..: Cesta do Ruska a Číny (2. díl) :..

nádraží v Pekingu, foto: PVminulém díle jsme Vás seznámili s průběhem cesty po Transsibiřské magistrále z Moskvy do Irkutsku a naším pobytem u jezera Bajkal. Nyní se přesunujeme z Irkutsku přes Zabajkalsk a Manzhouli do Pekingu a dále do tibetské Lhasy. Nastupte si s námi do vlaku R 20 Vostok ve směru Ulan-Ude, Čita, Zabajkalsk, Manzhouli, Charbin, Šen´jan a Peking.

úterý 11. srpna 2009

Ranní rozbřesk a úder sedmé hodiny znamenaly vstávání a rozloučení se s Irkutskem. Z mnoha různých zdrojů totiž nebylo zcela jasné, v kolik hodin odjíždí vlak R 20 Vostok z Irkutsku do Pekingu, proto jsme radši vyrazili na nejdřívější čas odjezdu. Správným údajem byl nakonec čas 9.34 hodin místního času (moskevský +5). Opět jsme chtěli vyrazit tramvají, jenže vzhledem k poruše vozu jsme ani nevyjeli. Zvolili jsme proto alternativní spojení maršrutkou. S bagáží na zádech i na hrudi bylo poněkud obtížné nasoukat se do malého mikrobusu. Nakonec se nám to podařilo, ale seděli jsme na sedačkách zabarikádováni našimi zavazadly. Konečnou stanicí bylo naštěstí nádraží. Do odjezdu zbývala asi hodina, proto jsme se opět rozdělili a šli zakoupit proviant na cestu.

Vlak přijel asi s dvacetiminutovým zpožděním. Na nástupišti jsme však byli upozorněni, že vůz, do kterého máme rezervace, je porouchaný. Napadaly nás ty nejhorší myšlenky, např. že vůbec neodjedeme nebo že nás rozdělí různě po vlaku. Celou nepříjemnost s námi komunikoval náčelník vlaku. Byl velice příjemný, ochotný a viděli jsme, že se situaci snaží vyřešit k naší spokojenosti. Nakonec pro nás bylo připraveno celé jedno kupé téměř na opačném konci vlaku. Náčelník se ještě jednou přišel ujistit, že je vše v pořádku a poté opět následovalo stlaní a strategické rozmístění zavazadel a nákupu v kupé. Vše jsme již stihli vzhledem k sehranosti a zkušeností z minulého vlaku v rekordním čase.

V úvodní fázi jsme s nadšením sledovali především krajinu v okolí jezera Bajkal. Trať z Irkutsku nejprve v novém "horském" úseku překonává mnoha oblouky sedlo, aby pak klesla k jezeru. Vidět je i původní pobřežní dráha, dnes s turistickým provozem, a již zastavujeme ve Sljudjance. Následuje poměrně dlouhá cesta přímo po pobřeží jezera do stanice Misovskaja u města Babuškin, kam se původně jezdilo trajektem z Port Bajkalu, a nakonec se opět stoupá do plání Sibiře. Něco podobného jsme zažili pouze v Bosně a Hercegovině. Naší první stanicí byla Sludjanka a poté již následovalo Ulan-Ude, které jsme překřtili na "Lulan Bude". Odtud vlak pokračuje dále do Čity, kde opouští dnešní trasu Transsibiřské magistrály do Vladivostoku a odbočuje do Mandžuska v Číně po tzv. Transmandžuské magistrále. Krajina je v tomto úseku zajímavě zvlněná a není tak fádní jako za Moskvou. Následující den nás čekaly dvojí hranice, přechod Zabajkalsk - Manzhouli, který jsme s napětím a drobnou nervozitou očekávali. Atmosféru trochu pozvedl kapitán Sedmiroka svými posledními překlady, ve kterých se vyjadřoval k problematice konzumace a vylučování pálivých jídel "ugronaja prdelka" a dni pracovního klidu, kdy bravurně přeložil neděli jako "non rabotkaja".

R20 Vostok, foto: PV Jídelní vůr vlaku R20 Vostok, foto: PV knižní průvodci na cestě, foto: PV lampička a zavírání dveří na kartu, foto: PV

středa 12. srpna 2009

Transmandžuská magistrála

Trať vedoucí z ruské Čity dále do Číny je v Rusku nazývána jako KVŽD, tedy Китайско-Восточная Железная Дорога a v Číně jako Čínská východní železnice. O stavbě bylo rozhodnuto v roce 1896 a trať měla být spojnicí mezi Čitou a Vladivostokem přes Charbin. Stavební práce byly započaty v roce 1897 ve stanici Tarskaja a trať se rozrůstala přes Hailar, Charbin a Nikolsk-Usurijskyj. Trať byla dokončena v roce 1901, ale pravidelný provoz osobních vlaků začal až v roce 1903.

Hraniční přechod Zabajkalsk - Manzhouli (název pochází z ruského Mančžurija, Маньчжурия) je proslavený délkou čekání na vlaků na obou stranách hranice. V Zabajkalsku jsou nejprve vyměněny podvozky a kompletně zkontrolovány osobní vozy celníky, kteří vše následně zapečetí. Obě stanice jsou vzdáleny jen několik kilometrů. Z mostu nad kolejemi je ze Zabajkalsku (nádraží obestavěno nákladním terminálem, nevzhledným sídlištěm a plechovou zdí drobných provozů) vidět zdobný monumentální čínský "vítězný oblouk" na státní hranici. V dnešním Manzhouli žije 230.000 obyvatel. Místo v minulosti obývalo několik kmenů, ovšem město jako takové vzniklo až po výstavbě Transmandžuské magistrály.

Po zastávce v Borše jsme sledovali téměř mongolskou step až do Zabajkalsku. Na ruské části trati právě probíhá elektrifikace, vlak je však veden dieselovou lokomotivou a přejezd pohoří nad městem Borša táhlými oblouky s možností vidět celý vlak najednou patří k jednomu z vrcholných vzpomínek celé cesty vlakem. V tomto ruském pohraničním městě nás čekalo dlouhé čekání. Dvacet minut před příjezdem do Zabajkalsku upozorní průvodce vozu na poslední možnost použití toalety, která se poté na 8 hodin zamkne. Následně jsme si vyplnili celní deklarace. I když jsme nerozuměli všemu, zaškrtávali jsme vždy kolonky "niet". Po příjezdu do Zabajkalsku nám byly nejprve vybrány pasy a poté jsme museli opustit vlak, následovala totiž výměna podvozků na normální rozchod. Pohybovali jsme se nejprve v nádražním prostoru, ale poté jsme se osmělili a vyrazili i mimo. Čekání bylo úmorné, teplota venku se pohybovala kolem 28° C. Usídlili jsme se před vstupem do stanice a četli si. Nedaleko se nacházela pivnice, kde jsme si nakoupili pivo pro zpříjemnění čekání. Pivo bylo české.

Po asi 6 hodinách jsme se směli vrátit zpět do vlaku. Po chvilce čekání dorazila celní kontrola. Nejprve jsme museli předložit veškeré valuty, které jsme měli u sebe a následně zodpovědět triviální dotazy ohledně převážených věcí. Dostavili se i technici, kteří začali nás oddíl rozebírat a kontrolovat, zda nemáme něco ukryté v tajných skrýších. Poté se pustili i do chodbičky. Zkontrolované otvory a záklopky byly zapečetěny. Po osmi hodinách se náš vlak dal do pohybu a přejeli jsme do čínského Manzhouli.

Vyděsili jsme se, protože u vjezdu byl obrovský plot s ostnatým drátem a podél vlaku stáli ozbrojení vojáci v helmách. Respekt nevzbuzovala jen stanice, ale i celé město, které svými nasvícenými výškovými budovami po týdnu stráveném ve východním Rusku a především v kontrastu se sousedním Zabajkalskem působilo spíše jako Las Vegas. Samo město bylo založeno až v roce 1903 a rozrostlo se kolem železniční stanice. Člověk si připadal jako po skoku do jiného světa.

Ještě než vůbec došlo k pasové kontrole, navštívila nás v kupé nejprve lékařka. Obavy z prasečí chřipky jsou v Číně obrovské, proto je každému cizinci měřena teplota. Tři z nás prošli kontrolou bezproblémově, čtvrtý však nikoli. Ten musel opustit kupé a pohybovat se chvíli na vzduchu chodbičky, protože v kupé bylo nesnesitelné horko a vydýchaný vzduch. Když ani druhé měření nebylo v pořádku, začali jsme se trochu obávat nejhoršího. Lékařka naštěstí vytáhla teploměr, protože elektronické přístroje, které se přikládají k čelu, jsou nepřesné. Teploměr naštěstí ukázal teplotu 37,0° C, což byla pro všechny velká úleva a pro lékařku akceptovatelná teplota. Je třeba dodat, že vše proběhlo velice korektně.

