..: Cesta do Ázerbajdžánu a Gruzie (2. díl) :..

Ilustrační obrázekBěhem minulého víkendu jste měli možnost přečíst si první část z dvoudílného cestopisu po Kavkaze. Dnes se v pokračování vrátíme na ázerbájdžánsko-gruzínskou hranici, kde náš příběh skončil a posuneme se odtud dále do vnitrozemí Gruzie, státu v pohoří Kavkaz.

Minulý díl zakončil pobyt na hraničním přechodu, kde jsme byli nuceni podstoupit důkladnou kontrolu a odpovídat na otázky vojáků s policisty. Nakonec vše vyřešil až velitel pohraniční jednotky, který jako jediný mluvil naštěstí anglicky...

Po výslechu se dal vlak do pomalého pohybu a chvíli na to zase již brzdil. To již ale na gruzínské straně hranice a my si opět nastavovali správný čas, ručičky hodin se tak posunuly o hodinu vpřed. Zdejší kontrola byla o poznání příjemnější. To se ovšem netýkalo našich spolucestujících, kteří byli vyvedeni z vlaku k důkladnější kontrole. Během čekání se naskytl zajímavý pohled na venkovní krajinu. Čas si pak krátili hovorem s ostatními lidmi našeho vozu – většina z nich v České republice byla a zná naše fotbalisty, Prahu a Karlovy Vary. Ve vlaku během toho dvakrát zasahovala pohraniční policie, kdy mezi 3 ženami vzplál hrubý konflikt, když se ucházely o jednoho muže. Dále jeden z cestujících se údajně snažil propašovat munici. Po 2 zdlouhavých hodinách čekání se vlak dal konečně do pohybu. Když jsme dorazili na tbiliské nádraží, strnuli jsme hrůzou. Vystoupili jsme v polorozpadlé hale plné špíny, kde nás opět obstoupili taxikáři a nabízeli své služby. Poučeni z Baku jsme jejich ataky úspěšně odráželi. Cesta vedla do banky, kde jsme si vyměnili ázerbájdžánské peníze za místní měnu (100 € = 190 GEL, Lari). Odtud se vydali se do centra města, aniž bychom však tušili, kam jít, neboť jsme žádné ubytování zajištěné ještě neměli. Odebraný průvodce nám tak způsobil nemalé potíže. Nezbývalo nám nic jiného, než si sednout v parku a přemýšlet nad dalším postupem. V beznaději jsme dokonce začali i spřádat plány na vyvolání mezinárodního diplomatického konfliktu mezi Českou republikou a Ázerbájdžánem odesláním protestní nóty prezidentu Alievovi. Nakonec jsme však zůstali jen u hrubých invektiv.

Tbilisi je město, které je rozložené na kopcích a orientace v něm tak není nejjednodušší. Z odebraného průvodce jsme si pamatovali název jednoho z hotelů (hotel Europa), objednali si taxi a nechali se na jeho adresu odvést. Vystoupili jsme, vešli do budovy, a však po prvních krocích se doslova na podpatku otočili, protože budova s nápisem Europa bylo ve skutečnosti kasino. Odpočinuli jsme si v nedaleké zahradě. Pro zpravení nálady přišla vhod 3 piva a vydali se hledat jiné ubytování. Na třídě Rustaveli jsme náhodně objevili cedulku propagující hotel s názvem Gutsa. Otevřela nám akademická malířka, profesorka matematiky na univerzitě a podnikatelka v jedné osobě. Ubytování bylo za 160 Lari / pokoj / 2 noci. Po vysprchování jsme se načerpáni energií vydali na prohlídku města, kterou zakončilo posezení u fontány a ochutnávka místních kulinářských specialit.

gruzínské písmo, pivo Kazbegi nádraží Tbilisi, dálkový vlak do Poti nádraží ve Tbilisi

Intermezzo V. – Gruzínské železnice

V Gruzii je položeno na 1.583 km kolejí o rozchodu 1.524 mm. Na dálkových vlacích jsou mimo vozů k sezení řazeny také jídelní či lůžkové vozy. Mezistátní vlaky spojují Tbilisi s arménským Jerevanem a ázerbájdžánským Baku. Vnitrostátní vlaky zajišťují dopravu mezi Tbilisi s Batumi, Poti, Borjomi a dalšími městy. Pro gruzínskou železniční dopravu byl zlomový rok 2005, kdy byla podepsána dohoda s Tureckem o vybudování spojení mezi těmito zeměmi, přes hraniční přechod Akhalkalaki se standardním rozchodem 1.435 mm.

V pátek (4.4.2008) nás vzbudila lehká bolest hlavy. Po vydatné snídaní a sprše to pak bylo lepší. A nás čekal výlet do Mtskhety. Paní domácí doporučila cestu metrem. Ve stanici Rustaveli jsme si tedy zakoupili žeton a ponořili se pod zem. Metro v Tbilisi je typicky sovětské. Tubusy metra jsou položené hluboko pod zemí a osvětlení zajišťují obyčejné žárovky, které produkují méně světla, a tudíž jsou všechny podzemní stanice v pološeru. Některé stanice jsou však umístěné i na povrchu a jednotky metra (staré sovětské z Mytišči, které lze ještě dnes vidět v Praze) tak jezdí i na povrchu. Důležitým bodem v pro naši cestu byla stanice Didube, kde se také nachází centrální odjezdové a příjezdové stanoviště maršrutek. Vzhledem k tomu, že všechny vozy byly označeny místním písmem, nebyli jsme schopni identifikovat jednotlivé cílové destinace. Nakonec jsme se přeci jen doptali a nastoupili tak do jednoho z mikrobusů. Po úvodním zmatku s jízdenkami, které se kupují předem (což jsme samozřejmě nemohli vědět), jsme se již vezli do Mtskhety.

Mtskheta ležící nedaleko Tbilsi je bývalé hlavní město Gruzie, které je stejně jako ázerbájdžánské Baku zapsáno na seznamu UNESCO. Překvapila nás však upravenost a uklizenost místa, což ještě vyzdvihla přítomnost turistického informačního centra, kde obsluha hovořila dvěma cizími jazyky. Původně jsme chtěli pokračovat dále do Gori, ale žádná maršrutka v tomto směru nejela, tak nás čekala cesta zpět do Tbilisi. Metrem jsme se dojeli na vlakové nádraží a pokoušeli se zakoupit jízdenku do zmiňované Gori. Pokladny byly umístěny ve tmavé odjezdové hale polorozpadlého nádraží. Koupě jízdenek proběhla bez sebemenších potíží a tak jsme se přesunuli na „Borjomski vagzal“, odkud měl odjíždět vlak. Na nástupišti se postupně začali scházet další cestující. Bylo neuvěřitelné pozorovat, co všechno hodlají převážet – od pytlů s bramborami, přes seno až po uhlí. Všichni čekali na příjezd dálkového vlaku. Po jeho příjezdu se všichni začali doslova prát o místo k sezení. Vlak se během 2 minut zaplnil tak, že nebylo možné projít chodbičkou. Našli se však tací, kteří se o to pokoušeli – byli to prodejci, kteří nabízeli jídlo, pití, ale také třeba košťata nebo toaletní papír. Po rozjezdu byla naše šesti vozová jednotka obsazena ze 130 %. Během cesty nás však napadla drobnost, kterou jsme nebyli schopni vyřešit, a to jak zjistíme, že jsme v Gori. Vzhledem k tomu, že v Gruzii používají pouze jejich vlastní písmo bez transkripce do latinky příp. azbuky, vystoupili jsme o stanici dříve v Kaspi.

Obec Kaspi leží 30 km od Gori. Opět jsme si vzpomněli na ázerbajdžánské celníky, kteří nám odebrali průvodce. Při vzpomínce na to jsme se však jen hořce smáli. Počkali jsme na zpáteční vlak a vydali se nazpět do Hlavního města. Vlak, který přijel, nás ovšem absolutně šokoval. Ex-sovětská jednotka postrádala některá okna. V posledním voze dokonce chyběly sedačky. A tak byl naložen senem a podobným nákladem. Usadili jsme se tedy do vozu předposledního, kde pro změnu jeli alkoholem zmožení dělníci, tudíž nebylo slyšet vlastního slova. Po příjezdu jsme se přesunuli zpět do hotelu, kde jsme se zabalili na poslední cestu. Čekalo nás Kazbegi na Velkém Kavkazu.

Mtskheta nádraží Tbilisi, Borjomski vagzal jízdenka, Gruzínské železnice jízdenka, Gruzínské železnce

Intermezzo VI. - Gruzínské reálie

Gruzie je zemí, která se v posledních letech snaží čím dál tím více přibližovat Evropě, především za vlády prozápadního prezidenta Saakašviliho. Mezi nejbližší spojence v současné době patří USA a Evropská Unie. Přibližování západu ovšem provází částečná nelibost některých občanů, kteří za svůj vzor stále považují Ruskou federaci.

V sobotu po snídani jsme měli v plánu vyrazit maršrutkou do Kazbegi. Nicméně, žádná na centrálním stanovišti nestála a z gestikulací místních jsme pochopili, že cesta v horách je uzavřená. Nenechali jsme se odradit a čekali jsme dál. Naše krosny budily zájem a neustále nám někdo nabízel taxi. Nakonec jsme přeci jen služeb jednoho řidiče využili. Cenu jsme usmlouvali na 70 Lari (maršrutka 15 Lari) a vyrazili do hor. Během cesty jsme zastavili v Ananuri, kde se nachází velký kostel. A pokračovali dál po silnici zvané Military highway, kterou postavila sovětská armáda jako základní spojovací tepnu v této oblasti. Jak se naše taxi blížilo ke Kavkazu, začala se silnice klikatit a šofér musel překonávat stoupání až 12%. Několikrát se dokonce musel vyhýbat kravám, které šly naprosto suverénně uprostřed silnice. Vystoupali jsme tak až do výšky 3500 m. n. m., kde byla najednou silnice uzavřena policií. Řidič se šel optat a zjistil, že policie provoz zastavila před 10 minutami z důvodu nebezpečí pádu lavin. Silnice totiž pokračovala obávaným průsmykem Jvari. Zdržení se navýšilo na 7 hodin. To však již zašlo slunce za nejvyšší horu a přestalo svítit na okolní svahy. Až poté jsme mohli projet průsmykem a klesat do Kazbegi. Cestou jsme projížděli temnými betonovými tunely a sněhovými bariérami po silnici bez asfaltu. Během sedmihodinového čekání jsme s řidičem domluvili ještě další obchod, a to, že na nás počká do druhého dne a odveze zpět do Tbilisi (měli jsme totiž obavy, aby opět nezavřeli silnici a my nemuseli letadlo stíhat na poslední chvíli). Taxikář nám doporučil ubytování u Nono za 30 Lari včetně polopenze. K večeři jsme měli domácí placky se sýrem a polévku s hovězím masem. Večer jsme s naším řidičem a paní domu probírali politickou situaci v Gruzii a sledovali místní zprávy.

Ananuri Kavkaz prsmyk, Jvari Pass, Military highway sněhové bariéry podél silnice, Military highway

V neděli (6.4.2008) jsme se chtěli vydat na Samebu ke kostelu Gergeti. Ráno se naposledy osprchovali, nasnídali a vykročili k hoře. Klášter se nachází ve výšce 2200 m. n. m. Cesta nahoru byla z počátku kamenitá, ale schůdná. Minuli jsme několik krav a stoupali výš. Na cestě se postupně začaly objevovat zbytky sněhu, které se vyšší nadmořskou výškou měnily v souvislou vrstvu. Během odpočinku jsme ve sněhu našli stopy vlka, které nás trochu vyděsily – naštěstí však nebyly čerstvé. Cesta se najednou rozdělila a my se vydali tou kratší, avšak náročnější. Díky vyšlapaným stopám se šlo celkem dobře, avšak v několika případech jsme byli nuceni zapojit i ruce. Po 1,5 hodině cesty jsme zdárně dosáhli vrcholu Tsmindy Sameby. Na hoře foukal silný nárazový vítr a místy dokonce i sněžilo. Došli jsme až ke klášteru, a z okraje pozorovali na jedné straně vesnici Kazbegi, kterou odsud byla jako na dlani, a na druhé straně horu Kazbeg (5033 m. n. m.). Zpět jsme zvolili delší, méně náročnější cestu. I tak jsme se ale místy zabořili do sněhu téměř po pás. Zpět do Kazbegi jsme dorazili zhruba za hodinu. Vzhledem k tomu, že byl dostatek času, vydali jsme se ještě na krátkou procházku směrem k rusko-gruzínské hranici, vzdálenou 4 km. Po pár set metrech jsme byli nuceni se otočit. Hraniční pásmo mezi těmito státy je důkladně střeženo milicí a vojáky. A z přiblížení cizince by tak mohly vzniknout problémy. Zpět na náměstí jsme si zakoupili pivo Kazbegi, které jsme si později vychutnali na lavičce v parku. Řidič na nás již čekal a tak nás čekala cesta zpět do Tbilisi. Silnice před průsmykem Jvari byla opět zavřená, ale díky známosti jsme mohli bez čekání a obtíží projet. Silnice se stáčela z horských úbočí a vinula se krajinou k hlavnímu městu. Cíl cesty byl opět na centrální stanici Didube, kde jsme vybrali peníze na zaplacení a řidič nás ještě odvezl na letiště, kde jsme se rozloučili. Celý dvoudenní pronájem automobilu včetně čekání dohromady vyšel na 150 Lari. Hlavní výhodou byla velká úspora času a spolehlivost. Na letišti nás překvapil vlakový terminál, který byl právě před slavnostním otevřením. Již podél silnice směrem na letiště byly viditelné finální úpravy zastávek budoucího Airport-shuttlu. Na Gruzii počin opravdu neočekávaný. Nicméně malou nevýhodou bylo oddělení budovy letiště od nádraží (nebylo propojeno podchodem ani nadchodem), cestující totiž budou muset absolvovat cestu přes celé parkoviště pěšky.

Tsminda Sameba, Kazbegi PS, Sameba PV, Sameba rozcestník, Vladikavkaz - Kazbegi sněhové bariéry, Militry highway vlakový terminál, mezinárodní letiště, Tbilisi

Na letišti jsme se usadili v restaurantu a rekapitulovali uplynulých 10 dní. Ještě než se uvelebili na svých místech, postarala se o rozruch jedna z cestujících, které s největší pravděpodobností ulétlo letadlo. Dostala hysterický záchvat a celou hodinu se ji nepodařilo uklidnit. V restauraci si k nám přisedli letištní policisté a začali se s námi bavit. Služba je asi moc nebavila, proto zaháněli nudu diskusí s námi. Do odletu zbývalo stále několik hodin. Ke konci jsme již byli unavení z čekání – náš let BT 732 airBaltic měl odlet plánován až na 3:50 ráno. Nakonec jsme se dočkali, ve 3 hodiny se přesunuli na check-in a dál do tranzitního prostoru. Zde jsme prošli obvyklou prohlídkou a pokračovali do letadla. Cestovali s námi také gruzínští mladíci, kteří očividně neuměli číst. V letadle způsobili malý rozruch neustálým přesazováním a mačkáním všech tlačítek na sedadlech. Pár minut nás řídící věž nechávala vyčkávat na taxiway, avšak poté náš Boeing 737-500 již vzlétl do temných mraků.

V neděli nad ránem jsme již přistávali v Rize. Nezbývalo, než si opět nastavit správný čas. Posun byl o hodinu vpřed. To jsme již vstupovali do Schengenského prostoru. Z letiště jsme se po odbavení přesunuli autobusem 22 do centra města, které jsme si chtěli prohlédnout. Počasí moc ukázkové nebylo a většinu památek jsme viděli již v první den cesty. Proto jsme našli pohodlnou a útulnou kavárnu, kde došlo na tradiční hodnocení města. Před námi byla už jen cesta na letiště. Kde se pak usadili v restauraci u piva a čekali na odlet. Při nástupu do letadla nás však zastavil policista a požadoval naše pasy. Po jejich prohlídce jsme již bez obtíží a problémů nastoupili do stroje společnosti ČSA do Prahy. Opět nám byla nabídnuta svačina a nápoje. Značně unaveni jsme se probudili až nad Ruzyní ve chvíli, kdy jsme přistávali. Na letišti již čekala naše rodina a přátelé. Následoval přesun přes Prahu Kyje do Čelákovic a později během dne zhodnocení cesty ve společnosti příbuzných a známých.

Pokud cesta vlakem do Istanbulu patřila k těm nejzajímavějším, potom výlet do Ázerbajdžánu a Gruzie byl ten nejdobrodružnější, který jsme zažili. Ázerbajdžán nás zaujal svým islámsko-sovětským flairem a Gruzie svými vysokohorskými masivy, které dosahovaly výšek kolem 5000 metrů.

Redakce ŽelPage děkuje autorovi za pěknou reportáž z cest doplněnou dvěma desítkami autorských fotografií. Vám všem, kteří jste našli čas na čtení děkujeme. Za redakci přejeme klidný zbytek víkendu a úspěšný týden. Pokud máte také zajímavý příběh či povídání o vašich cestách, neváhejte a podělte se s ostatními. Kontaktujte redakci, rádi vám pomůžeme s vydáním Vašeho příběhu.


pvo | 18.5.2008 (7:00)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu Svět


registrovaný uživatel Qaws 
18.05.2008 (23:36)  
Na to jsem se take chtel zeptat, jak jste se domlouvali? Videl bych to na rustinu.
A jinak dekuji za krasne pocteni a preji mnoho dalsich uspesnych cest;)
18.05.2008 (12:12)  
Mě by zajímalo, jak jste se domlouvali s místními, když píšete, že jste s nimi probírali např. politickou situaci :-)
registrovaný uživatel junkrs 
18.05.2008 (11:51)  
Určitě zajímavý výlet. Na kolik taková cesta do Kavkazu vyjde?

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2017 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko