..: Cesta do Turecka, Sýrie a Jordánska :..

Nádraží Haydarpasa, foto: pvoBlízký Východ - Během této cesty jsme vlak využili pouze v Turecku, nicméně i tak Vám v tomto cestopisu přinášíme informace a zajímavosti o železniční dopravě ve zbývajících dvou zemích, tedy Sýrii a Jordánsku. Na cestě jsme strávili 9 dní, během kterých jsme navštívili Ankaru v Turecku, Aleppo, Hamu, Palmyru a Damašek v Sýrii a v Jordánsku Amman a vykoupali se v Mrtvém moři. Zátěží na této cestě kupodivu nebyly vysoké teploty (ty se vyšplhaly nad 40°C), ale možnost někde se najíst. Během svátku Ramadán není skoro možné nalézt otevřenou restauraci a člověk je odkázán pouze na místní tržiště.

Pátek 5.9.2009

Cesta po Turecku, Sýrii a Jordánsku začala v pátek ve večerních hodinách. Výchozím bodem se stala restaurace v Praze Kyjích, kde jsme prodiskutovali základní body cesty a šli se připravit na odlet.

Sobota 6.9.2008

V 8:45 hod. jsme vyrazili z Kyjí na pražské ruzyňské letiště. Před odletem jsme si dali v letištní restauraci dvě velká točená piva za "přijatelných“ 260 Kč. Odlétali jsme z terminálu 1 v 11:40 hod. se společností ČSA (Click4Sky). A již v 15:10 hod. místního času jsme přistávali na Atatürkově mezinárodním letišti v Istanbulu, které bylo o mnoho větší než naše letiště Praha-Ruzyně. Po odbavení jsme se přesunuli do rychlodráhy (tzv. Light metro) a přejeli jsme 6 stanic na terminál Zeytinburnu, což je důležitá křižovatka Light metra, autobusů a tramvají. Zde jsme přestoupili na tramvaj č. 38 směr Kabatas a přesunuli se do centra města. Návštěvu Istanbulu jsme tentokrát v plánu neměli, protože město jsme již navštívili před 3 roky.

Boarding pass, foto: pvo Nástupiště 7, 8 na nádraží Haydarpasa, foto: pvo Jízdenky TCDD, foto: pvo

Po 55 minutách jízdy jsme projeli kolem nádraží Sirkeci a vystoupili v blízkosti lodního terminálu v Eminönü, odkud vyplouají lodě do dalších částí Istanbulu. Zde jsme přestoupili na IDO, což je veřejná městská lodní doprava a přesunuli se k nádraží Haydarpasa v asijské části města.

Po 20 minutách jízdy jsme dorazili k nádraží. Vzhledem k tomu, že jsme měli jízdenky včetně rezervací zajištěné přes eshop TCDD, zbývalo jen jejich vyzvednutí. Systém funguje velice jednoduše - přes internet si člověk navolí trasu s rezervacemi a následně zbývá jen vyzvednout jízdenky na pokladně TCDD (POZOR – rezervace je možné vyzvednout nejpozději do 24 hodin od nákupu a současně vždy do 19. hodiny). Platba může proběhnout jak kartou, tak i hotově. My jsme volili druhou variantu. Za 2 osoby v lehátkovém voze včetně jízdenek jsme zaplatili 64 TL (960 Kč). Po úspěšném vyzvednutí jízdenek a rezervací jsme se přesunuli do restaurace "Haydarpasa Gari Lokantasi“, kde jsme se navečeřeli (kuřecí křídla, rýže a brambory za 6,50 TL a posilnili se tureckým pivem Efes za 3,50 TL). V televizi právě probíhalo ostře sledované fotbalové utkání mezi Arménií a Tureckem (obě země ještě nepřekonaly vzájemnou nevraživost).

Ve 21:45 hod. jsme se odebrali na nástupiště a nasedli do našeho lehátkového vozu, což byl jediný spací vůz řazený na našem vlaku Anadolu Expresi. Na protější hraně nástupiště byl přistaven nejprestižnější vlak Tureckých železnic Ankara Expresi, který byl složen pouze z nových klimatizovaných lůžkových vozů TVS2000. Obsazen byl zcela výhradně zahraničními turisty. Jak je zvykem v SRN i zde byl řazen na našem nočním vlaku restaurační vůz. Ceny byly přijatelné, vyjma alkoholu. V kupé jsme si ustlali postele (ložní prádlo je baleno v průhledném sáčku) a šli spát.

Intermezzo – Expresní vlaky mezi Ankarou a Istanbulem

Vlaky mezi Istanbulem a Ankarou patří k nejlepším v Turecku. Jsou relativně rychlé, komfortní a levné. Řazeny jsou v drtivé většině vozy TVS2000. Jednotlivé spoje vyjíždí proti sobě z Ankary a Istanbulu přibližně ve stejný čas a podobně dojíždějí i do svých cílových stanic. Nejrychlejším spojem je Baskent Ekspresi, který trasu urazí za 6,5 hod. (cena 26,50 TL). Mezi další denní spoje patří Dogu Ekspresi, Bogazici Ekspresi a Cumhuriyet Ekspresi.

