..: Cesta do Ruska a Číny (3. díl) :..

Tabule vlaku T224, foto: PVminulém dílu jsme poslední čtyři dny trávili ve Lhase a připravovali se na cestu vlakem po nové vysokohorské železnici do Golmudu a dále do Chongqingu. Cestu jsme zakončli v Hongkongu a Macau. Projeďte se s námi ve výšce nad 5000 m n.m.

Lhasa - Golmud vlakem

Nová železniční trať o délce 1.118 km byla otevřena v červenci 2007 a vede z Lhasy přes Tibetskou náhorní plošinu do Golmudu, kde se napojuje na původní trať dále do Číny. Jedná se o nejvýše položenou železnici světa, stanice Tangula ve vrcholovém průsmyku leží v nadmořské výšce 5.096 m n.m. Na trati jsou v rozestupech několika desítek kilometrů rozeseta nejen nádraží, ale i stanice pro technické zajištění provozu, kde jsou v mnohých případech lékaři. Provoz na této trati je velice čilý, během dne lze potkat vlak i každých 20 minut. Výstavbu tratě doprovázela velká nedůvěra, kdy západní inženýři pochybovali o reálnosti tohoto obrovského plánu.

středa 19. srpna 2009

Naposledy jsme se probudili v tibetské Lhase. Po snídani nás průvodkyně vyzvedla v 10 hodin a odvezla nás na vlakové nádraží, které je od centra vzdálené asi 3 km. Bolest hlavy byla vzhledem k nadmořské výšce již tak nesnesitelná, že ji někteří museli léčit Ibuprofenem. Každý z nás tyto problémy vnímal jinak – někteří byli naprosto v pořádku mimo prvního dne, jiní se léčili medikamenty po celou dobu pobytu v Tibetu.

Na nádraží jsme prošli kontrolou zavazadel a naše průvodkyně nás doprovodila až k čekárně našeho vlaku T224 Lhasa – Chongqing, kde jsme se rozloučili a poděkovali jí za doprovod. Jako již tradičně jsme si na cestu nakoupili potraviny a nápoje a přesunuli se pomalu k našemu vozu. Kupé byla prostornější než v ruských vozech, totéž se dalo říci i o lůžkách. Nechyběly LCD televizory (byť se nám je nepodařilo zapnout), rozhlas (který pro změnu nešel vypnout), zásuvky a zdejší specialita: přívody kyslíku.

Všichni cestující před nástupem do vlaku jsou povinni vyplnit zdravotní prohlášení, že jejich tep je nižší než 100 a teplota se pohybuje pod 38° C. Dále nesmíte mít schizofrenii, hypertenzi, cukrovku a dalších několik nemocí. Dámy dokonce nesmí být těhotné, protože vlak překonává nadmořské výšky přes 5.000 m n.m. Přesně v 11:15 hod. jsme odjeli na 46 hodin dlouhou cestu do Chongqingu přes Golmud a Xining.

Prvních osm hodin cesty je díky okolní přírodě tibetské plošiny nejkrásnější. Když nás výhledy po pěti hodinách omrzely, vydali jsme se do jídelního vozu ochutnat místní speciality. V jídelním voze však byli skoro všichni průvodci lůžkových vozů, hlasitě se bavili a porcovali melouna. Žádné obsluhy jsme se nedočkali, a tak jsme si alespoň zahráli karty. Jeden zahraniční pár se marně snažil zakoupit občerstvení z odloženého pojízdného vozíku. Je známé, že úroveň služeb v tomto jídelním voze je všeobecně nízká, a i my jsme ji hodnotili nesrovnatelně hůře než v R 20 Vostok.

Přesunuli jsme se tedy do kupé, kde jsme si čas krátili hraním dalších společenských her. Dva z členů výpravy se vydali na večeři do jídelního vozu ještě jednou, a k jejich údivu byl zaplněn. Dali jsme si pikantní vepřové a kuřecí Kung-Pao s rýží. Večer jsme se pak stihli ještě podívat na jeden film, načež jsme zalehli.

Vlak T224 Lhasa-Chonging, foto: PV Nádražní cedule, Lhasa, foto: PV zastávka Cuo Na Hu na trase Lhasa-Golmud, foto: PS výletníci pohromadě, foto: PS přívod kyslíku ve vlaku T224, foto: PV

čtvrtek 20. srpna 2009

První ráno ve vlaku jsme se probudili trochu později a za deště před městem Xining. Vlakový rozhlas právě zval na oběd do jídelního vozu, když jsme zastavili v nádraží. Zajímavostí bylo, že každý odjíždějící vlak je doprovázen pompézní hudbou ze staničních amplionů.

Dokoupili jsme si instantní nudle, velice oblíbenou stravu místních lidí při dlouhých cestách vlakem. Před námi byl ještě skoro celý den a noc do cíle naší cesty. Během dne jsme se jen tak povalovali a pozorovali ubíhající krajinu. Již se nám také udělalo mnohem lépe po sestupu z Tibetské plošiny, i když ještě v Xiningu jsme se pohybovali v nadmořské výšce kolem 2.200 m n. m. Večer jsme poté zahájili rozsáhlou debatu na téma obchod a doprava, kterou jsme udrželi až do noci. Večer jsme pustili poslední film a naposledy jsme se nadýchli čerstvého vzduchu v Xianu. Druhý den ráno nás výstup čekal až v přijatelných 9:15 hod.

průvodkyně vozu T224, foto: PV Interier vlaku T224, foto: PS Tibetská plošina, foto: PV Tibetská plošina, foto: PV

Zvláštní ekonomická zóna Shenzhen (Šen-čen)

Shenzhen je vstupní branou do Hongkongu nebo v opačném směru do Číny. Shenzhen je jedním z nejbohatších měst právě díky sousedství s Hongkongem. Vstup do bývalé britské kolonie je nejvýhodnější právě ze Shenzhenu, protože ceny letenek jsou mnohem levnější než případě přistání přímo v Hongkongu. Shenzhen je moderní město „ze skla“ a ledasčím se podobá velkému sousedu na jihu.

Před vstupem na nádraží musí každý předložit svůj pas s vyplněnou imigrační kartou, nechat si zkontrolovat zavazadla a nově i změřit tělesnou teplotu. Celá procedura se koná dvakrát, protože nejprve jsou cestující zkontrolováni shenzhenskými a následně hongkongskými úředníky.

Ze Shenzhenu je možné vyrazit vysokorychlostním vlakem CRH2 do Cantonu (Guangzhou) nebo příměstskými jednotkami do Tsim Sha Tsui v Kowloonu. Ze stanice Hung Hom v pevninské části Hongkongu vyrážejí několikrát za den také dálkové vlaky do Cantonu, které ovšem nestaví v Shenzhenu, ale v Dongguan.

pátek 21. srpna 2009

Jenže to jsme ještě netušili, že náš spoj stačil během noci nabrat dvouhodinové zpoždění. Proto jsme se po krátké očistě opět uložili do postele a čekali na Chongqing, v české transkripci psaný Čchung-čching. Do města jsme přijeli místo v 9.15 až v 11.30 hodin. Opět jsme prošli obligátní kontrolou před východem z nádraží a snažili se vyhledat taxi do města. Jeden z kapitánů místní lodě nám doporučil pro cestu do centra autobus 112, který nás dovezl přímo před chrám Arhatů. Ještě se snažil prodat nám projížďku lodí po řece, jenže to jsme vzhledem k disponibilnímu času vůbec neměli v úmyslu. Chrám Arhatů zdaleka nedosahoval takových kvalit jako chrámy v Pekingu nebo Lhase, ale byl příjemným zpestřením našeho pobytu v Chongqing. Po městě jsme se museli přesouvat s plnou polní na zádech a někteří i na hrudníku, protože jsme zde měli pouze přestupní stanici spojenou s prohlídkou. Od Chrámu Arhatů jsme se vydali rozpálenými ulicemi hledat restauraci. Město Chongqing je zajímavě položené na několika vršcích na ústí řeky Jialing (Ťia-ling-ťiang) do Yangtze (Jang-c'-ťiang). Panorama výškových budov nad řekami se nedalo vzhledem k hustému smogu vůbec zahlédnout.

