Zdravím Vás, vážení návštěvníci a čtenáři tohoto webu.
Jsem poměrně zaskočený a překvapený, že jsem byl osloven editorem, abych i já přispěl do rubriky „Výběr šotoklubu“ za uplynulé dva týdny. Čas od času se setkám s kamarádem, fotografem a strojvedoucím Drahošem Švestkou, který byl požádán o stejnou činnost už koncem minulého roku. Jeho psaní bylo poutavé a vzpomínkové, podobného ducha v mém příspěvku bohužel nenajdete, jednak nejsem tak literárně nadaný a hlavně zde již přes rok a půl nepřispívám žádnými fotografiemi, tak se raději přikláním ke stručnosti, která se mi zdá více na místě. Při výběru adeptů, o kterých jsem tu napsal několik vět, nerozhodovala ani tak kvalita nebo celková jedinečnost snímků, ale osobní pohled na věc a fakt, na který snímek jsem se při prvním zobrazení díval nezvykle dlouho a který mě donutil k zamyšlení. Ač je to neprofesionální, určitě je to lepší přístup, než redakci nevyjít vstříc a úkolu se zříct.

Pokračování

Jsem rád, že jsem byl také osloven redaktory ŽP, abych se přidal k tomuto zajímavému projektu. Dlouho jsem nepřemýšlel a pustil se do psaní. Je zajímavé o sobě psát a vědět, že lidí co budou nad mými větami přemýšlet, nebude zrovna málo. Takže prosím, mějte k textu určitou shovívavost a pochopení. K železnici jsem se dostal zřejmě tou nejzvláštnější cestou a přitom tak jednoduchou, ty stříbrné rovnoběžky jsem si zkrátka zamiloval hned odmalička. Rodiče si pořídili auto až v předminulém roce a do té doby byla drtivá většina rodinných výletů či návštěv u příbuzných v režii vlaku. Narodil jsem se v Boskovicích, ale bydlím v Blansku a už v předškolním věku jsem často s rodiči jezdil vlakem do nedalekých Doubravic nad Svitavou, za babičkou, dědou a strýcem. To byly moje první zážitky s železnicí, vždy jsem si přál jet v prvním voze, koukat prosklenými dveřmi na koleje, jak ubíhají pražce a jak jeden z brněnských brejlovců odvádí svou každodenní práci na jednom z osobních vlaků z České Třebové do Brna. Tehdy se začalo v mé hlavě rodit něco jako nadšení a fandovství pro železnici. Jenže muselo uplynout mnoho let do doby, než jsem vzal do ruky svůj první fotoaparát. Byl ruský, značky VILIA, vyráběný před 30 lety a který mi brzo přestal stačit.

Pokračování