Řím - Jel jsem na několik týdnů za kamarádem do Říma a přemýšlel jsem jak se tam nejlépe po kolejích dostat. Většina lidí jezdících do Itálie vlakem, se kterými jsem mluvil, doporučovala cestu přes Wien. Je to z jednoho důvodu, pokud si člověk koupí integrovanou mezinárodní jízdenku, přijde ho průjezd Rakouskem (Hohenau - Tarvisio) na mnohem méně peněz, než dostávat se do Itálie přes Německo a Brennero. Tento problém jsem však neřešil, poněvadž jsem si koupil jako vždy 2 zónový Interrail.

Od cesty, byť pouze s jedním přestupem, přes Wien a Tarvisio mě odradila jakási záhadná přirážka na rakousko-italské hranici v Tarvisiu, vybíraná ve vlaku a prý činící něco přes 600 Kč!

Vyrazil jsem tedy 20.6.2003. Moje cesta začala kousek od domova na nádraží Praha-Smíchov. Ve 14:34 jsem měl vyrazit IC 150 Karlštějn směr Nürnberg. Vlak však přijel se zpožděním 10 min. Nastoupil jsem, pohodlně se usadil a těšil se na dlouhou cestu. Sotva jsme ale dorazili do stanice Praha-Radotín, odstavili nás z mě neznámého důvodu na vedlejší kolej. Tady jsme čekali dalších 10 min. Potom jsme se konečně rozjeli, cosi mi říkalo, že tato cesta bude velmi akční.

Do Plzně jsem dorazil (připomínám, cestoval jsem sám, jak už tomu tak bývá) s 15 min zpožděním, tedy v 16:10. Vlak se ve stanici zdržel určitě méně než plánovaných 5 min a vyrazil dál. Jenže pár kilometrů za Plzní přišel průvodčí a omlouval se nám (v kupé jeli se mnou nějací Američani), že nám zapomněl říci, že za chvíli musíme vystupovat. Důvod byl prostý, mezi Kozolupy a Mariánskými Lázněmi byla výluka, tedy náhradní autobusová doprava.

Zastavili jsme na velice zarostlé vedlejší koleji před staniční budovou a pozvolna se celý vlak začal přesouvat do přistavených autobusů. Vybral jsem si ten, který se rozpadal co nejméně, ostatní byl hotový šrot... V koloně jsme vyrazili po staré silnici na Stříbro a pak na Planou a Mariánky. V Mariánských Lázních již čekal vlak ve stejném řazení. Musím říct, že celý přesun nám dal zpoždění dalších 50 min!

Tudíž jsem vyrazil z Mariánek ne 17:01, ale 18:06. Celý plán mojí cesty se začal hroutit. S 1h05 zpoždění mi bylo jasné, že to ani německý dieslák z Chebu do Norimberka nemůže zachránit. Mohl jsem tolerovat zpoždění pouze 10 min. Plán byl takový, že po příjezdu IC150 v 19:18 do NUR vyrazím v 19:34 IC 2321 přes Ingolstadt do Mnichova (příj. 21:34). Byla to totiž poslední možnost jak se dostat ten den do Mnichova včas a příplatku za ICE (který činí pro NUR-MUN 6,30 EUR).

Nicméně do Chebu vlak dorazil rovněž se zpožděním 1h05. Logicky se muselo přidat během přepřahu další zpoždění cca 10min. Z Chebu jsem vyrazil ne 17:37, ale v 18:50. Již mi bylo jasné, že budu muset jet do Mnichova ICE 883 ve 20:28 z Norimberka, pokud ho vůbec stihnu.

Mezitím přišel německý průvodčí a štípnul mi první políčko v Interrailu. Ukazoval jsem mu rezervačku do NZ 289 s odjezdem z Mnichova ve 23:39. Naprosto bez řečí mi štípnul rail i na hlavní stránce a ze zadu kontrolního kuponu mu napsal jakýsi text v němčině (německy neumím). S tím mám prý v NUR skočit na kasu a dostanu rezervaci s příplatkem na ICE NUR-MUN zdarma, jelikož zpoždění dosáhlo takové hranice, že již pro mne jiné zpoždění neexistovalo. To je servis DB!

Mezitím dieslák musel doslova trhnout rychlostní rekord. IC 150 dorazil do NUR přesně ve 20:05. Stáhnul zpoždení na "pouhých 47 min"! S dobrou náladou, že se poprvé svezu ICE a navíc, že nebudu muset v Mnichově čekat 2 hod, ale jen hodinu, jsem i s kufrem vyrazil z peronu do mne již dobře známé nádražní haly. Je mimořádně krásná. Zastavím se tu pokaždé, když mám čas při cestě z/do Francie. Na tomto nádraží si už připadám jako doma, proto jsem v klidu došel ke kase v historické části a předložil svůj Interrail.

Mimochodem pěkná buchétka v pokladně, která mluvila dokonce francouzsky mi bez obtíží v mžiku vystavila jízdní doklad do ICE 883 s odjezdem ve 20:28. Když jsem došel zpět na nástupiště, dal jsem jeden Budvárek. Asi 5 minut před plánovaným příjezdem naskočilo na informační tabuli: "zpoždění více než 60 min". To byla doslova facka! Začal jsem přemýšlet, jaké zpoždění si můžu dovolit abych stihnul NZ 289. 60 min=OK, 70min ještě ujde, víc=průser.

Říkám si, ICE a také zpoždění, co je to za pitomost? Ještě čekám asi půl hodiny, a pak se rozhodnu přebukovat. Volím ICE 1613 s plánovaným odjezdem z NUR ve 21:36 a příjezdem do MUN ve 23:22. Jdu tedy zpět k pokladně a jen v duchu doufám, že tohle ICE pojede na čas. Opět zajdu k příjemné francouzsky mluvící slečně a vysvětluji jí svůj problém. Ona jen původní jízdenku zkartovává a vystavuje novou na ICE 1613. Zároveň mi vysvětluje příčinu zpoždění. ICE 883 jelo po VRT z Hannoveru přes Fuldu a byla tam prý hlášena bomba. Zatímco ICE 1613 jede od Berlína přes Leipzig a Bamberg. Zatím na čas. V každém případě mě ujišťuje, že kdyby došlo k další mimořádné situaci, mám si od průvodčího v ICE 1613 nechat proti rezervaci do NZ 289 potvrdit do Interrailu případné zpoždění.

Proti těmto dvěma dokumentům prý dostanu ZDARMA noc v ICE Hotelu v Mnichově na nádraží a rezervaci na nejbližší ranní spoj směr Firenze. To by se u nás opravdu stát nemohlo!

Nicméně usazuji se do výše jmenovaného ICE a ve 21:36 vyrážím směr Mnichov. Je to nádherné svezení. Sice tady jede pouze po normální trati, ale stojí to za to. Interiér je značně luxusní, např. v porovnání s TGV. Naproti tomu komfort jízdy je o něco horší než v TGV. Víc to drcá, ale to je asi dáno systémem pružení. Informační panel s přestávkami ukazuje okamžitou jízdní rychlost, která kolísá mezi 130 - 160 km/h. V každém případě do Mnichova doráží ve 23:12, tedy dokonce o 10 min dříve než má v jízdním řádu. Mám tedy čas, abych se v klidu přesunul k NZ 289.

Squadra cestujících je různá. Najdeme tu dost obchodníků vracejících se domů, ale také dost lidí jedoucích na můj vlak či druhý EN jedoucí do Budapešti nebo Záhřebu. Když přicházím ke svému vlaku, zjištuji, že můj sedačkový vagon (je tu zařazen jeden jediný) je až za lokomotivou, proto jdu dopředu podel celého vlaku. Vůz je již skoro celý zaplněn, ale moje sedačka je rezervována a prázdná. Za povinnou rezervaci, kterou jsem kupoval dle doporučení již měsíc před odjezdem. jsem zaplatil 4 EUR. Po nástupu do vagonu jsem ale trochu zklamán. Vozy jsou sice německé, ale jsou to pěkné vykopávky. Představoval jsem, si že to bude nějaké Bmz, ale tohle je bůhví co, sedačky jsou rovné tvrdé. V kupé se mnou sedí 5 buchet z Hamburku, tak je alespoň o zábavu postaráno. Tentokrát konverzuju anglicky. Dvě z nich vypadají jako velice kvalitní materiál :-) Všechny jedou do Verony a jsou na cestu vskutku dobře vybaveny. Nabízejí mi ať si s nima dám vodku. Mezitím vyrážíme a přesně včas. Popíjíme, ale asi nejsou tak trénované, a proto zachvíli usínají a mám po zábavě... Když projíždíme Innsbruck Hbf, tak konečně usínám také.

