Všiml jsem si, že nejčastějšími oběťmi mých již promlčených výtvarných trestných činů kategorie „motorové lokomotivy“ bývali všelijací „brejlovci“ a „mračouni“. Inu, jakpak by ne; vždyť v osmdesátých letech červené lokomotivy, mající ceduli T 478 + něco, vozily rychlíky a osobní vlaky skoro všude mezi Chebem a Medzilaborci, a tratě, kde se jim do toho pletl nějaký jiný „diesel“, by moc dlouhý výčet netvořily. Ale o tom v prvním plánu řečnit nechci a proto začnu záludně nevinnou otázkou z vedlejší koleje: co mají společného řady T 478.1, T 478.2, T 478.3 a T 478.4, pro mladší čtenářstvo tedy všechno od 749 až po 755? Všechny potencionální odpovědi jsou nepochybně správné, ale já přidám ještě jednu navrch: hrozně blbě se kreslí.

Nebo lépe řečeno, já je nikdy neuměl nakreslit a nijak oslnivější formu nemám ani v této sezóně. Ať se na svou sbírku obrázků dívám třeba z visu svislého, žádná ta T 478 prostě není tou T 478, jak by být měla. Kdepak, ti jejich designéři prostě byli a jsou borci, ti si na Šindlauera a podobné obkreslovače pěkně počkali.

Zatímco proporce, míry a konfigurace těch jejich lokomotiv se v realitě i na fotografii zdají tak žoviální a samozřejmé, na papíře se mi vždycky nějak podivně zaonačily. Kolikrát jsem se tetelil blahem, že už jsem je dostal, teď už je to vono, a kolikrát jsem posléze zjistil, že zase to vono není. Na jedné straně je to asi celkem normální jev; jak vypadá ta squaw, co jí mám napsanou v občance, to přece vím, ale kdybych ji měl nakreslit, tak bych měl už dávno novou občanku a beze squaw. Na druhé straně ty moje zpitvořené T 478 normální nejsou, protože plno jiných lokomotiv, a nejen českých, na mých obrázcích vypadá celkem věrohodně. Gdzie jest zakopane psysko sczekotowe?

Na základě vlastní praxe hlásím, že na „zamračených“ se toho dá výtvarně ošolichat dost, ale na „brejlovce“ podobné fígle moc neplatí. Na takové designérské aristokracii je každý centimetr „vedle“ hned vidět. Nakonec, u příležitosti drobné potulky po někdejším Československu nabízím dosti příležitostí, podívat se tomu blíže na zoubek.

Začněme jednou krnovskou „zamračenou“, jež, podjíždějíc kontrolní lávku, burácí s osobním vlakem Krnov – Šumperk – Olomouc přes hranici tratí z polských Gluchołaz do tuzemských Mikulovic, Jde o jeden z mála obrázků, u něhož jsem se neunikl povinnosti aspoň trochu prokreslit strojařsky krásné partie od hlavního rámu dolů (což platí jak pro „zamračené“, tak i „brejlovce“). Jinými slovy: vymyslet kývačkový podvozek – to uměl každej Jarda, ale doplnit jej osmi krásnými závěskami? Z technického hlediska si nejsem jejich úspěšností tak jist, ale z výtvarného – to je přece majstrštyk.

Už si nepamatuji, která T 478.1 přesně to byla, ale dozajista mě v onom třiaosmdesátém roce dokázala zaujmout; nestávalo se totiž často, abych stejnou lokomotivu kreslil hned dvakrát. Možná jsem byl nadšen tratí ze Slezska do Ramzovského sedla, čemuž nasvědčuje i nezvykle propracovaný kamenný nadjezd, zřejmě někde u Lipové. Každopádně ale – jak krásně ten starodávný nadjezd koresponduje s o čtyři generace mladším „mračounem“… Jak mohli v libeňské ČKD u všech všudy vědět, že se jejich lokomotiva stane tak samozřejmou součástí Jesenicka? A nevypadá to, že by po skoro čtyřiceti letech to souznění mělo končit.

Tento obrázek neměl pochlebovat valašským T 478.1, těch bývalo pod Beskydy před třemi desítkami let habaděj a ničím extravagantním neoplývaly. Obrázek měl spíše oslavit fascinující jízdu Ostravou po zdecimované dvoukolejce mezi kolejištěm báňské dráhy a přilehlým depem. V osmdesátých letech by se na tomhle místě neusalašili ani bezdomovci, ale jaká tady byla drážní atmosféra! Nejprve se jelo kolem vyřazených „karkulek“, hned vedle se pořádala přehlídka „kremáků“ „ušatých“ a „papoušků“, tábořících v sousedství zdejší „pilovité“ remízy, zatímco na druhé straně kolejí se bouřili „čmeláci“ a „hektoři“. V tomhle děsivě krásném ostravském infernu se tmavočervená „zamračená“ snažila rozhýbat sedmivozovou soupravu kojetínského osobáku. Ani tady libeňské T 478 neztrácely glanc.

Obrázek, který by šel udělat jistě stokrát lépe a stokrát dokonaleji. Jenže – byly by z něj vždycky cítit ta vznešenost, ta strojařina, ta síla, co ze „zamračených“ sálají, když plují krajinou? Aniž bych chtěl uspořádat sebechválu, vžycky, když vidím tuhle kresbu, slyším takt řadového šestiválce a vidím, jak se rám houpe na závěskách…

Už je zřejmé, že tratěmi na Jesenicku jsem musel být svého času doslova uhranut, protože jak tak koukám, tak první T 478.2, kterou jsem kdy kreslil, jede zimní náladou někde od Žulové podél Vidnávky nahoru k Lipové. Vyhodnotiv závoj kouře, uznávám, že na dokonalost šestiválce K6S310DR mohlo mít přilehlé obyvatelstvo přirozeně zcela jiný názor, než já s pastelkami u stolu v nějaké České Lípě. Ponuré vzezření lokomotivy ke strašidelnému dupotu motoru ovšem patřilo jako pivo ke guláši.

Ne vždy bývali „mračouni“ odsouzeni k těžké dřině v horských lokálkách. Když se mohli pořádně rozjet po nějaké lepší trati, vypadalo to taky zajímavě. Tak třeba kralupská T 478.2041 se předvedla tak, že jsem si ji po mém potulování u Vraňan v červnu 1986 nakreslit prostě musel. Kdyby tehdy rychlostník před stanicí dovolil víc než 80, bylo by to určitě ještě zajímavější. Nákladní expres nebyl moc těžký, takže i bez decibelů šestiválce mohla dvojice fíra + stroj zánovní ústecké E 499.3005 s okázalou noblesou naznačit, kdo je ve Vraňanech pánem. Tedy ještě aspoň na pár týdnů.

Z mladické nerozvážnosti jsem z počátku „brejlovce“ kreslil dost jednoduše (což neznamená, že je to jednodušší) a pokud se k tomu přidalo i „prostoduché okolí“, občas z toho překvapivě vznikl docela zajímavý obrázek. Jako třeba tento z roku 1983, na němž přerovská T 478.3 „plnou parou“ vyráží z břeclavského přednádraží, aby s odpoledním rychlíkem Bratislava – Bohumín někde u Moravské Nové Vsi dosáhla traťové stovky. Kromě odfláknutých kolejí, neumělého zadrátování a jaksi nadbytečného restauračního vagónu už kolem „brejlovce“ není vlastně nic, přesto při prohlížení tohoto obrázku mi pokaždé vytanou tak vzdálené pojmy jako „Břeclav“ a „přerovský brejlovec“.

Pokud jsem se pokusil „brejlovce“ udělat kapku pořádněji, dopadlo to podobně jako třeba tady, když se mi na obálce někdejšího „Železničáře“ zalíbil snímek chomutovské T 478.3072. Nejde ani tak o barvy; původně žlutý pluh na čele kabiny na kresbě lety ztmavnul a taky skenování s barvami asi trochu zahýbalo; ale i tak – je to „brejlovec“, ale není to „brejlovec“. Jakoby průmysloví výtvarníci pánové Míra a Míšek udělali v polovině šedesátých let maximum pro to, aby nějakému haťapovi, usmyslivšímu si napodobovat jejich dílo, znemožnili jejich myšlenku jakkoli reprodukovat. Když už se povedly „brýle“, tak neseděly podvozky. Když už k světu vypadala střecha, tak to zase dorazila okna v bočnici. Jeden by řekl – proboha, co může být výtvarně jednodušší, než šest kulatých oken? Odpovídám: no právě ta okna jsou na „brejlovci“ možná tím nejtěžším…

Jen potvrzuji známou skutečnost, že „jednotné barevné řešení nátěrů hnacích vozidel“ z poloviny sedmdesátých let, zjednodušeně řečeno znamenající, že všechno motorové bude červené a šedé, vzhledu lokomotiv moc neprospělo. Počasí v labském údolí u Povrlů-Roztok za nic nestojí už samo o sobě a pošmournost místa činu děčínský „brejlovec“ s nějakým rychlíkem od Prahy nijak podstatně nerozjasnil. Á propos, střechy všech „brejlovců“ i „zamračených“ byly vůči kreslíři vysloveně kruté; co jen práce dalo chytnout to správné zakřivení na správných místech, nemluvě o pokaždé jinak namontovaných chladičích a všelijakých krytech, madlech a nástavbách.

