..: Cesta do Albánie a Makedonie :..

Ilustrační obrázekPraha – Naši z dalších cest jsme začali poněkud netradičně. Setkali jsme se v bydlišti jednoho z nás, v Čelákovicích, odkud jsme měli vyrazit na náš výlet do Albánie a Makedonie. Večer jsme ještě poseděli u piva a hodnotili, co nás může v těchto zemích čekat.

Účastníci: Petr Studnička, Petr Vondrlík
Termín: 7. 9. – 16. 9. 2007
Jízdní doklady: Síťová čtvrtletní jízdenka ČD (0,00€), jízdenka In-junior/RailPLUS Praha – Břeclav Gr (6,80€), Břeclav Gr – Hegyeshalom Gr (18,20€), InterRail (3 dny) MÁV (45,00€), InterRail (4 dny) ŽS (45,00€), jízdenka TCV Bijelo Polje – Bar (14,60€), jízdenka HSH Tiranë – Durrës (1,10 €), jízdenka MŽ Bitola – Skopje (2,90€), jízdenka MŽ Skopje – Tabanovci (1,85 €), jízdenka HSH Durrës – Pogradec (2,30€), jízdenka TCV Szob Gr – Kúty Gr (17,00€), povinné a lehátkové rezervace
Hraniční přechody: Břeclav (CZ) – Bernhardsthal (A), Hegyeshalom (A/H), Kelebia (H) – Subotica (SRB), Bijelo Polje (SRB/MNE), Muriqan (MNE/AL), Tushemist (AL) / Sv. Naum (MK), Tabanovci (MK) / Preševo (SRB), Subotica (SRB) / Kelebia (H), Szob (H) / Štúrovo (SK), Kúty (SK) / Břeclav (CZ)
Seznam použitých vlaků: SC 73 Johann G. Mendel, EC 63, R 341 Beograd, IC 344 Avala, R 841 Panonija, místní albánské spoje, MOs 4904, R 410 Olympus, IC 344 Avala, R 234 Amicus, R 376 Galileo Galilei a dále metro, autobus, fogon, taxi
Seznam společností, jejichž vozy jsme použili: ČD, ÖBB, ŽS, ŽCG, HSH (potažmo DB a FS), MŽ, ŽSSK

(7.9.) Ráno jsme se vzbudili v 6 hodin a již v půl osmé jsme vystupovali z osobního vlaku v Praze na Masarykově nádraží. Odtud jsme se přesunuli tramvají na nádraží Holešovice. Zde odjížděl v 8:26 spoj SC 73 Johann Gregor Mendel do Vídně. Jednalo se o nejkvalitnější vlak během naší 11-denní cesty. Ještě než jsme se rozjeli, postaral se o rozruch jeden japonský pár, kterému byla ukradena taška s notebookem. Po necelých 4 hodinách jsme dorazili na nádraží Wien Simmering. Přivítalo nás nevlídné deštivé počasí a teploty kolem 12°C. Metrem jsme se přesunuli na západní nádraží, tedy Wien Westbahnhof, odkud nám odjížděl spoj EC 63 do Budapešti. Tam jsme měli přípoj na vlak EN 371 Ister do rumunské Bukurešti. Nicméně nehoda – vykolejení vlaku a jeho převrácení, která se stala na zhlaví nádraží Keléti, zablokovala průjezd do stanice na více než 2 hodiny a náš „Ister“ nám ujel. Měli jsme v plánu navštívit Bukurešť a horské město Sinaia. Ani jedno se nám splnit nepodařilo, protože bychom nabrali zpoždění 1 dne. Rozhodli jsme se tedy do Rumunska dále nepokračovat a naši cestu směřovat na jih, do Srbska. Jen potvrzení o nevyužití jízdenek a lehátkových rezervací do/z Rumunska nám na budapešťském nádraží zabralo 1,5 hodiny, neboť domluva s Maďary nebývá jednoduchá (pobíhali jsme mezi mezinárodní pokladnou a informacemi) a navíc většina vlaků byla zpožděna o více než 4 hodiny, takže většina cestujících byla velmi nervózní. Vlak R 341 Beograd měl odjíždět až ve 23:25. Do odjezdu R 341 zbývaly ještě 3 hodiny, proto jsme se odebrali do nejbližší restaurace naplánovat další cestu. Vozíme s sebou naštěstí mezinárodní jízdní řád pro Evropu, který vydalo nakladatelství Thomas Cook, takže přeplánování bylo o něco snazší. Na nástupiště jsme se dostavili asi 15 minut před odjezdem vlaku. Na náš spoj čekalo dalších zhruba 60 lidí, což nás překvapilo. Rozhodli jsme se tedy zakoupit rezervaci u průvodce rakouského lehátkového vozu. Tu nám sice nevypsal, ale na druhou stranu cenu o něco snížil. Všichni byli tedy nakonec spokojeni.

(8.9.) Druhý den jsme se probudili v Bělehradu. Podle plánu jsme nastoupili do vlaku IC 344 Avala a směřovali do Subotice, města v provincii Vojvodina. Právě ze Subotice odjížděl náš následující spoj do Černé Hory, proto jsme netradičně projeli jednu trať dvakrát za sebou. V Subotici jsme se občerstvili (navázali jsme na balkánskou tradici – v každé restauraci alespoň 1 šopský salát) a prohlédli historické centrum města. Počasí bylo stále chladné a deštivé. Následující den se toto mělo však rapidně změnit. Do odjzedu vlaku R 841 Panonija jsme měli dostatek času, proto jsme se usadili v nádražní restauraci, pozorovali dění na nádraží a hodnotili situaci v této zemi. Po přistavení vlaku jsme se ubytovali v lehátkovém kupé, kde nám společnost dělala místní slečna, která cestovala k moři a také skupina českých železničářů. Bavit jsme se vydrželi do Novi Sadu, kde jsme oba usnuli. Naši spolucestující nás ještě upozorňovali na raritu, kterou jsme projížděli – vlak za nádražím Novi Sad najede na most, který je primárně určen pro silniční dopravu a jede asi 100 metrů po kolejích zabudovaných v silnici (veškerá automobilová doprava je v tu chvíli zastavena), ale to už jsme spali.

Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek






(9.9.) Další den jsme se probudili před hlavním městem Černé hory Podgorica (dříve Titograd) a kontrolovali zpoždění. Srbské železnice ve spolupráci s Černohorskými nezklamaly, naše zpoždění činilo 90 minut (od nového JŘ by měl jezdit přímý lehátkový vůz Praha – Bar, čímž by mohla jedna starost odpadnout…). Podobná zpoždění jsou zde běžná, nám to ale nevadilo, měli jsme alespoň čas prohlédnout si krajinu za světla. Dojeli jsme na konečnou stanici do Baru a vystoupili do letního počasí (teploměr ukazoval v ranních hodinách již 25°C). Po výstupu nás obklopili místní taxikáři. Po dohodě jsme se rozhodli využít jejich služeb, protože jsme se potřebovali dopravit co nejdříve do města Ulcinj (zde sídlí početná albánská a kosovská menšina). V plánu jsme měli navštívit i toto město, ale díky špatné komunikaci s taxikářem jsme historické centrum města minuli. Pěšky bychom museli absolvovat 3 kilometrovou procházku, což by nás stálo drahocenný čas. Na autobusovém nádraží jsme se posilnili 3 dovozovými pivy a probrali rodinnou situaci. Překvapilo nás, kolik autobusů jezdí v sezóně do/z Kosova. Jak nám bylo později vysvětleno, v Ulcinji se rekreuje muslimské obyvatelstvo Kosova. U autobusového nádraží jsme si objednali taxi za 30 € (do Albánie totiž žádné přímé autobusové spoje nejezdí a železniční osobní doprava také nefunguje). Taxikář byl velice ochotný a milý. Cestou se ještě musel doma zastavit pro pas a pak jsme již pokračovali vstříc dobrodružství. Během jízdy nám povídal o životě v Černé Hoře a také jsme měli šanci porovnat platy v Česku a v Černé Hoře. Před hranicemi nám rozdal cigarety, že prý se to musí. A opravdu, na hraničním přechodu nebyl nikdo, kdo by nekouřil (včetně pohraniční stráže). Kontrola byla formální a na obou stranách netrvala déle než 10 minut. Taxikář však byl udiven, že za sezónu jsme první, koho veze a nemusí dávat celníkům poplatek za průjezd (pohybuje se v rozmezí 1-10€/osoba, v závislosti na zemi původu). Cesta probíhala poklidně a my měli šanci prohlédnout si velice chudý černohorský a albánský venkov. Ještě drastičtější byl příjezd do našeho prvního města – Skadaru. Již před příjezdem se po silnici procházeli osli, krávy a kozy. Podél silnice byly rozestavěné domy, na kterých nechyběla albánská vlajka (domy byly ve stavu, kdy málokdo uvěří, že se dostaví – rozestavěné domy jsou totiž osvobozeny od platby daně z nemovitosti). Do města se vjíždí po starém dřevěném mostě a provoz je „řízen“ policií. Jakmile jsme zastavili, seběhla se k nám skupina romských dětí, které začaly náš automobil zaklínat (rituál spočíval v tom, že políbí všechna zpětná zrcátka, ukloní se před autem a začnou žebrat). Náš řidič naštěstí praxi znal, tudíž okénka zavřel ještě před příjezdem k mostu. Jakmile jsme projeli, měli jsme šanci poznat „evropský Bangladéš“. Lidé chodili po silnici, auta troubila, dokonce jsme viděli motorku jedoucí v protisměru… a samozřejmě nechyběl všudypřítomný nepořádek. Řidič se našemu úžasu smál. Naštěstí nám ukázal hotel Rozafat na náměstí Tří hrdinů (měli jsme jej najitý na doporučení, ale netušili jsme, kde se nachází), který byl cenově dostupný. Ve Skadaru vyrostly nové hotely s cenou za noc kolem 100 €, ovšem do města jakoby nezapadly. Šli jsme se tedy zapsat do hotelu. Noc nás oba vyšla na 13 €. Náš pokoj se nacházel ve 4. patře, výtah nefungoval (vypadalo to, že nejméně 20 let). Po otevření dveří jsme užasli – nábytek byl jako z 50. let, zdi pokreslené, záchod spojený s koupelnou a mezi dlaždicemi zažraná špína. Čekali jsme ještě šváby, ale ty se naštěstí nedostavili. Otevřeli jsme si pivo, nasvačili se a pomalu rozdýchali náš nový domov. Poté jsme se vydali na pevnost Rozafa. Cestou jsme bohužel nepotkali jedinou otevřenou směnárnu či banku (dorazili jsme v neděli) a před vstupem na pevnost se platilo vstupné (leky jsme neměli a eura zapomněli na pokoji). Dohromady jsme nedali v drobných mincích ani jedno euro. Sedli jsme si proto před vchod a četli si alespoň o historii a zajímavostech pevnosti. Vrátnému se nás zželelo, proto nás vpustil prohlédnout si Rozafu zdarma (Děkujeme!). Na vršku jsme si odpočali a prohlíželi si místní horskou krajinu. Zpět jsme se vraceli kolem romského gheta, které bylo vystavené na hromadě odpadků (zápach byl omračující i proto, že na slunci bylo kolem 30°C). Odpoledne se nám dokonce podařilo rozměnit albánské Lekë - navštívili jsme překupnickou uličku, ve které se nacházela jediná otevřená směnárna ve městě. Večer jsme se usadili v restauraci a relaxovali po prvních náročných dnech cesty. Překvapil nás čilý ruch v ulicích - lidé korzovali, bavili se… Druhý den jsme odjížděli do Tirany.

Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek






(10.9.) Vstávali jsme v 5 hodin. Vlak měl dle řádu od Thomase Cooka a internetových stránek HSH odjíždět v 6:45. V 6 hodin jsme si vzali za 5 € taxi a odjeli na nádraží. Taxikář, který nás vezl byl velice milý a přestože jsme albánsky nerozuměli ani slovo, popovídali jsme si o situaci ve této zemi (pochopili jsme pár slovíček z italštiny a taxikář přihodil něco z angličtiny). Na nádraží jsme dorazili v 6:16, nicméně dle nového jízdního řádu odjížděl náš vlak v 6:15. Bohužel včas a navíc se jednalo o jediný spoj jezdící na trase dlouhé 116 km mezi Skadarem a Tiranou během 24 hodin. Náš řidič neváhal a odvezl nás zpět do centra a zastavil nám místní „smluvní přepravu“, tzv. Fogon. Do Tirany jsme jeli 2 hodiny za 5 € na osobu. Fogony používají místní pro přepravu v zemi. Vlaky jsou pomalé, autobusy nejezdí často (jízdní řády v zemi neexistují), takže toto je vhodná alternativa. Cestou jsme byli udivěni nejen agresivním řízením, ale také přestředky, které se na silnicích pohybují - největším zážitkem byl povoz tažený oslíky, který měl na dřevěném posedu připevněné člení sklo z automobilu a 2 baterky. V Tiraně jsme byli vysazeni asi 1 km od centra. Ráno byl v ulicích čilý ruch, všichni pomalu odcházeli na úřady a do práce. Prohlédli jsme si historické centrum města, navštívili mauzoleum Envera Hodži (překvapilo nás, jak se situace v zemi otočila – na komunistickém mauzoleu byl vystaven billboard s nápisem „Welcome President Bush“), došli přes ambasádní čtvrť až k univerzitě. Velkým zážitek byla návštěva místní pošty, protože jinde nelze zakoupit poštovní známky. Lidé zde zcela běžně předbíhají, vše doprovází typicky albánský křik a to vše za dohledu vedoucích pošty (na hlavní albánské poště měli pouze posledních 9 známek do Evropy). Snažili jsme se z bankomatu vybrat nějaké peníze, ale přístup byl bohužel odepřen, ač vlastníme embosované karty. Pomalu jsme se tedy odebrali k nádraží. Nádražní halu jsme omylem přešli a pokračovali přilehlým trhem. Styl prodeje je zajímavý, prodávají zde obnošené boty, živé slepice, oblečení, které nosil nejeden člověk, prostě všechno. Nádraží se nacházelo vedle, v severní části města. Sedli jsme si tedy v bufetu a objednali pivo. Paní servírka přinesla pivo v lahvi a namražené sklenice – měli jsme obavy z bakterií, které vyvolají v našich střevech 3. světovou válku (nestalo se tak, ale zde jsme si udělali základ pro následné zážitky). Náš vlak odjížděl až za 2 hodiny, tudíž jsme měli šanci pozorovat ruch na ulici – potulující se romská menšina, slumy vedle nádraží, šílené hygienické podmínky. Půl hodiny před odjezdem vlaku jsme se přesunuli na nádraží. Vlak byl sestaven ze 3 vozů italské výroby, většina vozů byla bez oken, sedačky roztrhané a rozřezané, toalety zavřené a rozpraskaná podlaha. V Indii jsme nebyli a myslíme si, že i tam jsou vlaky na vyšší úrovni. Naše souprava nedosáhla rychlosti vyšší než 35 km/h. Cestou jsme se rozhlíželi po krajině, když jsme uslyšeli strašlivou ránu z našeho kupé. Jedna z cestujících byla bohužel zasažena kamenem do hlavy. V Albánii je běžné házet na vlaky kameny, i proto jsou vozy vysklené. Naštěstí se nejednalo o vážné zranění, protože se kámen odrazil od stěny mezi kupé. Po více než hodině cesty jsme dorazily do přístavního města Durrës (srbochor. Drač). Město působilo velice provinčně a záchvěvy antické kultury (amfiteátr a věž podobná té Bílé v Soluni) nenapravily lehce negativní dojem. Největším zklamáním byly pláže, ty byly zanedbané a špinavé, ač se město prezentuje jako vyhledávané přímořské letovisko. Jinak je Durrës mezinárodním přístavem – za 70 € sem lze dojet z italského Bari. Ubytovali jsme se za 15 € / osoba v penzionu. Personál mluvil pouze italsky, tudíž byla domluva lehce komplikovaná. Ve městě jsme narazili na českou skupinu z vlaku do Baru a dokonce bydleli ve stejném penzionu (jaká to náhoda).

Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek






(11.9.) Ráno jsme vyráželi opět brzy ráno a přesouvali se do města Pogradec na východě země. 150 km dlouhá cesta vlakem trvala necelých 7 hodin. Naštěstí byly přistaveny „luxusní vyřazené regionální vozy“ DB, které měly pevnější okna, tudíž házené kameny obtížně prošly oknem. Navíc polstrované sedačky nám nabízely pohodlí. Po dlouhé cestě jsme dorazili do Pogradce. Ve městě jsme si prohlédli všudypřítomné bunkry z doby Envera Hodži (jejich počet se odhaduje na 750.000). Město nemá mimo špinavých pláží na pobřeží Ohridského jezera co nabídnout. Věříme, že za dob komunismu bylo místo vyhlášeným letoviskem, ale dnes je sláva zašlá. Na oběd jsme si chtěli dát všudypřítomnou pizzu, ale vzhledem k vypnutí elektřiny jsme byli odkázáni na spaghetti se šopským salátem. V peněžence jsme měli ještě více než dost Lekë, ale nebylo je kde utratit (v Makedonii jsou akceptovány jen sporadicky). Taxi na hranici stál jen 5 €, tudíž jsme odjížděli v přepočtu asi s 30 €. Na přechodu Tushemisht jsme byli odbaveni a pokračovali pěšky do Sv. Naum k makedonské kontrole. V obou zemích se čeští občané těší nebývalé přízni a za celý pobyt jsme neměli jediný problém, dokonce po vyslovení našeho původu se k nám obyvatelé chovali přátelštěji. Z hraničního přechodu jsme se chtěli dostat ke klášteru, který je nedaleko. Pokračovali jsme ovšem po silnici, která nás zanesla úplně jinam. Nakonec jsme si cestu zkrátili přes uzavřený byzantský klášter. Prohlédli jsme si Sv. Naum a dokonce se nám podařilo u kastelána rozměnit nejen Euro, ale i Lekë. Od Sv. Naumu jsme pokračovali místním autobusem po horských serpentýnách až do Ohridu. Ihned po výstupu z autobusu nás odchytl místní domorodec, který nám nabídl ubytování. Po krátkém smlouvání jsme se domluvili na ceně 7 € za osobu a noc. Bydleli jsme ve 2-patrovém rodinném domku, kde se našimi spolubydlící stali opět Češi („není jich v této oblasti nějak moc?“). Večer jsme se cestou do restaurace záměrně vyhýbali historickému centru, abychom si jej uchovali na druhý den celé. Usadili jsme se na balkónu nad ulicí, popíjeli pivo a debatovali.

Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek






(12.9.) V tento den jsme měli v plánu Ohrid. Město nás překvapilo. Perfektní služby, nádherné byzantské památky, překrásné výhledy na okolní hory a jezero. Kultura byla na rozdíl od Albánie již „evropská“. V Ohridu jsme viděli několik klášterů (ten nejkrásnější byl asi Sv. Johan Kaneo, který se nachází na skále nad hladinou jezera), projeli se loďkou po jezeře a stanuli před sochou Cyrila a Metoděje. Ohrid nás více než ohromil a jeho zapsání na seznam UNESCO je více než zasloužené. Večer jsme šli zjišťovat autobusové spojení do našeho dalšího cíle. Dopravu nám nabízel Makedonec, který údajně vozil české důstojníky v dramatických letech na Balkáně. Dokonce nám ukazoval svou vizitku s doporučením od nějakého pplk. Kopeckého, důstojníka mise KFOR. Nabízená cena i avizované vzdálenosti byly nadsazené, tudíž jsme nabídku nevyužili. Cestou zpět jsme se zastavili v české restauraci a vypili pár piv. Během návratu se ovšem projevilo to, co jsme během výletu očekávali – střevní potíže. Situace byla tak akutní, že se nedalo nic dělat a jeden z nás musel vykonat potřebu v zapadlé uličce. Naštěstí jsme podobnými překvapeními proškoleni a nikam nechodíme bez toaletního papíru, takže situaci se „podařilo vyřešit za pár okamžiků“. Ulehli jsme.

Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek






(13.9.) Ráno jsme se se střevními potížemi probudili oba dva. Tři návštěvy toalety byly málo… Nakonec jsme situaci ustáli a vydali se do dalšího města, tentokrát Bitoly. Během jízdy autobusem nás šokovala místní krajina, která byla podobně jako Řecko zasažena ničivými požáry. V Bitole se nachází antické vykopávky Heraclea. Vstupné je velice nízké, ale poplatek za fotografování v ceně 250 Kč nás překvapil. U nádraží jsme si dali kebab a vlakem odjeli do Skopje, hlavního města Makedonie. Během cesty jsme se seznámili s místními obyvateli. Nejprve nás bavili dva místní dělníci, kteří utíkali přes Teplice do Německa pracovat na "černo" a následně rodinka, jejíž jeden člen pracoval v Praze na stavbě nákupního centra Anděl. Opět jsme se dozvěděli něco o životě v zemi a mohli jsme porovnat životní úroveň, potažmo výplaty. Ty se pohybují mezi 150 € (což je standard) až po 500 € - to vše při cenách srovnatelných s ČR. Do Skopje jsme dorazili se zpožděním 15 minut (trasu dlouhou 250 km urazí vlak za 3 hodiny – porovnejte se vzdáleností Praha – Olomouc a když si uvědomíte, v jaké oblasti se nacházíte, tak je rychlost velmi slušná). Ve Skopje jsme se ubytovali v hostelu Ferijalen, který fungoval již před 20 lety. Obsluha byla značně znuděná a cena 20 € absolutně neodpovídala poskytnutým službám (vybavení pokoje bylo ucházející). Zašli jsme na pár piv, najíst se do přilehlé restaurace a usínali jsme za zvuků bulharsko-makedonského popu.

Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek






(14.9.) Následující den jsme se měli vracet zpět do ČR. Když jsme se vzbudili (dozvuky střevních potíží byly ještě znatelné), zjistili jsme, že jsme si celý zájezd vypočítali špatně a zbýval nám jeden den navíc – to vše díky zrušenému Rumunsku. Původně jsme si mysleli, že jsme jeden den umazali v Ohridu, ale opak byl pravdou - v Ohridu jsme zůstali pouze plánované dva dny. Nejprve jsme ovšem prohlédli historické centrum města, pevnost, mešity, středověký most i nábřeží. Poté jsme začali řešit, co se zbývajícím dnem. Váhali jsme mezi výletem do Kosova a návratem domů. Nakonec jsme se rozhodli pro návrat. Vlak měl odjíždět ve 12:05, jednalo se o spoj R 410 Olympus ze Soluně do Lublaně – my jsme tento vlak využili pouze v části trasy, a to ze Skopje do Beogradu. Ze Skopje do Tabanovci, což je hraniční stanice, trvá cesta asi 1 hodinu. My jsme na hranicích strávili 1 zbytečnou hodinu navíc, protože pro nás nepřijela srbská lokomotiva. Původně jsme chtěli stihnout přípoj v Beogradu, konkrétně R 340 "Beograd" do Budapesti, kde bychom měli přípoj s příjezdem do Prahy kolem poledne. Náš vlak bohužel začal nabírat zpoždění díky nesmyslným zastávkám a také čekání na protijedoucí vlaky (do Niše je totiž trať jednokolejná). Do Beogradu jsme nakonec dorazili, ovšem se 3,5 hodinovým zpožděním. Náš přípojný vlak pochopitelně nečekal. Naštěstí jsme získali leták na místní hostel, kde jsme se také ubytovali. Jednalo se o velký rekonstruovaný byt, který přechodně obývalo pár cizinců. Cena 12 € (ul. Balkanska) nám vyhovovala. Večer jsme naše zpoždění zapili 2 dvoulitrovými PET-pivy a šli jsme spát.

Ilustrační obrázek Ilustrační obrázek






(15.9.) Předposlední den naší cesty jsme vstali brzy ráno a přesunuli se nádraží. Cestou jsme nakoupili nějaké jídlo a pití a ubytovali se v kupé mezinárodního vlaku IC 344 Avala. Při vstupu do EU jsme ještě shlédli snažení srbské a maďarské pasové a celní kontroly (Maďaři si na pomoc při hledání vzali i žebřík a sadu nářadí). Po maďarské Pustě ubíhala jízda rychle a během pár hodin jsme opět s mírným zpožděním dorazili na nádraží Budapest-Keléti. Rozhodi jsme se, že se tedy pokusíme stihnout R 234 „Amicus“, který jede do Brna. Nemuseli jsme spěchat a mohli jsme počkat na noční R 374 „Pannonia“, ovšem pro tuto trať nás limitovaly zakoupené jízdenky, které byly vystavené přes Štúrovo. Přesunovat jsme se museli metrem s jedním přestupem. Na nádraží Nyugati jsme dorazili 10 minut před odjezdem. Jízda po Maďarsku ubíhala pomalu, protože jsme vymetali skoro všechny stanice. U slovenských hranic v ohbí Dunaje jsme mohli pozorovat z vlaku krásná města Esztergom a Visegrád a pomalu jsme se blížili zpět do ČR. V Bratislavě se vlak zaplnil, protože jej místní používají jako přibližovadlo do Malacek a Kút. Po více než 6 hodinách jízdy jsme stanuli v Brně na hlavním nádraží. Náš přípoj měl však odjíždět až za další 3 hodiny. Zde žádná návaznost do Prahy neexistuje. V Brně jsme se pokusili najít restauraci, kde bychom mohli u piva počkat na náš další vlak, ale byli jsme neúspěšní. V jedné zavírali o 1,5 hodiny dříve než avizovali a další již byly zavřené. Překvapilo nás, že v sobotu nejsou v centru Brna (viditelně) otevřené hospody. Nakonec jsme se usídlili v jednom Steak-housu a vyčkali do odjezdu vlaku. Zpět jsme chtěli cestovat vlakem R 376 Galileo Galilei. Ten přijel na čas, ovšem na nástupišti již čekala policie se psi a také těžkooděnci, tudíž jsme čekali nějaké problémy. A opravdu, ve vlaku cestovali jakýsi „fanoušci“, kteří byli docela agresivní i vzhledem k tomu, že neumí asi pít alkohol. Vůz zanechali v šíleném stavu a odešli. My se usadili hned v prvním kupé a váhali jsme, zda jít spát či nikoli. Vystupovat jsme chtěli v Kolíně.

(16.9.) Nakonec budík neselhal a v Kolíně jsme se rozloučili. Náš zájezd jsme tedy ukončili v sobotu ve 2:45. Celkově cestu hodnotíme velice pozitivně. Albánii můžeme doporučit všem, kteří chtějí zažít něco neobvyklého, odprostit se od zaběhnutých stereotypů a očekávat neočekávatelné. Úchvatné památky v severní Albánii moc nehledejte, snad jen příroda nahrazuje tento nedostatek. Naopak Makedonie je plně kultivovaná země, která má co nabídnout turistům lačnícím po kulturně-historických zajímavostech.

Ilustrační obrázek






Naše další cesta je již také naplánována – uskuteční se na přelomu března a dubna, kdy navštívíme Gruzii a Ázerbajdžán. Z Prahy přes Rigu do Baku a z Tbilisi přes Rigu do Prahy poletíme, ale v obou zemích se budeme přesunovat samozřejmě vlakem. Už se těšíme!

pvo | 13.10.2007 (8:00)
Ostatní: TwitterLinkuj.cz!Jaggni to!Google Bookmarksvybrali.sme.skDalší služby
Související zprávyopen/close

Další z rubriky Reportáže

Další z regionu Evropa


  1 2 3      Zpráv na stránku:   
23.10.2007 (15:37)  
Neví někdo opřímém lehátkovém vozu do černé hory baru?
registrovaný uživatel Foxx  mail  
16.10.2007 (2:44)  
Myslím že super... Zvlášť pro lidi pro které není týden v Chorvatsku vrcholem cestovatelské vášně.
registrovaný uživatel pekař 
15.10.2007 (10:53)  
SzKT:Mi spíš než úroveň naší dopravy příjde zoufalý Váš příspěvek plný maloměšťátství a křečovité snahy o vlastní zajímavost.:)
registrovaný uživatel Glagol  mail  
15.10.2007 (10:28)  
SzKT-Albánie a její železnice tvůj vzor?
Neboj, vstup Albánie do EU se blíží...
Pak snad bude překonán ten maločeský izolacionismus a bude to u nás fungovat stejně skvěle.
registrovaný uživatel SzKT  mail  
15.10.2007 (8:24)  
Omlouvam se, ale tu diskuzi nějak nechápu! Skutečně nevidím důvod, proč by se tu ěmly objevovat jen propagandistické článečky typu "železnice v Čechách vzkvétá a to na věčné časy a nikdy jinak"! Takového smetí je za 5 Kč plný Železničář, tak nevím, proč by na to měl být ještě specializovaný server. Takže jen houšť a samotného mě mrzí, že svoje vlastní dílo (10 dní veřejnou dopravou všeho druhu po západní Evropě) sem dát nemůžu, protože to by asi českému izolacionizmu, jež čiší z této diskuze moc nehovělo...
K článku samotnému: informace zajímavé, jen by to chtělo asi víc praktických info (např. o cenách a možnostech stravování- kromě piva- apod.) a možná něco trochu víc o železnici. I když je pravda, že v této části Balkánu jsou služby drah natolik úchvatné, že tam moc vlaky používat nejde- v Makedonii nejezdí skoro nic a drastické plazení údolím Preševa v Srbsku (kdy náš Olympus expres předjížděl oslí povoz) mi taky jednou v životě bohatě stačilo. I když z těch albánských fotek mi bylo trochu smutno- poměrně luxusní vozy DB Regio (ex DR, výroba Halberstadt) my tady nemáme a díky borovnosti ČD mít ani nebudeme.
A co se týče údivu nad množstvím Čechů v oblasti, tak není divu: je tam levně, jak z článku vyplývá mají tam všude pivo (na Západě je drahé), je to relativně blízko, krajina sama o sobě pěkná a na zoufalou úroveň dopravy jsme z Čech zvyklí... To ve Švýcarských horách nebo v sicilském vnitrozemí by páni autoři na Čecha neměli šanci narazit...
Každopádně přes všechny výhrady zaplaťpánbůh za takové články a čím víc jich tu bude, tím líp!
registrovaný uživatel milos  mail  
15.10.2007 (1:17)  
venca, fotku vagonku bez oken jsem tam zrovna videl... (ten cmelda v tirane)
14.10.2007 (11:03)  
Jako článek na prd a to doslova,když ste celou dovolenku pro trůnili na WC.Je to jen o tom teplým lahváči a průjmu.Málo fotek, chybí foto s tim vozem bez oken + popisky.
V jugošce sem byl před 10 lety a je to civilizovaný,Bělehrad je vyloženě moderna.To cigani v Bulharsku škoda mluvit.
Pepa Petrák:víš ty umíš aspoň trochu psát.
registrovaný uživatel starec  mail  
14.10.2007 (7:54)  
Promiňte starci: nešlo by přidat nějakou o cestě mapku; plánek; trasu? Nedalo by se pro příště sečíst výdaje a mezisoučty i celkové náklady napsat abych nemusel od vnuka č.1 žádat kalkulačku? Ještě jednou vám všem díky!!! Mne se to líbíííí!! Tak jako http://www.pozitivni-noviny.cz & http://www.vlaky.net !!! Vám "Šťastnou cestu!" na další jízdy a ostré brko na další reporty. Bude-li kamera - no to bude
super!!
registrovaný uživatel starec  mail  
14.10.2007 (6:20)  
Starec děkuje! Těžko bych se tam již dostával; nedostanu se tam. Mašinky sice jezdí, ale "lowe" nane!! A tak vám děkuji za perfektní report!!! Vyprdněte se na škarohlídy jež pouze drbou a kecají do všeho coby správní adolescenti či ještě puberťáci. Mne se to líbilo & děkuji!! na 100.000krát!!
14.10.2007 (1:30)  
Dobrou noc,
ŽelPage nikdy nebyla striktně zpravodajským serverem, který nezná nic než aktuální zprávy. Takový portál totiž nenajdeme ani ve všeobecném zpravodajství, i giganti typu iDnesu či Aktuálně dávají poměrně velký prostor zajímavým článkům. Dokonce i "suchopárné" zpravodajské agentury znají krom zprávy i jiné žánry, jako je článek či téma.

Víkend je pro přitom pro publicistiku jako stvořený - pokud se nestane nějaká nehoda, nic převratného se kolem železnice neuděje. Proto jsme se předběžně rozhodli, že právě o víkendu dáme článkům prostor na úkor zpráv, jimž by měly naopak patřit spíše pracovní dny. Vycházíme i z odhadu, kdo nás v jakou dobu čte. Během pracobního dne je to poměrně hodně lidí, zaměstnaných v oboru, po večerech a o víkendech přibývá fanoušků. Přitom se může jednat o totožné lidi, jen se mění jejich role a s ní i informace, které vyhladávají. Abychom ale mohli víkendový program naplnit, je zapotřebí i vaší spolupráce. I článek o každodenním dojíždění po trati 011 si dovedu představit, navíc pokud by jej autor uchopil za správný konec a dobře napsal, jistě by tady způsobil značný poprask. Pokud bude vůle psát, dovedeme pomoci s ledasčím. Našich několik redaktorských životů není zas tak zajímavých, abychom mohli každý tři články měsíčně a přitom vás neunudili k smrti. Proto je nejlepší kritikou našeho psaní zase psaní - vaše pro ŽelPage. Fakt stačí jen chtít a zkusit...

-jtb-
vedoucí zpravodajství ŽelPage
  1 2 3      Zpráv na stránku:   

Komentáře vyjadřují názory čtenářů.
Redakce nenese žádnou zodpovědnost za jejich obsah.

- dopisovatel nebo člen ŽP, - editor nebo admin ŽP

Přidat komentář
Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Před vložením komentáře je nutné se buď přihlásit, nebo zaregistrovat.
Přihlášení
 
 
  
 
   Zaregistrovat

© 2001 - 2017 ŽelPage - správci


Info
informacni okenko