Moc se na tom prkně spát nedá a proto se něco po 4:00 probouzím a zjištuji, že už jsme minuli Trento. Vůz samozřejmě není klimatizovaný. Na italské straně Alp už je pěkné dusno a horko i v tuto ranní hodinu. Všude cítím obroušené železo-vlak neustále brzdí. Koleje totiž od Brennera až do Verony permanentně a s nezanedbatelným gradientem klesají. Jede naprosto přesně. Stačil jsem ale zaregistrovat, že italové tratě asi moc stavět neumí. Kvalita železničního svršku značně zaostává za kvalitou našich nebo německých koridorů. Mezitím musím moje německé spolucestující budit, aby stihli ve Veroně vystoupit. Je tu úvrať, a proto se přepřahuje.

V 5:45 vyrážím z Verony. Vlak najíždí na jakousi spojovací trať přes Nogaru a S. Felice sul Panaro. Je to jednokolejka, na značné části jsou ještě dřevěné pražce. Sloupy trakčního vedení snad pamatují Mussoliniho... Pádská nížina kam oko dohlédne. V jednom místě přejíždíme po značně rozvrzaném mostě koryto řeky Pád. Nicméně v tuto dobu tu teče pouze skromný potůček.

V 7:34 přijíždím na nádraží Bologna Centrale. Obrovská železniční křižovatka. Sjíždí se tu několik tratí z různých směrů. V běhu tu jsou nějaké stavební úpravy kolejiště, ale vše běží italským pracovním tempem. No kdy by při teplotě 30°C makal... Po odjezdu z Bologny už vlak najíždí na o několik tříd lepší dvoukolejnou elektrickou trať směr Firenze. Je to jedna z nejkrásnějších částí cesty. Apeniny se tu zvedají doslova z ničeho. Na kopcích je bujná vegetace, vinohrady a klikaté cestičky po úbočích. Jak se dozvídám z rychlostníků, sypeme to tudy 140 km/h. Ovšem vysokorychlostní Eurostar*Italia ETR 500 tudy mohou jet až 175 km/h. Cestou projiždíme dva tunely Galleria di M. Adone 7,2 km a Galleria d'Appennino 18,5 km. Docela slušné délky! Ale dle typu ostění tu ty tunely už musejí existovat dost dlouho. U města Prato na druhé straně masívu čekáme asi 20 min než nás minou v krátkých intervalech za sebou tři ETR 500. Na nádraží Fizenze S.M.N. doráží NZ 289 v 9:00, což je ještě o 10 min dříve než oproti jízdnímu řádu. Vystupuji.

Ve Firenze je ještě větší vedro. Na nádrží panuje pěkný mumraj. Ještě, že nemusím hledat pokladnu. V Čedoku jsem si koupil příplatek s místenkou na Eurostar*Italia ES*9427 s odjezdem do Říma v 9:54. ES* je totiž povinně místenkový vlak jako TGV či ICE. Za 300 km cesty jsem zaplatil v Praze 8 EUR. ETR 500 přijíždí včas skoro všichni co přijeli z Milána, atk vystupují, ale k mému překvapení se vlak opět pro směr na Řím skoro celý zaplňuje. Interier je laděný v zelené barvě italských železnic. S asi 10 min zpožděním se celá dlouhá mohutná souprava rozjíždí. V opačném směru než přijela z Milána. Na Firenze S.M.N. je úvrať. Projíždíme Firenze C.M. a kousek za městem je odbočka z běžné trati na VRT. Přejíždíme krátký most a ihned do pěkně dlouhého tunelu. Tlak v uších značně stoupá, navíc se potkáváme s protisměrem. ETR 500 citelně akceleruje a po vyjetí z několik kilometrů dlouhého tunelu má již cestovní rychlost 250 km/h. Jedeme po kopcích nad řekou Arno, daleko od původní trasy, naprosto neobydlenou krajinou. A tunel, prásk, tunel, prásk... Je to slušný záhul na ušní bubínky, ale je to nádhera. Cítím se báječně, vždy když se pohybuji rychlostí větší než 200 km/h, naplní mě to naprosto jedinečným pocitem a je jedno, jestli je to ve vlaku nebo na palubě Audi A8. Pořád se sřídají krátké tunely s volnými prostory. Řekl bych že tak 50% této VRT je zatunelováno.

