To jsem nevymyslil já, to už takhle napsal Jan Werich. V padesátých letech se na Barrandově nějaký iniciativní blb splašil a zavedl filmařům a hercům píchačky a pracovní výkazy, stejně jako to měli dělníci ve fabrice. Nu a milý Werich s pečlivostí sobě vlastní sepsal úchvatný pracovní výkaz: 8:00 nástup do práce, otevření psacího stolu; 8:05 položil čisté papíry na stůl, ořezal tužku a začal přemýšlet; 8:05 - 11:15 přemýšlel; 11:15 dostal nápad; 11:15 - 11:32 napsal dobrý nápad na čistý papír; 11:33 přečetl po sobě napsaný nápad; 11:34 zjistil, že nápad je mizerný; 11:35 zahodil napsané do koše a připravil další čistý papír; 11:36 - 12:48 přemýšlel o dalším nápadu; 12:49 dostal nový nápad; 12:50 chtěl nový nápad zaznamenat na papír, ale musel jít na záchod; 12:51 - 12:59 na záchodě (cestou na záchod odmítl jít na oběd a tím ušetřil vzácnou pracovní dobu!); 12:59 návrat ze záchodu. Při té příležitosti zjistil, že napadnutý nápad zatím zapomněl; 13:00 - 13:25 vzpomínal, co ho napadlo od 11:36 - 12:48; 13:26 napadlo ho něco jiného, … atd. atd. Zkrátka, když blbost, tak s grácií.

Pokračování

Ten, kdo prorokuje budoucnost, obvykle bývá buď pošetilým snílkem, nebo neškodným bláznem. Ačkoli – existují i lidé, kteří se prognózou věcí budoucích dokáží uživit, a pokud umějí rychle běhat, anebo všechno okecat, mohou to dotáhnout i velice daleko. Já sám sice dokážu okecat leccos, ale nijak špičkovým běžcem nejsem, pročež se v oblasti předpovídání budoucnosti sebekriticky řadím k pošetilým snílkům, občas inklinujícím k neškodným bláznům.

Pokračování

Zdálo se nám, že je balmů nekonečně mnoho. Bývaly takovou samozřejmostí našeho drážního světa, že by bez nich ráno snad ani nezačal den. Když už nebylo, co by jelo, vždycky je někde našli a přistavili na vlak. Ani snad v Československu nebyla normálněrozchodná trať, po níž by aspoň někdy nejezdily. No, a najednou už nejsou – a přesto si každý den beze všeho začíná ránem.

Říkalo se jim balmy pořád, ačkoli jim úředníci nechali bočnice popsat i úplně jinými písmeny, třeba i, x, t, nebo n. Zažil jsem obyčejné pravidelné vlaky v sestavách T 435.0 + Balm, T 478.1 + 10 Balm, M 152.0 + Blm + BDFlm + 2 Balm + M 240.0, E 426.0003 + 6 nákladních vozů + 2 Balm, 121.017 + 4 Bix (Balm), 753.001 + 3 Bix (Balm) a jiné. Leč, marná sláva - každý, kdo kdy čuchnul ke kolejnici, ví, že k balmu patřil především motor dvěstědvaašedesátka.

Pokračování

Pakliže se někdo živíte navrhováním lokomotiv, prosím, nečtěte to. Čtete dál? Inu, já vás včas varoval. Nyní ovšem počítejte s možností, že se ke své bohulibé práci třeba už nedostanete a že za vraždu je sazba od patnácti let výše. A nepomohou Vám ani výmluvy, že oběť vaší nepříčetnosti kreslila tak praštěně hranaté lokomotivy, že jste v rámci profesní cti nic jiného, než vraždit, nemohli.

Pokračování

S poťouchlostí sobě vlastní jsem ten součet předhodil počítači. Ten dobrák to poctivě schroustal a střelhbitě oznámil, že výsledek jest 973.2202. To je výsledek hodný blba, ale uznávám, že té elektronické havěti u Gatesů třeba neřekli, že sčítat cifry Kryšpínova označování lokomotiv, jak to nějakej jouda zadá, je blbost. Ale jistě - všichni víme, jak je to s tím součtem v nadpisu. Albatros plus pětasedma rovná se přípřež albatrosa a pětasedmy - toť přeci jasné. Fajn, ale chtějte tu přípřež vidět. To se nestává každý den. A ještě líp, chtějte tu přípřež nakreslit. To se nedělá jen tak, že popadnete tužku, papír a počnete tvořit.

