Praha - Nahodile vzniklá amatérská šotoušská dvojice Tomáš Kubovec a Josef Petrák se dala dohromady za cílem zakoupit ve Vídni jízdní řád rakouských spolkových drah a po volných chvílích tak moci bádat, čím pěkným se svézt, či co vyfotit. Jak už to na podobných cestách bývá, začne brnět prst na spoušti fotidla a oči již sondují okolí, kam se postavit a do které brány rámovat. A jak to tedy bylo?

Vhodným termínem byl krásný prosluněný čtvrtek 11.1. a jako hlavní náplň zakoupit Kursbuch ÖBB, který je nejlépe sehnatelný na vídeňském západním nádraží. Pro cestu tam jsme zvolili EC 71 Antonín Dvořák s nepříjemně časným odjezdem z Prahy v 5:01. Tomuto času a mimo–sezoně odpovídala i téměř nulová obsazenost vlaku. V novém českém Ampz¹⁴³ jsme tvořili 50% obsazení vozu a i v ostatních vozech byla situace podobná.

Cesta do Břeclavi příjemně utíkala, k čemuž přispěly i JLV s nabídkou konvičky kávy za přijatelných 49 Kč. V Břeclavi jsme přestoupili, protože výhodná nabídka "Wien Spezial" platí výhradně v druhé třídě. Pro porovnání, na TCV zaplatíte za zpáteční lístek 967, respektive 1490 Kč (1. třída). Jeden Ampz starší řady byl řazen jako náhrada a deklarován 2. třídou. Byl naší jasnou volbou. Díky péči rakouských (ale i českých) drah jsme na vídeňské jižní nádraží dorazili přesně podle jízdního řádu!

Nemaje EuroDomino, zakoupili jsme 24-hodinovou jízdenku na MHD za sympatických 5 € a vydali se tramvajovou linkou číslo 18 na nádraží Wien Westbahnhof. Zde jsme v osobní pokladně ulovili vytoužené Kursbücher ÖBB po 8 € a mohli jet zpět … to by byla škoda a asi by nás většina lidí oprávněně považovala za blázny! Bylo třeba doplnit energii, což jsme provedli v podobě pizzy, kterou si zvlášť Pepa velmi vychutnával. Během jídla jsme se bavili nad názvy rakouských vlaků v novém, na zdi vylepeném, grafikonu. Názvy jako HOLLYWOOD MEGAPLEX KINO (jmenuje se tak dokonce nejméně šest vlaků různých kategorií jedoucích po různých tratích) nebo Österreichische Computer Gessellschaft, Willkommen im Parlament, OÖ Landesgartenschau07 Vöcklabruck či 60 Jahre Katholische Frauenbewegung fakt stojí za to!

Posilněni pozdní snídaní zvolili jsme linku metra U3 a vyrazili na stanci Wien Mitte, odkud jezdí vlaky City Airport Train (CAT) na letiště Schwechat. Výhodou těchto spojů je, že Vás odbaví již v centru (klasický check–in a kontrola zavazadel). Mezi stanicemi Wien Mitte a Letiště Schwechat pendlují v půlhodinovém intervalu 2 soupravy tvořené „naježeným“ Taurusem CAT, dvěma vozy Bmpz-dl a řídícím vozem. Připravili jsme se na focení Taurusu ale ten těsně před rozjezdem změnil světla na koncová a my místo fotky jen mohli zahlédnout, jak mizí v tunelu. Nevzdali jsme se! Volba byla vyrazit do terénu.

Linkou S 7 jezdící rovněž ze stanice Wien Mitte jsme dojeli až na nádraží Schwechat (vlaky CAT jezdí po té samé trati) a vrátili se o dvě zastávky zpět do stanice Zentrallfriedhof, kde to vypadalo, že podmínky pro focení budou alespoň trochu přijatelné. Cestou jsme pochopili pravý význam slova Kurzzug – nejde o vlak s kurzovými vozy, ale o KRÁTKÝ vlak! To jsme pochopili ve chvíli, kdy nám nezbylo, než běžet přes celou stanici k soupravě. Strojvůdce a výpravčí se nám nepokrytě smáli, ale počkali!

Místo průměrné kvality jsme u centrálního hřbitovu skutečně našli, ale mělo jeden nedostatek – vlaky CAT se zde míjely. Takže během 10ti vteřin nám projely soupravy z obou směrů a pak jsme půl hodiny, během které naše čichové buňky otupovala silná vůně pražené kávy z nedalekých balíren, čekali na další vlaky. Po průjezdu dalších dvou souprav jsme to zabalili a vydali se linkou S2 zpět do centra, konkrétně do stanice Handelskai, kde jsme přestoupili na linku U6 do stanice Spittelau a odtud vlakem kategorie REX na nádraží Franz-Josefs-Bahnhof, kde ani jeden z nás dosud nebyl, a z kterého až do roku 1975 vyjížděla legendární Vindobona. Toto nádraží se nachází v jakémsi suterénu pod budovou banky, ale přednádraží, díky přítomnosti velkého počtu podezřelých individuí, důvěrně připomíná obrázky typické z některých pražských nádraží. Pro další přesun jsme opět zvolili vlak a přes stanice Heiligenstadt (S45) a Hütteldorf (S50) jsme se dostali až do zastávky Purkersdorf Sanatorium na trati číslo 110, kde ještě platí síťová jízdenka MHD.