V jednu chvíli vlak jede po estakádě nad údolím, kříží dálnici a starou klikatící se trať v údolí říčky. 300 km vzdálenost překonáváme za 1h36 a na Roma Termini doráží ETR 500 přesně v 11:30. Jsem skoro na místě. Ještě mě čeká krátká cesta do městečka Frascati, kde budu bydlet...

Po příjezdu na Roma Termini vystupuji z ES* a vydávám se hledat můj vlak do Frascati. Dle předběžných informací má jet z nástupiště 26. ES* přijel na nástupiště 4, proto vyrážím na druhou stranu. Jen pro ty, kdo to v Římě neznají, toto nádraží je slepé, stejně jako naše Masaryčka, tudíž všechny pokladny a infotabule jsou na začátku. Protože ve Firenze jsem to měl do vozu kousek, tady na Termini jsem v opačné situaci, a tak se vydávám s kufrem drkotajícím po nerovné dlažbě na cca 400m dlouho pouť ke konci kolejí. Venku je 36°C ve stínu. Na tabuli si ověřuji, že "Treno Regionale" do Frascati jede z nástupiště 25. Musím proto dojít nejprve do západního cípu nádraží, a pak zpět 400m. Tohle nástupiště je krátké, umístěné na konci dlouhých nástupišť pro dálkové vlaky.Tento přesun mi zabral asi 15 minut. Do odjezdu zbývá 5 min. Je sobota poledne a nahoru do kopců nejede nikdo. Jsem tím trochu překvapen. Navíc ve vlaku jsou řazeny pouze klimatizované vozy 1.třídy! Docela slušný luxus na 23 km regionálním vlakem... Proto se ptám průvodčího, jestli jsem tu správně. On mi vysvětluje, že původní souprava se porouchala, a proto museli nasadit tyto vagony z Leonardo Expresu normálně jezdícího Roma Termini - Roma Aeroporto Fiumicino. Prý se jedná fakticky o 2. třídu.

Když se vlak rozjíždí, překvapuje mě, že ani nechce vidět na co vlastně jedu, prostě žádná kontrola jízdenek...

Vyjíždím z Termini. Všude okolo je vidět čilý stavební ruch. Celý římský uzel prochází rozsáhlou modernizací spojenou se zaústěním nové VRT pro ES* ze směru od Napoli. Trať je zpořátku 4 kolejná, přejíždíme spojovací trať mezi Roma Tiburtina a Roma Ostiense. Po několika kilometrech se trať dělí. 2 koleje odbočují vlevo (ty vedou do Napoli po pobřeží) a posléze mostem překračují moji trať doprava a ve velmi ostrém úhlu se pozvolna vzdalují. Trať je dvoukolejná až městečka Ciampino, v jehož katastru leží stejnojmené římské letiště. Je to fakticky druhé římské mezinárodní letiště. V Ciampinu se trať dělí na čtyři směry. Jedna 2 kolejná trať vede na město Caserta, jedna 1 kolejná na Velletri, druhá 1 kolejná na Albano a ta třetí 1 kolejná do Frascati. Tahle trať je pozoruhodná dost drastickým stoupáním. Na 10 km mezi Ciampinem a Frascati překoná výškový rozdíl cca 300 m. Je samozřejmě elektrifikována, ostatně jako všechny tratě v okolí Říma. I když sloupy opět pamatují doby minimálně mezi dvěma světovými válkami.

Trať se klikatí mezi proslulými vinicemi Frascati. Tato oblast na kopcích je poměrně hustě osídlena a nazývá se Colli Albani. Nádraží ve Frascati leží ve výšce přes 400 m n.m. Pro info Roma Termini pouze 40 m! Je to znát, protože kvílení trakčních motorů je nepřeslechnutelné. Vlak vzdálenost z Roma Termini až sem ujede za 28 min. Trať tady končí. Nádraží kdysi bývalo větší, ale dnes je z něho záchytné parkoviště a zbyla jen jedna jediná kolej. Odsud je nádherný výhled dolů na celou římskou aglomeraci, zvláště večer. V průběhu následujících dní tuto cestu absolvuji prakticky každý den, někdy i dvakrát.

Standardně zde jezdí poměrně staré 4 vozové elektrické pantografové jednotky. Musím naskenovat foto. Při cestě dolů jede vlak pouze samospádem a prakticky pořád brzdí. Všude je opět cítit zápach obroušeného a spáleného železa.

