Je spousta fandů, co by chtěli mít vlastní parní mašinku. Jsou tací, kteří by si rádi novou postavili, nebo alespoň zrekonstruovali. A jsou i tací, kteří to udělali. Tiše jim závidím a nahlas je obdivuji. Pro zasvěcené není tajemstvím, že švýcarská lokomotivka SLM v první polovině 90. let minulého století vyvinula a vyrobila novou parní ozubnicovou lokomotivu H 2/3 pro švýcarskou Brienz Rothorn Bahn a rakouskou Schafbergbahn. A na stejném místě na sklonku 90. let vznikla i zajímavá rekonstrukce lokomotivy 52.8055, uplatňující řadu soudobých poznatků techniky a technologických možností. Stroj byl poté značně medializován, ale určitou dobu o něm nebylo příliš slyšet – musel zpátky do dílen, „k lokomotivnímu lékaři“.

Pokračování

Dne 25. května 2013 byla v galerii ŽelPage zveřejněna fotografie lokomotivy DR řady 35.10. Nejen proto, že se pravděpodobně jedná o premiéru tohoto stroje na stránkách ŽelPage, poodhalme trochu historii této lokomotivní řady, která k nám však zpravidla nezajížděla.

Pokračování

Tetelil se vzduch letní kdesi u Turnova a válet se na prosluněné mezi na hraně remízku bylo milo. To písknutí v dálce nebylo možno přeslechnout. Se zpožděním dolehl jako šepot zvuk výfuků parní mašiny, kužel dýmu hnaného výfukovou parou bylo na kilometry vidět dřív. Zvuk výfuků sílil a zrychloval a sléval se, jak s rostoucími otáčkami kol přestalo být možno jednotlivé výfuky počítat. Čtyři rány do výfuku na jednu otočku hnacích náprav. S rostoucí rychlostí se zvuk sléval v hukot. A tu zvuk zcela zmizel, jak vlak klikatá trať zavedla za terénní vlnu, či les, opět se štěkot stroje nabírajícího rychlost před stoupáním ozval, aby zase zmizel. A po krátké chvíli ticha objevil se vlak v nedalekém zářezu. Hlasitě štěkající Všudybylka statečně táhla čtyři papíráky osmidveřáky proti stoupání a už začínala mít dost. S každým metrem, každou otáčkou náprav klesala rychlost a výfuky byly pomalejší, hlasitější a naléhavější. Sousední chalupářka, hlavu v dlaních, lkala, že jestli se otočí vítr, bude mít zase prádlo plné sazí. Vítr byl milosrdný, strojní četa svůj stroj dobře vedla, rychlost a výfuky se ustálily a najednou ticho – za vrcholem stoupání fíra zavřel regulátor a bylo slyšet jen odvalování kol po kolejnicích a jejich klapání na spojích. Na tato představení se nevybíralo vstupné, na tato představení se nevyvěšovaly plakáty. Na tato představení si člověk jen musel udělat čas, mít trpělivost a umět naslouchat, vnímat i vůni kouře smíšeného s výfukovou parou nasáklou strojním olejem z válců. Kdy to bylo? Už nevím, ale Těšnov byl ještě v provozu.

Pokračování

Nikdo mne asi moc neznáte, tak se prvně představím. Jsem Wabun - Vít Burian, brzy mi bude 16 let, kreslím si "mašinky" a auta jen tak pro zábavu. Po nedávném článku Zdeňka Šindlauera jsem se, na přání některých z vás, rozhodl napsat taky článek o tom, co jsem nakreslil či narýsoval. Promýšlel jsem to dlouho, co bych vám ukázal, a nakonec jsem se rozhodl pro lokomotivu, jejímž navrhováním jsem strávil tak půl roku, což je asi nejdéle ze všech mých návrhů. Mohl bych psát i o více, ale "jaksi taksi" k nim nemám žádné obrázky a výkresy, protože jsou to buď uzavřené projekty nebo je zpracovávám, takže mám vše jen v hlavě (snad v blízké době pár let nepřijdu o paměť) a bez obrázků a výkresů by to bylo tak trošku o ničem.

Pokračování

Pakliže se někdo živíte navrhováním lokomotiv, prosím, nečtěte to. Čtete dál? Inu, já vás včas varoval. Nyní ovšem počítejte s možností, že se ke své bohulibé práci třeba už nedostanete a že za vraždu je sazba od patnácti let výše. A nepomohou Vám ani výmluvy, že oběť vaší nepříčetnosti kreslila tak praštěně hranaté lokomotivy, že jste v rámci profesní cti nic jiného, než vraždit, nemohli.