Po tomto napínavém intermezzu následovala další kontrola. Překvapením pro nás byl velice zdvořilý způsob jednání, což bylo oproti ruské straně velice kontrastní. Celnice nás nejprve přivítaly v Číně a poté se zeptaly, zda nám mohou položit pár otázek. Zodpovídali jsme dotazy na místa, která chceme během cesty navštívit, jaké jsou naše profese, z jakého důvodu cestujeme do Číny, dále jsme museli předložit naše další doklady jako řidičský a občanský průkaz, zaměstnanecký/studentský průkaz a nakonec jsme museli k povrchní kontrole poskytnout notebook s fotoaparáty a celá procedura byla zakončena kontrolou knih a časopisů. Celnice prolistovala asi 10 časopisů Týden. Po všetečných, ale velmi korektních dotazech byly od všech vybrány pasy a vstupní karty. Po 2 hodinách čekání a posunu našeho vlaku vzhledem k připojování čínského jídelního vozu, nám byly naše pasy vráceny a byli jsme pozváni k návštěvě nádražní budovy, v jejímž prvním patře již čile probíhal černý obchod s penězi. Čínští překupníci pracovali aktivně, za 50 € nabízeli 425 Yuanů. Abychom měli nějakou hotovost, rozměnili jsme si alespoň 40 €.

Po návratu k vlaku jsme uviděli připravený čínský jídelní vůz, který jsme po opadlém stresu neváhali navštívit. Začít jsme museli 4 čínskými pivy Nanjing beer a poté jsme si dali smažené kuře s rýží. Docela nás překvapilo, že je maso smažené s kostí, ale co bylo důležitější, zažili jsme svoji premiéru s hůlkami. První pokusy nebyly moc úspěšné, ale časem jsme techniku vypracovali skoro k dokonalosti. Hůlky jsme si potom ponechali jako suvenýr, ač to v Číně není obvyklé a restaurace nerady dávají hůlky k dispozici. Vzhledem k psychicky náročné kontrole jsme si objednali ještě druhé pivo a za celou konzumaci jsme zaplatili nakonec 208 Yuanů. Dlouho po půlnoci jsme se přesunuli zpět do našeho kupé, kde jsme ještě chvilku studovali průvodce a poté jsme ulehli.

R 20 Vostok, foto: PV jídlo v čínském jídelním voze, R20 Vostok, foto: pv

čtvrtek 13. srpna 2009

Svítící sluníčko nás probralo těsně před polednem. Tento den jsme měli projíždět prvním větším čínským městem Charbinem. Rychle jsme se nasnídali nebo spíše naobědvali a očekávali toto město. Charbin byl prvním městem v Číně, které jsme mohli pozorovat za bílého dne, a byli jsme překvapeni. V centru se nacházela spleť výškových budov umístěných v původní zástavbě a komunikacích. Obzvláště pompézní byl přejezd přes řeku Sungari. V Charbinu jsou schopni postavit vedle sebe třeba deset naprosto totožných výškových budov.

Na nádraží jsme se během pauzy prošli po nástupišti a dokoupili nějaké zásoby. Vlhkost vzduchu byla o poznání větší než v sousedním Rusku. Po krátké zastávce se dal náš vlak opět do pohybu a pokračovali jsme směrem na Peking. Z Charbinu je trať již elektrifikována a jede se zde konstantní rychlostí 120 km/h. Zajímavostí je oplocení tratě s ostnatými dráty podobně, jako je tomu ve Francii u TGV.

