Když jsem spatřil poprvé snímek z dráhy Malmbanan uprostřed pustin severské krajiny, měl jsem jasno: to musím vidět na vlastní oči! Po půl roce plánování bylo nad slunce jasné, budu muset vyrazit sám. Možným důvodem, kterým bych vysvětlil chování mého okolí, je fakt, že ačkoliv se až na místo dá rychle a pohodlně doletět letadlem, ani chvíli jsem nad výše zmíněnou možností neuvažoval. A tak představa cesty vlakem delší než 40 hodin odradila všechny potenciální spolucestovatele. Nabízím tedy jeden cestopis – od 25. února do 7. března 2017 jsem urazil téměř 6 tisíc kilometrů, stanul v tváří tvář losovi, viděl šedou polární záři a ochutnal slané máslo.
Moskva — Rusko není třeba úvodem asi nějak dlouze představovat. Největší státní zřízení na světě. Hlavní město Moskva. Politika tvořená Vladimirem Vladimirovičem Putinem, vysoká úmrtnost z důvodů spojených s alkoholismem, obrovské sociální rozdíly aj. Taková jsou naše současná média a snad někdy i mají pravdu. Ale o tom já vás nechci nějak hluboce přesvědčovat, chci nabídnout svůj pohled na Rusko očima železničního fanouška. A třeba vás vybídnout k cestě do této země, abyste se o situaci přesvědčili přímo na místě.
Praha/Oršava — Veřejně známou událostí posledních dní se stal festival Banát, který probíhal v termínu od 16. do 20. srpna 2017 v rumunském Banátu. Snad nikomu neunikla informace o vypravení téměř půl kilometru dlouhého vlaku z pražského Smíchova do rumunské Oršavy s přibližně 1150 lidmi na palubě. Akce se zúčastnila i početná delegace členů ŽelPage. Pokusíme se tedy shrnout náplň, přípravy a průběh jízdy vlaku i samotného festivalu s doprovodnou fotodokumentací s nutným úvodním zasazením do kontextu celé této události, neboť i my jsme se kromě jízdy vlakem zúčastnili i samotného hudebního festivalu a podnikli i několik výletů.
Prishtinë — Republika Kosovo je stát v jihovýchodní Evropě nacházející se v nitru Balkánského poloostrova. Zároveň je i nejmladším evropským státem, kdy 17. února 2008 jako poslední země bývalé Jugoslávie vyhlásila jednostrannou nezávislost na Srbsku. Srbsko však již od roku 1999 nemá nad Kosovem žádnou kontrolu poté, co oblast byla předána do správy OSN po kruté válce. Ta byla živena nenávistí a nacionalismem, která se neobešla bez válečných zločinů jak na straně Srbů, tak kosovských Albánců, a kterou zastavilo až bombardování Srbska leteckými silami NATO. Podle srbské ústavy však území Kosova je stále součástí Srbska. Tento cestopis však nemá za úkol popisovat historii a politické dění v této zemi. Přijměte prosím pozvání na krátkou exkurzi po zdejší železnici.
Indické vlaky jsou pomalé, mají často zpoždění a způsobují pěkný kulturní šok. Přes to všechno jsou však tím nejlepším dopravním prostředkem pro cestování po této zemi. Nic nepřekoná úžasné výhledy na vyprahlou Thárskou poušť nebo nekonečné planiny Uttarpradéše z koženkové pryčny „sleeperu“. Nakonec si zvyknete i na zkoumavé pohledy zvědavých spolucestujících, kteří rádi vyplní pár hodin jízdy přátelským rozhovorem. Je to úžasný chaotický svět nesmyslných zážitků. Kde jinde můžete pozorovat krávy spící na nástupišti nebo tak velké šváby, které nemají ani v zoo?
Curych/Praha — Asi to znáte: přijedete na pražské hlavní nádraží a éterem se vedle hučení vlaků nese neustálé švitoření nádražního rozhlasu. Je ho tolik, že už se ho ani nesnažíte vnímat. A pokud se jím náhodou začnete řídit, zjistíte, že vlak, který podle rozhlasu přijíždí, ve skutečnosti právě odjel. Není proto divu, že nedávná tisková zpráva Švýcarských federálních drah (SBB CFF FFS) o redukci hlášení zaujala i dispečery Českých drah, posléze redaktora iDNES.cz Jana Sůru a dokonce i Český rozhlas Plus, který zprávu převzal a k vyjádření si krátce pozval Petra Šlegra z Centra pro efektivní dopravu (CEDOP). Naneštěstí byla zpráva SBB z důvodu neznalosti kontextu novináři částečně chybně interpretována a budí dojem, že Švýcaři plánují na nádraží hlásit pouze zpožděné nebo jinou nepravidelností ovlivněné vlaky. Rádi bychom tyto informace uvedli na pravou míru, neboť věříme, že mnoho zájemců o problematiku, z řad fanoušků či odborníků, čerpá právě z výše uvedených českojazyčných zdrojů, a že osvětlení švýcarského systému může nastínit třeba i cestu pro česká nádraží.
Duchcov — Při listování současným jízdním řádem si tarifního bodu s názvem Duchcov možná ani nevšimnete. Dokonce i během cesty některým z vlaků mezi Ústím nad Labem a Chomutovem můžete tuto zastávku lehce přehlédnout. Už jen asi nemnoho cestujících projíždějících tímto místem si dnes pamatuje, že tato současná zastávka, vzdálená téměř dva kilometry od centra stejnojmenného města, je pouhou náhradou kdysi jedné z nejdůležitějších železničních stanic pod Krušnými horami.
V nedávno zveřejněném „Výběru šotoklubu“ jsem zmínil německou oblast Harz, kde jsou v pravidelném provozu parní vlaky o rozchodu 1000 mm. Tímto článkem bych se rád k našim, již dvěma, harzkým návštěvám vrátil. Zní to až neuvěřitelně, že v Německu, v jedné nejrozvinutějších zemí světa, lze v 21. století spatřit parní osobní vlaky, odjíždějící dopoledne každý den každých 45 minut (!) na Brocken (1 125 m n. m.), na jehož výrazný vrchol zamíří vlakem nebo pěšky tisíce turistů.
Když jsem byl malý, trávil jsem občas volné chvíle na opavském východním nádraží. Na rozdíl od současné doby, kdy se vlaky před půl sjedou a po půl zase rozjedou (a pak je dlouho klid), se tam pořád něco dělo. Vlaky přijížděly průběžně. Klasická lokomotiva, staré rychlíkové vozy – žádné motorové soupravy s řídicími vozy. Nádraží je koncové, takže lokomotiva musela vlak do Ostravy objet. Vlaky, které skončily na kusých kolejích, zaměstnaly i parní posunovací lokomotivu. (Tehdy s ní jezdili pánové Radovan Urbaník a Jaroslav Uherka. Kde je jim dnes konec?) Odtáhnout vagony, pak mohla odjet vlaková lokomotiva. Zpět s vagony k nástupišti a pak se musel vrátit vlakový stroj. Z Olomouce osobní vlaky vozil papoušek – toho na točně otočili. Krásná lokomotiva, ale měl jsem z ní strach. A pak najednou papoušek zmizel, už nikdy nepřijel. Místo papouška začala jezdit nová motorová lokomotiva – bardotka. Ani nevím, kdy přesně se to stalo.
Praha — Již deset let působí na akademické půdě Fakulty dopravní ČVUT v Praze studentský odborný spolek, kde si mohou studenti se zaměřením na železniční a veřejnou dopravu vyměňovat a rozšiřovat odborné poznatky a názory. Drážní společnost funguje jako základna pro nezávislou odbornou diskuzi na základě akademických svobod. Díky podpoře vedení FD má v rozvrhu rezervovanou posluchárnu a prostor na fakultním webu. Drážní společnost je zastoupena také na Facebooku a návštěvníkům svých akcí v případě zájmu rozesílá newsletter. Studenti mohou získat mnoho cenných informací z vyzvaných či vlastních odborných přednášek, prezentací předmětů či studentských projektů, exkurzí do dopravních provozů v ČR i v zahraničí, a také o možnostech zahraničních odborných stáží. Drážní společnost se za deset let osvědčila především jako platforma pro setkání studentů, kteří se chtějí více rozvíjet ve svém oboru, i jako zprostředkovatel spojení mezi studenty, absolventy a praxí.
To jsem nevymyslil já, to už takhle napsal Jan Werich. V padesátých letech se na Barrandově nějaký iniciativní blb splašil a zavedl filmařům a hercům píchačky a pracovní výkazy, stejně jako to měli dělníci ve fabrice. Nu a milý Werich s pečlivostí sobě vlastní sepsal úchvatný pracovní výkaz: 8:00 nástup do práce, otevření psacího stolu; 8:05 položil čisté papíry na stůl, ořezal tužku a začal přemýšlet; 8:05 - 11:15 přemýšlel; 11:15 dostal nápad; 11:15 - 11:32 napsal dobrý nápad na čistý papír; 11:33 přečetl po sobě napsaný nápad; 11:34 zjistil, že nápad je mizerný; 11:35 zahodil napsané do koše a připravil další čistý papír; 11:36 - 12:48 přemýšlel o dalším nápadu; 12:49 dostal nový nápad; 12:50 chtěl nový nápad zaznamenat na papír, ale musel jít na záchod; 12:51 - 12:59 na záchodě (cestou na záchod odmítl jít na oběd a tím ušetřil vzácnou pracovní dobu!); 12:59 návrat ze záchodu. Při té příležitosti zjistil, že napadnutý nápad zatím zapomněl; 13:00 - 13:25 vzpomínal, co ho napadlo od 11:36 - 12:48; 13:26 napadlo ho něco jiného, … atd. atd. Zkrátka, když blbost, tak s grácií.
