..: Do Maďarska, Srbska a Černé Hory :..

Cestopis - CSPSV uskutečnila další ze svých výletů, tentokát do Maďarska a Srbska a Černé Hory. V tomto článku se s Vámi chceme podělit o naše zážitky z cesty.

Účastníci: Petr Studnička, Petr Vondrlík (CSPSV)

Termín: 13. – 19. 9. 2005

Jízdní doklady: KMB2000, Síťová jízdenka ČD (0,00 €) / Transferní jízdenka k ED-26 (16,70 €) / Eurodomino-26 (33,00 €), MÁV, 3 dny / Eurodomino-26 (32,00 €), JŽ, 4 dny

Hraniční přechody: Břeclav (CZ) – Kúty (SK), Rusovce (SK) – Rajka (H), Kelebia (H) – Subotica (SČH), vnitrostátní Srbsko – Černohorská hranice Prijepolje (Srbsko) – Bijelo Polje (ČH)

Seznam použitých vlaků: R 375 Pannonia, Ex 941, R 341 Beograd, R 511 Podgorica, R 9610, R 374 Pannonia, osobní vlaky, autobusy

Seznam společností, jejichž vozy jsme použili: ČD, CFR, MÁV, JŽ, ŽCG

Průběh cesty:

Jak je již tradicí, s kolegou jsme se (13. 9.) v podvečer setkali ve stanici Praha – Horní Počernice, kde jsem přistoupil do osobního vlaku směřujícího do Prahy Masarykova nádraží. Oba jsme nesli krosnu naplněnou k prasknutí. Nejvíce místa zabíral stan a dva spací pytle. Po příjezdu do centra Prahy jsme se usadili v restauraci U Staré pošty, kde jsme naposledy zkontrolovali jízdní doklady. Náš vlak R 375 Pannonia měl odjíždět ve 23,30, pomalu jsme se tedy 20 minut před plánovaným odjezdem přesunuli na Hlavní nádraží a usadili se ve voze „Bmee“ CFR. Jednalo se o jedinou kvalitní variantu cestování v tomto vlaku (ostatní řazené vozy „B“ českých a maďarských drah neodpovídaly našim představám o pohodlném cestování na dlouhou vzdálenost). Až do Brna jsme si povídali a také nechtěli usnout, vzhledem k tomu, jaké zvěsti se šíří o tomto vlaku (loupežná přepadení). V Břeclavi nás čekala první pasová kontrola a na slovensko-maďarském pohraničí druhá, oběma jsme prošli bez problémů.

Naší první zastávkou v Maďarsku se (14.9.) mělo stát lázeňské město Györ (Rába). Čím více jsme se k tomuto městu blížili, tím více se vlak začal plnit školáky. Chodbičkou se nedalo téměř projít. Velice nás zaujaly poměry, které ve vlacích maďarských drah panují – zde se kouří bez výjimky všude (podobnou zkušenost jsme získali také o pár dní později v Srbsku a Černé Hoře). Vzhledem k jistým zdravotním potížím jsme museli návštěvu Györu přesunout a vlakem jsme pokračovali dále do Budapešti (s jízdenkou Eurodomino to problém nebyl). Na budapešťské nádraží „Keleti pályaudvár“ jsme dorazili se zpožděním pouze pár minut a vydali se na prohlídku města. Při přesunech po Budapesti jsme použili také tamější metro, poté co jsme vstoupili na nástupiště, přivítaly nás staré vozy, které známe z Prahy (typ Ečs). Za celý náš pobyt v Budapešti jsme nenarazili na modernizovanou jednotku. Odpoledne jsme se přesunuli zpět do Györu. Vzhledem k neznalosti maďarštiny jsme omylem nastoupili do osobního vlaku (standardně řazeny vozy „B“), který nás velice pomalu dovezl do Györu. V Budapešti mají velice svérázné dělení vlaků. Za sebou stojí několik různých vlaků na jednom nástupišti a člověk bez znalostí místních poměrů velice těžko pozná, kam vlak míří. Vozy a vlaky samozřejmě nebyly skoro vůbec označené (mimo IC, EC a R). Do Györu jsme dorazili včas, prohlédli toto lázeňské město (na konci cesty jsme jej vyhodnotili jako jedno z nejkrásnějších a nejklidnějších této výpravy a doporučujeme jeho návštěvu všem) a navečeřeli se. V Györu se člověk bez problémů domluví německy, protože se město nachází v blízkosti rakouských hranic a Rakušané jej rádi navštěvují. Z Györu jsme se museli vrátit zpět do Budapešti, odkud odjížděl náš přímý spoj do Srbska a Černé Hory. Nádraží Keleti se postupem času vylidnilo a na nástupišti jsme zůstali pouze tři. Vlak R 341 Beograd přijel k nástupišti pár minut před svým plánovaným odjezdem. Stálí cestující tuto praxi znají, proto se během chvíle nástupiště zaplnilo dalšími spolucestujícími. Vlak byl řazen ze tří vozů (1 lůžko, 1 lehátko, 1 sedadlový vůz 1. třídy). Usadili jsme se ve voze 1. třídy (jeho kvalita byla odpovídající mezinárodnímu spoji – polstrované sedačky byly v každém kupé řazeny po šesti), protože jsme již z Prahy měli zjištěno, že vůz 2. třídy není řazen a „jedničku“ lze použít i bez příplatku. Ve vlaku jsme potkali jeden slovenský pár, který cestoval do Srbska a Černé hory také. Popovídali jsme si a vyčkali na příchod maďarského průvodčího.