V podvečer jsme šli naposledy navštívit čínský jídelní vůz. Během večeře jsme prodiskutovali problematiku zdravotnictví a stavu české mládeže na počátku 21. století. V jídelním voze jsme se seznámili také s rusko-německou skupinkou a strávili jsme s nimi závěr večera. Do kupé jsme si koupili ještě láhev čínské pálenky, která nás vyšla na pouhých 40 Yuanů, ale chuťově nijak nenadchla. Chvíli jsme si povídali, ale poté jsme se již šli připravit na ranní výstup v Pekingu.

pátek 14. srpna 2009

Ve 4:45 hod. nás budík vzbudil poněkud nešetrně a hlásil brzký příjezd do Pekingu, hlavního města ČLR. Náš vlak zastavil v nádraží s dvacetiminutovým zpožděním, což bylo při několikatisícové vzdálenosti zanedbatelné. Nejprve jsme se museli u východu ze stanice prokázat našimi jízdenkami, což je v Číně standardní, a poté jsme již směli vstoupit do Pekingu. Po výstupu z vlaku nás zasáhla vysoká vlhkost vzduchu s tropickou teplotou. To jsme v 6 hodin ráno nečekali. Taxi jsme se nechali převézt k našemu hostelu. Měli jsme vytištěnou mapu okolí v čínštině, protože místní taxikáři anglicky z drtivé většiny téměř nic nerozumí, ani po loňských olympijských hrách. Ubytování jsme měli zajištěné v jednom z posledních existujících hutongů ve městě. Hostel nebylo možné nalézt automobilem ve spleti úzkých uliček, proto jsme zaplatili za dovoz 15 Yuanů a vydali se hledat ubytování pěšky. Nakonec jsme byli úspěšní i díky radám místních, se kterými jsme se domlouvali posunky a pomocí mapy.

Hostel Sitting on the Citywalls Courtyard House nás velice mile překvapil. Jednalo se o velké prostranství, které bylo dekorováno staročínskými vázami, sochami a květinami. Po obvodu byly vchody do jednotlivých pokojů, které byly vybaveny klimatizací a perfektní sprchou s toaletou. Samozřejmostí byl i chladící box s nápoji za velice nízké ceny a zájemci mohli během pobytu využít i internet zdarma. Již jsme se nedivili, že hostel vyhrál soutěž o nejlepší ubytování v celé Asii na serveru Hostelworld.

Postupně jsme vydechli a začali plánovat první výlet v Číně. Vzhledem k tomu, že jsme dorazili velice brzy, rozhodli jsme ve vyrazit k Velké čínské zdi, které však místní správněji říkají dlouhá. Ze tří možných a dobře dostupných lokalit jsme vybrali na doporučení hostelu i všudypřítomného průvodce Lonely Planet část nazvanou Mutianyu, která se nachází asi 90 km od Pekingu. Nejprve však bylo nutné rozměnit západní valuty na místní měnu, abychom se mohli vůbec nějak pohnout. V centru města jsme si vyhlédli jednu z poboček Bank of China. Výměna v Číně není vůbec jednoduchá, člověk musí vyplnit tři formuláře s devíti razítky, předložit pas, který si banka okopíruje a až následně lze získat čínské Yuany. Za 1.080 € jsme získali 10.270 Yuanů.

Nyní jsme mohli vyrazit. S místním taxikářem jsme zpáteční cestu usmlouvali na 500 Yuanů. O hodinu později jsme vystupovali z překlimatizovaného taxi a přestupovali na lanovku (35/50 Yuanů). Vstupné na zeď činí 80 Yuanů. Jak postupoval čas, stoupala i teplota, kdy se rtuť teploměru třepala kolem 40° C. Výhledy na zeď byly fascinující, i když dokonalost trochu rušil ohromný smog. Na zdi jsme strávili celkem 2 hodiny. Při sestupu jsme si ještě pohráli s místními prodejci. Smlouvání jsme si užívali a podařilo se nám zakoupit hezké sady pohledů v přepočtu za 2 Kč za kus. Pokračovali jsme vějířem, hůlkami a dalšími drobnostmi. Po 15. hodině nás pak připravené taxi odvezlo zpět do Pekingu.

Po návratu se naše skupina rozdělila. Jedni šli na nákupy, druzí relaxovat do hostelu. Večer jsme se sešli a společně vyrazili na pravou pekingskou kachnu. S ohledem na pokročilou denní dobu jsme nakonec nebyli přímo v restauraci Quanjude, ale přesto jsme si velmi pochutnali. Za 4 osoby včetně omáček a zeleniny jsme zaplatili 148 Yuanů. Nočním Pekingem jsme se vrátili posléze zpět a na pokojích usnuli.