Pokračování

Pokud někdo před týdnem propásl historický okamžik, kdy článek Fotografická jízda odbočkou, část první přinesl nejhorší fotografie v historii ŽelPage, má nyní ještě jednu příležitost. Zde je druhá a zároveň poslední várka fotografií neméně pochybných kvalit. To je přece také historický okamžik, který se už sotva bude opakovat. Už v první části mého fotografického divadla jsem uvedl, že i ta nejblbější fotografie je vždy něčím zajímavá a když nic jiného, tak se většinou dá nějak "okecat". Bývaly časy, kdy fotograf vzhledem ke konstrukci přístroje a cenám filmů i pozitivů musel hodně popřemýšlet, co, kde, kdy, jak a zda vyfotografuje. To mimo jiné vedlo k tomu, že si z toho okamžiku fotografování i sem tam něco zapamatoval. A i to bylo jedním z motivů tohoto článku o dvou částech.

Na úvodním obrázku se kolem Okřešic se v dubnu 1991 do České Lípy žene liberecká 743.005 s osobním vlakem 6106 (Liberec - Lovosice). Neuvěřitelná souprava opravdu čítá šest vozů.

Pokračování

Tenhle článek je výjimečný hned dvakrát. Za prvé, ještě nikdy nikdo nezveřejnil sbírku tak mizerných fotografií, a za druhé fotografem je individuum s pošetilou umanutostí hlásající, že kreslí. To je sice svatá pravda, ale pětatřicet let se toulat podle kolejí a nefotografovat, to by nevydržel ani ten nejzarputilejší odmítač.
Tak já to tedy protentokrát jednou vezmu odbočkou, místo kreseb tady budou fotky a slibuji, že hned jak se vypovídám, vrátím se ke kreslení a vlaky fotografovat nebudu. Abych nadále financoval fotografování na klasický film, na to jsem moc velkej škrťa a digitální tvorba mě pranic neláká. Ostatně ani foťák bych si nejspíš koupit neuměl, vždyť dosud jsem všechny dva dostal.

Pokračování

Vždyť je to přeci nad slunce jasné: s dvěma dvounápravovými podvozky hopla pod rám, mezi podvozky nádrž, nahoru na rám nějak poskládat dieselagregát a strojvůdcovskou budku, všechno to obalit zbývajícími proprietami a odvířkovanou kastlí – a hle, kapotová lokomotiva. Taková mašina má přece pořádný diesel, nějaký ten design a fíru, který, není–li zrovna zanořen v kobce, nadává na přehřátá ložiska kardanu, mizerný výhled přes čumáky, a zápasí s parním generátorem, k němuž se dostane jen jednou rukou dvakrát za roh a poslepu.

Pokračování

Už si nevzpomenu, proč mě napadlo jet vlakem.

Na českolipské Střelnici už neprodávají jízdenky z toho okýnka v čekárně. Čekárnu zrušili, protože její velikost nesplňovala Nařízení Evropského Svazu číslo 198/2024 Sbírky, o minimálních rozměrech veřejných vyčkávacích prostor pro občany na stanicích a zastávkách regionálních železničních tratí, ve znění pozdějších předpisů Evropského Svazu. Okýnko taky není, protože bylo skleněné a nesplňovalo Nařízení Evropského Svazu číslo 1645/2025 Sbírky, o kontaktních místech pro styk mezi úřady Evropského Svazu a občany, část druhá: Zařízení a vybavení pro kontaktní místa – bezpečnostně-ochranné prvky, ekologická a hygienická nezávadnost, antidiskriminační ergonomie, stanovené revize a ekologicky šetrná likvidace, ve znění pozdějších předpisů Evropského Svazu. Ostatně, za tím někdejším sklem už dávno nejsou zaměstnanci dráhy, ale Eurointranet a platit penězi by i tak byl problém, jelikož obstarání Ujištění, že finanční hotovost … nových eur, občanem Zdeňkem Šindlauerem identifikační znak 5v3:Bz76§?=6g@1!Hw osobně fyzicky předaná právnímu subjektu Evropské dráhy v České Lípě Střelnici dne … za účelem úhrady za sjednanou službu: jízda vlakem z … do … na základě Smlouvy číslo …, byla jmenovaným občanem nabyta způsobem, který je v souladu se všemi zákonnými normami Evropského Svazu ve znění platném ke dni vydání tohoto Ujištění, by bylo neúnosně zdlouhavé.

Pokračování

… to bude radosti na Starém Bělidle, filosofoval jsem kdysi coby jinoch.

Než si jednou nakreslím všechny lokomotivy…

… tak coby drasticky přestárlý kmet si už asi nevzpomenu, proč a co vlastně jsem to chtěl. A to ještě za podmínky, že to budou v nejlepším případě jen ty československé lokomotivy, poněvadž kdybych chtěl obsáhnout všechny dosavadní pozemské lokomotivy, tak to bych hned teď v pondělí šéfovi musel vzkázat, že mi bylo potěšením, vyzvednout si v bance poslední výplatu, po zbytek života 7 hodin denně spát, každé tři minuty kreslit jednu mašinu, a pana Kalouska, zákonnou manželku i potomstvo poprosit, jestli by mě nějak uživili.

Pokračování

Byly miliónkrát pomluveny, rozcupovány, zdecimovány, zdeptány, proklety, zesměšněny a hystericky zatraceny. Tisíckrát jsem z nich vystoupil tu s otlačenou zadnicí, tu s omrzlinami, tu s náběhem na pořádného vlka, tu kapánek ohluchlý, tu s rukou vyždímanou od stírání oroseného okna. Třeba je to jen mým stárnutím a senilitou, třeba je to jen mým zděšením z údajně modernějších následníků, ale neubráním se divnému pokušení: začínám mít skleníky nějak rád.

Pokračování

V pátek 25. května 1979 šerif děčínské průmky nějak zaimprovizoval či co, zkrátka počínajíc pátou vyučovací hodinou, dějepisem, vyučování najednou nebylo. Osiřelé študáctvo se z ústavu na Letné organizovaně rozprchlo a já se tetelil blahem, že konečně jednou pojedu domů „kufrákem“, motorákem v půl druhé, byť zrovna dnes přecpaným internátní mládeží dychtivou zase po týdnu mamince sežrat štrúdl.

Pokračování

Po takřka čtyřech měsících přehrabávání všelijakého drážního harampádí a hledání něčeho stravitelného pro ŽelPage jsem potkal otázku, a ta se zákeřně zeptala: „Tak holoubku, co že to bylo nejvděčnějším tématem těch tvých všelijakých železničně se tvářících obrázků? Lokomotivy? Vlaky? Mosty, nádraží, nebo mámivé křivky kolejnic?“ Na tiskovou mluvčí jsem se zatím nezmohl. „Ale jo“, odpověděl jsem tedy hrdinně, „od každého řečeného tak trochu. Pohříchu často ovšem jsouc to zakukleno do nějaké nepravosti, podivnosti, rošťármy, vylomeniny, nesmyslu, neřkuli až politováníhodné ptákoviny.“Od fotra s bezmála pěti křížky na krku by už člověk zpravidla čekal trochu důstojnosti a serióznosti, s níž by hříšné obrázky mládí zkušeně zapřel a místo nich na základě propracované markentingové studie obecenstvu podstrčil to nejexkluzívnější, co ve výše zmíněném harampádí našel.

Pokračování

Ponechat v sousedství elektrických lokomotiv bez dozoru individuum, jehož elektrotechnická kvalifikace počíná a záhy také končí někde u ebonitové tyče s falešným liščím ohonem, je dost na pováženou. Dotyčné individuum sice před čtvrtstoletím na strojní fakultě zvládlo zkoušky z klasické elektrotechniky a dokonce i z mikroelektroniky, ale tomu se váha moc udělit nedá, neb študácký bůh, bolestně zaštkav, odvrátil tehdy raději tvář. Z úrovně piliňáka jsem v elektrotechnice za poslední čtvrtstoletí sice moc vzhůru nepokročil, nicméně oplývaje odvahou, svobodou projevu a několika obrázky elektrických lokomotiv, nevidím překážek, proč bych nemohl lidstvu přinést pár chvil zábavy. Vždyť komu od kolejí by aspoň občas neučarovaly zdvižené sběrače, houštiny trakčního vedení a odfukování kontrolérů nebo tyristorové popěvky škodováckých „tramvají“?

Pokračování

Největší most, k jehož stavbě jsem se kdy přimotal, sestával ze tří rozbitých europalet, pohozených po dvou prknech přes rygol na stavbě kamarádovy zahradní boudy. Technicky a esteticky nic moc, ale ta pýcha, když jsem po něm supěl s kolečkem! To já, člověk, pokořil přírodu a obelstil gravitační zákony! Cítili snad stavitelé prvních železničních mostů něco podobného? Na rozdíl ode mne mosty uměli projektovat či stavět, ale jen s tím asi nevystačili. Vždyť jak by vypadal most bez fantazie, most bez klukovské hravosti, most bez chlapské ješitnosti, most - s odpuštěním - bez inteligence? (Poznámka pragmatikova: no, blbě. Asi jako ona 1093 metrů dlouhá industriální estakáda z prefabrikovaných nosníků u Bíliny, co převáděla nějaké dopravníky a na obou koncích ústila jaksi do ničeho).

Pokračování