Ač to zpravidla skutečnosti neodpovídalo, hodně často jsem obrázky „brejlovců“ dorazil pořízením pořádného kouře, jak se na dvanáctiválec o 1800 koních sluší a patří. Tak třeba tady je patrné, že dvojice T 478.3, vytahujíce po Hlubočepském viaduktu do Zličína patrně těžkou soupravu rychlíku 634 Praha – Cheb, jela bezmála o sto šest. Pravidelně sice s řečeným vlakem jezdila lokomotiva jen jedna, ale to je právě jedna z výhod kreslení, že si můžete prosadit svou. Ostatně, tratí a vlaků, kde jezdili „brejlovci“ dvojmo, bylo pochopitelně povícero, ale jak tak probírám sbírky, nějak jsem je moc nekreslil. Stejně tak ale přiznávám, že na dotyčném viaduktu vypadá impozantně jakýkoli vlak, pokud jím není sólově drandící „skleník“.

Ne tak daleko od děje předchozího obrázku zdolává lounská T 478.3104 stoupání ze Zvoleněvsi do Podlešína, jsouc zapřažena do podvečerního osobního vlaku Praha - Kralupy – Slaný. Smyslem pořízení rozkošně jednoduchého obrázku byly moje vřelé sympatie k jednoduchému, ale barevně efektnímu nátěru lokomotivy, která roku 1984 v uniformnosti lokomotivních služeben Severozápadní dráhy působila jako zjevení a dodnes nechápu, jak to soudruzi na ústeckém provozním oddílu tehdy mohli přežít.

To v Brně bývali jinačí borci. Nebudu zde básnit o jejich báječné flotile všelijak barevných a skvěle udržovaných „čtyřek“, poněvadž bych jen zásoboval les dřívím. Místo toho obecenstvo nabádám k pozornosti vůči litinově-cihlovému nadjezdu u zastávky Hostěrádky-Rešov. Elegantní T 478.4025 už pod ním určitě nikdo nevyfotografuje, poněvadž elektrizace tratě Brno – Přerov se roku 1996 jevila důležitější, než historicky a technicky cenný most z konce devatenáctého století. A zase: jak překrásná souhra dvou naprosto rozdílných výtvarných děl!

Ještě jeden zástupce brněnského depa osmdesátých let, ale jsem líný vzpomínat, jaký přesně. Nakonec na tom zase tak nesejde. Spíše jsem obrázek vybral kvůli tehdy ještě ne tak všedním „vysokým komínům“ (už si nepamatuji, jak to bylo v Brně, ale všeobecně byli „brejlovci“ touto módou postiženi až po roce 1990). Kopečky podle tratě z Bohuslavic do Nemotic jsem asi trochu přehnal, o povedenosti kresby lokomotivní skříně se toho taky moc říci nedá. Tak jsem alespoň přispěl k tomu, až se jednou na všechny ty „vlárské“ T 478 bude vzpomínat, jako třeba na místopisně příbuzné parní 475.1.

Kousek dál na jihovýchod: tenhle obrázek sice vůbec věrohodný není, ale je nejstarší, jaký jsem na téma „T 478“ našel (je z roku 1981). Kreslířskou naivitu ovšem vyvažuji velice plastickou vzpomínkou, jak mě onehdy duševně pozvedla jízda (novozámeckého?) „okuliarnika“ stoupáním z Beši do Jasenského údolia (na trati Uľany nad Žitavou – Levice). Pravda, rychlík „Horehronec“ tudy jezdí pořád, ale jak mám srovnat nudící se „plecháč“ + 7 vozů s „brejlovcem“, jedoucím s deseti vozy do čtrnácti promilí?

Psát o „okuliarnikoch“ a pomlčet přitom o depu Zvolen? Tak to abych tam raději už nikdy nepáchl! Tudíž se neprodleně polepšuji a sebekriticky přitakávám, že rychlík „Detvan“ při jízdě ze Zvolena v Čremošném spíše zastavoval (kvůli odvěšení postrku), než aby se, tak jako na obrázku, rozjížděl. Ani taková nehoráznost ale nemůže zastínit vzpomínky na jízdy mezi Uľankou a vrcholovým tunelem, které buďtež popsány stručně: T 478.4 + 10 vozů + T 478.4, 2× osmý výkonový stupeň dieslu (než zaúčinkoval termostat vodního okruhu chlazení), 18 promile, 60 km/h.

Stejná doba, stejný vlak, stejný typ lokomotivy, jen o pár kilometrů dál. Chtěl jsem to napsat slovensky, ale netroufám si tak krásnou řeč prznit; musím tedy, jak mi huba po severočesku narostla, písemně podotknout, že fíra zvolenské T 478.4 má hodně co dělat, aby po cestě dolů z Turčianských Teplic do Vrútek šíleně rozjetý „Detvan“ udržel na stokilometrové rychlosti. To všechno v době, kdy protisměrnou kolejí Turcom hore hřměly poslední zvolenské „deviny“, občas podporované krásnou banskobystrickou T 678.0008. Nicméně, jízda „Detvanu“ byla natolik emotivní, že jsem zase kreslil „brejlovce“. Boha jeho, dobre bolo.

No, tak zase zpátky do mateřské kotliny. Když už byli svého času skoro všichni „brejlovci“ červení se žlutým pruhem, nezbylo, než si všímat jiných detailů. Asi proto se na obrázek dostal trutnovský stroj se sympatickým číslem T 478.3333, jak právě kdesi za Novým Bydžovem někdy kolem roku 1986 rozjíždí rychlík „Úpa“, mířící z Prahy do Krkonoš. Vzhledem k formátu obrázku a použité technice (předkreslení perem s tuší) jsem tentokrát detaily nemohl jen tak jednoduše „umělecky“ zakamuflovat.

Ti, co trochu znají saskou Žitavu, by se asi zatvářili všelijak, kdybych jim do očí tvrdil, že právě tohle je tamní nádraží (taky proto obrázek raději bázlivě předkládám prostřednictvím internetu). Jenže; pokud někdo kreslíte vlaky, zkuste si někdy udělat takovýhle podobný obrázek z nadhledu. Ke svému zděšení zjistíte, že zatímco lokomotivu, potažmo vlak zvládnete levou zadní, tak než vykreslíte všechno okolo, přinejmenším zešedivíte (jednou z možných záchran je dostat do obrázku jednu či více parních lokomotiv a dvě třetiny plochy elegantně vyplnit nepoddajným kouřem – ačkoli i to je třeba trochu umět). Nicméně, na obrázku se mi kromě českolipské T 478.3403 líbí i nefalšovaně nádražní atmosféra, byť s tou opravdovou Žitavou dané doby skutečně moc společného nemá. A navíc – kdy se tady ještě objeví opravdový rychlík s opravdovým (vlastně opravdovou) „Brillenschlange“?

Ano, dosti nostalgie; v podvečer mají cesty končit a personální agentury do omrzení papouškují, že do zítřka máme mít nějaké životní cíle. Takže dalším lipským strojem T 478.3369, uhánějícím u Veltrub s podvečerním „spěšňákem“ 910 pro tentokrát končím, dodávaje, že i pro chvíle soumraku odvedli libeňští lokomotivní designéři fantastickou práci. Někdy se i z tak mála, jako jsou sklolaminátová kastle, šestivozový vlak a západ Slunce, dají udělat hezké věci.

A jedna úvaha úplně nakonec. O parních lokomotivách 434.2 se říká, že patří do české krajiny stejně jako třeba stromy, potoky, kopečky, domečky a lidé. Já bych docela věřil, že něco podobného se jednou bude říkat o všech těch T 478, ať už se jim říkalo „brejlovec“, „mračoun“, „bardotka“, „ceckatá“, „brejlák“, „barča“, „zamračená“, „berta“ a já nevím jak ještě. Vždyť je to u nich vlastně stejné, jako u těch parních „dvojek“. Také po celá desetiletí tu krajinu doplňovaly, život jim daly celé generace fírů a odvozily miliony obyčejných lidí a miliony tun nákladů. Není asi správné jejich dobu už teď hodnotit, vždyť mnohé jezdí i dnes a některé dokonce ještě budou jezdit, až já budu v důchodu (nebo alespoň v důchodovém věku). Ale modromodrá 753.7 s takovým divným zvukem motoru mě ke kreslení nějak neláká. A taky nemá ceduli začínající tak krásně kryšpínovsky, T 478…

Text a kresby Zdeněk Šindlauer