Mašinky, vláčky, prostě modelová železnice - poklad, o kterém sní snad každý kluk již od útlého dětství. Ano, tato věta je už svým způsobem klišé, ale skutečnost je opravdu taková. Vláčková „choroba“ se nevyhnula ani mně. První setkání s modelovou železnicí mne zastihlo ve velmi ranném školním věku, někdy v první polovině 80. let. Často jsme chodívali k nedalekým sousedům, jejichž syn vlastnil „tétéčko“. V tu dobu již asi bylo definitivně předurčeno, že enkař ani hánulkář ze mne nebude. Při jedné takové návštěvě by se ve mně po otevření dveří sousedovic prostorné verandy krve nedořezal. Na zemi se rozprostíralo kolejiště, sice bez krajiny, jen tak na linoleu rozložené, ale domečky a mosty tam rozsázené přeci jenom byly. Vláčky se po zemi proháněly krásně nemodelově rychle, což mne fascinovalo ještě více. Ten fofr! „Efzetjednička“ vytočená naplno a já sotva stíhal sledovat. A lokomotivy dokonce svítily!

Když se u sousedů zrovna nejezdilo, leželo vše uloženo na půdě ve velikém kufru. Jednou se mi poštěstilo, že jsem mohl pomáhat při úklidu oné půdy. Jak se tak uklízelo, došlo se až ke zmiňovanému kufru. V tu chvíli pro mne přestal být úklid prioritou. Od toho okamžiku se kufr stal jedním velkým magnetem, jehož síle bylo převelice těžké odolat. Prostě mne přitahoval. Inu, podíváme se dovnitř. Do ruky mi přišla zvláštní kolej, vypadala jako kolejová váha a vůbec mne nenapadalo, k čemu by mohla sloužit. Majitel mi pohotově řekl, že se jedná o rozpojovací kolej. Rozpojovací? Inu, když rozpojovací, tak asi slouží k rozpojování… Nutno vyzkoušet! Majitel však vydal zákaz (extra pro mne) brát vozidla do ruky. Hmm, tak počkáme, až budu sám. Chvíli se zase uklízelo, ale mé myšlenky směřovaly stále ke kufru. Po chvíli mne kamarád opustil a já zůstal na půdě sám. Honem! Za chvilku už na trámu leželo několik rovných kolejí. Mezi nimi samozřejmě i ta rozpojovací. Dodnes si pamatuji, že jedním ze dvou vozů, které mi přišly pod prsty, byla zelená dvouosá cisterna BP rakouských drah. Nasadil jsem vozy, spojil je (měly ještě stará kovová spřáhla Zeuke, kdo by je neznal), najel nad rozpojovací mechanismus a zvednul jej… Povedlo se! Fakt funguje! Znovu mne zachvátila euforie a kouzlo modelové železnice mne pohlcovalo stále více. Já bych chtěl taky vláčky!

Mimo kufru plného zázraků měl soused také katalog Berliner-TT-Bahnen z roku 1978 a český výtisk oranžového sešitu Plány kolejišť. Ty mi zapůjčil a já denně trávil spoustu času listováním a čtením každého slova. Dokonce několik let! Tolik mne tenkrát vláčkománie postihla! Katalog i Plány kolejišť mi nakonec nechal, takže je mám dodnes schované a rád si je pln nostalgických vzpomínek na své začátky občas prolistuji… vlastně už jen katalog. Plány kolejišť, bohužel, kamsi zmizely. Naštěstí je mám i v elektronické podobě. Nedokážu popsat pocity, které se mě při listování těmito sešitky zmocňovaly, ale dokážu si je i nyní velmi dobře vybavit a občas mne přepadají i v dnešní době. Snad čtenáři chápou, o čem mluvím. Třeba obdobné pocity zažili či zažívají rovněž.