Nejprestižnějším spojem TCDD je Ankara Ekspresi. Vlak je složen pouze z lůžkových vozů (kupé Single a Double) a řazen je také jídelní vůz. Jízdenka včetně lůžkové rezervace vyjde jednu osobu na 53 TL. Tento vlak má sice jednu z nejdelších jízdních dob mezi Istanbulem a Ankarou, ale ráno přijíždí výhodně po 8. hodině. Mezi další noční spoje patří Vangölü/Güney Ekspresi, Anadolu Ekspresi a Fatih Ekspresi.

Vůz TVS2000 lehátko, foto: pvo Toaleta ve voze TVS2000, foto: pvo Jídelní vůz, TVS2000, foto: pvo Ankara Expres, foto: pvo Z brožury TCDD - budoucí vlak mezi Istanbulem a Ankarou, foto: pvo

Neděle 7.9.2008

Ráno jsme do Ankary dorazili s asi 30 minutovým zpožděním (se stejným následně dojížděly další vlaky). Vystupovali jsme s bolestí hlavy, proto jsme se usadili v nádražním bufetu a osvěžili se pravým tureckým čajem a Fantou. Následně jsme se odebrali na prohlídku Ankary. Nejprve jsme viděli pevnost Hisar a Muzeum Anatolských civilizací (vstup 15 TL, ale od 5. – 7. 9. byl vstup zdarma vzhledem ke konání Dnů evropského dědictví).

Na náměstí Ulus v centru města jsme si prohlédli jezdeckou sochu zakladatele Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka. Zlatým hřebem dnešního dne měla být návštěva Atatürkova mauzolea, tzv. Anit Kabir. V mauzoleu jsme strávili 2 hodiny, vstup byl zdarma, ale návštěvníky čekala důkladná prohlídka. V komplexu jsme viděli výměnu stráží a prohlédli si i rozsáhlou expozici. V pozdních odpoledních hodinách jsme se vydali zpět na nádraží, kde měl odjíždět náš vlak do Adany – Cukurova Mavi Tren. Usadili jsme se ve stejném bufetu jako ráno, když jsme náhle zjistili, že nám v peněžence chybí 30 TL. Snadno jsme se dovtípili, že nám peníze odcizili policisté, u kterých byl náš batoh povinně uschován (do mauzolea se mimo fotoaparátů nesmí nic nosit). Ostatní peníze jsme měli u sebe nebo pečlivě ukryté. Pan Atatürk by asi nebyl hrdý na počínání těchto příslušníků.

Usadili jsme se v sedadlovém voze našeho nočního vlaku (jediný lehátkový vůz vykoupila skupina britských důchodců – jen dva dny před odjezdem – vzhledem ke 24 hodinové lhůtě při nákupu jízdenek jsme nemohli jednat rychleji). Sedačky byly polohovatelné, na zemi byl položen koberec a nohy jsme si mohli opřít o opěrky. Cestování tureckými vlaky nás mile překvapilo. Moderní vozy TVS 2000 jsou dnes řazeny na většině dálkových tureckých vlaků. Vzhledem k tomu, že jsme za celý den snědli pouze jeden kebap, čekali jsme na odjezd vlaku, abychom se mohli přesunout na večeři do jídelního vozu (Yemekli vagon). Ceny byly přijatelné (teplé jídlo 6 TL). Do jídelního vozu se přihnala skupina asi 6 Čechů, z čehož jsme nejprve nebyli příliš nadšeni, ale nakonec se z nich vyklubali příjemní spolucestující (stevard jídelního vozu nevěřícně kroutil hlavou, když šel do skladu pro další basu piv). Ve 23:30 jsme se šli umýt na toaletu a "ulehli“ jsme do našich polohovatelných sedaček. Před usnutím jsme ještě pozorovali, jak se místní snaží maskovat při kouření na představcích (v Turecku je od letošního roku zakázáno kouřit ve veřejných prostorách a místní obyvatelé to nesou s velkou nelibostí).

Pamatník Anit Kabir, foto: pvo garda, foto: pvo Sedadlový vůz TVS2000, foto: pvo Ataturkův vůz, Ankara, foto: pvo

Pondělí 8.9.2008

Během noční jízdy nabral náš vlak 75 minut zpoždění, které způsobila jednokolejná trať a křižování ve stanicích s nákladními a pár osobními vlaky. Po ranní návštěvě toalety (tureckého záchodu) jsme na nádraží potkali další dva backpackery, tentokrát ze Srbska. Společně jsme se přesunuli na nádraží dolmusů (smluvní mikrobusová přeprava) a po krátkém smlouvání jsme vyjednali jízdu z Adany do Antakye (Hatay) s přestupem v Iskenderunu za 15 € pro 2 osoby. Čaj s kolínskou byl inclusive. Na nádraží se již citelně začaly zvyšovat teploty; v 11 hod. ráno ukazoval teploměr hodnotu 39°C ve stínu.

