Tenhle článek je výjimečný hned dvakrát. Za prvé, ještě nikdy nikdo nezveřejnil sbírku tak mizerných fotografií, a za druhé fotografem je individuum s pošetilou umanutostí hlásající, že kreslí. To je sice svatá pravda, ale pětatřicet let se toulat podle kolejí a nefotografovat, to by nevydržel ani ten nejzarputilejší odmítač.
Tak já to tedy protentokrát jednou vezmu odbočkou, místo kreseb tady budou fotky a slibuji, že hned jak se vypovídám, vrátím se ke kreslení a vlaky fotografovat nebudu. Abych nadále financoval fotografování na klasický film, na to jsem moc velkej škrťa a digitální tvorba mě pranic neláká. Ostatně ani foťák bych si nejspíš koupit neuměl, vždyť dosud jsem všechny dva dostal.

První bedýnka Kodak vyžadovala cívkový film pro osm negativů 6x9 cm a dalo se na ní hýbat akorát clonou (mající toliko dvě antagonistické polohy: nic / naplno) a spouští. Okénkem hledáčku nebylo sice vidět nic, ale zato se tou krabičkou dalo nenapodobitelně „pálit od boku“. Fotoaparát číslo dvě, sovětský přístroj Vilija, sice měl hejblátek kapánek víc, ale bez expozimetru se k lepším fotografiím taky moc neměl. I když - jaképak expozimetry, citlivosti, ohniskové vzdálenosti, filtry; my borci nic takového nepotřebujeme. My to máme jednoduché: vidím, vytáhnu, zmáčknu. Pravda, výsledek je taky nevábně jednoduchý, přesněji řečeno, poněkud prostoduchý.

Ale jsem přesvědčen, že i ta nejblbější fotografie je vždycky něčím zajímavá. Navíc ji lze zachránit (pravda, i dorazit) doprovodným komentářem. Vzhledem k mé užvaněnosti a tudíž délce textu jsme článek rozdělili do dvou částí. Pročež vzhůru k fotografiím a jejich příběhům.

T 478.3358 + T 478.3016 rozjíždějí v Doksech Os 6005 (Česká Lípa – Nymburk), 18. srpna 1986. Na pozadí měla být dominantní silueta Bezdězu, jenže není; film ani Vilija mou ideu absolutně nepochopily. Jinak tuctová fotografie z železobetonové lávky nad kolejemi je vzácná tím, že na ní oba brejlovci viditelně táhnou, což v případě zápřahu českolipské a nymburské lokomotivy vůbec nebývalo běžné ("co já? - ať jedou ty druhý!"). Přípřežní lipská mašina jezdívala jen do Bakova, odkud vezla odpolední osobák do Děčína a večer se ještě vracela do Lípy. Poněkud oprýskaná bajka ostře kontrastuje s evidentně skvěle udržovanou nymburskou třicetšestnáctkou.

475.179 posunuje v Děčíně hl. n., květen 1981. Jednou zjara jsem si všiml, že Líza na děčínském západním a osobním nádraží posunuje nějak často, zastupujíc tehdy obvyklou zálohu T 444.0265. Za krvavý peníz (tuším 37 korun) jsem koupil východoněmecký barevný film Orwo a přetrpěv vyučování, počal jsem na hlavním nádraží nápadně nenápadně dělat, jako že vůbec nefotografuju. Ale pokud fotografové na hlaváku neskotačili v kolejišti, místním nádražákům a osožákům nikdy nevadili. A tak jsem se na prvním nástupišti za tou lampou snad ani zas tak schovávat nemusel. Na druhé straně, vyfotit typický podmokelský krakorec s návěstidly a Lízu pod ním, to uměl každej, ale vědomě do snímku nakomponovat nevzhlednou železobetonovou lampu (ke všemu bez vrchní části), tím se může pochlubit určitě jen hodně málo fotografů. Osožák = člen Ozbrojeného sboru ochrany železnic (OSOŽ); dnes bychom řekli železniční policie

T 478.3403 s rychlíkem 692 (Liberec – Chomutov), Česká Lípa, srpen 1987. Dle kolektivu projektantů měla lávka nad „libereckou“ tratí v České Lípě sloužit bezpečnému přechodu občanů a přenosu cestovních zavazadel mezi vlakovým a autobusovým nádražím. Nápad stavět nadchod přes trať, která je na náspu, občané ocenili tím, že nadále pečlivě chodili a kufry nosili odvěkou a přirozenou stezkou přes koleje, a nevzhledná lávka tak zůstala vyhrazena pouze sebevrahům a fotografům. Kolik bylo těch prvních nevím, ale z lávky byl vynikající rozhled po Českolipsku. Nadhled s mnoha vzdálenějšími objekty celkem vyhovoval i optice Viliji a tak vznikl tento snímek chomutovského rychlíku, vedeného dlouholetou českolipskou „osobačkou“, kterak čtyřicítkou pečlivě obkružuje vyasfaltovaný autobusák s odstavenými ŠL 11 a harmonikou (Ikarus 280). Ani ne dva roky poté z tratě rychlíky zmizely nadobro a navždy, oba autobusy to měly také za pár a někoho rozumného okolo roku 1994 konečně napadlo prorezavělou, z poloviny rozkradenou a odjakživa zbytečnou lávku zavřít a někdy ke konci století snést.

TEP60-0444 dovezla do Brestu osobní vlak z Gomelu, 10. srpna 2006. Výměnu podvozků vozů rychlíku Praha – Moskva jsem v běloruském Brestu viděl už vícekrát a tak mě nenapadlo nic lepšího, než na nádraží fotografovat vlaky. V bývalém carském Rusku bez bumážky jeden nikdy neví, tak jsem pro sichr oslovil prvního miliciaňéra, přistiženého při provádění lelkování. Ten chudák se nejprve vyděsil k smrti a poté mne bezradně táhl k náčelníkovi staniční milice. Ani jeho frčky ale k rozlousknutí tak náročného úkolu nepostačovaly, načež telefonem z válečné kořisti oslovil náčelníka městského oddělení milice: „Ty, Ivane Michajloviči, mám tady nějakýho cizince a von chce fotit nádraží“. Leč i nadřízený nevěděl úplně jistě, kterak s cizincem naložit: „ty, poslyš, neměli bychom zavolat Lukašenkovi?“ Pan prezident asi zrovna měl jiné starosti, než řešit jednoho blbce na nádraží v Brestu, a protože my Slované se vždycky domluvíme, stanul jsem záhy s bumážkou pár metrů od šestinápravové nestvůry, jejíž dvoudobý diesel na volnoběhu musel být slyšet ještě v Polsku. "Víš ty, že je fotografování zakázáno?“ houkl továrišč mašinist. "Neboj se", navázal jsem na tykání, "my jsme volali Lukašenkovi." Mašinist urychleně zavřel okno.

820.030 coby Os 25914 na trati Hostivice – Rudná, 27. června 1998. Všechno vždycky bývá tak samozřejmé – a najednou to je naposledy. Pro jistotu jsem si ten pohled z jedoucí dvěstěčtyřicítky u Rudné vyfotografoval; co kdyby taky právě tohle teď bylo naposled? A taky že jo; singrovky jsem sice okolo Kladna ještě pár let poté potkával, a dokonce se jimi ještě i jednou svezl, ale tak bezstarostný snímek jsem už nikdy neudělal (v desetistupňovém lednovém mrazu by mě po otevření okna patrně cestující umlátili). Pohledy tohoto typu z různých jedoucích vlaků bývají občas nevšední, jindy naprosto fádní, ale jsou krásně spontánní. Fotograf, stižen nápadem, musel číhat na vhodnou mezírku v křoví podle tratě, aby mu dotěrné rostlinstvo nevytrhlo z ruky foťák nebo nenafackovalo. Dívaje se na tuhle fotku, aspoň na chvilku se zasním a jsem zase na Pražsko-duchcovské dráze. Dvěstečtyřicítka se kolébá, tatrovácký motor pod podlahou přede, dvojkolí odhodlaně otloukají kolejnicové spoje, nafta krásně smrdí, leštěné trubky madel se lesknou blahem a hnědě vzorkované záclony ČSD vlají povětřím. Budou nějaké motoráky někdy ještě tohle umět?

M 296.1023 versus M 152.0261 u stavědla 3 v Liberci, 24. dubna 1987. Neznám případ, že by se na souběžně vedených tratích nebo kolejích nezávodilo. Strojvedoucí může mít celé šanony záznamů o zkouškách, psychotestech a školeních, ale nastane-li souběžná jízda (a ještě lépe souběžný rozjezd), rázem se mění v obyčejného kluka. A ten prostě prohrát nemůže a nesmí. V Liberci tomu pochopitelně nebývalo jinak. Zatímco strojvedoucí obou soutěžících vlaků, Sp 981 do Hradce Králové a Os 6311 do Železného Brodu, dělali, jako že jedou čtyřicítkou, chladnokrevně jsem počkal, až bude mírně vedoucí skleník přesně mezi návěstidly, zavřel jsem oči a odpálil spoušť na foťáku. Chviličku poté jsem z téhož místa na ulici 28. října zdokumentoval rychlík 692 do Chomutova, na němž byla zřejmě naposledy nasazena tatrovácká kupátka tehdejší řady Bz v rychlíkovém provozu. Ačkoli se ramena klasických německých "henlainů" střídavě zvedala a padala snad každých pět minut, vícekrát mě tady fotografování nezlákalo. Možná se přípřeže brejlovců a banglí na vlacích do Turnova nebo Křižan zdály moc všední a nezajímavé, a tradiční čmeláci T 669.1145 a 1146 s neotřesitelnou jistotou den co den brumlali vzadu na výtažné koleji k pahorku. Tak proč fotit něco tak samozřejmého?