Už jste někdy zabloudili v lese? No bodejť by ne – kdo nezabloudil v lese, natož černém, není muž (dámy pro tentokrát prominou). A jestlipak jste někdy v lese zabloudili, sedíce ve vlaku? Co říkáte? Že je to poněkud přitažené za pačesy? Že vlak v lese nemůže zabloudit, neb jede po kolejích a mašinfíra sotva bude takový jouda, aby jezdil tratí, která se mu ztratí v lese? A přece existuje trať, dokonce dvoukolejná a elektrizovaná, ne nepodobná bludišti, a navíc je opravdu v lese, dokonce Černém.
Vzbudily nás naléhavé rány do poctivého plechu na pravoboku a pod oknem dole se ozvalo něco jako „U-va, chrrr, mh-hňum, huam upňu kuhu-ua s-esátý su-nem u huhaja-zd!“ Fíra se prohnul jako poněkud překrmený kocour, zahuhňal „Kua! Ouf dele, faňf uf ham uapuja, chua-pa!“, pravačkou otráveně odkopl přídavnou brzdu, bočním okénkem z kabiny osvobodil nashromážděné bojové plyny, rozespale pootočil volantem a maše jízda z nymburského ranžíru k severu začala. Šklebím se na turnováky, válející se po „sergeji“ 1488 vlevo, zatímco parťák, v poslední chvíli odvrátiv pracovní úraz vyvrácení čelisti zíváním zamává babám na boudě. „Co jsme vlastně za vlak, tý vole?“ ptá se věcně, při rychlosti 12 km/h nasazuje udržovací třetí stupeň a za jednotvárného cvakotu rychloměru se vlakuprázdnou stodesátou kolejí zvolna suneme podle vjezdového nádraží. Vzhledem k naprosté improvizaci nákladní dopravy na trati můžeme být v podstatě čímkoli. Trakčáky kdesi pod námi umírněně drží horní basové gé a trojice dvojkolí prvního podvozku rozvážně kontroluje styky na promaštěné stodesáté koleji.
Nový Bor — Stejně jako dalších 10 tisíc čtenářů jsem si i já na ŽelPage přečetl připomenutí 40. výročí polozapomenuté nehody na trati 8a, spojené s upoutávkou na vydání příležitostné publikace od pánů Tomáše Provazníka a Michala Kozuka. A protože mě téma zaujalo a navíc je dotyčný kraj takřka mým druhým domovem, stavil jsem se u pana Šepse v Novém Boru a knížku si koupil. S tím, že bude několik večerů co číst. Byl to velký omyl…
Žitava — Před deseti lety to s ní vypadalo bledě - počet ročně přepravených cestujících klesl pod kritickou hranici 100 000 (v lepších dobách se vozilo pětkrát více) a o postupném útlumu už bylo de facto rozhodnuto. Pak ale přišlo nové vedení, společnost Sächsisch-Oberlausitzer Eisenbahngesellschaft (SOEG) se dohodla se Svobodným státem Sasko, že Žitavská úzkorozchodná dráha patří k národnímu bohatství a díky subvencím ve výši 1,3 milionu eur ročně se nadechla ke světlejším zítřkům. Počty cestujících znovu rostou, za rok 2014 už jich bylo přes 180 tisíc (nejlepší výsledek od převzetí trati do správy SOEG), přibývají vozidla, vzniklo nové kryté zázemí pro deponii cennějších z nich, služby se zkvalitňují a nově se můžete v úzkém vagónku třeba i oženit. Požehnané 125. výročí zahájení provozu tak nejkratší z dosud provozovaných saských úzkokolejek letos oslaví v plné síle.
ISSN 1801-5425
historie ŽelPage
Public use not allowed without explicit permission of author.
zc.egaplez@ofni
© 2001-2024 Spolek ŽelPage
in the Czech Republic
Sun
rises at 06:08
sets at 19:57