Doporučenou restauraci jsme po náročném hledání, kdy teploty opět vystoupaly nad 30° C, nenašli. Náhradní pak nebyla výhrou: jídelní lístek pouze v čínštině a obsluha neuměla anglicky. V tuto chvíli nás zachránil průvodce Lonely Planet, díky kterému jsme si objednali alespoň základní smažené kuře ve sladkokyselé omáčce. Během objednávky došlo bohužel k nedorozumění a servírky nám přinesly navíc dvoje Kung-pao. Dále nás překvapil svérázný styl stolování místních, kteří jsou schopni bez okolků kolem stolů házet nedopalky nebo plivat pod stůl během jídla. Za celý oběd jsme nakonec zaplatili 200 Yuanů, což jsme za 5 jídel pro tři z nás vůbec nečekali.

Dalším úkolem bylo vyhledání taxi pro přejezd na letiště Jiangbei. Bohužel všechny vozy taxi, které nás míjely, byly obsazené nebo nás jejich řidiči odmítali vzhledem k námi nabízené ceně 60 Yuanů. Nakonec se nám podařilo nastoupit do taxi, který si naúčtoval za cestu 100 Yuanů včetně poplatků za dálnici. Komfortní cesta to ale nebyla. Zavazadla jsme nemohli složit do zavazadlového prostoru auta, protože tam taxikář převážel CNG nádrž. Proto jsme cestovali podobně jako v Irkutsku, ovšem zde to bylo okořeněné otevřeným kufrem během jízdy.

Na letiště jsme přijeli včas, úspěšně se odbavili a vzlétli se společností Hainan Airlines vstříc zvláštní ekonomické zóně Shenzhen (Šen-čen). Po přistání na letiště náš čekalo velice nemilé překvapení, protože místo čtyř batohů vyjely z útrob letiště pouze tři. Nezazmatkovali jsme, a připraveni na nejhorší variantu, že si slipy budeme půjčovat, jsme ztrátu nahlásili na reklamace. Úřednice byla velice ochotná a náš problém začala řešit. Ihned obtelefonovala zřízence letiště a vyrazila k pásu, kam do pěti minut vyjel očekávaný batoh.

Vzhledem k tomu, že v Shenzhenu končí Čína a na druhé straně hranice začíná Hongkong, museli jsme se rozloučit se zbytkem Juanů a vyměnili jsme si je na hongkongské dolary. Samozřejmě jsme si nechali 20 Yuanů na cestu autobusem z letiště k hraničnímu přechodu Lo Wu. Vlastní město působí západním až americkým dojmem díky mohutnosti a nasvícení budov. Nejprve nás na shenzhenské straně čekalo vyplnění odjezdových karet, poté jsme pokračovali k pasové a celní kontrole. Vše proběhlo bez problémů a v administrativním kolečku jsme se směli posunout na hongkongskou stranu, kde jsme absolvovali totéž, plus navíc odevzdání lékařského prohlášení. Celá kontrola trvala déle než hodinu, i když se formálně jedná o stejný stát. Po úspěšném zvládnutí i této procedury jsme odjeli zaplněným metrem přes Nová Teritoria směrem na Hongkong. Vystupovali jsme na stanici East Tsim Sha Tsui, odkud jsme labyrintem podchodů došli na Nathan Road, kde sídlil náš rezervovaný hostel.

Ubytování jsme měli zajištěné v obytné výškové budově zvané Chunking Mansion. Hostel Guangdong se nacházel v 5. patře, ovšem než se člověk dostane k výtahu, musí odrážet nájezdy lůzy a spodiny přitáhlé z Indie, Pákistánu, Afriky nebo Velké Británie, která se snaží nabízet ubytování. Pana domácího jménem Simon To jsme ještě zastihli. Ubytoval nás ve velice malých pokojích, které však byly vzhledem k prostoru velice účelně zařízené. Je zde televize, DVD přehrávač, lednička zavěšená na zdi, klimatizace a koupelna s WC. To vše jsme měli za velice přijatelných 60 USD na 3 noci. Pokoje byly perfektně čisté, měli jsme k dispozici zdarma i pitnou vodu, ovšem společné prostory mezi jednotlivými byty byly nesnesitelné. Na zemi se válely pytle s odpadky, kolem kterých běhali švábi. Po zvládnutí dnešního dne jsme si dali zaslouženého Heinekena.

Chongqing, foto: PV Chrám Arhatů, Chongqing, foto: PV PV v Chongqingu s plnou polní, foto: PV PS v Chongqingu s plnou polní, foto: PV Jízdenka pro vlak T224, foto: PV

sobota 22. srpna 2009

V 5:40 hod. se ozval netypický alarm, který nás vzbudil. Zprvu jsme měli obavy, že se jedná o alarm požární a někde v budově hoří. Pokud by to byla pravda, tak bychom byli ve velkém problému, protože jsme byli ubytováni v 5. poschodí, okno bylo zamřížované a schodiště vypadalo, že by se v případě požáru zbortilo jako první. Vyrazili jsme tedy za Simonem zjistit, co se děje. Na patře se nikdo nepohyboval. Rozespalý Simon nás uklidnil a šel zabouchat na Indy, z jejichž pokoje se zvuk ozýval. Jak to nakonec dopadlo, jsme nezjistili, protože jsme si šli lehnout. Na evakuaci jsme však byli připraveni, ve stresu jsme si sbalili peníze, pas a nejnutnější věci.

Ráno jsme se poněkud rozespalí probudili ve vyhřátém pokoji kolem deváté ráno. Po nutné sprše se vypravili k terminálu přívozu Star Ferry, které jezdí každých asi 5 minut na Hongkong Island do čtvrti Central. Došli jsme až k terminálu, odkud jezdí Turbojety do Macaa. O tento druh přepravy je obrovský zájem, proto jsme si mohli zakoupit jízdenky na plavbu až po 14. hodině. Sedli jsme si tedy parku a čekali. Někdo trávil čekání jídlem, někdo pivem či opalováním a jiný zase psaním pohledů. Když se přiblížil čas odjezdu, pomalu jsme se přesunuli na terminál, kde nás však čekalo překvapení. Každý cestující musí projít pasovou kontrolou a odevzdat opět odjezdové karty. Před přepážkami se vytvořila taková fronta, že jsme měli obavy, zda vůbec vznášedlo stihneme. Naštěstí byli úředníci flexibilní a otevřeli další přepážku, takže jsme odjezd nakonec stihli. Cestovali jsme v třídě Economy Class. Cesta do Macaa trvala hodinu a po výstupu jsme opět museli projít známou imigrační kontrolou, opět jsme museli vyplnit příjezdové a zdravotní karty a byla nám změřena teplota.

Ve 34° C jsme se vydali poznat Macao. Procházku jsme začali u pevnosti Guía, kam vede asi 200 m dlouhá lanovka za 2 HKD nebo 2 macajské patacy. Kurzy hongkongského Dolaru, macajské Patacy a čínského Yuanu mají přibližně stejný přepočet na Euro. Na kopci u pevnosti jsme se svlažili Tsing Taem a pokračovali jsme kolem ruiny kostela sv. Pavla na náměstí Palato do Senado, kde jsme se navečeřeli v typické portugalské restauraci. Před 20. hodinou jsme se vydali autobusem nočním městem zpět do přístavu a cestou jsme obdivovali zářící casina a hotely. Macao dokonce předběhlo Las Vegas, co se týče tržeb z hazardních her, a je dodnes světovou jedničkou. Na terminálu jsme se opět nechali odbavit a dostali jsme již šesté razítko do pasu během našeho pobytu v jihovýchodní Číně. Zpět jsme opět jeli se společností Turbojet, ale tentokrát lodí Jetfoil.

