Indické vlaky jsou pomalé, mají často zpoždění a způsobují pěkný kulturní šok. Přes to všechno jsou však tím nejlepším dopravním prostředkem pro cestování po této zemi. Nic nepřekoná úžasné výhledy na vyprahlou Thárskou poušť nebo nekonečné planiny Uttarpradéše z koženkové pryčny „sleeperu“. Nakonec si zvyknete i na zkoumavé pohledy zvědavých spolucestujících, kteří rádi vyplní pár hodin jízdy přátelským rozhovorem. Je to úžasný chaotický svět nesmyslných zážitků. Kde jinde můžete pozorovat krávy spící na nástupišti nebo tak velké šváby, které nemají ani v zoo?

Celý systém je byrokraticky přísný, ale funkční. Proto se lze na indické železnice spolehnout jako na máloco v této zemi. Včasný příjezd nečekejte. Dojedete. A to je hlavní. Zpoždění k cestování na indických kolejích patří a jeho délku lidé zase tolik neřeší. V Jodhpuru jsem strávil hodinu a půl čekáním na vlak, který byl zpožděný deset minut. Nikdo nervózně nepopocházel ani neťukal významně na hodinky. Prostě až vlak přijede, tak přijede. Indické vlaky jsou také místem, kde můžete pozorovat mnoho kulturních rozdílů. Vedle žen v pestrobarevných sárí můžete spatřit spolucestující jak v hidžábu, tak i západním oblečení. Zdejšími vlaky cestují lidé různých indických kast, chudí, bohatí, prostě všichni.

Přechodný domov na několik hodin, možná dní

Cestování vlakem po Indii je nejen efektivní, ale také šetří peníze za ubytování. Jak tedy nocovat na kolejích? Vždy záleží, jak hluboko máte do kapsy a jaké nepohodlí jste schopni ještě snést. Ve vozech vlastně nikde nenajdete skutečné soukromí, snad jen vyjma toalety. Nečekejte dveře nebo stěny, v Indii cestují všichni takříkajíc „společně“. Jediné co vás oddělí od zvědavců v uličce, bývá tlustý závěs. Někdy.

Většina cizinců cestuje na dlouhé vzdálenosti nejčastěji třídou AC3 Tier. Je to rozumný kompromis mezi cenou, kvalitou a bezpečností. Ve vozech je klimatizace, v oddílu se spí po šesti plus další dvě lehátka jsou zavěšená přes uličku. Já jsem si nejčastěji kupoval horní lehátko, ale ne vždy je to výhra. Zima z klimatizace, vítr od větráku a výhled do stěny snižují hodnotu tohoto místa. V expresech Gharib můžete narazit na huštěnou verzi AC3, najdete ji pod označením 3E.

O fous pohodlnější je AC2 Tier, kde se nad sebou nemačkají tři cestující, ale leží se po dvou na každé straně. Pro náročné zájemce, kteří cestují ve stylu „king-size“, je potom k dispozici AC First. Touto třídou však běžný indický smrtelník nejezdí. Nejčastěji se zde ubytovávají vyšší státní úředníci, důstojníci nebo businessmani.

Sleeper je nejžádanější třídou turistů, kteří chtějí ušetřit „nějakou tu rupii“, ale stále cestovat jako lidé. Hlavním rozdílem oproti výše uvedeným třídám je chybějící klimatizace. Když vlak během dne zastaví někde v poušti při čekání na křižování a horký vzduch se začne valit dovnitř vozu, stává se z vozu rozpálená kobka. Jenže zkuste to vysvětlit své peněžence, když je Sleeper proti AC3 levnější o víc než polovinu.

Second class „Unreserved“. Třída, která na delší vzdálenosti určitě není vhodná pro sváteční cestovatele. Při nástupu se očekává schopnost zvládnutí pohybu v indickém davu, je nezbytná znalost mačkání, tlačení a také použití ostrých loktů. Na druhou stranu člověk nemusí řešit žádné rezervace, kupovat jízdenky měsíce dopředu a jakkoli zabředávat do indické železniční byrokracie. V některých denních vlacích jsou k dispozici také třídy k sezení. Prémiové AC Chair car, Executive Chair car nebo nejobyčejnější Second Seater.

Rychle a draze nebo pomaleji, ale levně

Indická železnice je jeden z nejkomplexnějších systémů na světě. Různé vlaky slouží různým potřebám i rozpočtu cestujících. V Indii se můžete svézt dvaadvaceti různými kategoriemi vlaků, pojďme se tedy podívat na nejčastější z nich.

Nejrychlejšími vlaky jsou expresy kategorie Duronto. Spoje jsou levnější alternativou k létání na trasách s délkou do 1000 km. Složené bývají primárně z vozů AC1, AC2 a AC3. Některé mohou vézt i nižší třídy. Expresy spojují pouze velká města a během jízd téměř nezastavují (vyjma technických zastávek). Další kategorií v pořadí, co se rychlosti a pohodlí týče, jsou staré dobré expresy Rajdhani. Tyto vlaky bývají první volbou na dlouhé vzdálenosti. Expresy Rajdhani spojují velká sídla s hlavním městem Dilí. Zajímavostí je, že pro vlaky Rajdhani se neprodávají jízdenky z Tatkal Quota.

Přímou alternativou k autobusům jsou expresy Shatabdi, které jezdí téměř výhradně přes den. Vlaky nevezou žádné lůžkové vozy, pouze sedačky uspořádané velkoprostorově. Kategorie Shatabdi bývá výrazně levnější oproti expresům Rajdhani. V ceně jízdenky je také teplé jídlo a snacky.