Po několika zastaveních jsme za 45 minut najeli na dálnici a s jednou přestávkou a přesednutím v Iskenderunu jsme dorazili do Antakye. V Iskenderunu se nachází důležitý přístav s obrovským Cargo terminálem TCDD. Město Antakya je položeno vysoko v kopcích a je výchozím bodem pro cesty do Aleppa nebo Lattakie (obojí v Sýrii). Po počátečních zmatcích s hledáním autobusového nádraží (Otogar) si nás vyhlédl syrský řidič taxi, který jezdil pro společnost Onco. Jízdu jsme usmlouvali na 30 USD / 4 osoby. Srbští kolegové cestovali s námi. Po výjezdu z Antakye se ráz krajiny výrazně změnil; všude chudoba, rozpadlé chatrče a na silnici spousta kamionů mířících ze Sýrie. Po 1,5 hodině jsme dorazili na turecko-syrskou hranici (Bab al-Hawa). Vstupní formality vyřizoval náš řidič, zatímco my jsme si povídali. Turecký hraniční přechod jsme zdolali relativně rychle. Na syrském jsme se však zdrželi trochu déle. Opět nám pomáhal náš řidič s vyřízením administrativních záležitostí (sami bychom zde strávili asi půl dne, předbíhání a strkání bylo naprosto běžné, navíc znudění celníci dodávali stanici typicky arabský ráz) – museli jsme vyplnit vstupní karty a předložit ke kontrole naše víza. Až poté jsme se mohli přesunout ke kontrole zavazadel a nakonec jsme byli povinni opět předložit při výjezdu z hraničního prostoru naše víza a ukázat vstupní razítko. Celý proces na hranicích trval 75 minut.

Nyní jsme se mohli již vydat vstříci Aleppu (Halab). Cestou jsme ještě nabrali benzín (1 l = 4 Kč) a po dálnici dojeli do centra města. Zde jsme prošli pár ubytovacích zařízení a definitivně se usídlili v hotelu Syria za 700 SYP (10 €) pro 2 osoby. Odpoledne jsme si prošli část města a rozměnili peníze v Baron hotelu, který také navštívila Aghata Christie. Navečeřeli jsme se opodál. Možné bylo objednat si pouze menu, které se skládalo ze salátu, hranolek, kebabu (mleté maso) a placek. K pití jsme si dali vodu a dvě piva Al-Chark (nejhorší pivo, které jsme kdy pili – vypít 0,5 l láhev nás stálo mnoho přemáhání). Kolem 21. hod. jsme si šli lehnout, abychom byli připraveni na druhý den. Ve 3 hodiny v noci jsme si ale museli lehnout do jedné postele, protože ta druhá byla plná nepříjemných kousavých mravenců (odkud se vzali nevíme, protože když jsme se ubytovávali a pokoj prohlíželi, žádní tam nebyli).

Intermezzo – Syrské železnice (CFS)

Celková délka tratí v Syrské arabské republice činí 2750 km (z toho je 2423 km ve standardním rozchodu 1435 mm a 327 km úzkorozchodných tratí). Železnice v Sýrii v minulosti vedla do všech sousedních zemí, v současnosti je v provozu pouze trať do Turecka, po které jezdí i přímé vozy do íránského Teheránu (o znovuobnovení provozu vlaků do Iráku se uvažuje). V červenci 2005 však syrská vláda učinila zásadní krok k výstavbě železnice z centra Damašku na letiště - vyčlenila 54 milionů USD na výstavbu tratě a zadala zakázku jedné libanonské společnosti. V roce 2006 byly dodány nové korejské dieselové klimatizované jednotky, které nyní spojují Aleppo s Damaškem. Všechny vlaky zajíždějí v Damašku na nádraží Kadem, které je od centra města vzdálené 4 km.

Úterý 9.9.2008

Ráno jsme vstali kolem 7. hod. a již v 8 hodin jsme vyrazili na důkladnější prohlídku centra města. Aleppo je zapsáno na seznamu UNESCO díky obrovské citadele. Od citadely jsme se rozlehlým soukem (bazarem) vydali k Velké mešitě, v centru jsme strávili asi 5 hodin a nakonec vyšli přímo před autobusovým nádražím. Ještě tento den jsme měli namířeno do Hamy, města proslaveného nejstaršími vodními koly na světě. Využili jsme tedy služeb společnosti Al-Sarraj, která provozovala luxusní autobusy. Nepříliš pohodlnou cestu vylepšovaly karamelky a vlhčené ubrousky (vše zdarma), hlášení stanic s videoprojekcí cesty před námi.