Čas plynul, ani přesně nevím, kolik dnů mého dokonalého (bez nadsázky) dětství zmizelo v nenávratnu. Nastaly prázdniny, ovšem ty nijak nebránily tomu, abych se stýkal s kamarády ze školy. S jedním takovým jsem se vídal velmi často, téměř denně. Jednou jsme si hráli u něho v pokojíčku, on najednou vstal, odešel vedle do ložnice, chvíli něco hrabal pod postelí a vrátil se s krabicí, na jejímž víku mne zaujal zatraceně pěkný obrázek. Ale ale, copak tu máme? A co je asi uvnitř? Ne že bych neměl tušení… Po otevření krabice se na mě smály dvě vlakové soupravy a několik kolejí. A opět „tétéčka“ – větší set TT-Start (pro zvědavce: katalogové číslo 1991 z katalogu 1978). Tenkrát mi však ještě nebyl znám rozdíl mezi produkty Start a Hobby někdejšího výrobce Zeuke, poté BerlinerTTBahnen. Prostě přede mnou ležely zase vláčky! Z kolejí se dal postavit ovál s odbočnou kolejí pro střídání souprav – jedné nákladní s parní lokomotivou, druhé rychlíkové s imitací nějaké francouzské elektrické lokomotivy. Nikdo si nedovede představit, jak příjemně strávené prázdniny to byly! Ani jeden z nás proto nedokázal pochopit, proč nás jeho tatík neustále posílal ven. Co tam? Vždyť tam svítí slunce a je strašné teplo! Lépe je doma v chládku u vláčků. Nestačilo nám ale jezdit jen s vláčky. Začaly vznikat papírové domečky a později přibyly i dvě plastikové stavebnice z NDR – skladiště a stavědlo. Bylo to fajn, ale vláčky stále nepatřily MNĚ a nebylo možné si s nimi zajezdit, kdy mne napadne. Snad někdy…

Ale i na mě nakonec došlo! Dosti často vedly mé kroky ze školy za známým sklenářem. Sklenářství se nacházelo hned u silnice. On byl takový hračička. Lepil lodě, sbíral figurky, odznaky, přívěsky, stavěl jedno dioráma s vojenskou tematikou a mimo jiné se mu doma válely nějaké staré vláčky – tétéčko! A taky řekl, že se po nich podívá a že mi je dá. Nehledal je sice hned, párkrát bylo nutno se neomaleně připomenout, ale v mém věku se taková smělost dala ještě tolerovat. Nakonec jsem se i já stal majitelem vláčků - soupravy s jednou výhybkou, pěti vozy a imitací Sergeje (známého vozidla ze startsetů). Ach ta radost! Koleje za dlouhá léta zašly a zrezivěly, lokomotiva prakticky nejezdila, ale taková prkotina mi nevadila. Několik měsíců vláčky jezdily jen tak, bez lokomotivy, rukou tlačené. Po nějaké době jsem i já dostal zbrusu nový set. Stalo se tak při cestě do Hradce Králové. Krabice se setem se na mne usmála v Prioru a po nedlouhém přemlouvání se tam se mnou tatík vrátil a měl jsem vyhráno. Konec ručnímu tlačení „bezlokomotivního“ vlaku! Uvnitř balení jsem našel zelenou BR 92, tři historické osobní vozy, dva nákladní, kolejový ovál, ruční stop-výhybku pro odbočnou kolej, kolejový nárazník, šroubováček s magnetem a trafo TT-start. A cena? Krásných 305 Kčs. Časem se má sbírka rozrostla o nějaké koleje a výhybky, stromky VERO (vše kupované především v DTM v Praze), později mi bratr ze zájezdu do NDR přivezl dánskou Nohabku a dvě jídelní Mitropy. V té době už u nás v ložnici zabírala přes dva metry čtverečné dřevotřísková deska a vznikaly plány na stavbu kolejiště. Před tím však ještě dostal vláčky další z kamarádů. Ten měl dokonce příbuzenstvo v tehdejší NSR, takže pro něj nebyl problém nechat si cokoliv přivézt či poslat. Ovšem on se již honosil soupravou Hobby. Jednou jsme se rozhodli, že své koleje spojíme a postavíme něco většího. A tak se u nás v obýváku na koberci proháněly vlaky po dlouhém oválu i s výhybkami, byť koleje ostatním členům rodiny dosti překážely.

Když se nad tím zamyslím, existovalo vlastně v mém okolí dost lidí, kteří měli doma jakýkoliv set, ať už začátečnický, pro pokročilejší modeláře, nebo prostě zbytky výbavy, kterou od někoho dostali. Ale nakonec „postižení“ zůstalo pouze mně. Všichni, které dnes potkávám, mají svoji sbírku uloženou někde v krabici, v kufru, nebo už ji nemají vůbec.

Ještě jeden nezapomenutelný zážitek se mně a stejně postiženým spolužákům přihodil. Pán z vedlejšího domu nás slyšel mluvit o modelech. Jednoho dne šel do kůlny a přinesl nám odtamtud jakousi papírovou krabici plnou rezatých kolejí, návěstidel a lampiček. Pane jo! Žárovky v návěstidlech se svou velikostí mohly rovnat figurkám, ale kdo by na to hleděl? V té době a v tom věku nikdo z nás takto neuvažoval. A hlavně ta veteš byla zadarmo. Určitě se z toho něco vybere! Vybralo, ale kvalita materiálu nemohla zaručit bezstarostné poježdění a bezporuchovou funkčnost. Velmi brzy tyto exempláře vzaly za své a nedočkaly se ani použití na stavbě kolejiště.

V posledních letech základní školní docházky se mé železničně-modelářské aktivity spojovaly nejvíce s jedním o tři roky starším kamarádem z vedlejší vsi. Ten už měl doma i desku a zkoušel stavět stabilní kolejiště. Já vlastně také. On jej však narozdíl ode mne nikdy nedokončil, dokonce později přešel na velikost H0. Ale nakonec se stejně stal majitelem „téčkového“ kolejiště - totiž toho mého. S ním a u něho uplynulo nespočet hodin věnovaných železnici, teď už ovšem i té skutečné. On sám se učil na železničním učilišti (tuším že v Kořenově) a já pomalu propadal i kouzlu železnice velké. Procházky k trati za lesem nebo prolézání zarostlé stanice Lampertice jenom proto, aby mi ukázal, že je tam opravdu v houští napůl rozebraný angličák, byly pro mne neskutečně romantické chvíle! Také jsme se jednou vydali od přejezdu mezi loukami dále po trati směrem na Královec, abych konečně na vlastní oči viděl mechanickou předvěst, která se mi vždy jen mihla před očima při pozorování krajiny z motoráčku. Troufnu si tvrdit, že tyto zážitky měly přímý vliv na volbu mého dalšího studia. Učitelé na SPŠŽ v České Třebové už se na mě a mně podobné určitě těšili…

Potěšila mne milá skutečnost, že ve výše uvedeném městě, jež se na 4 roky stalo místem mých studií, se nacházel i modelářský obchůdek. Ke vší smůle můj zdroj – tedy peněženka – nebyl bezedný, ale naopak převelice omezený! I přesto se můj vozový park během prvního roku studií rozšířil minimálně o dva vozy (mimo toho, že nejen s vozy se obchodovalo systémem „kus za kus“ i na našem internátu v Brandýse nad Orlicí) a do vybavení přibyly dva transformátory FZ1, které nahradily stávající TT-start. V té době již probíhaly práce na mém kolejišti na plné otáčky. Každý víkend jsem trávil mícháním klihu, lepením trávy, stavebnic domečků a vlastně vším, co s touto činností souvisí. Kolejiště mělo dva nezávislé okruhy, trojkolejnou stanici a také vlečku k pile. Z lepenkových jízdenek se mi dokonce povedlo postavit funkční světelnou předvěst AŽD a přejezdový zabezpečovač VÚD, samozřejmě rovněž funkční. Elektrosoučástky se daly lehce sehnat v českotřebovském bazaru v Nádražní ulici. Za neuvěřitelných 5 korun byl k mání plošný spoj s potřebným tranzistorem, elektrolytickými kondenzátory a nějakými odpory. Přístup k malým LEDkám byl také dobrý, takže o součástky nouze nebyla. Prostě podmínky ideální!

Jak ubíhala léta, měnily se trochu mé priority a o prázdninách mezi 2. a 3. ročníkem (1992) mi do cesty vstoupila kytara. Nastal osudový okamžik, neboť od té doby šla pomalu a nenápadně železnice stranou. Zhruba v roce 1994 kytara vpadla do mého života naplno a nic jiného mne nezajímalo. Když potom vedla má cesta náhodou kolem modelářského obchůdku, prolétl můj zrak sortimentem v regálech jen letmo a bez valného zájmu. Modely mi nic neříkaly. Dokonce mi uniklo i období přelomu, kdy z obchodů zmizely mně známé lidové ceny a místo nich se na cenovkách objevily mnohdy desetinásobně vyšší (asi také lidové) sumy.

„Přestávka“ trvala až do roku 1997. Tou dobou jsem se takříkajíc usadil. Pro změnu šla stranou kytara (to už byla elektrická i s výbavou) a já vyhrabal kufřík s uloženými vozidly. Zase se mi na nich začalo něco líbit. Samo to jezdilo, nedělalo to na rozdíl od kytary a zesilovačeto moc hluku, prostě pohoda. Zlákaly mne profilové flexi-koleje, shodou okolností rovněž v Hradci Králové. Jezdilo se tehdy u nás v obýváku na koberci, ale nebylo to ono. Prostě mám rád krajinku. Padlo tedy rozhodnutí postavit dioráma. Proč ne? Zkusím, jestli ve mně něco zůstalo. Na tento počin se flexi-koleje náramně hodily. V roce 1998 vzniknul motiv trati v oblouku pod svahem překonávající silnici po kamenném mostě. Povedlo se. Dioráma se později stalo součástí mého kolejiště, ještě později jej měla má mladší dcerka na hraní. Styl stavění korespondoval se způsobem stavby typicky „endéeráckým“ a každému známým. Jiný mi v té době ještě nebyl znám, a dokonce i fotografie v katalogu Tillig (uniknul mi i fakt, že BTTB už neexistuje) pocházely z kolejišť stavěných tímto způsobem. Prostě mne tehdy nenapadlo, že by vůbec mohla existovat jiná, realističtější možnost napodobení krajiny.

Změna funkce v mém zaměstnání a každodenní používání e-mailu a internetu mi vnesly do modelářského snažení nový, čerstvý vítr. Bylo načase pochopit, že éra starého typu hračkovitých kolejišť ex-NDR je na ústupu (v žádném případě se ale nedá tvrdit, že by tento styl vymizel). Nové možnosti, nové technologie, nové materiály, věci pro mne do té doby zcela neznámé, mi umožnily procitnout a zamyslet se. Díky lidem v konferenci (a následně i mimo ni) vzrostly mé nároky na modelovou věrnost i na moji práci. Možná mi v současnosti stavba krajiny trvá déle, přináší mi však mnohem větší uspokojení při pohledu na výsledek. Spoustu věcí, které se v obchodech nabízejí za často nemalé peníze (pokud se vůbec dají sehnat), je možno vlastními silami za použití minima továrních výrobků vyrobit svépomocí. Pravda, někdy je výroba trochu náročnější na čas, ovšem ušetřené náklady se potom hodí a je možno je investovat do věcí, na jejichž výrobu se sami necítíme nebo je nějaký druh činnosti v domácích podmínkách pro daného jedince technicky neproveditelný, případně nemá potřebného „filipa“.

Co dodat? Zavzpomínal jsem si celkem slušně. V tomto článku je obsaženo bezmála čtvrt století mého života, i když pár roků uběhlo spíše s kytarou po boku. Některé mé zážitky úmyslně nebyly uvedeny. Buď proto, že jim nepřikládám valného významu, nebo prostě proto, že jsou podobné jiným zde zmíněným. Železnici, ať už velkou, nebo malou, mám pěkně pod kůží. Přestože se nikdy nestala mým zaměstnáním, mám ji rád a rád po ní i cestuji. Dnes je jízda po železnici sice většinou dražší a časově náročnější záležitost než cestování po silnici, ale tu romantiku nikde jinde nezažijete. Velmi rád také vzpomínám na provozní praxe, které se v rámci výuky oboru Doprava a přeprava na výše uvedeném ústavu konaly ve vybraných stanicích každé pondělí. Pravda, osobní pokladna mě zrovna moc nebrala, ve vozovce mě čekalo zase jen samé razítkování průvodek, ovšem signalista nebo výhybkář, to je něco jiného. Ale všechno už odvál čas a zbyly jen vzpomínky, které toto mé malé ohlédnutí zase trochu oživilo.

Pokud se vy, čtenáři, s tímto článkem ztotožníte, zavzpomínáte na své začátky nebo se u něho alespoň příjemně odreagujete, splnil se přesně můj záměr. Cosi mne nutilo, abych své vzpomínky a pocity spojené s železnicí dostal ven. Tento článek mi k tomu pomohl a umožnil mi díky dnešním komunikačním možnostem dovolit i ostatním, aby si jej přečetli. Zbývá mi už jen popřát vám všem mnoho krásných chvil strávených u velké i malé železnice!

Zdroj: TRAINMANIA