lokomotiva se ještě jednou vydává na hlubočepské mosty, její houkání se rozléhá celým údolí řeky. Všímáme si kamenných sloupků zábradlí, jenž s takovou pečlivostí a dokonalostí vystavěli naši předci. Sub specie aeternitatis…

Den se chýlí ke konci a s ním se blíží i konec naší cesty. Zbývá jen pár posledních minut, než slunce zapadne za obzor, a my znovu, tentokrát obráceni k západu, zachycujeme siluetu parní lokomotivy na obloucích mostu. Je večer, přesto v našich myslích stále máme právě prožité krásné okamžiky s párou. Slibujeme si, že tyto krásné okamžiky si určitě ještě někdy v budoucnu připomeneme…

Tento text jsem napsal jako poděkování, jenž patří především hlavnímu organizátorovi akce, p. Alexanderu Loidlovi z Lince, partě jeho přátel, dále pak Ing. Prylovi, Ing. Krátkému, Mgr. Panchartkovi a v neposlední řadě také lidem z vlakové čety, doprovodu, obsluhy stanic a těm, co se na organizaci jízdy nějak podíleli. Je třeba také velmi poděkovat všem účastníkům akce, kteří svým mnohatisícovým příspěvkem podpořili konání jízdy, jenž by se jinak neuskutečnila. Děkujeme!

Autorský text.