Do Hamy jsme dorazili po 2 hodinách jízdy. Ubytovali jsme se v hotelu Cairo, který je mezi backpackery proslavený. Následně jsme vyrazili na prohlídku 4 norias, což jsou první vodní dřevěná kola, která sloužila k přečerpávání vody do akvaduktu. Poté jsme Starým městem zamířili k citadele (dnes zde již žádná nestojí, jen tu jen kopec). V podvečer jsme se chtěli najíst v evropské restauraci, kterou jsme měli vyhlédnutou v průvodci. Nicméně vzhledem k tomu, že právě probíhal svátek Ramadán, byly všechny restaurace uzavřené. Proto jsme se rozhodli nakoupit potraviny na trhu a konzumovat je na pokoji. Rozmrzelí jsme na cestě zpět narazili na jediný otevřený obchod, k našemu štěstí to byl obchod s alkoholem. Neváhali jsme a nakoupili si s sebou do 2 černých pytlů piva (nikdo nesměl vědět, že o Ramadánu hodláme konzumovat alkohol). Ještě zbývalo zakoupit nějaké jídlo. Na trhu bylo možné sehnat cokoli, ale nic z toho nevypadalo moc poživatelně. Třeba maso bylo zavěšené na háku vystavené pálícímu slunci a všude okolo se válela hnijící zelenina. Toto nebyla výjimka, ale běžná praxe - souky a trhy neuvěřitelně zapáchají a něco zde nakoupit chce velkou výdrž. Vzali jsme tedy pouze pytlík rajčat, okurku a bagetu. Sůl jsme si zapůjčili v recepci hotelu, rajčata nakrájeli na ručníku a okurku oloupali do pytlíku. Večeře to vydatná opravdu nebyla.

Citadela v Aleppu, foto: pvo Hama, foto: pvo Vstupní formulář do Sýrie, foto: pvo

Středa 10.9.2008

V 7 hodin ráno jsme vstali a postihly nás první lehké střevní potíže. Již v 8 hod. jsme však vyrazili ke stanovišti servis taxi a odjeli do města Homs, odkud odjíždí spoje do Palmyry (Tadmor). Původně jsme měli cestovat z Hamy do Homsu vlakem, ale nechtělo se nám vstávat brzy, protože vlak měl odjíždět již v 7 hod. (a toto jsme navíc nevěděli jistě).

V Homsu jsme museli přejet přes celé město z jednoho autobusového nádraží na druhé a po hodinovém čekání na naplnění autobusu jsme najeli na pouštní silnici mířící do Iráku – my jsme chtěli vystoupit ve městě palem. V autobusu cestovali pouze místní obyvatelé a stanoviště řidiče bylo polepeno fotografiemi zdejšího prezidenta a vůdce libanonského hnutí Hizbaláh. S jízdenkou jsme obdrželi i rezervaci. Ta byla ovšem vydána na sedadla, která jsou rezervována pouze pro ženy, proto jsme se museli usadit v zadní části autobusu. Ale měli jsme štěstí, že jsme seděli na pevných sedačkách a nikoli na plastových židlích, které byly k dispozici také.

Trasu dlouho 160 km jsme zvládli za 2 hodiny. Hned po výstupu se nás ujal jeden z místních podnikatelů a nabídl nám výlet po Palmyře a okolí svým vozem (500 SYP za 2osoby, 7,50 €). Nabídky jsme využili, protože sami bychom vše asi nezvládli. Vyjeli jsme až k hradu Qala´at ibn Maan odkud jsme měli Palmyru jako na dlani. Dále jsme se přesunuli k Japonským hrobkám (pojmenovány jsou po národnosti svých objevitelů, žádní samurajové zde uloženi nejsou) a nakonec jsme vystoupili před Velkou kolonádou, kde jsme se zastavili na pár hodin. Místní obyvatelé Palmyru postupně rozkrádají a z kamenů si staví vlastní obydlí (i v průvodci jsme se dočetli, že "na návštěvu Palmyry je již dnes pozdě“). Odpoledne nás hoteliér opět vyzvedl a zastavil autobus do Damašku (400 SYP za 2 osoby, 6 €), kterým jsme se vydali na 220 km dlouhou cestu do syrského hlavního města. Zbyly na nás poslední 2 sedačky přímo v zadní části vozu hned u motoru. Klimatizace nefungovala a v autobusu bylo 50°C (zde jsme si zadělali na pořádný úžeh) – to vše doplňovalo navíc horko, které vycházelo z motoru. Z rozpáleného autobusu jsme vystoupili po 3 hodinách. K hotelu jsme si vzali taxi, protože jsme byli totálně vyčerpaní. Chtěli jsme se ubytovat v hotelu Al-Rabiyah, jenže neměli volné pokoje, proto jsme se přesunuli do sousedního Al-Haramainu (1200 SYP / 2 osoby / noc, 18 €). Nedaleko hotelu jsme náhodně objevili otevřenou restauraci, kde majitel připravoval na náměstíčku malé bufetové občerstvení. Neváhali jsme a dali si skoro vše co nabízel (předkrm, hlavní jídlo, zákusek, nápoje – to vše za 700 SYP / 2 osoby, 10 €). Po několika dnech jsme se konečně najedli (poslední jídlo, pokud nepočítáme zeleninovou "lahůdku", jsme měli v Aleppu před 3 dny).