Světelné podmínky pro focení už byly přímo tragické, takže vzniklo pouze pár nouzovek v oblouku před touto zastávkou … i když provoz na této páteřní trati ÖBB je mimořádně hustý, což se za chvíli projevilo jako značná nevýhoda. Ze směru od Hütteldorfu se totiž objevilo ÖBB-EC 568 Zillertalexpress nehodné svého jména, ploužící se rychlostí asi 30 km/h, bohužel v podstatě v tu samou chvíli se z opačné strany vynořil nádherný Taurus 1116 250-0 v reklamním nátěru Mozart s nákladním vlakem, jedoucí ovšem značně vyšší rychlostí. Ve snaze zachytit tuto lokomotivu, naše ovládací schopnosti klesly na minimum, odhodili jsme batohy a rozběhli se proti plížícímu se EC, které nám bránilo ve výhledu na Mozarta. Asi stometrový úprk podél vozů vlaku EC a rychlá otočka bez možnosti jakékoli kompozice přinesla samozřejmě nevalný výsledek. Po tomto „krachu“ jsme se rozhodli pro přesun zpět na Westbahnhof. Pepu napadlo, že vzhledem k dostatku času bychom mohli naše výjezdní zasedání prodloužit o cestu vlakem do Sankt Pöltenu. V 16:24 jsme dojeli na západní nádraží, nejbližším vlakem jedoucím požadovaným směrem bylo ÖBB-IC 740 Universität Salzburg s odjezdem v 16:34.

Následovala tedy zběsile rychlá konverzace v němčině se sympatickou pokladní, týkající se ceny zpáteční jízdenky pro dvě osoby do St. Pöltenu v 1. třídě a nákup jízdenek za 70 €. Rychlý úprk na nástupiště a hledání vozu první třídy. Na první, a jak jsme při oběhnutí celé asi třinácti vozové soupravy zjistili, také jediný vůz jedničky jsme narazili sice hned na začátku, ale nechtělo se nám věřit, že by byl řazen jen jeden. Takže po absolvování třistametrového sprintu na začátek soupravy a zpět jsme zaujali místa v kupé vozu Amz, obsazeného neuvěřitelně ukecanou Rakušankou. Během 45 minut trvající jízdy nám byly průvodčím nabídnuty noviny a časopisy, čehož jsme samozřejmě s ohledem na naše vynikající znalosti němčiny využili. V Sankt Pöltenu, kde se nádraží přestavuje (respektive se teprve začne renovovat) nás zaujala akorát velká tabule znázorňující řazení vlaků EC, která však byla úplně prázdná. Zpět do Vídně jsme taktně nechali ujet vlak ÖBB-IC 941 s odjezdem v 17:43, protože hned vzápětí mělo jet a skutečně jelo vynikající lahůdkové ÖBB-EC 163 Transalpin se švýcarským panoramatickým vozem Apm, který jsme chtěli blíže prozkoumat.

Na Westbahnhof jsme dorazili téměř podle jízdního řádu, následovala vnější prohlídka přistavených souprav pro noční vlaky do všech možných směrů. Nejzajímavější byla asi souprava D 347 Dacia s přímými vozy do Bukurešti, Bělehradu a Sofie, sestávající z vozů různé kvality a různého stáří 4 železničních správ (ÖBB, MÁV, CFR, BDŽ). Zaregistrovali jsme odjezd EN 428 Donau–Spree–Kurier do Berlína, EN 262 Orient Express do Paříže, CNL 312 Donau Kurier do Dortmundu, EN 466 Wiener Walzer do Curychu (místo lůžka WLABmz MÁV, 2x lehátko Bcmz stejného dopravce) a přistaven byl již také rakouský vnitrostátní EN 246 do Bregenzu se snadno zapamatovatelným názvem TelefonSeelsorge Ruf 142. Čas focením vozů a souprav rychle utekl a chtě–nechtě museli jsme na náš vlak z Wien Südbahnhof.

Opět jsme využili osvědčenou linku tramvaje číslo 18 – díky extrémně malému počtu osobních vlaků mezi těmito nádražími jedinou možnost přepravy. Jižní nádraží v tuto večerní hodinu působí dost pustě a nevlídně, náš vlak D 202 Chopin už byl ale hodinu před odjezdem přistaven. Zklamáni jsme byli z toho, že místo českých lůžkových vozů WLABmee byly řazeny na konci soupravy dva staré WLABy, které vedle čtyř (!) ruských WLABmee a polského exkluzivního WLABbdmnu (znáte z EN Jan Kiepura) působily dost šrotoidně. Zajímavě působili průvodčí ruských lůžkových vozů, kteří v dlouhých kabátech a širokých čepicích vypadali, jakoby právě opustili vojenskou přehlídku na Rudém náměstí – a jeden, prozrazen kravatou PKP, zřejmě plánoval emigraci na západ ;-). Závěrem nutno uvést, že vichřice avizovaná Českým meteorologickým ústavem na čtvrteční noc, se tratím 330 a 270 vyhnula. Vzhledem k tomu, že ani České dráhy nespáchaly jeden ze svých oblíbených kanadských žertíků v řízení dopravy, příjezd našeho lůžkového vozu na R 200 Silesia na pražské hlavní nádraží v 7:05 byl na minutu přesně dodržen.

Otázka na konec: K čemu jízdní řád? Jedna šotoakce v Rakousku tu již byla a její pokračování není vůbec vyloučeno. Nehledě na fakt, že listování v JŘ a vymýšlení všemožných i nemožných cest po mekce železničních fandů je dobrou zábavou na dny s „šoto–nevhodným“ počasím... Ne každý kursbuchu-chtivý musí do Vídně, jízní řád Rakouských spolkových drah je obsažen také v přehledu tratí ŽelPage nebo na stránce dopravce, kde okamžitě naleznete i případné aktualizace!