Pokračování

S poťouchlostí sobě vlastní jsem ten součet předhodil počítači. Ten dobrák to poctivě schroustal a střelhbitě oznámil, že výsledek jest 973.2202. To je výsledek hodný blba, ale uznávám, že té elektronické havěti u Gatesů třeba neřekli, že sčítat cifry Kryšpínova označování lokomotiv, jak to nějakej jouda zadá, je blbost. Ale jistě - všichni víme, jak je to s tím součtem v nadpisu. Albatros plus pětasedma rovná se přípřež albatrosa a pětasedmy - toť přeci jasné. Fajn, ale chtějte tu přípřež vidět. To se nestává každý den. A ještě líp, chtějte tu přípřež nakreslit. To se nedělá jen tak, že popadnete tužku, papír a počnete tvořit.

Pokračování

Pokud někdo před týdnem propásl historický okamžik, kdy článek Fotografická jízda odbočkou, část první přinesl nejhorší fotografie v historii ŽelPage, má nyní ještě jednu příležitost. Zde je druhá a zároveň poslední várka fotografií neméně pochybných kvalit. To je přece také historický okamžik, který se už sotva bude opakovat. Už v první části mého fotografického divadla jsem uvedl, že i ta nejblbější fotografie je vždy něčím zajímavá a když nic jiného, tak se většinou dá nějak "okecat". Bývaly časy, kdy fotograf vzhledem ke konstrukci přístroje a cenám filmů i pozitivů musel hodně popřemýšlet, co, kde, kdy, jak a zda vyfotografuje. To mimo jiné vedlo k tomu, že si z toho okamžiku fotografování i sem tam něco zapamatoval. A i to bylo jedním z motivů tohoto článku o dvou částech.

Na úvodním obrázku se kolem Okřešic se v dubnu 1991 do České Lípy žene liberecká 743.005 s osobním vlakem 6106 (Liberec - Lovosice). Neuvěřitelná souprava opravdu čítá šest vozů.

Pokračování

Tenhle článek je výjimečný hned dvakrát. Za prvé, ještě nikdy nikdo nezveřejnil sbírku tak mizerných fotografií, a za druhé fotografem je individuum s pošetilou umanutostí hlásající, že kreslí. To je sice svatá pravda, ale pětatřicet let se toulat podle kolejí a nefotografovat, to by nevydržel ani ten nejzarputilejší odmítač.
Tak já to tedy protentokrát jednou vezmu odbočkou, místo kreseb tady budou fotky a slibuji, že hned jak se vypovídám, vrátím se ke kreslení a vlaky fotografovat nebudu. Abych nadále financoval fotografování na klasický film, na to jsem moc velkej škrťa a digitální tvorba mě pranic neláká. Ostatně ani foťák bych si nejspíš koupit neuměl, vždyť dosud jsem všechny dva dostal.

Pokračování

Velim — 212 sedadel druhé třídy, 19 míst první třídy, 6 bombastických křesel, v nichž se – alespoň co do odpočinkových poloh – fantazii meze nekladou. To vše zabaleno do 150 tun hliníku ve formě soupravy kratší než průměrný vlak pražského metra. Dopravce tuto kombinaci označuje za příští revoluci na české železnici, výrobce jako evoluci úspěšné řady elektrických jednotek, která má ambici překonat nálepku regionálního vlaku a prokázat svou skutečnou flexibilitu. Tak nebo onak, po měsících čekání včera LEO Express, dopravní divize investiční skupiny Aakon Capital, představil veřejnosti svůj první černo-zlatý vlak typu Stadler FLIRT EMU, označený řadou 480. Od prosince plánuje pět těchto souprav provozovat v dvouhodinovém intervalu na trati Praha - Bohumín, kde svým produktovým zaměřením bude bojovat zejména proti pendolinu Českých drah. I my jsme se ve čtvrtek měli možnost s Leem poprvé svézt, takovéto jsou dojmy.

Pokračování

Vážení přátelé, kolegové. Jak jste si zajisté povšimli, čas od času pro vás galeristé ŽelPage připraví tématickou akci, při níž je několik dní ve fotogalerii věnováno jediné lokomotivní řadě. V minulosti jsme tak měli možnost zhlédnout například brejlovce, bardotky, plechovky i další zajímavé a oblíbené lokomotivní řady. Dnes pro vás kolektiv správců ve spolupráci s autory připravil akci stejného zaměření, snad jen s tím rozdílem, že půjde ještě trochu více do historie. Poprvé je totiž zaměřena na parní lokomotivy jedné konkrétní řady… A to rozhodně ne ledajaké. Předmětem je řada, která proslavila československý průmysl a strojírenství daleko za hranicemi naší země a velice významným způsobem zasáhla především do nákladní dopravy na kolejích někdejších Československých státních drah. Někteří již možná začínají tušit, o kterých lokomotivách bude řeč. Ano, budou to 556.0, slavné „štokry“ – lokomotivy, s nimiž vrcholila éra parního provozu u nás.

Pokračování

Úřední černý inkoust v mé občance ještě ani pořádně nezaschl, v povzdálí před oknem mého pokoje řádila na první lipské záloze dýchavičná karkulka T 444.0101, já měl dělat úkoly z matyky a ruštiny, ale pod rukama mi z papíru pořád a znova vyjížděly všelijaké lokomotivy a vlaky. Jednou celkem věrohodné, jindy totálně praštěné. Někdy podobné té posunující karkulce, někdy cinknuté zababovou konstrukční kanceláří, a jindy připomínající lokomotivy či vlaky, které prý jezdí v hodně dalekých krajích za devaterem hor a devaterem moří a tudíž je tady u nás nikdo nikdy neviděl. S odstupem tří desetiletí mohu sice horečně ujišťovat a psát, že to mají být zaoceánské vlaky a mašiny, ale stejně z nich přímo na hony čiší rukopis, odkojený karkulkami, hektory a pilštyky, odkojený telefonními sloupy z českých jednokolejek a Heusingerovými rozvody čtyřistapětasedem a štokrů. Ostatně, pokud by průměrný americký železniční kreslíř jen tak od boku, bez nějaké věrohodné předlohy, vypálil obrázek české nebo středoevropské lokomotivy, taky bych se mu smál, a to tak, že by mě celkem po právu chtěl zaškrtit.

Pokračování

Jak u všech všudy nakreslit, že je parní lokomotiva rychlá? Jasně – k mašině s náležitě velkými koly se připojí pořádný štrúdl rychlíkových vagónů, to všechno se posadí na nějakou sugestivně přímou dvoukolejku a do trolejového vedení nad kolejemi se našmudlá umírněný závoj kouře z dobře prohořelé vrstvy na roštu. Asi jako na úvodním obrázku, představujícím jakousi německo-česko-šindlauerovskou „konstrukční“ školu. Čili: pojezd 2´C2´, kola s průměrem 2 150 mm, vehementní čoud, 15 vagónů a skromný rychlostník s číslem 160 – co chcete ještě řešit? No, sto šedesát to asi nepojede; k tomu by chudák mašina potřebovala tak 5 000 indikovaných koní. Což se asi nestane, ale obrázek vypadá impozantně.

Pokračování

Vždyť je to přeci nad slunce jasné: s dvěma dvounápravovými podvozky hopla pod rám, mezi podvozky nádrž, nahoru na rám nějak poskládat dieselagregát a strojvůdcovskou budku, všechno to obalit zbývajícími proprietami a odvířkovanou kastlí – a hle, kapotová lokomotiva. Taková mašina má přece pořádný diesel, nějaký ten design a fíru, který, není–li zrovna zanořen v kobce, nadává na přehřátá ložiska kardanu, mizerný výhled přes čumáky, a zápasí s parním generátorem, k němuž se dostane jen jednou rukou dvakrát za roh a poslepu.

Pokračování

Muž v červené čepici z přítmí děčínského peronu víceméně formálně zapískal doufaje, že až se 460 metrů dlouhá „Pannonia“ zvolna pohne, tak vzadu „u tunelu“ kuřáci stihnou naházet čvaňháky pod vagon a nějak už do něj naskáčou. Fíra mezitím od půlky mitropáckého vozu obhlíží krakorec nad střechou jeho T 478.4047, jestli je na šajbě Sc3 opravdu čtyřicet a volno. „Jo, máš to tam, odjezd!“ sichruje jeho zjištění výpravčí, bezmocně se ohlížeje dozadu k Pastýřáku, zda si tam odjezdu někdo všimne. Čékáďácký dvanáctiválec bázlivě změnil otáčky a osazenstvo přeplněného vlaku k černomořské Varně dederónsky ulehčeně vydechlo: „na éndlich…“

Pokračování

A pak to přišlo. Stáli jsme u kolejí v Radebeulu na předměstí Drážďan. Kolem nás se řítila 01 2204 stodvacetikilometrovou rychlostí s rychlíkem č. 673 od Berlína. V dálce slábl hlas její píšťaly. Bylo přesně dvanáct hodin. Poledne. Z vysoké věže blízkého kostela zazněl zvon. Od Drážďan se blížilo dunivé supění dalšího rychlíku. Rychlíku č. 924, posledního parního rychlíku z Drážďan do Berlína. Lokomotivní četa na stroji 01 2207 ve slavnostních uniformách, bílé kozinkové rukavice. Trvalo to jen okamžik. Dvoumetrová červená kola lokomotivy, dvanáct rychlíkových vozů. Zvon na věži kostela stále vyzváněl… Tohle byl poslední parní rychlík Drážďany – Berlín. (Jaroslav Kocourek: Adieu, 01!; Železničář č. 24/1977).

Pokračování