Komentář — Jak jsem již lehce upozornil v jedné z předchozích aktualit, ve Velké Británii se velmi živě diskutuje nad budoucností projetku HS2 – konkrétně nad spojením měst Londýna a Birminghamu prostřednictvím vysokorychlostní železniční trati. V oné aktualitě jsem i naznačil mírné neshody mezi původním nadšením a následným skepticismem, který se na půdě médií objevil velmi nečekaně a v médiích se i usadil na dobu vskutku delší, než je zdejším politickým špičkám milé. Paradoxem jest skutečnost, že onen skepticismus poničil velmi křehké pouto dojemného souhlasu, který se mezi vládní stranou (Liberální Demokraté reprezentovaní premiérem Velké Británie Davidem Cameronem, strana pravého středu) a opoziční stranou (ve volném překladu Strana práce, vedená Edem Milibandem, strana levého středu) vyvinul právě a pouze pro projekt HS2.

Bude HS2, bude práce, budou peníze a budeme všichni strašně bohatí…

Pokud celou historii onoho „křehkého souznění“ poněkud zjednoduším, nebyla to nijak překvapivá situace. Velká Británie se již léta potýká nejen s neuvěřitelně brutálním deficitem veřejných financí, potýká se i s rostoucí nezaměstnaností a klesající průmyslovou výrobou – proto je projekt HS2 považován za rajskou hudbu, která bude doprovázet všechny obyvatele Albionu na cestě ke světlým zítřkům. Neboť díky výstavbě HS2 přibudou na pracovním trhu desetitisíce volných míst (když už tedy ne statisíce…), na své si přijdou nejen dodavatelé stavebních a technologických prací, ale i jejich subdodavatelé. To celé malinko pokropíme novými, oku lahodícími soupravami… Uznejte sami: komu je taková představa odporná? Pokud k těmto zmíněným atributům přidáme další příklady v podobě patriotismu a takřka bezbřehé hrdosti (opravdu je možné, že ještě někdo nepochopil skutečnost, že cokoliv, co je britské, je automaticky také bezchybné a dokonalé?) ke všemu, co se jakkoliv dotýká a týká Velké Británie, logicky z toho plyne jeden jediný závěr: HS2 je dokonalý projekt, jehož výstavbě nic a nikdo nemůže zabránit. A pokud by se tak – čistě a velmi teoreticky – stalo, pak se bude jednat o katastrofu, proti níž je jakákoliv jiná katastrofa vlastně jen drobný a nepodstatný zádrhel.

Nemyslím si, že by v této otázce panoval zásadní rozpor mezi příznivci železnice, cestujícíc veřejností a NKSVOSBP (Neuvěřitelné Koaliční Sdružení Vládní a Opoziční Strany Velké Británie, parafráze autora). To, že situace v dopravním rameni Londýn – Birmingham je do budoucna neudržitelná jak technologicky, tak kapacitně, se tak nějak ví poměrně dlouho. Povrchová příměstská železniční síť v okolí gigapole Londýna je ve své podstatě přetížena takřka pořád. Jízdní intervaly se zkracují na stále nižší hodnoty a je jasné, že tato situace nemůže pokračovat do nekonečna. Je tedy logické, že vznikl projekt, který má za cíl rozmotat malý gordický uzel stěsnaného grafikonu v centru Londýna jiným způsobem, než neustále se zkracujícími intervaly mezi vlakovými soupravami. Nebude to jednoduché, neboť Londýn je skutečně velmi hustě zastavěna aglomerace, s mnoha historickými vazbami a velmi hustě osídlenou příměstskou zónou. Ale že v tomto projektu dojde k nečekaně dramatickému zvratu nečekal nejspíš nikdo, dokonce ani insideři z železničního prostředí.

…a to do chvíle, než zjistíme, že ne vše je tak docela pravda

Jak jsem již předeslal v oné aktualitě, zmíněné v úvodu tohoto článku, úder přišel ze strany, odkud ji s největší pravděpodobností nikdo nečekal. Nenápadná instituce, zabývající se finančními analýzami, vnesla mezi herce komedie s názvem HS2 poměrně silnou nervozitu – což nikdo neočekával. Pokud jsou závěry, zveřejněné Institute of Economic Affairs (IEA), tak nejasné a matoucí (jak tvrdí David Cameron), proč vznikla mezi herci na pódiu taková nervozita?

Předně, jako blesk z čistého nebe přistála na čajových stolcích editorů věhlasných britských deníků noticka, které by nikdo nevěnoval pozornost, kdyby neobsahovala jeden finanční údaj – 80 miliard liber šterlinků. V tuto chvíli se role všech herců v tomto komediálním dílku změnily jak na obrtlíku: z obhájců HS2 se stali kritici a z bývalých kritiků se stali kati tohoto projektu. Přeci jen rozdíl 50 miliard liber je poněkud silnou whisky i na běžně usedlé a vcelku tolerantní obyvatele Velké Británie.

Když se k této nicotné „bleskovce“ přidala i kritika bývalého ministra pro dopravu, Alistaira Darlinga, který se ihned po zveřejnění onoho „drobného“ upřesnění rozpočtu pro HS2 v tisku nechal slyšet, že celá HS2 je neskutečná blamáž na daňových poplatnících, bylo jasné, že toto nebude pouze jedna malá a nepříjemná epizodka v nějakém tuctovém seriálu.

Projekt je nestabilní, nezastavujeme!

Jakkoliv si jako občasný cestující železniční dopravou přeji, aby se dopravní politika Velké Británie v tomto směru zlepšila, abychom nemuseli platit nehorázné ceny za jednosměrné jízdné v přeplněných příměstských jednotkách, jakkoliv uznávám, že ulehčení stávajícímu železničnímu koridoru mezi Londýnem a Birminghamem (prozatím) by bylo jasným přínosem a za správného vedení projektu by mohlo dojít i k ještě většímu nárůstu počtu cestujících v osobní přepravě tak i v přepravě nákladu prostřednictvím železnice, nejsem ochoten tak učinit za cenu nehorázného navýšení státního dluhu. Je zde totiž riziko, že se tento projekt zvrtne ještě hůře, než je tomu teď.

A to jsem raději ani nezmínil uštěpačnou poznámku Dana Grahama, profesora Imperial College London: „Pokud jsou tato čísla pravdivá – a to s největší pravděpodobností jsou, je nutné zvážit, proč bychom měli podporovat projekt, jehož poměr ‚hodnota za danou cenu‘ je vyčíslena hodnotou mínus osmdesát miliard liber šterlinků“. Dan Graham se tak zařadil po bok těch, kteří se svojí kritikou HS2 slaví momentální vítězství v jedné z mnoha bitev. Jedním z nich je i starosta Londýna Boris Johnson, který v roce 2011 doslova řekl: „Tento projekt není o 42 miliardách liber, přátelé. Můj odhad končí u čísla 70 miliard“. Zajímavě přesná trefa – věděl snad Boris Johnson něco, co ostatní nevěděli? A co má Borisova umanutost proti HS2 co společného s volbami, které jsou – samozřejmě zcela náhodně – za dveřmi? No a pomyslnou korunu tomu všemu nasadila Margaret Hodge, předsedkyně výboru pro veřejné finance, která se nechala slyšet, že „…pokud je zde tvrzení, že výstavba HS2 přinese 100 tisíc nových pracovních příležitostí, pak já se ptám: nebylo by lepší tato místa vytvořit rovnou – třeba podporou našeho průmyslu?“

Panebože, vy ještě nemáte VRT? Hahaha …

Prostě a jednoduše, myšlenka výstavby vysokorychlostní tratě je pěkná. Asi se shodneme na faktu, že na území, které je k takové výstavbě vhodné, by mohla být i užitečná. V mnoha směrech. Ovšem jakkoliv nám, železničním fandům v ČR, mohou výše popsaná fakta znít jako velmi vzdálená banalitka, která se nás netýká, dovolím si pozvednout varovně prst a dodat: „Jistě, netýká se to ČR. Ale je to vynikající příklad toho, jak velké problémy mohou nastat, pokud se pár jedinců rozhodne prosadit podobný projekt za každou cenu. A zatraceně špatné to je v okamžiku, kdy oni jedinci jsou – čistě náhodou – politici. V případě Velké Británie to bude cena nehorázně vysoká.“

A protože očekávám kousavé komentáře příznivců VRT, kteří se jistě budou snažit oponovat, že ve Francii se to přeci povedlo a „jezdí to“, stejně jako ve Španělsku, či Japonsku, dovolím si těmto mým oponentům sarkasticky připomenout, že zatímco v případě Francie jsem na ŽelPage o finančním modelu a jeho pravdivosti nečetl zatím nic, stejně jako o Španělsku, Japonsku a dalších vyspělých železničních zemích, Velká Británie má oproti jmenovaným zemím jednu obrovskou výhodu – veřejnost má ze zákona přístup ke všem informacím, které se týkají veřejných financí a jejich užívání, veřejných projektů a jejich stavu, veřejných institucí a jejich konání. A funkčnost tohoto institutu je se zeměmi kontinentální Evropy neměřitelná.

Tak jako tak, komediální seriál HS2 bude mít zcela jistě pokračování, neboť na řadě je systém vyvlastnění majetku daňových poplatníků v místech, kde je projektováno drážní těleso HS2. U zemědělců ve středozemí Velké Británie se velké problémy neočekávají (finanční podpora agroproducentům je v UK velmi štědrá a ne každý zemědělec zatouží zaměnit svůj tříletý Land-Rover za zánovní Opel Astra v případě, že o dotace přijde díky jeho odporu ve vztahu k veřejnému zájmu a vyvlastnění dotčených pozemků). Docela jiný příběh se odehraje v dotčených oblastech tzv. Velkého Londýna, kde lze najít mnoho cenných staveb a rezidencí, které v mnoha případech patří Old Eton Tory rodinám - tedy rodinám, jejichž členové jsou na základě dědičného práva automaticky účastni ve sněmovně Lordů a neumím si tak nějak představit situaci, kdy magistrátní úředník zazvoní na starobylý zvon u vrat sídla, jehož původ je datován do 16. století a jehož cena je vyjádřena šesti, či sedmi nulami za číslem vyjadřujícím částku, a ve svém Marks&Spencer obleku oznámí Lordovi, jehož oblek jmenovku nenese, neboť je ušit na míru v londýnském Ralph Lauren salonu, aby se laskavě vystěhoval a to nejlépe okamžitě, neboť skrze jeho panství a přilehlé honitby lišek povede jakási železniční trať.

Neboli jinak řečeno – o HS2 na stránkách tohoto magazínu jistě ještě uslyšíme.

Komentář nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Zdroje: Daily Mail, tištěná verze (14.9.2013), Institute of Economics Affairs (IEA), webové stránky HS2, The Week a další zdroje autora, Wikimedia Commons [1], [2], [3], [4], [5], [6]