Bus do Palmyry s plastovými židlemi, foto: pvo Palmyra, foto: pvo

Čtvrtek 11.9.2008

Ráno jsme se po dobré večeři probudili s průjmem, toaletu (naštěstí evropského typu) jsme museli navštívit několikrát a šli jsme se osprchovat – poprvé za celý týden tekla teplá voda. Ve sprše se jednomu z nás udělalo tak špatně, že nemohl ani vyjít schody. Museli jsme tedy změnit plány – jeden relaxoval a druhý si šel projít město a zakoupit jízdenky do Ammanu. Večer jsme se vydali na prohlídku společně. Ve městě je k vidění Ummayadská mešita, citadela, Velký souk a pro železniční nadšence také Hedjázské nádraží. V Sýrii panuje uvolněnější forma diktatury. Obrázky prezidenta Bašára Al-Asada musí mít každý vyvěšený, města jsou doslova polepena jeho plakáty a o jeho dalších nestandardních postupech jsme se dočetli v průvodci. Během odpoledne bylo potřeba zakoupit jízdenky na autobus do Jordánska (vlaky již nejezdí, koleje jsou vytrhané).

Intermezzo – Hedjázská dráha

Hedjázská dráha byla úzkorozchodná železnice (1050 mm), která vedla ze syrského Damašku přes jordánský Amman do saudskoarabské Mediny (celkem 1300 km) s odbočkou do Haify na pobřeží Středozemního moře. Dráha byla součástí Otomanské železnice a cílem bylo propojení Istanbulu s Mekkou (resp. Medinou). Hedjázská železnice byla uvedena do provozu roku 1900 a výstavbu zajišťovali Turci s přispěním Německa. Roku 1908 dosáhla dráha Mediny. V roce 1913 byla postavena nová stanice "Hedjázské nádraží“ v Damašku, které stojí dodnes v centru města. Během 2. světové války byla trať nenávratně zničena, jižní část dráhy od jordánsko-saudské hranice nebyla nikdy otevřena. Ještě před pár lety byl v provozu úsek Damašek – Amman (cesta trvala 8 hodin), ale i ten v současnosti již není provozován a tak mohou zájemci tuto dráhu pozorovat pouze při průjezdu automobilem. V Izraeli se uvažuje o rekonstrukci haifské větve ve standardním rozchodu s možností prodloužení až do jordánského Irbidu.

Hedjázské nádraží, interiér, foto: pvo Hedjázské nádraží, lokomotiva před nádražní budovou, foto: pvo

Autobusy do Ammanu již nejezdí z nádraží Baramke, nýbrž z Al-Somaria (11 km od centra města). Řešením tedy bylo taxi. U nádraží se nachází palestinské ghetto, které je přísně střeženo a obehnáno zdí. Právě probíhaly nějaké nepokoje, protože u ghetta bylo pár čerstvě vypálených obchůdků, dálnice byla zablokovaná a vše koordinovali vojáci a policisté. Naštěstí se fronta rozjela a taxi za pár minut zastavilo na nádraží (cena za cestu tam 400 SYP, cena za cestu zpět 150 SYP).

Autobusové nádraží je rozdělené na dvě části. V jedné stojí autobusy a ve druhé vozidla taxi a servisní taxíky. V nádražní hale, kde se prodávají jízdenky nebylo možné sehnat volná místa v přijatelný čas. Naštěstí jsme ale obdrželi nabídku od jednoho z taxikářů, že nás odveze do Ammanu za 1600 SYP / 2 osoby (25 €). Po návratu na hotel jsme se vydali již společně do města. Místní právě usedali k večeři po celodenním půstu.

Damašek, Umajjádská mešita, foto: pvo Brožura o výstavbě městské dráhy v Damašku, foto: pvo Brožura o výstavbě městské dráhy v Damašku, foto: pvo Vstupenka do mešity, Damašek, foto: pvo

Pátek 12.9.2008

V 5 hodin nás opět probudil muezzin (toto se během naší cesty opakovalo každý den a stávalo se nesnesitelným). Po ranní sprše, kdy nám bylo již lépe, jsme se vydali na nádraží Al-Somaria ke stanovištím taxi. Těsně před vjezdem do nádraží k nám do vozu však přisedl místní mladík a nabízel nám svezení do Ammanu za 50 €. Toto jsme rázně odmítli, ale řidič taxi najednou uhnul z cesty a vezl nás mimo nádraží kousek za zmiňované ghetto. Zde jsme dostali trochu strach co se bude dít. Zastavili jsme u vozu našeho podezřelého mladíka za nádražím. Jakmile jsme vyndali krosny a zaplatili, otočili jsme se a šli rychle pryč. Mladík na nás ještě něco pokřikoval, ale tomu jsme nerozuměli a rychlou chůzí jsme se šli schovat k vojákům hlídající autobusové nádraží. Na stanovišti jsme si našli taxi, které bylo označené (opět, asi národní, společnost ONCO) a řidič hovořil trochu anglicky. Naším vozem pro cestu do Ammanu byla KIA Optima s koženými sedačkami a klimatizací. Na cestu jsme vyrazili po hodinovém čekání, kdy se náš řidič ještě snažil ulapit nějaké zájemce o jízdu. Zajeli jsme ještě do centra města, kde jsme vyzvedli jednoho policistu (cestoval s námi až na hranici). Po půl hodině jízdy jsme zastavili na benzínové pumpě a museli si zaplatit výjezdní poplatek ze země ve výši 500 SYP / osoba (původně se mělo vybírat 250 SYP, ale asi ceny letos zvýšili). Po dalších 30 minutách jsme dorazili na syrsko-jordánskou hranici (Dera´a – Jabir). Cestou jsme několikrát křížili koleje Hedjázské dráhy.

Na syrské straně proběhla kontrola a výstupní formality bez potíží. Po slabé půlhodince jsme mohli vyrazit k další hranici. Náš pan řidič se ještě zastavil v Duty free shopu pro parfémy. Ve vedlejším voze si mezitím další šofér schovával cigarety do ponožek, do kapes a do přihrádky na doklady v automobilu. Po chvíli jsme se rozjeli k jordánské kontrole. Nejprve jsme pomalu projeli kontrolou podvozku (celník je schovaný v jámě v zemi) a poté zastavili u celní kontroly. Policisté vehementně kontrolovali nejen zavazadla, ale i automobily. My jsme byli po minutě propuštěni poté, co jsme oznámili, že pocházíme z České republiky. Vstupní víza jsme si chtěli zakoupit těsně před vstupem do Jordánska (je to levnější a nejbližší ambasáda je až ve Vídni), proto jsme navštívili i odbavovací halu. Víza stála 10 €. Po administrativním kolečku jsme mohli pokračovat dále do Ammanu. Při výjezdu naše auto ale zastavili policisté a jeden z nich si přisednul (potřeboval svézt do Ammanu). Do hlavního města Jordánska jsme dorazili po slabé hodince. Okolní vesnice na první pohled trochu připomínaly západ. Na silnicích byly dokonce fungující semafory a řidiči dodržovali dopravní předpisy. Příjemná změna oproti sousední Sýrii, kdy je přecházení silnice hazard se životem (vycvičeni z Baku jsme ovšem větší potíže neměli).

Vystoupili jsme v centru města, zaplatili taxi a šli vyhledat hotel. Bydleli jsme v hotelu Roman Theatre naproti římskému divadlu za 13 JOD za 2 osoby (15 €). Pokoj sice nebyl nijak luxusní (turecký záchod spojený se sprchou), ale za tu cenu byl přijatelný. Ve městě jsme si prohlédli římské divadlo, navštívili jsme dvě muzea, malý bazar a chrámový komplex na vrchu nad městem. Do moderní čtvrti Šmejsání jsme se však nedostali, protože teploty opět vystoupily nad 40°C. V chrámovém komplexu ovšem celková slabost a malátnost postihla druhého z nás. Z vršku jsme scházeli asi hodinu. Cestou jsme si koupili něco k pití. Zdravotní potíže jsme si prožili tedy oba. Po setmění a poklesu teploty na příjemných 30°C jsme se šli najíst. Hned vedle našeho hotelu byla totiž restaurace, kde právě otevřeli a nabídli nám pečená kuřata. Neodolali jsme. Velké menu, které obsahovalo polévku, kuřecí stehno a křídla, salát a vodu, stálo 10 JOD (11 €). Další den svátku Ramadán končil a v televizi v přímém přenosu ukončovali půst. My jsme se nevědomky pustili do jídla, ale byli jsme upozorněni, že musíme počkat na oficiální ukončení půstu. Vzhledem k tomu, že jsme několik dní mnoho nejedli, měli jsme žaludky tak stažené, že jsme do sebe dostali pouze polévku, jedno křídlo a salát. Číšník, který byl jinak velice milý a úslužný, nás požádal o spropitné 5 JOD. Předat jsme mu je měli ovšem tajně. Měli jsme již dobrou náladu, proto jsme mu peníze dali. Večer jsme zalehli, dali si Paralen Plus a usnuli.

Amman, foto: pvo Ručně nakreslená mapa Ammanu, foto: pvo

Sobota 13.9.2008

Ráno jsme se probudili již čilí a plní sil. Návštěva toalety byla zajímavá i proto, že z tureckého záchodu vylézali červíci – toto nás docela šokovalo. Na pokoji jsme zůstali ještě dobré 2 hodiny po probuzení (muezzin opět nezklamal) a snažili se relaxovat. Po vyzvednutí pasů na recepci jsme se na hlavní ulici snažili zastavit taxi, které by nás odvezlo k Mrtvému moři. Autobus jsme neměli v plánu hledat, protože jsme chtěli využít každé hodiny u moře. Cena nám byla stanovena na 30 JOD / 2 osoby / 1 cesta, vzdálenost činila 60 km. Relativně vysokou cenu nám řidič odůvodnil tím, že je zde velice drahý benzín (opravdu je zde benzín dražší než v okolních zemích mimo Izraele, 1 l benzínu stojí asi 15 Kč – cenami v ČR jsme však neargumentovali). Jako cíl jsme si zvolili Amman Beach. Cesta z Ammanu k Mrtvému moři vede po dálnici Dead Sea Highway. Kousek za městem začne strmě padat do údolí a po asi 20 km klesání se objeví moře. U Mrtvého se moře nachází několik luxusních komplexů, kde se platí vysoké vstupné (až 30 JOD). Pláž Amman Beach využívají místní protože je cenově dostupná a lidová. Za vstupné jsme zaplatili 7 JOD a 2 plastové láhve vody jsme zakoupili za 2 JOD. V poledne jsme se již nechali nadnášet extrémně slanou vodou.

Intermezzo – Železnice v Jordánsku

Délka železničních tratí v Jordánsku činí 677 km, všechny jsou v rozchodu 1050 mm. Ani jeden z úseků však není v současné době v provozu. Severní úsek se nazývá Hedjázská jordánská železnice a spojuje Amman se syrským Damaškem. Jižní úsek se nazývá Akabská železnice a spojuje fosfátové doly v blízkosti Ma´anu s přístavním městem Aquaba. Jordánské království se snaží obnovit železniční dopravu na svém území (zatím však neúspěšně) – v plánu je výstavba severojižní železnice z Jordánska do saúdskoarabského Rijádu a do města Ras Az-Zawr.

Před pálícím sluncem nás chránil rákosový slunečník, který byl v ceně. V Mrtvém moři jsme se koupali nesčetněkrát a můžeme potvrdit, že voda opravdu nadnáší a hraje si s Vámi jako s korkem. Po poledni jsme měli celou pláž jen pro sebe, jednou za čas se tu zastavil autobus s turisty, ti se ale smočili a pokračovali dále. Okolo 3. hodiny se pláž začala plnit, protože se místní a zahraniční turisté sjížděli na piknik. Neznalost některých z nich byla zarážející – skok s rozběhem do vody a následné svíjení se v bolesti, když se voda dostala do očí. Zajímavé také bylo pozorovat místní ženy jak se koupou. Od krku až po koníky byly zahaleny do plaveckého "dresu“ a během koupání je musel vždy doprovázet muž. V 17:30 jsme si zabalili krosnu a šli k Dead Sea Highway počkat na našeho taxikáře. Ten přijel včas a již z dálky nás vehementně zdravil (asi si myslel, že odjedeme s někým jiným). Po 6. hodině jsme se vydali na cestu zpět do Ammanu. Vystoupali jsme opět k Ammanu a po další dálnici, tentokrát Desert Highway, jsme se přesunuli k letišti. Vjezd k letišti chrání vojáci v obrněných transportérech s dělem a samopaly. Při vjezdu jsme dokonce museli ukazovat pasy. Na parkovišti jsme se rozloučili s taxikářem, který po nás požadoval částku o 10 JOD vyšší a odvolával se na nějakou nálepku na předním skle, kde bylo něco napsáno arabsky. Poté se odvážil ještě požádat o spropitné ve výši 5 JOD, ale to jsme na něj vrhli velice nepřátelský pohled a odešli. Usadili jsme se v bufetu, který jako jediný na letišti prodával jídlo (letiště bez restaurace jsme viděli poprvé). V televizi jsme ještě viděli Barboru Špotákovou hodit rekord a už jsme se přesouvali do čekací zóny před vstupem k odbavení. Zde jsme na 2 hodiny usnuli a až poté jsme přešli odevzdat batohy a vyzvednout si palubní lístky. Po několika kontrolách jsme nastoupili do letadla Turkish airlines (pilotovala žena) a nechali se odnést do Istanbulu.

Koupání v Mrtvém moři, foto: pvo Mrtvé moře, foto: pvo Vstupenka na pláž Amman beach, foto: pvo Mapa cesty, foto: pvo

Neděle 14.9.2008

Do Istanbulu jsme přiletěli ráno před 6. hodinou. Vyzvedli si krosny a přesunuli se ještě do centra, opět Light metrem. Měli jsme totiž vyhlídnuté košile s kravatami, které jsme si chtěli výhodně koupit. Bohužel za týden se sortiment trochu pozměnil a i ceny vyskočily nahoru (nebo se nám to jen zdálo…?). V cukrárně naproti nádraží Sirkeci jsme si dali kávu a džus a hodnotili cestu. Následně jsme se odebrali zpět na letiště. Po týdnu jsme si chtěli dát dobré pivo, ale ceny nás odradily – 0,3 l Efesu by nás přišlo na "krásných“ 230 Kč, což překonalo i pražské letiště. Spojem ČSA do Prahy jsme odlétali sice se zpožděním, ale na ruzyňském letišti jsme přistáli včas. O rozruch se postaral ještě jeden opilý cestující, který během letu hrubě nadával letušce (nakonec si jej vyzvedla policie). To nás již čekali příbuzní. Výstup z haly nám způsobil malý šok. Teploměr ukazoval 13°C (pokles teploty během 24 hodin o 29°C).

I tuto cestu hodnotíme velice pozitivně. Příjemné bylo, že ani v jedné zemi nás neobtěžovali prodejci čehokoli (jako je tomu třeba v Egyptě). Místní lidé nebyli přímo vřelí, ale vždy když jsme potřebovali nám pomohli. Sýrie je ze všech tří zemí nejméně vyspělá a člověk se vrací o několik desítek let nazpět. Jordánsko jde naopak kupředu mílovými kroky a pomalu se stává nejrozvinutější zemí regionu. A nakonec turecká města Istanbul a Ankara jsou na úrovni západní Evropy. Jen ta železnice zde hraje velice podřadnou roli (v Jordánsku nehraje dokonce roli žádnou).


pvo | 17.10.2008 (9:00)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu Svět


registrovaný uživatel Busman 
20.10.2008 (8:20)  
Dík za hezký článek o Blízkém východě. Oblast jsem navštívili s manželkou na přelomu dubna/května 08, letěli jsme úplně stejně jak Vy, ale víc jsme se povozili syrskými vlaky a taky jsme se svezli slavným Toros expresem Istanbul - Aleppo. O naší cestě jsem sepsal pětidílný článek na zpřáteleném serveru (neskromně si dovolím doplnit odkaz na 1. díl):

http://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/002561-BLIZKY-VYCHOD-2008-DIL-I-PRIPRAVY.asp

K web rezervacím TCDD: Podle popisu jste využili nabídky "předrezervace". Jízdenky jde taky přes web přímo koupit - až 30 dní před odjezdem - a zaplatit platební kartou. Pak si je stačí vyzvednout kdykoli před odjezdem vlaku v pokladně vybavené elektronickým rezervačním systémem (viz seznam stanic na webu TCDD).

K Ramadánu - už zde byla trefná připomínka.

K délce cesty - týden na takovou cestu je zoufale málo - než se člověk stačí adaptovat, už je zpátky na Ruzyni - ale chápu, že jste si třeba nemohli dovolit 3týdenní dovolenou, jak se povedlo nám.

M: K Lonely Planet - K Lonely Planet jsem se dopracoval přes různé levnější průvodce a dnes na něj nedám dopustit. Pravda, poslední vydání jsou psány víc takovým "free" jazykem, je vidět, jak to autoři mají "na háku", až to na některých místech není příliš příjemné. Přesto LP obsahuje spoustu informací, jak o regionu, kultuře, památkách, tak velmi praktické tipy na ubytování, stravování, a hlavně: jak se všude dostat veřejnou dopravou. A kolik co stojí... Pro Jordánsko je LP v češtině - ten ale rychle zastarává, v Jordánsku se situace rychle mění; pro Sýrii teď vyšlo nové vydání - v létě 2008 - v anglickém originále (česky není).
registrovaný uživatel M 
20.10.2008 (4:44)  
Foxx - neni lonely planet moc komercni?:-))
registrovaný uživatel bleep 
19.10.2008 (0:23)  
Skvělý článek, alespoň pro mne...:-). Škoda, že tady "nevisí" více fotografií tureckých vlaků, které jste použili či viděli během vaší cesty...
registrovaný uživatel pvo 
18.10.2008 (19:08)  
471.015 - co se jazyků týče, tak nejlépe se domluvíte anglicky a francouzsky (německy moc ne). Arabské číslovky jsme se neučili (je pravda, že byly situace kdy by se to hodilo, ale obešli jsme se bez toho). O kolik % se dají snížit ceny se jednoznačně napsat nedá - pro nás byl důležitější čas než peníze, takže jsme někdy akceptovali časovou úsporu před finanční.
registrovaný uživatel Foxx  mail  
18.10.2008 (11:16)  
471.015: Nevím přesně kterou končinu myslíš, ale můžu posloužit Jordánskem a Tureckem. Němčinu jsem netestoval, ale myslíš že v Turecku bys s ní mohl zabodovat. Jinak v Istambulu to bylo s angličtinou OK.
Jinak v Jordánsku většinou nebyl problém. V hotelech, hostelech se většinou někdo kdo anglicky uměl aspoň trochu, to samý v restauracích či bistrech nebo busech či taxících. Mimo Ammán, Akabu nebo Vadi Musa to bylo horší, ale vždycky jsme se nějak domluvili. I když rukama nohama :-)
BTW: doporučuju koupit Lonely Planet pro tu danou zemi. V Jordánku bychom spoustu věcí neměli bez něj šanci vůbec najít.
registrovaný uživatel 471.015  mail  
18.10.2008 (9:06)  
Do těchto končin se chystám(e) teď v listopadu. Jen by mě zajímalo, jak velký problém je tam s domluvou? Dá se většinou domluvit anglicky (popř. německy)? A učili jste se nějaké arabské číslovky? A o kolik se podařilo v průměru smlouváním snížit cenu? Díky za rady.
registrovaný uživatel tenzor 
17.10.2008 (13:57)  
Hezké.. snad se přes víkend taky dokopu k tomu, abych dopsal líčení své cesty do Řecka v září po železnici :)
registrovaný uživatel Foxx  mail  
17.10.2008 (12:56)  
To je asi nějaký druh masochismu jezdit do arabského světa v době ramadánu ne ? :-)
17.10.2008 (10:06)  
Hned bych jel - jsem ale sám. O zažívání bych se tak moc nestaral - můj žaludek snese lecos. Vyprodaným vlakům v Turecku se moc nedivím. Letos v únoru jsem kvůli stávce OSE byl na pět dní v Turecku. Výlet na Pamukkale (Denizli) vlakem (lehátko) vyšel až na poslední možný den, jinak beznadějně vyprodáno.
dopisovatel nebo člen ŽP michawel  mail  
17.10.2008 (9:26)  
No panove, Turecko mozna jeste jo, ale zbytek .. S mym citlivym zazivacim mechanismem bych tohle asi nezvladal :) Obdivuju vase odhodlani.

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2017 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko