Tenhle článek je výjimečný hned dvakrát. Za prvé, ještě nikdy nikdo nezveřejnil sbírku tak mizerných fotografií, a za druhé fotografem je individuum s pošetilou umanutostí hlásající, že kreslí. To je sice svatá pravda, ale pětatřicet let se toulat podle kolejí a nefotografovat, to by nevydržel ani ten nejzarputilejší odmítač.
Tak já to tedy protentokrát jednou vezmu odbočkou, místo kreseb tady budou fotky a slibuji, že hned jak se vypovídám, vrátím se ke kreslení a vlaky fotografovat nebudu. Abych nadále financoval fotografování na klasický film, na to jsem moc velkej škrťa a digitální tvorba mě pranic neláká. Ostatně ani foťák bych si nejspíš koupit neuměl, vždyť dosud jsem všechny dva dostal.

Pokračování

Úřední černý inkoust v mé občance ještě ani pořádně nezaschl, v povzdálí před oknem mého pokoje řádila na první lipské záloze dýchavičná karkulka T 444.0101, já měl dělat úkoly z matyky a ruštiny, ale pod rukama mi z papíru pořád a znova vyjížděly všelijaké lokomotivy a vlaky. Jednou celkem věrohodné, jindy totálně praštěné. Někdy podobné té posunující karkulce, někdy cinknuté zababovou konstrukční kanceláří, a jindy připomínající lokomotivy či vlaky, které prý jezdí v hodně dalekých krajích za devaterem hor a devaterem moří a tudíž je tady u nás nikdo nikdy neviděl. S odstupem tří desetiletí mohu sice horečně ujišťovat a psát, že to mají být zaoceánské vlaky a mašiny, ale stejně z nich přímo na hony čiší rukopis, odkojený karkulkami, hektory a pilštyky, odkojený telefonními sloupy z českých jednokolejek a Heusingerovými rozvody čtyřistapětasedem a štokrů. Ostatně, pokud by průměrný americký železniční kreslíř jen tak od boku, bez nějaké věrohodné předlohy, vypálil obrázek české nebo středoevropské lokomotivy, taky bych se mu smál, a to tak, že by mě celkem po právu chtěl zaškrtit.

Pokračování

Jak u všech všudy nakreslit, že je parní lokomotiva rychlá? Jasně – k mašině s náležitě velkými koly se připojí pořádný štrúdl rychlíkových vagónů, to všechno se posadí na nějakou sugestivně přímou dvoukolejku a do trolejového vedení nad kolejemi se našmudlá umírněný závoj kouře z dobře prohořelé vrstvy na roštu. Asi jako na úvodním obrázku, představujícím jakousi německo-česko-šindlauerovskou „konstrukční“ školu. Čili: pojezd 2´C2´, kola s průměrem 2 150 mm, vehementní čoud, 15 vagónů a skromný rychlostník s číslem 160 – co chcete ještě řešit? No, sto šedesát to asi nepojede; k tomu by chudák mašina potřebovala tak 5 000 indikovaných koní. Což se asi nestane, ale obrázek vypadá impozantně.

Pokračování

Vždyť je to přeci nad slunce jasné: s dvěma dvounápravovými podvozky hopla pod rám, mezi podvozky nádrž, nahoru na rám nějak poskládat dieselagregát a strojvůdcovskou budku, všechno to obalit zbývajícími proprietami a odvířkovanou kastlí – a hle, kapotová lokomotiva. Taková mašina má přece pořádný diesel, nějaký ten design a fíru, který, není–li zrovna zanořen v kobce, nadává na přehřátá ložiska kardanu, mizerný výhled přes čumáky, a zápasí s parním generátorem, k němuž se dostane jen jednou rukou dvakrát za roh a poslepu.

Pokračování

Muž v červené čepici z přítmí děčínského peronu víceméně formálně zapískal doufaje, že až se 460 metrů dlouhá „Pannonia“ zvolna pohne, tak vzadu „u tunelu“ kuřáci stihnou naházet čvaňháky pod vagon a nějak už do něj naskáčou. Fíra mezitím od půlky mitropáckého vozu obhlíží krakorec nad střechou jeho T 478.4047, jestli je na šajbě Sc3 opravdu čtyřicet a volno. „Jo, máš to tam, odjezd!“ sichruje jeho zjištění výpravčí, bezmocně se ohlížeje dozadu k Pastýřáku, zda si tam odjezdu někdo všimne. Čékáďácký dvanáctiválec bázlivě změnil otáčky a osazenstvo přeplněného vlaku k černomořské Varně dederónsky ulehčeně vydechlo: „na éndlich…“

Pokračování

A pak to přišlo. Stáli jsme u kolejí v Radebeulu na předměstí Drážďan. Kolem nás se řítila 01 2204 stodvacetikilometrovou rychlostí s rychlíkem č. 673 od Berlína. V dálce slábl hlas její píšťaly. Bylo přesně dvanáct hodin. Poledne. Z vysoké věže blízkého kostela zazněl zvon. Od Drážďan se blížilo dunivé supění dalšího rychlíku. Rychlíku č. 924, posledního parního rychlíku z Drážďan do Berlína. Lokomotivní četa na stroji 01 2207 ve slavnostních uniformách, bílé kozinkové rukavice. Trvalo to jen okamžik. Dvoumetrová červená kola lokomotivy, dvanáct rychlíkových vozů. Zvon na věži kostela stále vyzváněl… Tohle byl poslední parní rychlík Drážďany – Berlín. (Jaroslav Kocourek: Adieu, 01!; Železničář č. 24/1977).

Pokračování

Myslel jsem, že v pohodě; však jsem nakreslil už taky čtyřiašedesátikoláka. No jo, to jsem ale býval bezstarostně čmárající študák, kdežto nyní coby kreslícího šedivějícího daňového poplatníka mne drobet znervózňuje výstředníková tyč až od páté spřažené osy a budka obepínající skříňový kotel, jako když krajta konzumuje misionáře. Aha, tak pozor. Tady s vrozenými proporcemi štokrů a albatrosů neuspěju. Na to se musí jinak - systematicky…

Pokračování

Už si nevzpomenu, proč mě napadlo jet vlakem.

Na českolipské Střelnici už neprodávají jízdenky z toho okýnka v čekárně. Čekárnu zrušili, protože její velikost nesplňovala Nařízení Evropského Svazu číslo 198/2024 Sbírky, o minimálních rozměrech veřejných vyčkávacích prostor pro občany na stanicích a zastávkách regionálních železničních tratí, ve znění pozdějších předpisů Evropského Svazu. Okýnko taky není, protože bylo skleněné a nesplňovalo Nařízení Evropského Svazu číslo 1645/2025 Sbírky, o kontaktních místech pro styk mezi úřady Evropského Svazu a občany, část druhá: Zařízení a vybavení pro kontaktní místa – bezpečnostně-ochranné prvky, ekologická a hygienická nezávadnost, antidiskriminační ergonomie, stanovené revize a ekologicky šetrná likvidace, ve znění pozdějších předpisů Evropského Svazu. Ostatně, za tím někdejším sklem už dávno nejsou zaměstnanci dráhy, ale Eurointranet a platit penězi by i tak byl problém, jelikož obstarání Ujištění, že finanční hotovost … nových eur, občanem Zdeňkem Šindlauerem identifikační znak 5v3:Bz76§?=6g@1!Hw osobně fyzicky předaná právnímu subjektu Evropské dráhy v České Lípě Střelnici dne … za účelem úhrady za sjednanou službu: jízda vlakem z … do … na základě Smlouvy číslo …, byla jmenovaným občanem nabyta způsobem, který je v souladu se všemi zákonnými normami Evropského Svazu ve znění platném ke dni vydání tohoto Ujištění, by bylo neúnosně zdlouhavé.

Pokračování

… to bude radosti na Starém Bělidle, filosofoval jsem kdysi coby jinoch.

Než si jednou nakreslím všechny lokomotivy…

… tak coby drasticky přestárlý kmet si už asi nevzpomenu, proč a co vlastně jsem to chtěl. A to ještě za podmínky, že to budou v nejlepším případě jen ty československé lokomotivy, poněvadž kdybych chtěl obsáhnout všechny dosavadní pozemské lokomotivy, tak to bych hned teď v pondělí šéfovi musel vzkázat, že mi bylo potěšením, vyzvednout si v bance poslední výplatu, po zbytek života 7 hodin denně spát, každé tři minuty kreslit jednu mašinu, a pana Kalouska, zákonnou manželku i potomstvo poprosit, jestli by mě nějak uživili.

Pokračování

Byly miliónkrát pomluveny, rozcupovány, zdecimovány, zdeptány, proklety, zesměšněny a hystericky zatraceny. Tisíckrát jsem z nich vystoupil tu s otlačenou zadnicí, tu s omrzlinami, tu s náběhem na pořádného vlka, tu kapánek ohluchlý, tu s rukou vyždímanou od stírání oroseného okna. Třeba je to jen mým stárnutím a senilitou, třeba je to jen mým zděšením z údajně modernějších následníků, ale neubráním se divnému pokušení: začínám mít skleníky nějak rád.

Pokračování

… zahlásil nějaký vožungr, na podzim 1985 z oken rozhoupaného balmu zíraje, jak osobák do Liberce lomozí výhybkami varnsdorfské stanice do sousedního Honeckerova panství. Jo, jo, i ti nejjednodušší vožungři jsou kolikrát rétory vpravdě nadčasových myšlenek. Soudruzi v balmech hornolužickou peáží už nejezdí, Erich Honecker straší v učebnicích dějepisu a tak zůstala už jen ta rozhraní český bordel - Německo - polský bordel - český bordel. Ale já jsem mezi Varnsdorfem a Hrádkem nerajzoval kvůli bordelu a nebordelu, ale kvůli kochání se tratěmi, prokazujícími železnici čest a ne ostudu. Někdejší kavalkáda vozidel v „Dreiländerecku“ (něco jako „třízemský kout“) ale v poslední době degraduje do mrzuté stejnorodosti a spíše v Žitavě potkám mimozemšťana, než pravidelný nákladní vlak. Staromilsky jsem tuhle zalistoval „žitavským“ šanonem, zamáčkl slzu za hornolužické dvaapadesátky, přidal pár novějších náčrtků, ukuchtil kafe typu „humus český“, vyhnal potomstvo od počítače - a trochu jsem na nevratné časy zavzpomínal.

Pokračování

Kdo by neznal „císařův tunel“, jímž ve Slavíči musela vést „Ferdinandova“ dráha mezi Lipníkem a Hranicemi, aby prý dětinská tužba mocnářova byla naplněna! Chudák nevinný Ferdinand ovšem není zdaleka jedinou „železniční“ celebritou, jíž dějiny přiřkly ducha poněkud mdlého. Podobně dopadl například ruský car Nikolaj (po česku Mikuláš) I., který prý, nemoha již nadále poslouchat učené a plané diskuze o stavbě železné dráhy z Petrohradu do Moskvy, popadl pravítko, přiložil jej k mapě a tužkou rezolutně obtáhl nejen hranu, ale nedopatřením i přečuhující přídržný prst. A loajální úředníci prý stavitelům přikázali u zapadlé vísky Verebji (???????; je to ženského rodu a strašného skloňování) zcela přímou trať vyboulit přesně tak, jak tužka vznešený prst imperátorův okopírovala. Inu – úředníci.

Pokračování

Naleznuv čekárnu na nádraží v Oknech otevřenou a suchou, stal jsem se v neděli 16. listopadu 1980 odpoledne šťastným jako blecha. Všude jinde až do morku kostí zalézal humusácký déšť a já se hřál představou, jak pilštyk na osobáku 6610 od Bakova bude mít fungujícího pegasa a v přivěšených bajkách bude krásné parní bago. Jak málo ke štěstí stačí človíčkovi. A musím se dobře dívat v Jestřebí, jestli 423.094 na provodínské vlečce je opravdu provozní; něco tam dopoledne kouřilo.

Pokračování

Krabičkový Kodak takříkajíc pro blbé, nejlevnější cívkový film 6×9 a lajdák fotograf, to nebyla zrovna ideální konstelace, takže věřte – nevěřte, kdybych kousek za zastávkou Stanča vyfotografoval rychlostník, stejně by na něm ta elegantně vykroužená číslice 100 vidět nebyla. Zatím bardotka přidělenou sbírku bajek a osmidveřáků rozhýbala a bylo zřejmé, že počínaje 6. zářím 1981 třetí hodinou odpolední získala dráha Michaľany – Medzilaborce kamaráda z druhého konce Československa. Bodejť by ne! Bývalá dvoukolejka, na zvyklosti ČSD veleúchvatný svršek, traťová rychlost 100 km/h s výjimkou několika málo oblouků, v každé stanici alespoň jeden sergej a zčásti sousední širokorozchodnou tratí duněly čtyřtisícitunové rudné vlaky se čtyřmi elektrikami…

Pokračování

V pátek 25. května 1979 šerif děčínské průmky nějak zaimprovizoval či co, zkrátka počínajíc pátou vyučovací hodinou, dějepisem, vyučování najednou nebylo. Osiřelé študáctvo se z ústavu na Letné organizovaně rozprchlo a já se tetelil blahem, že konečně jednou pojedu domů „kufrákem“, motorákem v půl druhé, byť zrovna dnes přecpaným internátní mládeží dychtivou zase po týdnu mamince sežrat štrúdl.

Pokračování