Východní Evropa – Již delší dobu jsme plánovali vyrazit na východ do velké země. O Ruské federaci jsme si přečetli mnohé a zatoužili jsme vyzkoušet si ji na vlastní pěst. Mimo Ruska jsme navštívili také Maďarsko, přestupovali v Rakousku a cestu zakončili v Lotyšsku.

Pátek 3.4.2009

Sešli jsme se jako je již tradicí na pražském Masarykově nádraží. Poté následoval přesun do restaurace U Staré pošty, kde jsme naposledy zkontrolovali víza, pasy, letenky a jízdenky. Po vydatné večeři jsme již kráčeli směrem k Hlavnímu nádraží, kde na nás již čekal lůžkový vůz se servisem JLV. Cestovali jsme rychlíkem R 471 Amicus. Naším příjemným spolucestujícím byl Velkopopovický kozel. Večer jsme využili sprchy ve voze a krátce po půlnoci jsme usnuli.

Sobota 4.4.2009

Do Budapešti na nádraží Keleti jsme dojeli s 60 minutovým zpožděním. Svá zavzadla jsme si uložili v úschovně. V Budapešti jsou nově nástupiště od nádražní haly oddělena plotem a za něj se dostanou pouze cestující s jízdenkou. Toto opatření má pomoci v boji s bezdomovci a nepřizpůsobivými občany. Metrem jsme symbolicky dojeli na Moszkva tér a odtud se pešky vydali přes Staré město, královský palác podél Dunaje až ke Gellértovým lázním. Zde jsme strávili příjemné dvě hodiny plaváním a relaxací. Vstupné ve výši 3.000 HUF určitě stálo za vyzkoušení.

Vykoupaní jsme se přesunuli na Váci utca, kde jsme poobědvali. V podvečer nás již čekala cesta railjetem v Premium Class. Přesunuli jsme se tedy autobusem k nádraží, vyzvedli si krosny z úschovny a nastoupili si do našeho vozu vlaku RJ40. Premium Class i celá souprava railjetu nás mile překvapila. Opravdu jsme to nečekali, výhodou navíc bylo, že v Premium Class jsme jeli jediní. O excelentní servis se postarala slovenská stewardka partnerské společnosti éExpress. Do Vídně na Westbahnhof jsme přijeli s drobným zpožděním. Hostel jsme měli zarezervovaný nedaleko nádraží za velice výhodnou cenu, platili jsme 10,50 € za noc ve dvoulůžkovém pokoji. Protože se nám nechtělo ještě jít spát a druhý den jsme neměli v plánu vstávat moc brzy, vydali jsme se ještě do města. U piva jsme si popovídali v jedné srbské pivnici, kde jsme se seznámili s majitelkou.

railjet Premium Class

Premium Class vlaku railjet představuje nejvyšší úroveň cestování v Evropě. Za rezervaci v ceně 25 € cestující získá nevšední zážitek z cesty. Prostory k sezení jsou uspořádány buď po čtyrech nebo samostatně. Jednotlivé oddíly jsou rozděleny skleněnou stěnou. V oddílech je nad každou dvojsedačkou umístěn monitor, který zobrazuje průběh cesty (následující stanice, rychlost, aktuální poloha nebo zbývající doba jízdy). Cestující je přímo „rozmazlován“ skvělým cateringovým servisem v podobě pětichodového menu a neomezené konzumace alkoholických i nealkoholických nápojů.

Neděle 5.4.2009

Po ranní sprše jsme opustili hostel a vydali se na metro, kterým jsme se chtěli s přestupem dostat na letiště ve Schwechatu. Na nádraží jsme však objevili autobus Vienna Airport Lines. Autobus během cesty zastavoval pouze na nádraží Südbahnhof a protože se jednalo o nejrychlejší možné spojení, využili jsme pro cestu na letiště autobus za 6 €. Na letišti jsme prověřili čas odletu a dali si typicky rakouskou snídani – pivo a párek. Ta nám dodala síly před odletem do Moskvy na letiště Domodědovo se společností FlyNiki.

Let probíhal klidně a podobně jako je tomu v railjetu, i zde jsme byli informováni o aktuální poloze, rychlosti i výšce na LCD obrazovkách. Ještě před přistáním jsme musli vyplnit imigrační kartu, což je jeden z nedůležitějších dokumentů pro pobyt v Rusku. Na letišti proběhla pasová kontrola bez nejmenších problémů. Horší to však bylo u celní kontroly. Bezpečnostní rámy začaly při průchodu s batohy hlasitě pískat a hned jsme byli odchyceni příslušníky bezpečnostního sboru. Byli jsme vyfotografování a naše zavazadla šla na důkladnější rentgenovou kontrolu. Policisté nic nenašli, proto po nás dále požadovali medicínský dokument. Nevěděli jsme, co mají na mysli, proto jsme předložili naši smlouvu o cestovním pojištění se dvěma razítky. Byl to pravděpodobně tento oficiální dokument, který policisty uspokojil a my jsme se mohli pomalu vydat ke stanoviští vlaků Aeroexpress. Zde jsme poprvé začali tušit, že v Rusku některé věci fungují jinak.

Vlak nás překvapil z mnoha směrů. Toto byl jeden z příkladů „země neomezených možností“. Stáří jednotky jsme odhadli tak na 40 let, ovšem uvnitř jsme nalezli LCD obrazovky, látkové potahy sedadel, která byla uspořádána atypicky 2+3. Jízdenky nám byly pro jistotu zkontrolovány dvakrát. Jednou v turniketu a podruhé průvodčí. Cena jízdenky pro Aeroexpress činí 250 RUR, což není málo, ale tento vlak je nejrychlejším spojením letiště s širším centrem Moskvy.

Po příjezdu na Paveletskyj vokzal jsme se chtěli co nejrychleji přesunout do našeho hostelu Godzillas, který jsme měli rezervovaný. Cestovali jsme metrem s jedním přestupem. V moskevském metru se jízdenka zakupuje vždy u okénka a je čipová. Trochu nás překvapily turnikety v metru, které nás třikrát přivřely a nechtěly vpustit na eskalátory. Vše nakonec dobře dopadlo i s pomocí ostrahy jezdících schodů. V hostelu jsme bydleli ve dvoulůžkovém pokoji double private, jinými slovy se v pokoji nacházela pouze postel, která byla navíc manželská, a s jednou peřinou a dvěma polštáři. Přílet do Moskvy jsme zvládli, proto jsme se mohli jít navečeřet. V okolí se však nacházela jedna luxusní restaurace a magazin. Okolí stanice Tsvetnoj Bulvar jsme neznali, proto jsme se nepouštěli do žádných větších akcí. V magazinu jsme si tedy nakoupili něco k snědku a pití a večer si vše připravili v kuchyňce na hostelu, kde mezitím probíhala bouřlivá balkánská oslava narozenin.

Aeroexpress

Společnost Aeroexpress, která byla založena v roce 2005, provozuje rychlé spojení vlakem na všechna tři důležitá moskevská letiště (Domodědovo, Šeremetěvo a Vnukovo). Na letiště Šeremetěvo vyjíždí vlaky z nádraží Savjolovskyj vokzal, expres na Domodědovo vyráží z nádraží Paveletskyj vokzal a na Vnukovo z nádraží Kijevskyj vokzal. Cena za jednu jízdu činí 250 RUR. Nádraží se vždy nachází v těsné blízkosti letištních terminálů, mnohdy cestující nemusí ani vyjít ven z haly. Na nádržích při cestě na letiště je možné provést registraci letenek a odevzdat svá zavazadla.

Pondělí 6.4.2009

Ráno jsme si trochu přispali a probudili se až kolem 10. hodiny. Po nutné očistě a zabalení všech věcí jsme vyrazili na prohlídku Moskvy. Bohužel nadvakrát, protože poprvé jsme zapomněli průvodce na recepci. Po čtvrthodinové pěší procházce směrem do centra jsme objevili restauraci Jolki Palki, kterou jsme si zamilovali. Mají zde vynikající saláty, jídelní lístek i v anglickém jazyce a přijatelné porce. Zde jsme navíc jako welcome drink obdrželi stakan vodky. V Jolki jsme si téměř výhradně dávali ruská jídla jako třeba boršč.

Po příjemné hodince strávené v této restauraci jsme se konečně vydali na prohlídku města. Prošli jsme se po Manežnaja Ploščad, vstoupili jsme za hradby Kremlu a z Rudého náměstí jsme obdivovali chrám sv. Vasila Blaženého. Po této namáhavé procházce jsme se vydali metrem k Běloruskému nádraží, protože nedaleko se nacházelo České centrum – Český dům Moskva. Sem mají přístup pouze občané ČR a SR a tomu odpovídají i ceny. Zatímco v centru města stálo pivo v restauraci 150 RUR, v tomto zařízení přišlo na pouhých 1,50 €. Totéž platí i pro jídla.

V podvečerních hodinách jsme se museli vrátit do hostelu pro krosny, které jsme zde měli uschované a následně jsme již mířili metrem na stanici Komsomolskaja. Zde se nachází tři nejdůležitější moskevská nádraží. Jsou to Leningradskyj, Kazaňskyj a Jaroslavskyj vokzal, odkud odjíždí vlaky na Transsibiřskou magistrálu. Náš spoj byl přistaven již půl hodiny před odjezdem. Do Petrohradu jsme měli cestoval lůžkem double v nočním spoji číslo 26 Smena. Průvodkyní vozu byla sličná Ruska, která se sice trochu potýkala s latinkou na našich rezervacích, ale byla milá a dovolila nám vyfotografovat si vlak. Ještě před odjezdem jsme obdrželi snídani a jako welcome drink pivo. Na nástupišti jsme si ještě povídali s mladou průvodkyní vozu, když přesně ve 22.59 jsme se museli přesunout do vozu, protože ve 23.00 vyrazil vlak na cestu. Dotaz, zda všechny ruské vlaky dojíždí včas, byl nemístný a průvodkyně jej moc nepochopila.

Moskevské metro neboli Moskovskyj Metropoliten

Síť moskevského metra je druhá nejvytíženější na světě. V pracovní dny metrem projde 8 až 9 milionů lidí. Síť tvoří 12 linek, kdy některé vedou i na zemském povrchu. Celý systém metra měří 293 km a soupravy projíždí 176 stanicemi. Každá linka má svou barvu, název i číslo. Většina linek je vyprojektována severojižním směrem a raritou je okružní linka, tzv. Kolcevaja. Stanice jsou obloženy žulou nebo mramorem a ztvárnění těch nejstarších pochází již ze 30. let 20. století. Architektonicky nejzajímavější stanice jsou Majakovskaja, Náměstí Revoluce, Novokuznětskaja nebo Komsomolskaja. Křížení linek je provedeno mimoúrovňově a každá z přestupních stanic má také vlastní název. Každé eskalátory hlídá zřízenec, který dbá na plynulost provozu. Moskevské metro se také několikrát stalo terčem teroristického útoku. V současné době hlídá metro milice. Údajně existuje v Moskvě i druhé neveřejné metro, které je založeno ještě hlouběji než běžně známé linky metra. Tzv. Metro-2 slouží údajně vojenským a evakuačním účelům.

Úterý 7.4.2009

Probudili jsme se v 6 hodin ráno a již o 45 minut později jsme vystupovali na nádraží St. Peterburg Moskovskyj vokzal. Tou dobou bylo v Petrohradu pod nulou a foukal ledový vítr od moře. Museli jsme pěšky absolvovat 4 km procházku k našemu hostelu. Ten jsme bez problémů objevili, ale protože zvonek nebyl označen a na domě nevisela žádná cedulka, nemohli jsme se ani po dvou náhodných zazvoněních dostat do pokojů. Situace byla navíc okořeněna tím, že se nám začalo chtít na velkou stranu. Vyhlédli jsme si tedy rychlé očerstvení Subway a posilnili se bagetou, abychom mohli využít místní toaletu. Fastfood otevíral v 9 hodin, toalety však nepochopitelně o hodinu později. Učinili jsme druhý přesun do jiného rychlého občerstvení, kde byl úspěch již dokonán. Ubytování jsme však neměli. Zachránil nás náš průvodce řady Lonely Planet, ve kterém jsme si našli nádradní ubytování. Nakonec jsme se ubytovali v HI Hostels za 800 RUR na osobu ve dvoulůžkovém pokoji.

V poledne jsme se vydali na obhlídku města, kde nás uvítal Něvský prospekt, Zimní palác s Ermitáží, Petropavlovská pevnost a prošli jsme se i po mostě přes řeku Něvu. Venkovní teplota činila pocitově -5°C vzhledem k ledovému větru, který foukal. Usadili jsme se v baru na lodi. Zde jsme si dali výtečnou polévku Soljanku a pivo a pokračovali dále v prohlídce. Odpoledne jsme se dostali i na kupoli kostela sv. Izáka, odkud byl nádherný výhled na město a okolí. A celou prohlídku jsme ukončili u kanálu řeky Fontanky. Večeři jsme si dali opět v naší oblíbené resturaci Jolki Palki, kde jsme ochutnali další tradiční ruské jídlo, a sice Pelmeně. Večer jsme si nakoupili jídlo a pití v klasickém ruském konzumu a probírali jsme situaci v České republice.

Středa 8.4.2009

Tento den jsme opět na hostelu vyčkávali do nejzaššího možného termínu opuštění pokoje, protože jsme měli před sebou celý den až do půlnoci. Po 11. hodině jsme se metrem přesunuli na Baltijskyj vokzal, odkud odjíždí příměstské vlaky směrem na Oranienbaum a Petrodvorce, což byl náš cíl pro tento den. Nákup jízdenky byl bezproblémový i vzhledem k našim nabitým znalostem ruského jazyka a zejména azbuky.

Prigirodny poezd projel vzdálenost 30 km za 35 minut. Během cesty probíhal jakýsi jarmark, pět prodavačů nabídelo různé zboží, od DVD přes ručníky, plastové obaly na doklady až po hřebeny. Vlak zastavil ve stanici Novyj Petergof opět načas. Odtud jsme se vydali autobusem k paláci (jezdí všechny autobusy 35× vyjma 357). Vystoupili jsme na 5. zastávce a před námi byly již vidět zámecké zahrady a vchod do areálu. V Petrodvorcích jsme si prohlédli exteriér paláce, prošli jsme se po zahradách a dostali se až k zamrzlému Finskému zálivu, kde v létě přistávají lodě z Petrohradu.

Toto místo jsme zařadili mezi nejkrásnějí místa, která jsme kdy navštívili. Cestou zpět na nádraží jsme si prohlédli důmyslné zabezpečení železničního přejezdu. Před příjezdem vlaku se rozezní siréna, spustí závory a ze země se vysunou kovové zátarasy, které není možné automobilem překonat. V podvečer jsme se přesunuli zpět do Petrohradu a jako již tradičně jsme se navečeřeli v Jolki Palki. Jedinou nevýhodou byla tentokrát jazyková bariéra, kterou nebylo možné odstranit. V půl jedenácté jsme si z hostelu vyzvedli zavazadla a přesunuli se na Moskovskyj vokzal, odkud nám odjížděla Krasnaja Strela číslo 1 zpět do Moskvy. Nejnižší číslo vlaku, kterým jsme kdy jeli. V Rusku platí úzus, že čím nižší číslo vlak nese, tím je spoj kvalitnější. U Rudé Střely tomu tak opravdu bylo. Tak jako vlak na minutu přesně opustil Petrohrad, na minutu přesně jsme dorazili do Moskvy.

Moskva – St. Petersburg

Trať z hlavního ruského města do Petrohradu je dlouhá 649,7 km a vede přes města Tvěr a Novgorod. Trať je provozována Oktjabrskou železnicí, odnoží RŽD. Vlaky vyjíždí ze stanice Oktjabrskaja, známé také pod názvem Leningradskaja. Nejrychlejší vlaky jako např. Aurora urazí trasu za 5,5 hodiny, noční vlaky potom za 8 hodin. Nejznámějším vlakem zde jezdícím je Krasnaja neboli Rudá Strela, která je v provozu od roku 1931 a je nejluxusnějším vlakem jezdícím mezi Moskvou a Petrohradem.

Čtvrtek 9.4.2009

Po příjezdu do hlavního města Ruské federace jsme zažili pravou dopravní špičku v podzemní dráze a překonání tří stanic metra s jedním přestupem nám zabralo celou hodinu. Z nádraží Savjolovskyj vokzal jsme Aeroexpressem přejeli na terminál 2 moskevského letiště Šeremetěvo. Tentokrát již jela opoznání lepší jednotka, ve které byly příjemné kožené sedačky, dostatek prostoru a opět nechyběly ani LCD obrazovky. Ze druhého terminálu jsme se autobusem museli dopravit na první, který byl od vlaků vzdálen 10 km. Vzhledem k tomu, že jsme měli do odletu dostatek času, posilnili jsme se v odbavovací hale pivem a poprvé zde se nám stalo, že jsme se setkali s naprosto laxním přístupem servírek, který byl běžný u nás před dvaceti lety.

Z Moskvy jsme odletěli včas a národní letecké společnosti Aeroflot jsme neměli téměr co vytknout. Krátce po 16. hodině jsme již přistávali na letišti Sochi-Adler. Odtud jsme se po smlouvání s taxikářem snažili dostat do centra letoviska Soči. Z průvodce jsme věděli, že se ceny pohybují kolem 300 RUR, nám však byla napoprvé nabídnuta cena 2600 RUR. Nakonec jsme cestovali za 1200 RUR. Původně to mělo být dokonce za 1000 RUR, ale řidič použil starý trik, že chce zálohu 200 RUR na benzín a při placení neměl nazpět. Taxíkem jsme dojeli až před vchod našeho hotelu Primorskaja, kde jsme se ubytovali ve 3. kategorii za 1200 RUR na dvě noci pro dvě osoby. Večer jsme se šli projít po promenádě a navštívili jsme i zdejší známý pivovar Tinkoff, ze kterého jsme pak večer pozorovali západ slunce nad Černým mořem. Před odchodem na pokoj jsme se ještě zastavili v lobby baru, kde nám společnost dělali tenoristé-amatéři, kteří kolem půl jedné v noci předváděli rozsah svého hlasu. Tento večer jsme také konečně nalezli sprchu a mohli se po dvou dnech umýt.

Pátek 10.4.2009

Ráno jsme se dostali z postele až po 11. hodině a vypravili se hledat směnárnu, abychom si v Rusku vyměnili poslední peníze. Zvolili jsme promenádu směrem na Adler, což byl však špatný směr. Hledáním směnárny jsme strávili více než hodinu, ale na druhou stranu jsme měli možnost prohlédnout si i odlehlejší části města. Cestou zpět do centra jsme si prošli i místní památky. Viděli jsme majestátní sochu Lenina, lázeňský pavilon a u moře potom přístav s Mořským úřadem. Po několikahodinové procházce jsme konečně nalezli banku. Fungoval zde elektronický lístečkový systém, který však nedodržovali ani zákazníci ani bankovní úřednice. Postavili jsme se tedy ke skleněným dveřím, za kterými probíhala výměna a čekali jsme. Dva zákazníci před námi byli odbaveni až po půl hodině a na nás čekalo hořké zklamání. Úřednice nám suše sdělila, že nemá rubly a peníze si máme vybrat v bankomatu. Byli jsme šokovaní a zkonstatovali jsme, že praktiky a zkušenosti z dob Sovětského svazu úspěšně přetrvávají.

V Soči jsme se také poprvé setkali s místními, kteří s oblibou nosí šusťákovou soupravu doplněnou o slušivou igelitovou tašku. V Moskvě ani v Petrohradu jsme se s tímto nesetkali a skoro jsme těmto pověrám přestali věřit. Po peripetiích v bance jsme dostali hlad a usadili jsme se tedy v přilehlé restauraci. Ihned po vstupu jsme zůstali v rozpacích. Některá volná místa byla obaszena figurínami ve slušivých oblecích a společenských botách.

Odpoledne jsme si doprohlédli město, zmínit musíme obzvláště velmi pěkné arboretum, kam jsme se nechali vyvézt za 380 RUR novou lanovkou. V podvečer jsme se vydali zpět do hotelu, protože jsme odtud měli odjíždět na zaplacenou prohlídku nočního Soči a dalších zajímavostí. Cestovali jsme autobusem Zil a usadili jsme se na předních dvou sedačkách. Celou cestu nás doprovázela průvodkyně, jejíž výklad byl často přerušován svérázným řidičem, který hlasitě troubil na své známé. Naší první zastávkou byla ochutnávka místních likérů Krasnaja Poljana. Celkem nám bylo nabídnuto a my jsme zkonzumovali 8 malých panáků likéru, lžičku medu, kelímek čaje a jednoho velkého panáka vodky. Nálada v celém autobusu byla rozverná, což byl asi i účel tohoto zastavení. Následně jsme se přusunuli do akvária, kde jsme mohli obdivovat hrocha, tučňáky, krokodýla, mrože, lachtana, tuleně a zlatým hřebem byl žralok. Po hodince následovala prohlídka nočního Soči, kdy jsme autobusem objeli bez vystoupení všechny zajímavé památky a byli jsme zavezeni k hotelu Primorskaja. Zde jsme dostali zevrubný výklad o stromech rostoucích na promedáně. Vzhledem k tomu, že ruštinu moc neovládáme (rozumět se však s drobným úsilým dá), všímali jsme si spíše, jak průvodkyně výklad prožívá. U vchodu do hotelu jsme se taktně oddělili a šli na večeři. Za výlet jsme zaplatili 250 RUR a i přes pár neobvyklých situací jsme jej hodnotili celkem pozitivně. Večer jsme opět zakončili v lobby baru, kde tentokrát vyhrávala ruská hudební skupina, jejichž muziku jsme si se zálibou vychutnali.

Sobota 11.4.2009

Probudilo nás ranní sluníčko. Vstávali jsme pomalu, protože se nám příliš nechtělo. Odvezdali jsme klíče, vyzvedli jsme si registrace našich víz a naposledy jsme poseděli v lobby baru. Před odletem jsme chtěli navštívit ještě Stalinovu chatu Zelenaja roša. Chata se nachází asi 3 km od Soči, proto jsme si vzali taxi a snažili se usmlouvat cenu na rozumnou úroveň. Nakonec jsme odjeli za 300 RUR.

Zřízenec hlídající vjezd do komplexu nám bohužel vstup zakázal. V tomto případě nám taxikář pomohl s vyjednáváním. Po delším smlouvání jsme vstoupit směli, ale za poplatek 500 RUR, což jsme rázně odmítli i vzhledem k tomu, že bychom neměli peníze na taxi zpět. Rozhodli jsme se tedy přesunout dále na letiště. Opět následovalo úporné smlouvání o ceně taxi. Rozhodnutí o přesunu přímo na letiště bylo zásadní, protože se asi 5 km před Adlerem vytvořila velká kolona aut a kdybychom jeli na poslední chvíli, nemuseli bychom náš let vůbec stihnout. V Adleru na letišti svítilo sluníčko a bylo příjemně. Odbaveni jsme byli bez problémů a po poledni jsme odletěli ruským strojem TU 154M do Moskvy. Bohužel jsme seděli v zadní části letadla vedle motorů tohoto několik desítek let starého letadla a neslyšeli jsme vlastního slova. Do Moskvy jsme dorazili s mírným zpožděním. Zde nás opět čekal přesun mezi terminály a poté odlet do Rigy. Přes toto město jsme letěli proto, že se nám podařilo sehnat levné letenky. V Lotyšsku jsme si tedy naplánovali návštěvu letoviska Jürmala na pobřeží Baltského moře.

V Rize jsme přistáli dokonce o 45 minut dříve před plánovaným příletem, čímž jsme stihli poslední autobus do města. Pan řidič byl na nás tak hodný, že i po rozjezdu autobusu zastavil a počkal na dva spěchající Čechy s krosnami.

Neděle 12.4.2009

V našem hostelu jsme se ubytovali v předem rezervovaném patnáctilůžkovém pokoji. Vstávali jsme jako poslední i vzhledem k tomu, že jsme za sebou měli desetidenní cestu. Kolem 11. hod. jsme se vydali elektrickou rekonstruovanou jednotkou LDŽ do letoviska Jürmala. Vystoupili jsme ve stanici Vaivari. Jízdenka nás přišla na 1,10 LVL. Prošli jsme se po bílých písečných plážích Řižského zálivu obklopeného borovico-břízovými lesy. Poté jsme se přesunuli do Majori, historického centra Jürmaly. Stejně jako v Rusku, tak i zde vlaky jezdí včas. Majori je klasickým rekreačním lázeňským střediskem s pěší zónou, kterou z obou stran lemují kavárny, bary, restaurace a prodejci suvenýrů. Až zde jsme za celou naši cestu byli schopni zakoupit poštovní známky. Atmosféra Majori je srovnatelná s jinými baltskými letovisky, např. na Rujaně. Panuje zde čilý ruch, ale teploty vzduchu i moře jsou velice nízké a stále zde pofukuje, i přesto však má toto místo své kouzlo. Z Majori jsme se pěšky opět po pláži přesnuli do Dzintari, odkud jsme odjeli zpět do Rigy. Po příjezdu na nádraží Riga Passažirskyj jsme se dle doporučení průvodce vydali na večeři do restaurace Alus seta.

Pondělí 13.4.2009

Ráno jsme se probudili kolem 8. hodiny a vyrazili na autobus směr letiště. Venku svítilo sluníčko a teplota byla již příjemná. V autobusu jsme si u řidiče zakoupili jízdenky a cestovali přeplněným dopravním prostředkem na „Lidostu“. Již na druhé zastávce však přistoupili revizoři jízdenek a začali kontrolovat cestující. Ne náhodou se vydali na lov do linky 22 mířící na letiště, kde spoustu cestujících jede se zavazadly. A opravdu, první jsme v podězření padli my s našimi velkými krosnami. Revizor s námi nehodlal diskutovat, i když dlouho hledal vhodnou řeč, jak se s námi domluvit. Mezitím atmosféra v autobusu houstla, protože další cestující podobně jako my neměli zakoupený doklad pro svá zavazadla. Po chvilce dohadování jsme revizorovi vysázeli pokutu 15 LVL a rozloučili se s ním českými vulgaritami a 2 fotografiemi na památku. Nebyl problém, že bychom si nechtěli lístek koupit, nám vadilo, že informace o poplatcích za zavazadla nejsou nikde uvedeny, natož v anglickém jazyce (přepravní podmínky jsou pouze v lotyšštině). Náladu nám trochu zlepšila informátorka na letišti, která nás seznámila se službou self check-in, čímž nám ušetřila spoustu času čekání ve frontě. Let proběhl bez jakýchkoli potíží a na vídeňské letiště ve Schwechatu jsme dorazili včas. Na nádraží Südbahnhof jsme se přesouvali opět autobusem Vienna Airport Lines, kde jsme si dali oběd a vlakem EC 102 Polonia jsme popojeli od Břeclavi. V nádražní restauraci jsme si pak dali zasloužené české zlatavé pivo s bílou čepicí. Posledním spojem naší cesty byl SC 16 Antonín Dvořák, v jehož Blue baru jsme naši cestu úspěšně zakončili.

Cestu hodnotíme jako velice zdařilou s tím, že bez kulatého razítka se ovšem v Ruské federaci prostě neobejdete.

Poznámka redakce: cestopis obsahuje autentické zápisky autorů bez úprav.