122.013, vyrovnávkový nákladní vlak do Třebušic, Bílina kyselka, 27. srpna 2005. Pohled z tohoto místa opačným směrem je zajímavější, najmě když není taková ta podkrušnohorská hnědouhelná mlha a odkryté skalisko Bořeně na pozadí zaujme dominantní pozici. Jenže fotografií podobného provedení byly pořízeny miliony a navíc, nedočkav se z této strany vlaku, musel jsem se spokojit s uhlákovým hadem přijíždějícím od Bíliny. Inu, marná sláva, v pravěku jsou časy, když se nultou kolejí do Bíliny honily dvouapůltisícitunové uhelné vlaky s ústeckými tramvajemi (což znamenalo, že vlak jede z Třebušic nebo mosteckého nákladního nádraží) nebo chomutovskými sergeji (v tom případě šlo většinou o vlaky z Března a Žatce), zatímco z opačného směru se vyrovnávkový vlak k fotografování nabízel snad každých deset minut. Vlastně dodnes nechápu, jak se na tříkolejnou trať ještě vešly vlaky osobní dopravy. Navzdory nedokonalosti fotoaparátu a filmu oplývá snímek širokou paletou zelených odstínů nejen v okolí tratě, ale i ve svršku tří traťových kolejí a koneckonců zeleno-zelená je vlastně i lokomotiva. Dnešní mašiny v barvách ČD Cargo by z téhle barevně docela vyvážené fotografie nadělaly něco jako eintopf, do něhož kuchařovi upadla protéza.

854.217 při posunu mezi rychlíky 911 a 910 v Nymburce hl. n., 1. července 2007. Kdyby v celé republice nejezdily nákladní vlaky, tak v Nymburku se aspoň jeden určitě najde. O výjimce, potvrzující pravidlo, vypráví tato nudná momentka ze třetího nástupiště. Na fotku se pěkně poskládalo vše od skromné výpravní budovy rakouské severozápadní dráhy, přes všelijaké osvětlovací lampy, brány trakčního vedení, biotopy v kolejovém loži a nezbytné komíny žosky, až po imbecilně položená ostrovní nástupiště, k nimž jedny osobní vlaky jezdí a jiné nejezdí. Tady kdyby k podchodu dali knihu přání a stížností, tak by za týden byla popsaná a jazykozpytci by zírali, jakými ryze českými výrazy dokáží cestující, zejména ti vybavení stářím či koly a kočárky, poděkovat za velkorysé tři minuty k přestupu na hradecké rychlíky. Jen jedno jediné na fotografii není: nákladní vlak. Snímku si považuji i z jiného důvodu: je tím navždy posledním, co jsem v Nymburku pořídil. Se svými křížky na krku nemám zapotřebí nechat se buzerovat, že z nástupiště je zakázáno fotografovat vlaky, zatímco uniformovaný zaměstnanec drah v pracovní době hopká kolejištěm s neslužebním foťákem a o měsíc později nápadně povědomé nymburské motivy vidím v nejmenovaném železničním měsíčníku. A taky si nejsem jist, zda mají mít řízení železničního provozu v rukou lidé, kteří zavolali státní policajty na čtrnáctiletého kluka, pod dohledem táty z perónu nadšeně fotografujícího elektrické lokomotivy.

464.008 vyjíždí z českolipské Střelnice se zvláštním vlakem do Jedlové, 25. září 1994. Opravdového lipského bulíka, jmenovitě 464.017, jsem v Lípě vyfotografoval pouze jednou, jenže to už odevzdaně rezavěl na koleji u místního kovošrotu. Navíc z toho fotografie nevzešla; v temnotě šatní skříně jsem sice svitkový film vzorně namotal do vývojnice, ale v tvůrčí roztržitosti jsem do ní místo vývojky pečlivě nalil ustalovač. Oplakav tento nesprávný technologický postup, musel jsem čekat dobrých patnáct let, než jaroměřští muzejníci přijeli s hradeckou mašinou a mně docvaklo, že bych v České Lípě konečně mohl zdokumentovat bulíka, parní lokomotivu právě tady kdysi tak tradiční. K naštelování foťáku jsem přistoupil s tradičním volnomyšlenkářstvím a tak zůstalo jen na bulíkovi samotném, jak si poradí. Ten očekávání celkem splnil, ale na snímku vynikly věci neočekávané: vždyť ta obloha vůbec nebyla tak šedivá, černé stíny na prohřátém odfukujícím parním oři poskakovaly úplně jinak a krajina kolem předvěsti přece nebyla tak strašidelně prázdná. Nu což, osazenstvu v budce jsem těžko mohl říci "sorry kluci, mě to vyšlo nějak blbě, vemte to ještě jednou."

Dvojice pantografů 451.074/073 + 451.020/021 s osobním vlakem 9122 do Prahy opouští stanici Čerčany, 22. června 1999. Vida, kolik místních drážních propriet se vešlo do jediného snímku. Jistěže, narafičit scénu tak, aby se na ní nashromáždilo vše, počínaje vodním jeřábem, přes kulatý rychlostník, výhybku, půlku výtopny, stavědlo, až po nezbytnou místní sýpku na pozadí; to umí každý. Otázka ale zněla: jak daleko nechat odjet vlak, v tomto případě se vzdalující a tudíž každou sekundu tvář snímku měnící? Při troše umu i Vilija s ručním posouváním filmu "střílela" tak po dvou vteřinách, to ale vzhledem k ceně nějakých sedm korun za snímek vyžadovalo pečlivou ekonomicko-uměleckou rozvahu. Když bude panťák moc blízko, tak tu scénu převálcuje, když bude moc daleko, tak se v ní ztratí. Když bude uprostřed, ztratí snímek kompozici. Fotografovat vzdalující se vlak, byť pomalý, je horší, nežli snímat vlak, který se přibližuje. Nu což, neplašit se, přenechat to osudu a věřit, že přinejhorším příště ta fotka bude lepší. Kdepak, nebyla. Přesněji řečeno, většinou nebylo žádné příště. V Čerčanech tutově žádné příště nebude už také z důvodu, že z dříve tak fascinujícího železničního koutku udělali koridor, a bojím se tam dívat z okna.

753.391 se spěšným vlakem 1910 (Nymburk – Rumburk) u České Lípy Střelnice, 2. února 1997. Dostal jsem sice za úkol obstarat hladovějící rodině potravu, ale když venku bylo tak krásně! Vilija v síťovce statečně odolávala mrazu a panoráma od Slunečné k Práchni, Skalický vrch i mrazivá mračna nad tím vším zdála se dokonale připravena. Jen spěšňák nějak nejel. Že by na něm jeli kravičkáři? Než se zleva vznesl zvuk brejlovce, startujícího ze střelnické zastávky, pod břízkami jsem sněhový kobereček přešlapováním rozmrazil. No sláva - konečně. Jenže brejlovec se promenoval příliš daleko, takže jsem po poledni zaskočil na zastávku, co za mašinu jede na obratovém Sp 1915. Vida - tak původní brejlovec 3391 v osobní dopravě jezdí s funkčním parním generátorem! A že jsem si toho při tom fotografování nějak nevšiml; anebo po cestě "nahoru" netopil? Teprve, když jsem počátkem léta nechal film zpracovat, všiml jsem si onoho parního obláčku mezi prvním a druhým vagónem. Tak opravdu jel "parní" brejlovec! Kravičkáři = lokomotivní čety depa Nymburk, v mluvě českolipských kolegů

524.1110 s Mikulášským vlakem do Jedlové, v České Lípě u soudu, 6. prosince 1997. S pětsetdvacetčtyřkou jsme se viděli nesčetněkrát a vždycky jsme se vzájemně škádlili. Já jsem si z ní utahoval, že takovému kotlíku a pěti titěrným nápravám se Jedlová akorát vysměje. A ona ze mne jako obvykle udělala pitomce, když párkrát jen tak z plezíru zabafala a najednou měla na rychloměru pětačtyřicet. A stejný scénář jsme dodrželi i jednou na Mikuláše, když jsem u lipského soudu zaujal jedno z mála míst, odkud jsem vlaky ještě nefotografoval. Od přejezdu na Děčínské zněla minometná palba gieselovských výfuků a já jsem zase provokoval: "No jo, holka, to se to jede, s pár vagónkama a vožralým duem Mikuláš & čert." Hned na to pětikolák demonstrativně přesupěl kolem a posměšně houkl: "Tak počítej ty vozy, chlape mizerná!" A já počítal: jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest. A jak to všechno okolo mne tak pěkně šlapalo do sedmnácti promilí, vzpomenul jsem Rumburáků, jak občas povzdychávali: "Pokrok, pokrok - na to, co jsme vzali jedním pětikolákem, teď musíme mít dvě fujary".

Tak, kdo to vydržel až sem a nezbláznil se, bude k tomu mít příležitost za týden. Mezitím můžete popadnout vaše fotografické nádobíčko a vyrazit; má být celkem pěkné počasí, vlaků jezdí habaděj a hlavně: horší než já už být nemůžete!