Plánovali jsme, co s načatým večerem. V pokoji se moc dobře posedět nedalo, tak jsme zkusili irský bar na Nathan Road. Bar vypadal opravdu irsky, ale ani jedno z piv, které jsme si dali, nebylo moc chutné. Koupili jsme si tedy do igelitky osvědčené Carlsbergy v plechovce a vydali se na promenádu, kde jsme si vychutnávali pohled na rozzářený Hongkong Island. Na promenádě jsme vydrželi až do 1. hodiny ranní.

Macao, foto: PV Turbojet HongKong-Macao, foto: PV palubní vstupenka Turbojet, foto: PV Imigrační karta HongKong, foto: PV

neděle 23. srpna 2009

Tentokrát jsme spali klidně a ráno jsme byli připraveni na Hongkong. Nejprve jsme se vypravili na 552 m vysoký Victoria Peak, kam jsme se dopravili lanovkou Peak Tram. Zajímavostí Centralu je složitá síť chodeb a nadchodů. Člověk zde může ujít stovky metrů, aniž by musel opustit klimatizované a prosklené průchody. V Hongkongu se také nachází nejdelší eskalátor na světě. Na Peaku jsme vyšplhali až na střechu budovy Peak Tower, odkud jsme mohli pozorovat Hongkong jako na dlani. Dole jsme si dali zaslouženou ledovou kávu a lanovkou jsme se přesunuli zpět na úpatí kopce, protože jsme měli dále v plánu koupání. Z průvodce jsme měli vyhlédnuté dvě pláže, první byla Deep Water Bay, kde jsme ale neměli jistotu sprch a druhá Repulse Bay, kterou jsme zvolili. Nakonec se nám podařilo zajistit taxi za přijatelných 100 HKD.

Pláž byla odpoledne relativně plná, během dne přijížděly davy turistů a my leželi pod palmou, střídavě se slunili, plavali nebo byli v bufetu. Na pláži jsme zůstali až do západu slunce. Večer jsme vyrazili oklikou zpět do města. Nejprve jsme se přiblížili dvoupatrovým autobusem s přestupem v obci Stanley, ve kterém jsme si jízdu užívali. Seděli jsme v horní části hned u okénka a samozřejmě jsme "řídili", což někteří místní nechápali, jiní se ale smáli. V městské části Shau Kei Wan jsme potom přestoupili na tramvaj, která je jediná na světe dřevěná a dvoupatrová. Tramvají jsme si projeli velkou část Hongkong Islandu, dojeli jsme až na Admirality. Zde jsme se ještě chvilku prošli a poté se usadili v příjemné restauraci The Spaghetti House. Večer jsme si opět užili na promenádě.

Přístaviště Star Farry a HongKong Island, foto: PV pláž Repulse Bay v HongKongu, foto: PV Check-in nadrazi Airport Expressu HongKong, foto: PV vesnice Ngong Ping a Buddha, foto: PV dvoupatrová tramvaj v HongKongu, foto: PV Airport Express Hongkong, foto: PV lanovka/tramvaj na Vicotria Peak, foto: PV lanovka na Victoria Peak, foto: PS

pondělí 24. srpna 2009

Čekal nás poslední den a poté odlet domů. Tento den jsme chtěli ještě celý využít, proto jsme si naplánovali výlet na ostrov Lantau k soše sedícího Buddhy, která je největší na světě. Celý den jsme se však nechtěli vláčet s krosnami, proto jsme uvažovali mezi odložením krosen na letišti nebo na nádraží a odevzdáním zavazadel na check-in ve městě. Nakonec vyhrála varianta druhá, proto jsme se přesunuli metrem na stanici Airport Expressu na Hongkong Islandu, kde jsme se nechali odbavit. Tato služba je velice příjemná, ale má malý háček. Cestující si povinně musí koupit jízdenku na Airport Express za 100 HKD, aby se vůbec dostal do odbavovacího prostoru. Airport Expressem jsme se přesunuli do stanice Tsing Yi, která leží nedaleko Lantau a použili nadzemní metro pro přesun na konečnou v Tsuen Wan. Přímo od terminálu jezdí autobusy číslo 23 do vesnice Ngong Ping, v jejíž blízkosti sedí Buddha. Z Tsuen Wan je možné jet i lanovkou, což je nejrychlejší varianta dopravy, protože přes kopečky je vzdálenost do Ngong Ping pouhých 6 km. Autobusem jsme absolvovali 45 minutovou okružní jízdu členitým ostrovem.

Na kopci jsme si prohlédli vesnici Ngong Ping, sedícího Buddhu i klášter Po Liu. Strávili jsme tu příjemné 2 hodiny a poté se vrátili zpět do Tsuen Wan, kde jsme si sedli do oblíbené restaurace Spaghetti House. To se již blížil čas našeho odletu, proto jsme se autobusem S1 přesunuli na hongkongské mezinárodní letiště za 3,50 HKD. Po odbavení jsme potřebovali utratit poslední peníze, pročež jsme si dali v letištní restauraci poslední pivo a čekali. V klidu jsme se poté zvedli a chtěli nalézt svou bránu, jenže jsme zjistili, že ke gatům 30-80 je nutné přejet letištním vlakem a do uzavření zbývalo 10 minut, do odletu potom 25. Vláček naštěstí přijel hned, proto jsme proběhli halu a uviděli jsme, že se lidé teprve řadí u brány.

Chvilku po 23. hodině jsme se usadili na poslední sedačky u toalet našeho letadla společnosti Virgin Atlantic a očekávali jsme vzlet. Kapitán Sedmiorka povolil start prohlášením "1 lomeno 2 římská kočka", což si přečetl na tabuli u runwaye, která signalizovala I/II CAT. Kapitán, tentokrát letadla, natočil všechny čtyři motory našeho Airbusu A340 a vznesli jsme se vstříc 10.000 km vzdálenému Londýnu. Během letu jsme dostali večeři a snídani a nejméně 3 hodiny jsme strávili sledováním filmů, poslechem hudby a monitorováním aktuálního průběhu letu na zábavní konzoli, která byla u každého sedadla.

úterý 25. srpna 2009

V Londýně na letišti Heathrow jsme přistáli již půl hodiny před plánovaným příletem. Tento časový bonus byl však rychle smazán, protože letištní služba na nás zapomněla a nikdo z cestujících nemohl opustit letadlo. Imigrační odbavení a kontrola zavazadel byla pouhou formalitou. Z terminálu 3 jsme se museli ještě přesunout na terminál 5. Využili jsme tedy bezplatnou vlakovou dopravu Heathrow Airport Express. Šestihodinové čekání jsme trávili nejprve v kavárně a poté i v pubu. Opět jsme využili automatického odbavení, které se ovšem neobešlo bez komplikací, čtvrtá palubní vstupenka se kvůli technickým komplikacím bohužel nevytiskla, ale vzhledem ke značné rezervě se celou věc podařilo vyřešit. Čekala nás již jen pasová kontrola, kontrola osobních věcí a nástup do letadla. Zbývalo ještě posledních pár minut, proto jsme navštívili cestou ještě poslední restauraci, kde jsme si dali sendvič. Poněkud jsme zazmatkovali, když se ozvalo hlášení, že se brána letu BA860 uzavírá. Poplach to byl samozřejmě planý, ale byli jsme mezi posledními cestujícími, kteří doběhli.

Let do Prahy se společností British Airways proběhl bez komplikací a na Ruzyni jsme přistáli dokonce o 15 minut dříve. To nás již čekaly naše rodiny. Jedni se domů vezli autem, druzí využili služeb Airport Expressu společnosti České dráhy, další odjeli expresním autobusem 100 na Zličín. Rozloučili jsme se v přistávací hale „ždrnčíčkem“ slivovice a odjeli domů načerpat síly do pracovního procesu po zasloužené dovolené.

Boarding Pass, foto: PV Boarding Pass, foto: PV Heathrow Connect, foto: PV Heathrow Express, foto: PV mapa průběhu cesty, foto: PV

Děkujeme za pozornost!

Cestopis obsahuje autentické zápisky autorů bez úprav.


pvo | 20.9.2009 (8:00)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu Svět Čína


  1 2      Zpráv na stránku:   
29.09.2009 (19:51)  
Ladislav Moc : V dobách legionářských a trakčně parních na tom byly brzdy vlaků poněkud jinak. Nedal bych ruku do ohně zato, že se používala jednorázovitě odbrzďovatelná brzda, případně tam ještě vlaky byly brzděny ručně, eventuálně si strojvedoucí mohl na spádu pomáhat "kontra". Taky nelze opomenout "válečnou" údržbu vozidel a tedy i brzd. Ruské nebo sovětské poměry na tom určitě nebyly jinak než spády a oblouky na Semmeringu (kde se dodnes jezdí z bezpečnostních důvodů až na výlukové výjimky vlevo), Gotthardu či Simplonu.
O nějakých brzděnkách, brzdících tunách nebo procentech si vůbec nedělám nějaké iluze.
registrovaný uživatel ICN 
23.09.2009 (19:06)  
Opravdu je na 2. obrázku Heathrow Express? Mne se to nezdá.
registrovaný uživatel cocik 
23.09.2009 (10:29)  
Super vypraveni, jenom mam pocit, ze vas za tech 200 junaku s tim jidlem trochu natahli. Popis hotelu v HK je taky super (pro me je vrchol exotiky kdyz bydlim v Langhamu na Mongkoku, takze povidani o tom vasem miste mi fakt nahnalo husi kuzi) :)
22.09.2009 (14:32)  
Díky za pěkný cestovatelský seriál. V jedné legionářské anabázi je popisován úsek Transibiřské magistrály za Bajkalem, kde vlaky ve směru na východ projížděly velkým klesáním, které bylo zakončeno obloukem (či snad smyčkou) a celý úsek byl považován za velmi nebezpečný. Neznal by někdo podrobnosti? Díky. L. Moc
registrovaný uživatel CART 
22.09.2009 (11:22)  
btw: jaké byly celkové náklady ve čtyřech lidech?
registrovaný uživatel CART 
22.09.2009 (11:20)  
Super článek, moc hezky jsem si početl. jenom jeden malý detail - HeathrowExpress je zadarmo jen mezi Terminály 1,2,3,4 a Terminálem 5. Kdyby to chtěl někdo ze čtenářů použít na cestu do města, bude nemile překvapen, protože je to ten nejdražší způsob...
registrovaný uživatel Qaws 
21.09.2009 (10:31)  
Díky za pěkný cestopisný seriál!
Opravdu příjemné počtení plné užitečných poznatků. S pár lidičkama se chystáme příští rok na poznávací bádání po Turecku či Rumunsku, tak snad nám to klapne..
registrovaný uživatel Jozef  mail  
20.09.2009 (23:27)  
Na poslednom obrazku je mapka celej cesty. Je na nej nakreslene, ze ste vlakom z Moskvy do Irkutska isli aj cez Bratsk. To je vsak vylucene. Jednak to tam trochu poznam z mojich vlastnych ciest, ale Bratsk nespominate ani v svojom popise cesty. Asi omyl?
registrovaný uživatel Foxx  mail  
20.09.2009 (22:36)  
pvo: Když jsme tam byly v 2007 tak vele byl ještě jinej hostel a naproti výtahu další. Jinak hned vedle byla nějaká pákistánská krejčovská dílna. Jinak Chungking mansions je těma čmoudama vyhlášenej, ale mě se to každodení, "swiss omega wočs copy" celkem líbilo, bylo to takový stylový. Ku éé slečny na prodej co se tam potulovaly už ani moc ne. Letos jsme šli kousek vedle do Mirador mansion, a bylo to to samý v bledě modrým.
Jinak souhlasím Simon byl super, poradil, pomohl, dokonce nám půjčil notebooka :-)

BTW: Taky tam všude byly ty cedulky co všechno je kvůli svine influenza desinfikovaný?
registrovaný uživatel Erik  mail  
20.09.2009 (21:52)  
Dík za články. A dík aj za cenné rady, budúci rok sa tam s kamarátom chceme vybrať. Konkrétne myslím Peking, Lhasu a pod.
  1 2      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2018 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko