S poťouchlostí sobě vlastní jsem ten součet předhodil počítači. Ten dobrák to poctivě schroustal a střelhbitě oznámil, že výsledek jest 973.2202. To je výsledek hodný blba, ale uznávám, že té elektronické havěti u Gatesů třeba neřekli, že sčítat cifry Kryšpínova označování lokomotiv, jak to nějakej jouda zadá, je blbost. Ale jistě - všichni víme, jak je to s tím součtem v nadpisu. Albatros plus pětasedma rovná se přípřež albatrosa a pětasedmy - toť přeci jasné. Fajn, ale chtějte tu přípřež vidět. To se nestává každý den. A ještě líp, chtějte tu přípřež nakreslit. To se nedělá jen tak, že popadnete tužku, papír a počnete tvořit.

Nejprve jsem jen s mladickou dychtivostí četl, že v nějakých nepředstavitelně vzdálených Českých Velenicích opravili velikou modrou parní mašinu, která jela rychlostí 162 km/h, a že kdesi daleko na jihovýchodě mezi Brnem a Přerovem jezdí zelená šlechtična, kterou viděli až na druhém konci světa v Číně.

A hned jsem si je chtěl kreslit. Jenomže osud mi naznačil: ne tak zhurta, chlapečku. Nejdřív jednu, pak druhou, a teprve pak, až si to zasloužíš, tak možná obě. A dřív, než se vůbec do něčeho pustíš, tak je musíš ponejprv náležitě poznat. I prohlížel jsem stovky, možná tisíce jejich snímků. Musel jsem prostudovat jejich životopisy - a ne jenom jejich, ale vlastně celých řad 498.1 a 475.1. Musel jsem si na ty krásky sáhnout, natáhnout tu vůni oleje, páry a oceli. Ne jednou, ne dvakrát, ale desetkrát, padesátkrát. Musel jsem poznat, že každá z nich je zázrakem sama o sobě. Musel jsem je oddělit od červených brejlovců, naleštěných pilštyků, upracovaných hektorů, i posledních štokrů zaplňujících kolej smrti mezi depem a kovošrotem. Bylo záhodno dočasně zapomenout na papouškovskou modř a vznešenost děčínské devětasedmy. A pak teprve jsem mohl opatrně a s pokorou vzít do ruky tu tužku a zkusit na papír přenést to, co jsem se naučil.

Setkání první: 475.1142, Přerov, září 1978.

Rychlík Vihorlat, neboli Lájoš-expres jezdíval z Děčína přes Prahu a Ostravu Vítkovice do Košic, ale oné zářijové noci v Olomouci neznámo proč zahnul do Nezamyslic a do Přerova přijel nejenom neplánovaně, ale navíc z nezvyklé strany a s časovým mankem. Vartoval jsem přirozeně u okna, a jak jsme tak levým obloukem pomalu zaplouvali do přerovského osobního nádraží, pojednou ranním rozbřeskem zazářila oblaka bílé páry a z ní se drápalo podivně nazelenalé zjevení. Duchapřítomně jsem otevřel okno, abych v poslední chvilce na dýmnici zahlédl číslo 475.1142 a na bimbající se směrové tabuli jednoho z vozů nápis „Přerov – Brno“. Za deset vteřin bylo po všem a já si uvědomil, že to opravdu byla ta zelená 1142, co jsem o ní tolikrát četl. A ona, holka vykutálená, si to klíďo píďo jezdí s osobákama mezi Přerovem a Brnem. A opravdu byla zelená …

Na jednokolejce mezi Brnem a Přerovem se toho od onoho září 1978 změnilo nepočítaně. Ale ať po ní třeba i dnes jedu jakýmkoli vlakem a ať ho táhne cokoli, vždycky se mi vybaví to parní, studené a přesto okouzlující ráno na přerovském zhlaví. A v prvním oblouku přeložky z nákladního nádraží tu zelenou jedenáctčtyřicetdvojku vidím, jako by tam jela včera. Možná i proto, že jsem si ji pro jistotu nakreslil už roku 1981. Možná jednoduše, možná povrchně, ale určitě nezapomenutelně.

Setkání druhé: 498.106, Liberec, 26. srpen 1980

Ty modře se lesknoucí bochánky na kotli jsem zahlédl ještě dřív, než jsem u vchodu zaplatil vstupenku na výstavu k ukončení parního provozu ČSD. Hned za kasou mě sice svádělo zvířecí duo papoušek s rosničkou, ale … milé tendrovky, protentokrát pardon - kousek dál totiž stojí ta, co jsem za ní vážil dalekou cestu až z České Lípy!

Tak konečně. Konečně jsem se mohl dotknout těch krásně hrbolatých litých paprsků spražených kol a těch kovově tvrdých ojnic, co se podílely na té bájné rychlosti. Konečně jsem uvěřil, že výkony a rozměry parní lokomotivy se neuvádějí ani v koních, ani v kilowattech, ani v milimetrech, ale v Torrech krevního tlaku. Konečně jsem uhranut zíral na to trojčíslí 498, které patřilo něčemu tak skvělému, a přesto do historie odcházejícímu. Konečně jsem se mohl po schůdcích neobratně vyškrábat nahoru, postavit se na pravou stranu a pohlédnout těmi okny vpřed a do boku. Co asi z tohohle místa tehdy 27. srpna 1964 viděl pan Róbert Procházka? A o čem ostatně chlapi v budce při té stošedesátce tehdy přemýšleli? A přemýšleli vůbec?

V neděli o čtyřicet osm let později jsem si nakreslil tenhle tužkový obrázek a v pondělí na dálnici u Ambergu zkušebně nasadil přesně 162 km/h. V techničáku oktávky stojí 191 km/h – takže, abych tu rychlost překročil v té míře, jak to onehdá dokázali chalani na stošestce, měl bych kolem toho Ambergu svištět 258 km/h. Ani jsem to nezkusil. Pud sebezáchovy byl silnější než tak hrůzostrašná výzva. A také, vůči stošestce a jejím hrdinům by to bylo neslušné.

Setkání třetí: 498.106 + 475.1142, Heřmaničky, 12. září 1982

Tenkrát ještě přes noc aspoň na hlavních tratích jezdily osobní vlaky, a tak jsem při víkendové výpravě „Na tratích Vindobony“ bivakoval na sedačkách bajek z Tábora do Prahy a zpátky. Zamračená s šesti vozy osobáku 8205 do Tábora stereotypně zdolávala střezimířskou rampu, v každé stanici postávaly obligátní sergeje s ukrutně dlouhými náklady, stožáry tříramenných vjezdových návěstidel se na pokyn drátových táhel poslušně kývaly, až v Heřmaničkách jsme z ničeho nic uhnuli do křiva. Čekal jsem nějaký rychlík od Budějovic, leč – hle, v oblouku první koleje se k nám od naproti přiklánělo oddychující dvojspřeží modrého albatrosa a zelené pětasedmy, následováno šesti vozy, zatímco nádražím pobíhali devizoví cizozemci, ověšeni kapitalistickým fotonádobíčkem.

No vida, sice jsem nepotkal Vindobonu, ale osud mi přihrál bájnou přípřež dvou barevných lokomotiv. Nenadálé setkání mne osvítilo natolik, že hned zčerstva jsem si to parní dvoustrojí nakreslil, byť zrovna v Heřmaničkách v osm ráno to není. Ten obrázek by na jedné straně klidně mohl posloužit jako učebnicová pomůcka při výuce o kýči a za ten chybějící kousíček tendru vpravo by mne pravověrní mašinkáři přivázali k mučednickému pražci, ale na druhé straně – těch osm spřažených náprav, šest běhounů, devět tendrových náprav, ty sečtené milimetry délky, koně výkonu, kilogramy váhy, objemy tendrů, spotřeby páry a plno dalších věcí a veličin – to všechno tam zkrátka je. Tohle je řešení té rovnice 498.106 + 475.1142 = X

Vidět, natož kreslit tyhle dvě lokomotivy, ať samostatně, ať ve dvojici, to není jen tak. To, panečku, je svátek.