Velká čínská zeď, foto: PV Hostel Citting on Citywalls Courtyard House, foto: PV Zakázané město, Peking, foto: PV Letní palác, Peking, foto: PV park, Peking, foto: PV

sobota 15. srpna 2009

Probudili jsme se velice brzy, protože jsme očekávali plánovanou snídani. Ta však připravena nebyla. Jak jsme následně zjistili, dělá se až na objednávku. Přemohla nás však znovu únava a na prohlídku Pekingu jsme vyrazili až kolem 10. hodiny. Nejprve jsme zamířili k parku Jingshau, uměle navršenému pahorku s výhledem na centrum Pekingu, ze kterého jsme se plynule přesunuli do Zakázaného města. Zde nás trochu nemile překvapily davy lidí, které korzovaly městem. Počet návštěvníků musel zcela jistě v jednom okamžiku překonat i koncert Madonny v Praze. Procházku znepříjemňují přecpané spojovací cesty, odházené odpadky i neurvalí návštěvníci. Svižným krokem jsme vypochodovali a vedeni čínskými policisty jsme vstoupili na náměstí Tchien-an-men, největší veřejné náměstí světa. Náměstí je obklopeno stalinistickými budovami a nechyběl ani Mao Ce-Tung. Nechtěli jsme být paranoidní, nicméně nejméně 2× jsme si všimli tajných policistů v civilu, kteří korzovali náměstím a naslouchali, co si lidé říkají a zda se podezřele nesrocují. Tuto praxi nám potvrdil i knižní průvodce Lonely Planet. Do srdce náměstí se lze dostat pouze průchodem přes bezpečnostní kontrolu a rentgen zavazadel.

Po poledni jsme se přesunuli k Chrámu nebes, kde jsme strávili příjemnou hodinku. Když se dostavil hlad, našli jsme si typickou restauraci, která však byla zaměřena na čínské fondue. Vůbec jsme netušili, jak se pokrmy připravují, proto jsme se přesunuli na staré známé nudle a kung-pao. Hůlky jsme již ovládali velice zkušeně a jídlo bylo konečně požitkem.

Naší poslední zastávkou v Pekingu byl Letní palác na jezeře Kunming. Jedná se o příjemný park s vrcholky kopců posetými starými čínskými obydlími, který působí velice uklidňujícím dojmem. V přístavišti jsme si vypůjčili šlapadlo a vyrazili na jezero. Číňané nás jako cizince hojně zdravili a s několika dalšími plavidly jsme uspořádali běsivý závod ČR vs. ČLR. Souboj skončil širokými úsměvy i po srážce a následném nárazu do oblouku mostu. Vzhledem k zavírací době jsme pak areál před západem slunce opustili. Taxikáři, který nás odvážel zpět do hutongu, jsme mimořádně nechali 2 Yuany od cesty, za což nám byl nesmírně vděčný.

Po krátké očistě jsme vyrazili na večeři. Nechtělo se nám nijak daleko, proto jsme zvolili lokál asi 5 minut od hostelu. Nejprve jsme byli nedůvěřiví k vysoké úrovni restaurace a poté i ke způsobu přípravy pokrmů – vaření masa hostem přímo na stole. Objednali jsme si pravé čínské fondue, právě to, kterým jsme v poledne pohrdli. Jídlo bylo však perfektní a obsluha rychlá. Dali jsme si hovězí maso s nudlemi, čerstvou zeleninou a nechybělo ani nezbytné pivo. S kvalitou takové restaurace, prostředím i personálem je vždy milé se setkat. Dolití piva do sklenky před posledním lokem, dolévání horké vody do mísy a současně odebírání pěny a prázdných talířů bylo vždy obratem vyřešeno. Dva z nás vyrazili po jídle na cigaretovou přestávku před restauraci. Hlídač parkoviště obratem poskytnul svou židli, aby nemuseli sedět na květináči. Za 4 osoby a skvělé služby jsme zaplatili 300 Yuanů. Po návratu na hostel jsme ještě řešili další plán cesty a připravovali se na zítřejší přelet do tibetské Lhasy.