Třetí den (15. 9.) naší výpravy jsme se ocitli na maďarsko-srbské hranici v Kelebii. Zde nás čekala maďarská hraniční kontrola. Vlak zde čekal asi půl hodiny. Po krátkém přesunu jsme zastavili na další půlhodinu v srbské Subotici. Na povýšené chování celní a pasové kontroly jsme byli připraveni, ale vše poběhalo bez komplikací. Po zodpovězení dotazu kam cestujeme, jsme dostali razítko do pasu a vyčkali příchodu průvodčího JŽ. Ten nás upozornil, že tento vlak končí svou jízdu ve stanici Novi Sad. Tuto informaci jsme se dozvěděli 3 dny před odjezdem. JŽ nepřipravily žádnou náhradní autobusovou dopravu a museli jsme se spoléhat na místní autobusové dopravce. Do Nového Sadu jsme dorazili kolem páté hodiny ráno. Venku byla ještě tma a na velkém bulváru, který vede od nádraží k centru města, byla spousta lidí spěchajících do práce a my dva s krosnami. Ačkoli jsme s sebou neměli žádnou mapu města, centrum jsme našli relativně rychle. Zašli jsme se podívat také na ruinu mostu, který zde zůstal po bombardování americké armády. Po prohlídce města jsme se vrátili zpět k nádraží, kde byl i odjezdový autobusový terminál (pokud se toto velké parkoviště takto dá nazvat). Po menší komplikaci s dorozuměním jsme nakonec zakoupili jízdenky do Bělehradu. Malou raritou je i to, že zde neexistují místenky, takže kdo dříve přijde, ten sedí. K jízdence navíc každý cestující dostane žeton, který musí před vstupem k nástupištím odevzdat zřízenci, který jej vhodí do urny (jeho pracovní vytížení bylo zajímavé). U vchodu vznikl ještě malý konflikt s mladíkem, který spěchal na autobus a omylem jsem se mu postavil do cesty. Po mé omluvě „Sorry“ se najednou otočil a rozzuřeně kráčel naším směrem. Má druhá omluva, tentokrát v češtině „No tak pardon, no“ jej sice neuklidnila, ale vzhledem k tomu, že spěchal, nechal tuto záležitost být. V klidu jsme se usadili v autobusu a sledovali počínání zdejších autobusových průvodčích. V každém jsou vždy dva (je komické sledovat, jak se navzájem v úzké uličce vyhýbají). Za Novým Sadem jsme usnuli. Probudili jsme se až při vjezdu do hlavního města. Již na první pohled je vidět, že Bělehrad je živé město. Po výstupu z autobusu jsme se museli doslova probíjet mezi davy lidí. Naším prvním cílem bylo nalezení vlakového nádraží a zakoupení lůžkové rezervace pro cestu zpět z Černé Hory do Bělehradu. Domluva byla opět komplikovaná, paní v kase neuměla anglicky a sdělení v němčině nedávalo smysl. Nakonec jsme se ale dozvěděli, že v Srbsku a Černé Hoře neexistuje žádný jednotný rezervační systém a rezervace jsou vypisovány ručně. Údajně nebylo k dispozici žádné místo k ležení. Přesunuli jsme se tedy tramvají do centra města. Tramvaje jezdí v Bělehradu staré české, typ jsme ovšem nezaregistrovali. Centrum města jsme si prošli celé pěšky a oklikou jsme se vrátili zpět k vlakovému nádraží. To už teploty stoupaly k 28°C. V nádražní restauraci jsme se posilnili několika pivy a vyčkali příjezd našeho vlaku směrem do černohorského Baru. Díky naší nepozornosti jsme málem zmeškali odjezd. Příjezd vlaku jsme očekávali na nástupiště 10, na které jsme měli z restaurace výhled, po další kontrole jsme s hrůzou zjistili, že se nejedná o nástupiště 10, ale 1L (na vině byla také zdejší tabule odjezdů vlaků, kde člověk stěží přečetl cílovou stanici a odjezd, navíc bylo vše v azbuce). Vlak jsme naštěstí stihli. Vlak R 511 Podgorica byl řazen z vozů Černohorských železnic a většinu vlaku tvořily vozy 1. třídy („dvojky“ byly řazeny pouze 2, z celkového počtu asi 8 vagónů). Po příchodu průvodčího jsme museli zaplatit přirážku za jízdu v 1. třídě (přestup do 2. nám nedoporučoval s tím, že se nedá vejít ani na chodbičku). V kupé jsme se seznámili s místními obyvateli. Bylo zajímavé pozorovat, jak se osazenstvo mění a jaké názory zde panují. Během našeho pobytu v Srbsku byli lidé milí (ne však vřelí), bavili jsme se o poměrech tam a u nás. Po přejezdu do Černé Hory byli lidé vřelejší a nestěžovali si tolik na místní poměry na rozdíl od Srbů. Neočekávaně jsme také byli během cesty kontrolování srbskou a černohorskou pasovou kontrolou. Naše dojmy se potvrdily: Srbové byli velice ostří a nesmlouvaví a naše pasy kontrolovali asi 5 minut, jakmile spatřili naše pasy Černohorci, uvítali nás širokým úsměvem a pozdravem „aha, naši bratři“ a odešli. Jeden ze spolucestujících nám ještě doporučil, kde hledat ubytování v našem cílovém městě – Sutomore. Ubytovali jsme se v hotelu Nikšič nedaleko pláže. Rychle jsme se ubytovali a vyrazili na večeři. Kolem půlnoci jsme se ještě zastavili v bistru na vynikající kebab a odebrali se do našeho pokoje spát. Byli jsme tak unaveni, že jsme si ani nepovlékli peřiny a přikryli se jen prostěradly.

Ráno (16. 9.) jsme vstávali již kolem 7. hodiny a vyrazili k trati. Tento den byla na programu návštěva Skadarského jezera a přístavu Bar. Když jsme ovšem přišli na nástupiště, vlaku jsme se nedočkali. Jízdní řád sice potvrzoval námi předpokládaný příjezd, ale vlak nepřijel. Nakonec jsme se rozhodli změnit naše plány, neodolali jsme pohledu moře a vydali se na pláž koupat. Po pár hodinách koupání jsme vyrazili hledat autobusovou stanici, protože jsme nechtěli celý den strávit u vody, ale také něco vidět. Konečným cílem se tedy stal Kotor a Budva. To už teploty začaly stoupat nad 30°C. Po pár minutách čekání autobus přijel. Byl to velice starý Mercedes. Jízdné za 50 km dlouhou cestu ze Sutomore do Kotoru vyšlo na necelé 3 €. Příjezd do Kotoru byl úchvatný, postupně jsme začali sjíždět po serpentinách k Boce Kotorské (záliv) a městu. Návštěvu Kotoru můžeme jen doporučit, ne náhodou je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Po prohlídce a občerstvení jsme se vydali zpět k autobusu. Přesunovat jsme se měli do Budvy – luxusního letoviska. Autobusové nádraží bylo naneštěstí daleko a cesta do centra vedla po prašných cestách. První pohled nás překvapil – tolik lidí jsme v září u moře neviděli nikde. To, co jsme spatřili se dá bez nadsázky nazvat masovým turismem. Budva má ovšem mimo pláží také historické centrum, které se nám velice líbilo. Následně jsme se vrátili na autobusové nádraží a čekali na spoj do Sutomore. Po hodině čekání nakonec dorazil. V Černé Hoře je velice problematické vyhledat si svůj autobus. Hlášení neexistují a člověk se řídí pouze malými tabulkami za předními skly. Rozmanitost, odkud jednotlivé autobusy přijížděly, byla obrovská. Když jsme se chtěli dostat k autobusu, zastavil nás opět zřízenec, který dohlížel na odevzdání žetonu. My jsme si jej koupit zapomněli, proto jsme v nestřeženém okamžiku přeskočili kovový plůtek a mířili k autobusu. Projížděli jsme také kolem ostrova Sv. Stefan, na který běžní turisté nesmí, a který slouží pouze hostům casina a hotelu. Po příjezdu do Sutomore jsme se pokoušeli opět zakoupit rezervace do lůžkového vozu. První pohled byl neuvěřitelný – za kasou seděl pán s knírkem, dlaní si podpíral bradu, v ruce držel cigaretu a bez zájmu odpovídal na dotazy cestujících. Když jsme přišli na řadu, nabídl nám pouze 2 rezervace do lehátkového vozu, které někdo vrátil. Nezbývalo než je koupit, protože celý vlak byl beznadějně vyprodán.

Po návratu do hotelu nás ovšem čekalo nemilé překvapení. Jakmile jsme prošli dveřmi, začala místní uklízečka křičet: „To jsou oni!“, nastalý povyk jsme nechápali a odebrali se do pokoje. Najednou přišla uklízečka (sama si otevřela klíčem) a začala nás obviňovat, že jsme ukradli 2 prostěradla (což nám došlo asi po půl hodině). Když jsme se jí snažili vysvětlit, že jí moc nerozumíme (nabídli jsme ji rozhovor v angličtině i němčině - odmítla), odmítla naši „výmluvu“ s tím, že jí moc dobře rozumíme, a že jsme zloději. Celá situace se vyhrotila, když otevřela jednu z krosen a vytáhla jedno z prostěradel (věděla, kam má jít). V tuto chvíli jsme dlužili prostěradlo jen jedno. Na místě jsme chtěli vše uklidnit tím, že prostěradlo zaplatíme. Odmítla s tím, že druhý den vše vyřešíme. Odešli jsme tedy na večeři. Cestou zpět jsme se opět zastavili na oblíbený kebab. V noci jsme si naplánovali další den a šli spát.

Ráno (17. 9.) jsme se sbalili, ještě jednou prohlédli pokoj, zda prostěradlo někam nezapadlo a vyrazili na recepci. Zde nás čekal zdlouhavý rozvor na téma: „Češi jsou zloději“. Nakonec jsme za prostěradlo zaplatili přemrštěnou pokutu 5 € (samozřejmě jsme si nechali vystavit doklad) a odešli na vlak. Tentokrát jel včas. Naší cílovou stanicí byl Virpazar. Navlékli jsme krosny a vydali se k jezeru, cestou nás zastavil příjemný stařík, s tím, zda jsme Češi (pokud člověk mluvil slovanským jazykem, automaticky jej místní považovali za Čecha) a zda se nechceme projet lodí po Skadarském jezeře (vše za 10 €). Neváhali jsme! Stařík nás vzal do auta a uháněl k provizornímu molu. Po pár minutách pro nás přijel malý člun. Při nástupu do něj (s krosnami na zádech jsme mále 2x spadli do vody, ale nakonec jsme vše bez úhony přestáli). Člun nás dovezl až k výletní lodi, která již byla na okružní cestě. Druhým problematickým momentem byl přestup z člunu na loď. Osazenstvo lodě tvořila jedna slovinská škola (všichni byli po náročné noci, takže jsme se velice bavili pohledem na jejich zničená těla a kousky, které si navzájem prováděli). Kapitán lodě nám dokonce dal ochutnat plod jedné rostliny, která roste ve Skadarském jezeře. Na oplátku jsme mu v češtině napsali milostný dopis pro jednu českou průvodkyni. Po prohlídce Skadarského jezera jsme se vydali zpět k moři, tedy do přístavního města Bar. V tomto městě není jediná pamětihodnost a v lecčem připomíná česká města (mimo palem). Usadili jsme se v pizzerii a čekali na odjezd vlaku R 9610. Jednalo se o autovlak a na úplném konci byly řazeny 4 vozy pro přepravu automobilů. Celý vlak byl složen asi z 15 vozů (část JŽ, část ŽCG). Naší největší výhrou bylo zakoupení lehátkové rezervace, protože bychom 7 hodinovou cestu ve stoje asi nevydrželi. Do našeho kupé (L6) jsme se dostali jako první. Lehátkové vozy koupily ZČG a JŽ od francouzských SNCF. Ve vozech bylo relativně čisto, ale stáří vozu bylo patrné. Během cesty si naše místa nárokovala jedna rodina s malým dítětem (zde naprosto selhal systém vydávání rezervací, protože díky absenci jednotného rezervačního systému byly vydány 2 rezervace na shodné místo), průvodčí nakonec ale volné místo pro rodinu našel a my se vzniklou situaci dozvěděli vlastně až ráno.

Do Bělehradu jsme přijeli (18. 9.) s hodinovým zpožděním. Zde jsme se začali obávat o náš spoj IC 344 Avala, který z důvodu výluky odjížděl až z Nového Sadu a nikoli z Bělehradu. Po výstupu z nočního rychlíku jsme utíkali na autobusové nádraží zakoupit jízdenky. Zde se stala osudová chyba – nevědomky jsme zakoupili jízdenku pro pomalý autobus, který nejede po dálnici („Autoputem“). Další chybou bylo, že jsme nezakoupili jízdenku až do Subotice, protože po cestě bychom vlak předjeli (toto jsme si následně spočítali). V Novém Sadu jsme ještě zoufale hledali nástupiště a náš vlak, ale ten byl už pryč, ujel nám o 15 minut. Řešili jsme tedy, co budeme dělat dále. Nakonec zvítězil návrh „stále na sever“. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme osobním vlakem do hraničního města Subotica a zde se rozhodneme co dále. V Novém Sadu jsme potkali skupinku Čechů, kteří řešili stejný problém. V osobním vlaku ubíhala cesta pomalu a mohli jsme si tedy v klidu prohlédnout srbský venkov. Čím více jsme se blížili na sever, tím více klesala teplota. Minulou noc jsme odjížděli od moře, kde bylo přes den 30°C (večer 23°C) a v Novém Sadu nebylo více než 12°C. Po příjezdu do Subotice jsme se setkali s dalšími Čechy (ti cestovali zase z Albánie a Makedonie). Najednou bylo v srbské železniční stanici Subotice více Čechů než Srbů. Po dohadech nakonec zvítězil plán přesunout se taxi na hranici a dále pokračovat do Kelebie. Místní taxikáři situace využili a každému účtovali zvláštní taxu (5 € / osoba). Vystoupit jsme ovšem museli před hraničním přechodem. Taxikáři totiž neměli víza pro vstup do EU. Hranice jsme tedy probíhali pěšky mezi auty. Srbská kontrola proběhla rychle a bez problémů a maďarský celník se nás pouze zeptal, zda nepašujeme drogy nebo zbraně. Po naší záporné odpovědi jsme byli vpuštěni do Maďarska. Naším cílem bylo stihnout osobní vlak ze stanice Kelebia do Budapešti. To už se velká česká skupina začala trhat. Zůstali jsme čtyři. Hned za hranicí se nám podařilo zastavit dodávku směřující do Vídně (nádraží bylo totiž velice daleko a pěšky bychom odjezd vlaku nestihli). Řidiče jsme požádali, zda by nás nevezl do Kiskunhálás, kde jsme s jistotou věděli, že zde vede trať. Po půl hodině jsme se ocitli na nádraží. S úlevou jsme zjistili, že vlak ještě neprojel. Po krátkém čekání jsme nastoupili a nechali se převézt do Budapešti. Příjezd byl tentokrát na Josefváros pályaudvár. Tramvají jsme přejeli na nádraží Keléti. Po krátké večeři jsme počkali na noční rychlík R 374 Pannonia do Prahy. Vlak byl opět přeplněný, ale všichni postupně cestou do Györu vystoupili. Posledním zajímavým okamžikem byla akce slovenské a maďarské pohraniční policie, která zakázala vstup třem rumunským ženám na slovenské území. Na Slovensku jsme měli ještě obavy z průvodčího, protože jsme měli jízdenku přes Szob a nikoli přes Rajku, ale ten nakonec nepřišel (z Rajky až do Kút), takže jsme po pasové kontrole v Břeclavi usnuli.