V Římě je toho samozřejmě hodně k vidění, ale to je lepší vidět na vlastní oči, proto se v tomhle článku soustředím spíše na praktické stránky cestování.Pokud si někdo budete chtít koupit na Termini jízdenku, můžete čekat i hodinovou frontu. Díky turistům jsou téměř všechny přepážky permanentně zaplněny a to tu jich je dost... Naštěstí jsem problém s kupováním lístků díky Interrailu nemusel řešit. Je možno využít i četných automatů akceptujících jak bankovky tak euro mince. Pokud má člověk v Itálii Interrail, může jezdit zcela bez poplatku těmito vlaky:

• Regionale (Os)
• Diretto (R)
• Inter Regionale (Sp)
• Expres

Pro ostatní vlaky se musí platit určitý příplatek, jedná se o:

• InterCity
• EuroCity
• InterCity Notte
• EuroNight

tento příplatek je shodný pro všechny tyto čtyři kategorie vlaků. Skládá se z určité servisní paušální části a pak z části za projeté kilometry. Vůbec Itálie je tímto specifická, protože jinde v Evropě se za tyto vlaky k Interrailu od sezony 2002/2003 nic neplatí.

Specilání kapitolou se Eurostar*Italia, který je zaprvé povinně místenkový, zadruhé se k Interrailu platí ještě vyšší příplatek než u předchozí kategorie vlaků. Za ES* jsou považována Pendolina ETR 450 a 460 a vysokorychlostní ETR 500.

Jednoho dne jsem se rozhodl vyrazit na prohlídku Napoli. Vyrazil jsem ráno v 8:49 Diretto 2387 z Termini. Na těchto vlacích jezdí interierově dost nevzhledné vagony. Bez klimatizace, sedačky s plastovými boky a podivných tvarů a s koženkovým tvrdým záhlavníkem. Max. rychlost vozů je 160 km/h. Trat mezi Římem a městem Cisterna di Latina už disponuje něčím, co by se dalo nazvat pružné uložení. Zbytek trati až do Napoli má standardní svršek. Rychlost se bez ohledu na svršek pohybuje mezi 130 a 160. Nutno říct, že pokud to vlak s otevřenými okénky kalí 160 km/h tunelem po kolejích s původním svrškem, je to naprosto ohlušující bordel. Trať vede více méně, pobřežními nížinami, jen mezi městy Priverno a Formia, prochází jedním tunelem do nitra vysokého pohoří a dalším tunelem dlouhým cca přes 7 km opět ven k moři. Přijíždím na nádraží Napoli Centrale. Tímto se ocitám prakticky v nejtěsnějším centru města. Pro návštěvu je to učitě lepší než jet na Napoli Campi Flegrei. Všude je plno bezdomovců a to i v poledne. Je to asi nejhorší nádraží, které jsem na svých cestách po Itálii viděl.

Po celodenní prohlídce města se k večeru vracím zpět do Říma. Jsem dost unavený, celý den bylo opět přes 35°C ve stínu. Chci se cestou domů trochu prospat, protože mě večer čeká velká party ve Frascati. Jenže v Diretto by to nejspíš nebylo možné... Proto si beru IC 596 z odjezem v 16:36. Musím však jít nejdříve k pokladně koupit příplatek. Říkám si, že to bude tak max. 3 EUR, ale pokladní na mě nakonec vysype sumu 6,41 EUR za 214 km. No, je to dost, ale beru to. Přicházím na peron, vlak už je přistaven. Vozy jsou zvenku sice označeny jako "B" ale ve skutečnosti nachlup stejné jako české "Bmz". Vybírám si proto naprosto prázdné kupé. Klasika - rozkládací sedačky, tak ihned si dělám z nich postel, sundavám boty a jdu schrupnout. Najednou mě však vzbudí prudké brždění. Vlak stojí v horách za městem Formia. Venku není skoro vidět. Všude dým a oheň. To hoří okolní vegetace... Požár zasáhl i trať, a proto musel být přerušen provoz. IC 596 tu stojí více než hodinu. Když už je požár pod kontrolou, může vyrazit. Na Termini nakonec doráží se zpožděním 50 minut. Italové z důvodu četných slepých nádraží využívají i na vlacích IC řídící vozy.

Jiný den chci navštívit antické město Tivoli, cca 60 km od Říma. Je pozoruhodné vilami římských císařů, "Villa Adriana" a "Villa Gregoriana". Do Tivoli je však možné dostat se pouze z nádraží Roma Tiburtina. A protože z Termini na Tiburtinu běžně žádná příměstská linka nejezdí, musím jet za 0,67 EUR metrem. Vystupuji z metra a opět musím projít kolem smrdutých a žebrajících bezdomovců. Většina zázemí tohoto nádraží je pod zemí. Venku jsou pouze nástupiště. Můj vlak Diretto 2374 jede až z toho nejzaššího peronu. Dle jízního řádu nemá nikde stavět a jet bez zastávky až do Tivoli. Jedná se o vozy již vyzkoušené během cesty do Napoli. Ve 14:04 vyrážím. Projíždím kolem rozsáhlého odstavného nádraží, které je situováno mezi Tiburtinou a Termini. Odtud je trať pouze jednokolejná s dřevěnými pražci. Všude okolo jsou vidět monumentální stavební práce na zaúsťování nové VRT od Napoli, které jsem se již zmiňoval. Až to bude hotové (prý v roce 2005), trať vyrazí z Termini přes odstavné nádraží a depa po estakádě, překříží tuto starou trať vedoucí na Tivoli a pak soustavou několika tunelů bude vyvedena až za hranice Říma. U stanice Tor Sapienza je menší lesík. Ze strany od Říma ještě není ani kopnuto.

Jaký je můj údiv, když vidím na druhé straně prakticky hotovou nadupanou VRT, s osazenými sloupy vedení, úplně novou měnírnu, jen vše zatím bez drátů. (později zjištuji, že na úsek po území Říma nemohly FS velmi dlouho získat stavební povolení, proto došlo k takovým disproporcím při budování).

Tady se moje trať od trasy VRT odchyluje a začíná pozvolna stoupat do hor. Za městečkem Guidonia, nabírá stoupání a zakousává se do velmi úzkého údolí. Stoupání je ještě prudší. Poté vlak zastavuje ve stanici Palombara. Pak projíždím tunel a soustavou viaduktů a talších kratších tunelů se dostávám až do stanice Tivoli. Je situována na opačné straně řeky, než je město, a proto je třeba přejít most.

V Římě již delší dobu existuje to co se u nás ČD snaží tak nějak zavádět, ale prakticky to zatím vůbec nefunguje Jsou to metropolitní linie. Intervaly, provázanost, přestupy, technika - prostě vše je sladěno dokonale. Než přistoupím k podrobnějšímu popisu, tak se musím zmínit, že v Římě je toto fungování podmíněno nejspíš tím, že železnice zde hraje páteřní roli v dopravě. Existují tu sice dvě linky metra, ale to bylo v centrální části postaveno již za Mussoliniho, který nebral ohled na starořímské památky, a tak se stavělo kde nařídil... Tady prostě není možné kopnout hlouběji do země, jelikož vždycky člověk na něco narazí. Proto tu zbývá pouze povrchové řešení a tím je železnice. Železnice v Římě tvoří jakýsi okruh který má od západu k serveru cca 270°. Od stanice Roma-Aurelia vedou koleje přes Roma-St.Pietro, Roma Trastevere, Roma Ostiense, Roma Tuscolana (za touto stanicí je odbočka na Roma Termini) až na Roma Tiburtina a dále pak k severu směrem na Orvieto a Firenze. Z Roma Trastevere je odbočka směrem na Aeroporto Fiumicino. Z Roma Tiburtina je možno jet směrem na Tivoli. Z Roma Termini vedou linky do Velletri, Albana, Frascati, a vedeno přes Trastevere a Aureliu do města Chivitavécchia. Vlaky jezdí s intervaly 10 až 20 minut. Hlavní linku tvoří M1, která je vedena z Aeroporto Fiumicino do Fara Sabina-Monteli. Ta jako jediná nezajíždí na Termini. Z Termini jsou vedeny všechny ostatní s tím, že ve směru na jih je zajištěna přestupní vazba na Roma Ostiense nebo Roma Tuscolana. Vše z výjimkou linky do Frascati a Velletri ja zajištováno moderními klimatizovanými dvoupodlažními soupravami podobným našim "ešusům". Bohužel nevím co je to za typ, ale dá se to najít na stránkách FS. Jen vím, že komplet soupravu navrhoval známý designér Pininfarina (jehož dílem je i Peugeot 406 Coupé). A tak to také vypadá, nadčasový i když trochu ujetý design. Z venku je lepší italská jednotka zevnitř se i zdá lepší ešus. Sedačky v tomhle italském vlaku nejsou příliš pohodlné. Všude samozřejmě displaye a ústní hlášení příštích zastávek... Co je pozoruhodné, že i v příměstské jednotce mají vakuová WC, a proto si lze sedět na míse třeba celou cestu (jednou mi bylo blbě, tak jsem to upotřebil) bez následků pro okolí. Já osobně jsem hodně využíval při svých cestách za koupáním k moři trať vedoucí z Roma Aurelia přes Maccaresse směrem na Chivitavécchia. Vystupoval jsem v Ladispoli, turistickém letovisku, které není jinak nic moc, ale na koupání a ležení na pláži bylo více než vhodné... Právě úsek z Roma Aurelia do Maccresse ve starších mapách nenajdeme. Nevím kdy byl postaven, každopádně to ale muselo být někdy koncem 90. let. Vede mírně zvlněnou krajinou směrem k moři. Při své délce cca 12 km hodně zrychlil dopravu z Říma tímto západním směrem. Je to prakticky jedna dlouhá linka v mapě a podle toho to také vypadá ve škutečnosti. Je třeba projet 4 tunely a minimálně 3 zářezy jednu malou estakádu atd.. Přiměstské soupravy tu jezdí 140 km/h, IC a Eurostar*Italia má stanoveno 180 km/h, pro cargo platí 135 km/h.

Jeden den vracejíc se z koupání v na nádraží v Ladispoli jsem si na přístí den naplánoval cestu na prodlídku Firenze. Chtěl jsem vyrazit ráno Eurostarem a večer zpět. Počítal jsem, že za tuto časouvou úsporu dám na příplatcích k Interrailu dohromady tak 16 EUR, což se určitě vzhledem k ušetřeným minimálně 3 hodinám za cestu"tam a zpět"vyplatí. Bude to levnější než platit hotel na noc ve Firenze. Přijdu na pokladu a říkám, že chci rezervaci k railu na ranní ES*9432 v 9:30 z Roma Termini do Firenze S.M.N. Chtel vidět můj Interrail a pak vybalil sumu 15,13 EUR. To ve mě trochu zamrazilo, vzhledem k tomu, že s takovou sumou jsem počítal za obě cesty. Ale kupuji, čas je důležitější. Zdálo se mi to dost divné, jelikož když jsem si kupoval stejnou trasu u nás zaplatil jsem 8 EUR. Pro zpáteční cestu jsem byl rozhodnut jet něčím jiným než ES*, byť to bude trvat déle. Když je venku tma, tak je přece jen lepší sedět ve vlaku, a proto jsem už večer tak na spěch neměl.

Druhého dne jsem v 11:05 přesně dorazil Firenze S.M.N. Nádraží je pojmenováno podle stejnojmenné blízké katedrály Santa Maria Novela. Firenze je pěkné město jako celek, navštívil jsem tam mnoho lokalit, ale co stojí určitě zato, je pohled z věže Giotto - celé město je jako na dlani a s okolními horami tvoří nádherné panorama. Ten den bylo na sever od Říma ještě větší teplo než na jihu a proto zde teploměr ukazoval 42°C ve stínu. Byl to dost vyčerpávající den. Proto jsem již v 18:00 vyrazil EC 85 Michelangelo zpět do Říma. Tomu však předcházelo zakopení příplatku 7,64 EUR Lepší než platit za ES* a tohle EC složené výhradně z německých a italských Bmz překoná vzdálenost 316km se zastávkou v Arezzu za 2h02, což"vůbec není špatný výkon."Jaké bylo mé udivení když"vlak nakonec z Firenze odjížděl se zpožděním 20 min a do Říma dorazil na minutu přesně. Kde je hranice v možném nahánění?...

Po třech týdnech pobytu jsem se musel vydat na cestu domů. Zvolil jsem EN 286 Capri. Poučen všelijakými komplikaceni z příplatky v těchto vlacích vyšší kvality jsem řádně studoval tarifní podmínky a dokonce se ptal na informacích na Termini. Bylo mi řečeno, že konkrétně v tomto vlaku se k Interrailu v případě mezinárodní relace žádný příplatek neplatí. Ve vnitrostátní dopravě by se platil příplatek za IC přestože se ve skutečnosti jedná prakticky o ICN. Ve 21:37 jsem tedy nastoupil do EN 286 a vydal se na 961 km dlouhou noční cestu do Mnichova. Po asi 30 min jízdy přichází první četa průvodčích a kontroluje můj rail. Vidí vypsánu relaci Roma Termini Munchen Hbf a nic nenamítá. Vlak je pro sezení vybaven vozy Bmz a tak vidinu přijemného spaní kazí jen zcela zaplněné kupé. Jedou tu se mnou dva businessmani jeden němec a jedna holka. V půlnoci přijíždíme na Firenze C.M. Holka a jeden businessman vystupuje ale zato přistupují 2 starší babky. Také se mění četa průvodčích... Opět vyrážíme, za 15 min přichází druhá četa. Opět chce vidět všechny jízdní doklady, ale tentokrát je tu nepochopitelný problém. Ten italský busessman jedoucí do Bologny se mě zastává a vysvětluje průvodčí o co tady jde, že ty před nimi nic takového nepožadovali. Jde tu o to, že chtěla vidět příplatek za IC. Přes italského businessmana jsem argumentoval tím, co jsem si již předtím v Římě zjistil. Byla neústupná, vyděla vypsanou relaci a řiká: "Takže Brennero hranice, 11,67 EUR" Ještě chvíli jsem se s ní hádal ale nakonec jsem to musel zaplatit a na památku mi vyjela z ručního počítače stvrzenku na relaci Roma Termini - Brennero 764 km za 11,67 EUR. V 1:20 jsme dorazili jsme do Bologny, všichni vystupují a zůstávám pouze já a ten němec jedoucí také do Mnichova. Rozkládáme sedačky a jdeme spát. Jenže v Bologni se opět vyměnila četa průvodčích, a proto sotva se rozjedeme přichází další tentokrát již třetí kontrola. Říkám si, že tentokrát to budu já, kdo bude mít trumfy v ruce. Předkládám Interrail a tentokrát chlápek po mě chce příplatek. Dělám, že ho nemám a chci celou situaci vysvětlit, ale on že nic, že se se mnou o tom odmítá bavit, že mám zaplatit. Ještě chvíli se dohadujeme a když u sahá po počítači, tak mu předkládám již zakoupený doplatek. Dost nasraně odchází a my jdeme spát. Budím se ráno v 5:00, venku svítá. Nechci si totiž nechat ujít Fortezzu a Brennero s okolími alpskými vrcholky za bílé dne. Vlak prudce stoupá. Na několik minut stavíme na hranici. Pak se rozjíždíme směrem do"Rakouska. Tady už je docela hnusné počasí. Přichází rakouský průvodčí, tady bez komplikací a klesáme do Innsbrucku. Trať je tu již od poslechu mnohem lepší naž na italské straně. Nové sloupy, pružné uložení, betonové pražce atd...

V 8:31přesně přijíždíme do Mnichova. Nemám moc času. Abych stihl IC 151 z"Norimberka do Prahy, musím jet ICE 1610 v 8:49. Takřka instinktivně vyhledávám pokladu. Naštěstí tam není moc lidí, kupuju příplatek za 6,80 EUR a s drkotajícím kufrem na kolečkách sprintuju k mému ICE. Odjíždíme přesně do Norimberku přijíždím"také přesně v 10:28. Vlak zastavuje u stejného peronu u kterého je přistaven IC 151. Odjezd je na minutu přesně v 10:32. Tentokrát bez komplikací"přijíždím v 15:25 na Smíchovské nádraží."Tentokrát 1506 km za 17h 48min je velice slušný cestovní čas. Taková byla"Itálie."

I přes všechny příplatky, které jsem k Interrailu musel zaplatit mě to"vyšlo lépe než kdybych si koupil EuroDomino třeba na"8 dní a pak si na krátké tratě kupoval jednotlivé jízdenky, navíc bych musel platit za průjezd na italské hranice. Takhle jsem si"po návratu ještě odskočil konfortně EC do Drážďan a do"Vídně. Na rail jsem najezdil odhadem 8 000 km. Itálie je specifická a v každém případě cestování na"rail"je mnohem méně problémové po Německu a Francii. Ale o tom až někdy příště...

Sepsal Muhammad