neděle 16. srpna 2009

Ráno jsme vstávali již ve 3:30 hod., protože náš let odlétal již v 7 hodin ráno a nějaký čas měla zabrat i cesta taxi na letiště. Chtěli jsme vyzkoušet nový Airport Express, jenže první vyjíždí až v 6 hodin. Na letišti Peking Capital Airport jsme se nejprve odbavili u přepážky AirChina a přesunuli se k bezpečnostní kontrole. Již zprvu nás udivilo, že let CA 4112 má zvlášť vyhrazenou přepážku, oddělenou od ostatních. Nejprve jsme museli předložit povolení vstupu do Tibetu, což jsme museli učinit celkem třikrát a poté jsme byli důkladně zkontrolováni. Dále museli projít rámem, poté nás ručně zkontrolovali policisté přístrojem na hledání kovů. Zajímavé bylo, když dvakrát kontrolovali holou nohu. Zlatým hřebem kontroly bylo odhalení zapomenutého nože v příručním zavazadle, což nás vyděsilo, protože nás odvedli do útrob letiště. Vše se nakonec vysvětlilo, nikdo z kontrolorů neuměl dostatečně dobře anglicky, aby nám vysvětlil, že nůž mít s sebou na palubě nemůžeme, proto hledali někoho jazykově zdatnějšího. Nakonec jsme se bez problémů přesunuli k naší odletové bráně, odkud jsme A330 vzlétli nad pekingský smog.

Náš let provázely časté turbulence, proto jsme nemohli moc dobře dospat. Překvapilo nás, že na palubě bylo 10 Čechů. Po 10. hodině začalo naše letadlo zvolna klesat, až se objevilo úzké a dlouhé údolí, do kterého jsme se ponořili. V 10:50 hod. přistál náš stroj na letišti Lhasa Gonggar, kde nás přivítalo o poznání chladnější počasí (zhruba o 20° C méně) a výrazně řidší vzduch. Od letiště jsme již měli objednaný odvoz do hotelu Mandala ve Lhase, kde jsme se ubytovali. Po celou dobu nás doprovázela tibetská průvodkyně, protože bez zajištěného výletu od tibetské cestovní kanceláře je takřka nemožné získat povolení vstupu do Tibetu.

Hned jakmile jsme se ubytovali, jsme vyrazili na oběd. Již během cesty do restaurace jsme pociťovali nepříjemné pocity nevolnosti, únavy a točení hlavy. Vše vyvrcholilo při obědě, kdy se jednomu z nás udělalo tak moc zle, že musel odejít zpět do pokoje. Ostatní poté dorazili také a všichni jsme si dopřáli 4 hodiny spánku a aklimatizace. Večer jsme na chvilku vyrazili do typické tibetské restaurace, kde jsme si dali tibetský salát a rýži s jogurtem, ale celý tento den jsme pojali jako aklimatizační právě vzhledem k vysokohorské nemoci, která často postihuje cestovatele v podobných nadmořských výškách (Lhasa, 3.700 m n. m.).

palác Potala, foto: PV palác Potala, foto: PV Lhasa, Jokhang, foto: PV vstupenka do paláce Potala, foto: PV vstupenka do paláce Jokhang, foto: PV Pivní romantika na střeše ve Lhase, foto: PS výsledek diskuse, foto: PV

pondělí 17. srpna 2009

V noci jsme spali neklidně. Ráno po probuzení jsme zašli na snídani a poté jsme si dali ještě šlofíčka. Odjezd byl plánován až na 10:30 hod., kdy nás naše průvodkyně a řidič odvezli k paláci Potála. Strnuli jsme v úžasu. Něco podobného jsme ještě neviděli. Pro vstup do paláce je třeba mít vyřízené vstupní povolení, které zajišťovala naše agentura Access Tibet Tour. Před vstupem do paláce, který je rozdělen na bílou a okrovou část, probíhá kontrola zavazadel a je zakázáno brát s sebou tekutiny a zapalovače.

Pobyt v paláci je regulován a omezen na nejvýše 1 hodinu, dále je striktně zakázáno fotografování interiéru. Vzhledem k tomu, že jsme jako průvodkyni měli rodilou Tibeťanku, vyslechli jsme si rozsáhlé povídání o historii lamů, buddhů a dalajlamů. Celý palác má 13 pater a 1.000 místností s tím, že jeho výška dosahuje úctyhodných 115 metrů.

Po dvouhodinové prohlídce jsme se přesunuli na poutní okruh Barkhor do restaurace, na jejíž střeše jsme si mohli vybrat z nabídky nepálských, tibetských, čínských, indických nebo evropských jídel. Někdo zvolil zeleninový salát, jiný třeba burger s jačím masem. Z restaurace byl nádherný výhled na náměstí před chrámem Džókhang, ale také bezpečnostní složky, které byly rozmístěny na střechách okolních domů a monitorovaly, zda se místní nesrocují. Policisté hlídkující na náměstí nám připomínaly českou policii při fotbalových utkáních – vybaveni byli helmami s náhlavními štíty, holeními chrániči, obušky, hasicími přístroji a nechyběly ani automatické zbraně.

Po obědě jsme se přesunuli ke klášteru Džókhang, který byl mnohem útulnější než mohutná Potala a je jedním z nejposvátnějších míst tibetských věřících. Z kláštera jsme se přesunuli na poutní okruh Barkhor, kde se nacházely stánky se suvenýry a panovala klasická místní atmosféra. Vzhledem k vyčerpání jsme se vrátili na hotel a hodinu a půl odpočívali. Odpočinek byl nutný pro načerpání sil na večerní procházku městem. Šli jsme parkem k Potále a následně se vrátili obchodní třídou zpět k našemu hotelu. Na recepci na náš již čekalo vyprané prádlo a poté jsme se šli najíst do naší oblíbené tibetské restaurace v prvním patře, kde jsme tento večer zakončili. Zajímavostí bylo, že se v Tibetu jí standardními příbory a nikoli hůlkami.

úterý 18. srpna 2009

Zajištění cesty do Tibetu

Celý tibetský výlet včetně jízdenek jsme si museli objednat u cestovní kanceláře Access Tibet Tour, protože povolení vstupu do Tibetu lze získat takřka výhradně přes čínského zprostředkovatele. Čtyřdenní pobyt v Tibetu včetně jízdenek na vlak, ubytování, průvodce, výletů a dopravy z letiště a na nádraží vyšel pro 4 osoby na 2.180 USD. Vše je možné objednat přes internet s tím, že se předem platí záloha 50 % ceny převodem na účet kanceláře. Zprvu jsme měli trochu obavy, ale povolení vstupu do Tibetu bylo do Pekingu doručeno bezproblémově a celý výlet proběhl bez jediného problému. Jízdenky na vlak lze v Číně zakoupit pouze vždy ve výchozí stanici, proto je vhodné vyrážet na cestu vlakem z místa, kde sídlí kancelář nebo má pobočku. Závěrem je nutné dodat, že samostatné povolení vstupu do Tibetu CK zásadně nevydávají a nejkratší možný zájezd je čtyřdenní s tím, že první a poslední den nejsou prohlídky ani výlety. Teoreticky by bylo možné požádat o vydání povolení na pobočce Veřejné bezpečnosti v Pekingu, ale byla by to procedura s nejistým koncem, která by trvala nejméně 7 dní. Cestovní kancelář nabízí mnoho jiných výletů než jen Lhasu, Seru a Däpung. Možné je zajet se podívat do základního tábora Mt. Everestu nebo k jezeru Namco, ale v těchto případech se ceny výrazně zvyšují.

Po snídani nás opět vyzvedla naše průvodkyně a odvezla nás ke klášteru Däpung, údajně největšímu klášteru světa. Dnes nás již nešokovalo, že řidič vyjížděl od hotelu v protisměru. Prohlídka byla zajímavá, ale celkem dost dlouhá. Klášter je umístěn několik kilometrů za městem a stoupá se k němu po strmé a úzké silnici. Na oběd nás průvodkyně zavezla do tibetského steak housu. Odpoledne byla na plánu návštěva poslední prohlídka, a to kláštera Sera. Zde nám místní mniši předvedli také disputace na náboženská témata.