Nakonec jsme se rozloučili v Kolíně (19. 9.) – kolega přestupoval na osobní vlak do Čelákovic a já pokračoval dál do Prahy. Venkovní teplota v půl šesté ráno byla 2°C.

Fotografie budou následovat


CSPSV | 13.12.2005 (20:04)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Súvisiace správyopen/close

Ďalšie z rubriky Reportáže

Ďalšie z regiónu Maďarsko Srbsko


registrovaný užívateľ Mironic  mail  
21.08.2006 (23:21)  
Měli by jste se více zajímat o navštívená místa. V městě Bar je spousta pamětihodností, navíc nedaleko něj je Stari Bar, památka 1.kategorie.

Škoda, že v článku není více postřehů z oné krásné trati Bar-Virpazar-Beograd, je na ní 230 tunelů a 250 mostů.
registrovaný užívateľ kouba
15.12.2005 (9:34)  
Budou v roce 2006 fipky do itálie
registrovaný užívateľ Buri
14.12.2005 (14:12)  
Jenom o ostrove sv. Stefan bezni turiste na nej mohou, ale jen v urcite hodiny.
registrovaný užívateľ Kuba
14.12.2005 (11:21)  
Do Švýcarska jsem chtěl jet letos, ale nějak to nevyšlo, ale přiští rok si to nenechám ujít a určitě tam pojedu. Před dvěma roky jsme s kámošema měli cestu po Rakousku a Itálií a bylo to super a Švýcarsko si určitě nenchám ujít. Ještě uvažujem že to protáhnem až do Francie.
registrovaný užívateľ gapa
14.12.2005 (7:47)  
To Martin: Já jsem na cestování taky sám. Ale cizina je pro mě občas drahá.Příští rok bych rád je Švýcarsko,ale nemám s kým.Máš-li zájem, ozvi se.
registrovaný užívateľ Martin
13.12.2005 (21:34)  
Taky bych chtěl tahle vyrazit ale nemám nikoho kdo by byl ochoten do toho jít.
registrovaný užívateľ phptt
13.12.2005 (20:58)  
hmm... hezký článek.Něco podobnéo jsem zažil i já před rokem,ale bylo léto.

Komentáre vyjadrujú názory čitateľov.
Redakcia nenesie žiadnu zodpovednosť za ich obsah.

- dopisovateľ alebo člen ŽP, - editor alebo admin ŽP

Pridať komentár
Komentáre môžu vkladať iba registrovaní užívatelia.
Pred vložením komentára je potrebné se buď prihlásiť, alebo zaregistrovať.
Prihlásenie
 
 
  
 
   Zaregistrovať sa

© 2001 - 2018 ŽelPage - správcovia


Info
informacni okenko