Garib Rath nebo-li „převozník chudých“ je alternativou pro cestující, kteří chtějí cestovat v klimatizovaných vozech, ale nemohou si dovolit platit standardní jízdné. Prostor v těchto vlacích je mnohem stísněnější. Do jednoho vozu se vsouká mnohem více pasažérů, ale na druhou stranu je cena pouze dvoutřetinová. Maximální rychlost těchto vlaků je přijatelných 130 km/h.

Expresy Sampark Kranti vychází z konceptu vlaků Rajdhani, jsou však pomalejší a vozy mají stejné uspořádání jako obyčejné expresy. Sampark v překladu znamená konektivita a Kranti revoluce. Vlaky zajišťují spojení hlavního města s ostatními indickými státy a jsou alternativou k expresům Garib Rath.

Nejčastěji se však v Indii setkáte s vlaky kategorie Express, Superfast Express a Mail. Tyto spoje jezdí na dlouhých trasách a zastavují často i v malých městech. Průměrná rychlost se u některých spojů nedostane ani nad 55 km/h.

Poslední kategorií jsou vlaky Passenger a Superfast Passenger, které jezdí nejčastěji na krátkých trasách v rámci jednoho až dvou států.

Jakou jízdenku koupit

Indie má cizince ráda. A to tak moc, že pro ně vyhrazuje malý počet míst, které je možné zakoupit i v případě, kdy se vlak zdá být beznadějně vyprodaný. Jízdenky Foreign Tourist Quota (FTQ) jsou k dispozici v den odjezdu a jeden den předem. Nevýhodou je, že lze takto cestovat jen z několika velkých měst. Na podobném principu funguje kontingent jízdenek zvaný Tatkal, který je otevřený už pro všechny. V 10 hodin dopoledne den před cestou se otevírají tyto rezervace „na poslední chvíli“ a u pokladen začíná pěkná mela. Příplatky za Tatkal jízdenky se v závislosti na zvolené třídě a délce cesty pohybují mezi 100 a 500 Rs.

Ani ti, kteří přišli pozdě, nemusí být úplně bez šancí. Indické železnice v každém vlaku povinně rezervují pár desítek míst pro vládní zaměstnance. Místa bývají často nevyužita a proto se přenechávají cestujícím, kteří jsou tzv. na Waitlistu (WL). Pokud jste na seznamu do třicátého místa, máte vysokou šanci, že pojedete. V opačném případě železnice vrací veškeré peníze. Lahůdkou na závěr jsou jízdenky Reservation against cancellation (RAC). Fungují na stejném principu jako WL, ovšem s tím rozdílem, že se o místo dělíte s dalším cestujícím. Na druhou stranu stále lepší než nejet vůbec, no ne?

Nejlepší je samozřejmě kupovat jízdenky z takzvané General Quota. Rezervace se otevírají 120 dní před odjezdem a vy máte dvě možnosti. Buď koupíte jízdenky předem prostřednictvím nějakého online rezervačního portálu, nebo zariskujete a pokusíte se jízdenky sehnat na pokladně. Neříkám, že druhá možnost není možná. Sám jsem během mé cesty po Indii několikrát měnil plány a kupoval jízdenky u okénka. Ale vždy to bylo na méně exponovaných trasách. S jízdenkou Mumbaj – Jaipur bych rozhodně neotálel.

Vše, do čeho vstupuje indická byrokracie, se při praktickém použití mění v noční můru. Nejinak je tomu při online nákupu jízdenek. Na začátku celého procesu je registrace u IRCTC. Ta je vyžadována i v případě, že chcete jízdenku nakonec koupit online u cestovní agentury (např. Cleartrip). K registraci je potřeba vyplnit dlouhou řadu osobních údajů včetně indického telefoního čísla. Zdá se to jako konečná, ale naštěstí je možné požadavek na telefonní číslo obejít. V tomto kroku se obraťte na zákaznickou péči IRCTC a na email care@irctc.co.in zašlete scan pasu s žádostí o aktivaci účtu. Já jsem celý proces obcházení indického čísla a zaslání kopie pasu přeskočil a požádal o zakoupení rezervací do Váránasí, Jaipuru, Jodhpuru a Dillí Marcela Hašpla z hindustan.cz.

Když to na vás přijde, jako že v Indii to bývá silně a náhle

Dřív nebo později tu otázku položí každý: „A co toalety?“ Jak asi může vypadat záchod po dva tisíce kilometrů dlouhé jízdě z Mumbaje do Dilí? Divili byste se, ale indické záchody vycházely z mého srovnání použitelnosti o něco lépe než klasické evropské mísy. Ovšem pokud používáte indickou díru v podlaze, doporučil bych dobře se držet. Kolo náhodou poskočí na výhybce, a vy můžete prát kalhoty.

Chai, chai garam chai

Již během mé první cesty po Indii mě zaskočilo, že zde neexistují jídelní vozy. Ale nebojte, hladem a žízní během jízdy trpět nebudete. Na některých spojích je totiž řazený Pantry car, zásobovací vůz, kde vám připraví třeba vegetariánské Thali nebo další pochoutky. Zásobovací vozy však postupně vyklízí pozici modernímu objednávání jídla do vlaku online. Prostřednictvím aplikace si tak můžete objednat doručení oblíbeného jídla přímo do vlaku. Vše teplé, čerstvé a hlavně chutné. Vlakem pravidelně také prochází prodejci chipsů, tyčinek a dalších snacků, kteří jsou v těsném závěsu následování tzv. chai-wallahs, prodejci čaje.

Nejsou to pláže v Goa, ani mramorový Tádž Mahál, co dělá Indii tak unikátní. Chcete-li poznat pravou tvář této země, jezděte vlakem. Protože skutečná Indie žije na kolejích.

Reportáže z cest nejen po Indii můžete sledovat na mém blogu o cestování.

Zdroje: Flickr (1), (2), (3), Wikimedia Commons