Průvodkyně byla milá a ochotně zodpovídala všechny naše dotazy. Zarazila se pouze u dvou, a to – abychom na nádraží mohli odjet dříve kvůli mytí oken vlaku a zda se v klášteře Ganden konaly tajné souboje asijských válečníků. Asi o nich nevěděla.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali zpět do centra, kde jsme si nakoupili suvenýry. Trička, přívěšky na klíče nebo fotografické publikace, vše samozřejmě po tvrdém smlouvání na desetinovou cenu. Po projití Barkhoru jsme se usadili v krásné restauraci s vyhlídkou na střechy Lhasy i střechu Světa, leč v zápětí přišlo zklamání. Zeleninový salát, uváděný jako vegetable salad, byl vlastně vařená řapíkatá zelenina zalitá paprikovou omáčkou. Během návštěvy restaurace jsme také hodnotili na základě formuláře z cestovní kanceláře služby průvodkyně, řidiče a hotelu, který dopadl jednoznačně nejhůře. I vzhledem k tomu, že po pokojích tříhvězdičkového hotelu běhali švábi, několikrát nebyly zamčeny dveře, pokoje byly uklízeny až po 17. hodině, internet fungoval jen někdy a někde a světla svítila omezeně.

Večer jsme potom v hotelu probírali problematiku dopravy, aktuální celospolečenské problémy a další plán cesty. Následující den nás již čekal přejezd vlakem po nové železniční trati přes Tibetskou plošinu do Golmudu, resp. Chongqingu.

Klášter Drepung, foto: PV mniši v klášteře Sera, foto: PV Lékařské podmínky pro cestu Lhasa-Golmud, foto: PS

Poslední díl cestopisu putování po Rusku a Číně Vám přineseme brzy. Ve třetí části navážeme na odjezd ze Lhasy a provedeme Vás cestou ve vlaku T 224 do Chongqingu a přesuneme se přes Shenzhen do Macaa a Hong Kongu.

Cestopis obsahuje autentické zápisky autorů bez úprav.


pvo | 13.9.2009 (9:00)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu Svět Rusko Čína


  1 2 3      Zpráv na stránku:   
registrovaný uživatel cocik 
13.09.2009 (12:05)  
Pokud neovladate cinstinu a nechcete se dohadovat s bankovinm urednikem, tak proste staci vzit si s sebou mezinarodni platebni kartu a vybrat z bankomatu primo RMB, pripadne kartou rovnou platit. Dalsi vec je, ze i limity se daji s rozumnou znalosti cinstiny dohodnout - 100 USD je naprosto smesna castka, s tim jsem se tu v bankach ani smenarnach nikdy nesetkal (a asi bych jim ty formulare omlatil o hlavu, kdyby neco podobneho zkouseli).

Mnohem horsi je vymenovat penize z RMB zpatky na zapadni menu. Pokud nemate predchozi potvrzeni o oficialni vymene, tak je tu tvrdy 500 USD limit na pas (ten se okecat neda, maximalne z toho udelaji 500 EUR limit). Vetsi castka se resi bud pres zdejsiho vekslaka (nikoliv hotovosti, ale bankovnim prevodem), pripadne potrebujete povoleni k pobytu, pracovni povoleni a potvrzeni z financniho uradu, ze jste ty penize vydelali v Cine a radne je zdanili. Trochu to pripomina ziskavani devizoveho prislibu v dobach nedavno minulych.

Kazdopadne clanek je super, dobra prace. Trochu by me mrzelo, ze jste se radsi nejeli podivat na zed do Simatai nebo Jinshanlingu, ale to uz je jenom drobnost :)
registrovaný uživatel Foxx  mail  
13.09.2009 (11:37)  
Super napsané. Koukám že kontroly na čínsko-mongolských hranicích jsou mnohem přísnější než třeba na letišti v Pekáči, nebo na hranici s Hongkongem v Shenzenu. Tam se vyplní imigration card a teď i healt declaration a je po ptákách. Setkali jste se také z možností bodovat práci uředníků?
Ještě malý postřeh k výměně peněz, přišlo mi že čím menší sídlo tím víc papírování bylo. V Kunmingu to s náma řešila v Bank of China krásná milá a anglicky mluvící welcome-slečna a stačilo vyplnit jen takovej papírek s číslem pasu a jménem a max 100 USD na pas. V Dali už chtěli velkej formulář a taky 100 USD per passport a v Pekingu v Bank of China vedle Oriental Plaza chtěli jenom jeden pas, žádnej formulář a vyměnili 200 USD. :-)
13.09.2009 (11:21)  
Jedním slovem SUPER !!! Dal bych karmu, kdyby to šlo ;)
  1 2 3      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2017 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko