Jizerské hory — V roce 1938 zahajoval stavitel František Krušina z Bílé Třemešné v rámci úseku J2 výstavbu několika objektů lehkého opevnění vzor 37 v těžko přístupných severních svazích Jizerských hor. Velmi náročný terén, ve kterém se dodnes nenacházejí žádné cesty, ho donutil přistoupit k nepříliš obvyklému dopravnímu řešení – vybudování kolejových svážnic. Do dnešních dnů se dochovaly materiály potvrzující pouze jejich holou existenci bez dalších upřesnění. V květnu a říjnu jsme provedli terénní průzkum inkriminované lokality, v rámci kterého jsme pátrali po artefaktech těchto svážnic.

Na začátku je nutné podotknout, že terén, ve kterém byly dotčené objekty budovány, je těžce přístupný i pro obyčejné ničím neobtěžkané badatele, natož pro stavební dělníky dopravující metráky písku, cementu, štěrku či armovacího železa. Místo samotné se nachází na severním svahu kóty 864 „Poledník“ v okolí bezejmenného potoka, který zde má několik pramenů a v Luhu pod Smrkem se vlévá do říčky Smědé. Téměř kolmý svah je zde posázen rozsáhlými balvaništi s množstvím nebezpečných spár maskovaných spadaným bukovým listím. Právě zde ale bylo nutné vybudovat čtveřici objektů lehkého opevnění vzor 37 čísel 52 až 55. V souvislosti s nimi se v materiálech o svážnicích hovoří. Objekty nebyly z důvodu přijetí Mnichovské dohody dokončeny. Na místě jejich stavenišť se dodnes dochovaly pouze pozůstatky stavebních jam.

Před samotným průzkumem jsem se zabýval otázkou, zda byla staveniště zásobována odspodu či seshora. Zvítězila druhá varianta. Důvodem je jednak prostý fakt, že spouštět ložené vozíky dolů je jednodušší než je tahat nahoru, a jednak existence či neexistence cest v dané oblasti a v dané době. V září 1938 byla nedaleko na hřebeni východně od Poledníku vybetonována pětice objektů. Konkrétně se jedná o objekty č. 57 — 59 prvního sledu a 239 a 240 sledu druhého. Jejich výstavbu stavitel zásoboval za pomoci „Polednické cesty“ z Oldřichova v Hájích, která byla vystavěna již v roce 1899. Naopak východní úsek „Viniční cesty“, která spojuje Oldřichovské sedlo s Ferdinandovem a prochází pod prostorem stavenišť, byl vybudován až v roce 1944 a k dopravě materiálu tedy posloužit nemohl.

Asi padesát metrů pod staveništěm objektu č. 56, které se nachází asi půl kilometru východně od Poledníku, je poměrně velký mírně se svažující řídce zalesněný prostor. Ten sloužil v roce 1938 jako hlavní složiště materiálu. Dodnes je zřetelná zde končící stará cesta, která ho spojuje s hřebenovkou potažmo s Polednickou cestou. Staveniště dvou výše položených objektů, tj. čísel 55 a 54, se nacházejí buď v úrovni složiště nebo nepříliš hluboko pod ním. Je možné, že k jejich zásobování nebylo svážnic užito, nebo byly velmi krátké. Nic hmatatelného jsme ve spojitosti s nimi nenalezli.

První stopu jsme objevili v prostoru mezi čísly 54 a 53. Jedná se o krátký zářez či o jakési protržení hrany svahu. Je příliš pravidelný na to, aby byl vymlet vodou, navíc se nad ním žádný její zdroj nevyskytuje. Malý pramen vyvěrá přímo v něm, ale vypadá, že zde vznikl až sekundárně. Zářez míří na obou stranách do balvaniště. Pokud by tudy něco vedlo, muselo to jimi projít na dřevěných rampách, což není řešení neobvyklé. Nahoru zářez směřuje do prostoru západně od čísla 54, dolů pak na místo s mírnějším sklonem, které mohlo dobře posloužit jako lokální složiště materiálu a koncová stanice. Zajímavé je, že když se odtud dáte po vrstevnici na západ, po několika desítkách metrů poměrně pohodlně dojdete přímo na staveniště objektu č. 53. Cestou je nutné překonat dva potoky, ale ty v tomto místě nepředstavují výraznější terénní překážku.

Spustíme–li se ze staveniště čísla 53 kolmo dolů, téměř okamžitě se objeví terénní rýha. Někde je zřetelnější, někde méně, někde se ztrácí úplně, jinde vypadá jako nefalšovaný zářez. Jestliže u předchozího malého zářezu přetrvávají pochybnosti, zde se zcela jistě jedná o pozůstatek jakési liniové stavby. Směřuje opět do místa podobně příhodného pro vybudování nevelkého složiště a koncové stanice. Pod ním opět začíná prudce se svažující balvaniště prosté jakýchkoliv náznaků lidské činnosti. A zase jako náhodou je staveniště posledního z hledaných objektů, č. 52, kousek západně za potokem.

Stopy, které jsme při průzkumu nalezli, nám umožnily jen určitý posun ve vyslovování hypotéz. Těžko říci, zda se jedná o to, co jsme hledali, nebo jestli to není spíše přání otcem myšlenky. Nicméně do jakéhosi systému, který by v tomto prostředí mohl fungovat, to vše zapadá. Délky svážnic by nepřesahovaly 200 metrů. Určitě je zde ale další prostor pro případné badatele. Pokud si některý ze čtenářů bude chtít zpříjemnit pobyt v Jizerských horách dalším hledáním, budeme rádi za každý poznatek.

Za pomoc při hledání a za informace z Jizerských hor děkuji Zdeňkovi Hudcovi, autorovi Atlasu drah České republiky, a za poskytnutí maxima odborných informací panu Ivovi Vondrovskému.

Použitá literatura: Ivo Vondrovský - Netypické objekty československého lehkého opevnění, Miloslav Nevrlý - Kniha o Jizerských horách, Databáze objektů lehkého opevnění na www.ropiky.net